Konečně přišel déšť a jaro tak dostalo tu správnou vůni – ke kvetoucím stromům a keřům opravdu nepatří horko a prach! Jaro je však také slyšet. Kvetoucí stromy hučí bzučením včel a zahrada je od svítání do soumraku plná ptačího štěbetu. Akord je už úplný – tento týden k nám konečně doletěly i jiřičky…
Ano, jsou vlastně poslední, protože rorýse tu nemáme – ti dávají přednost městu. Ani vlaštovky tady v okolí nejsou – tady je prostě jiřičkovo:)) Nemohu zapomenout na jiřičku, která se asi po tři roky každé jaro rozhodla, že se zabydlí v našem domě. Ne zvenku – ale zevnitř. Obvykle vlétla oknem do podkrovní ložnice a vzápětí už bez jakékoliv paniky začala vyměřovat, kde by jako to hnízdo bylo nejlepší.
„Nech toho, venku je líp!“ říkala jsem jí trpělivě, když jsem se ji snažila přesvědčit, že vevnitř to fungovat nebude. Vzhledem k tomu, že pro průnik do domu používala jižní štít, byla ochotna vyměnit ložnici za přízemní kuchyň s jídelnou. Seděla sebejistě na garnýži a opět – čiřik čiřik – vyměřovala. „Říkám ti, stavěj zvenku!“ opakovala jsem trpělivě a otvírala aspoň tři ze šesti oken, aby si madam mohla vybrat, kterým odletí.
Nakonec se skutečně přesunula jinam, aby se za rok do domu dobývala znovu. Bylo to, myslím, čtvrtý rok v řadě, kdy přilétla jen jednou a pak se už neobjevila. Říkala jsem si, že asi konečně dostala rozum a šla si zabrat rovnou pěkné místo na některé z okolních stodol, ale bohužel to bylo jinak.
Sousedka se mi jednou mezi řečí zmínila o tom, jak byla překvapená, když k nim do kuchyně vlétla jiřička a tvářila se, že tam bude bydlet. „A?“ zeptala jsem se s napětím. „Chytila ji kočka,“ pokrčila rameny sousedka. Ach jo! Chudák malá… Tohle holka podcenila, u nás je bezkočkovo a pro mé psy ptáci zajímaví nejsou.
Takže jiřičky jsou zpátky a já se nemohu zbavit dojmu, že jich je každý rok o něco méně. A nejsem sama, kdo ten dojem má, i když nikdo z nás tady jiřičky nepočítá. On to nejspíš bude obecný problém, protože zrovna letos (kdy byla mimochodem jiřička vyhlášena ptákem roku:)) se objevilo víc článků o tom, že jiřičky potřebují naši pomoc.
V těchto článcích tady a zde je možné se dočíst, jak se dá jiřičkám pomoct, aby mohly úspěšně hnízdit. U nás na vsi je pořád dost domů, stodol i přístodolků, kde mohou hnízda stavět, ale přiznám se, že mi vůbec nedošlo, že jim v letošním suchu může chybět bláto… Momentální déšť ptákům pomůže, ale já si znamenám: vedle pítka potřebujeme mít i bahnítko! 🙂
Jinak vedle jiřiček tu vřeští a perou se vrabci (ano, jsme tu převážně vrabčí dům, jejich rozcuchaná hnízda jsou všude možně, naštěstí letos ne v okapu (!)), v dutinách našich starých stromů hnízdí různé druhy sýkorek, v četných keřích bydlí kosové, kolem se prohání hejno špačků, máme tu drozdy, konipasy, pěnkavy a rehky. Sojky a straky se s jarem stáhly někam jinam, tady je nevídám, stejně jako čížci a zvonci. Naše zahrada je pro ptáky příjemná, je osazená spoustou nejrůznějších keřů, oplývá úkryty a neoplývá kočkami:))
A tak se dnes ptám: sledujete nějaké ptáky během roku? Třeba jak se párují, hnízdí, vyvádějí mladé? Které z ptáků máte ve svém okolí opravdu rádi? 🙂
Tak dnešní pozorování: poprvé jsem letos slyšela kukačku.
Vedle v zahradě kosáci šmejdili po zemi, před tím jsem je už dlouho neviděla. U rybníka na mně a pséky nalétával moták lužní, asi tam měli někde hnízdo a řval jak pominutej. Strakapoud porcuje vedle starý strom téměř denně, je dost oraženej.Jinak to všude cvrká a řve. Žáby koncertují někde při potoku a to pěkně naplno. A náš andulák Pepa celý den mlátí do své umělohmotné družky až jsem na něho musela zařvat já, ať toho nechá. 🙂 Jaro je tady!
Když jsi slyšela kukačku měla jsi v kapse drobné ?
Taky jsem slyšela kukačku, už někdy v úterý a taky jsem neměla v kapse ani floka 😀 Tak zase budu celý rok chudá…
Dede, jako tys domlouvala jiřičce, já se už nejméně dva týdny snažím marně domluvit páru střízlíků, že vnitřek naší garáže není to správné místo k hnízdění. U Trixie také jeden párek hnízdil, ale tam byla garáž nepřetržitě otevřená. V naší se střízlíci o hnízdějí každý rok také pokouší, ale až dosud jsme je vždy úspěšně odradili. Pokud jsme doma, garáž je přes den otevřená, je skrz ní východ z domu a my tudy chodíme mnohokrát za den. Po setmění ji zavíráme a ráno dřív jak v sedm neotevřeme. Často odjíždíme buď na krátko, jindy celé hodiny a garáž je zavřená. Stejně tak při bouřce či silném vichru. Prostě pro ptáčata, která potřebují trvalý přísun potravy od rodičů zcela nevyhovující, přímo smrtelně nebezpečné místo. Jenže tihle letošní střízlíci jsou neuvěřitelně paličatí a vytrvalí. Navíc si z celé garáže už horší místo vybrat nemohli.Vrchní regál skřínky, těsně vedle rámu vrat, na krabici plné různých kleští a šroubováků, jen tak halabala postrkaných. Chodíme těsně kolem kdykoliv jdeme ven a o půl metru vedle je pračka, která také často běží. Přesto, když jsem je před dvěma týdny prvně viděla z toho místa vylétat už tam byla naskládaná malá snůška tenoučkých klacíčků. Vyhodila jsem je a garáž na hodinu zavřela v naději, že se ptáčci urazí a začnou stavět jinde. Nestalo se, hned další den začali nosit znovu. Zase jsem jim to vyhodila a s manželem jsme jim postavili prázdnou budku na tyč venku, těsně z druhé strany zdi. Další pak do větví tůje, odkud si klacíčky nosí. Práčci přilétli obě budky okouknout a…začali znovu snášek na šroubováky. Zase jsem vše vyhodila a garáž jsme zavřeli pro zbytek dne. Sotva jsme ráno otevřeli, už zase pendlovali dovnitř s klacíčky v zobáčcích. Tak jsme budku na tyči sundali a zavěsili na regál, před krabici s nářadím. S tím, že jestli v ní začnou stavět, po určitě době jí přesuneme zpět na tyč venku a ptáčci budou s vystýlkou pokračovat. Zase nic. Sice pár klacíčků do budky šoupli, ale pak hupsli za ní a zas nosili na nářadí. Fakt je nechápu, proč to nevzdají. Dneska ráno, sotva jsem garáž otevřela začali nosit. A podle přísloví že ranní ptáče… když jsem se šla po snídani kouknout, hnízdo už je napůl plné. Vzdáváme to, takhle tvrdohlavý párek jsme tu ještě neměli, tak ať si tu hnízdí, snad to společně zvládneme.
Maričko! To je úžasné, bůhví, co se jim na těch šroubovácích líbí, ale zjevně v tom mají jasno:))
Líbí se mi váš tvůrčí přístup, ale střízlíci jedou prostě podle svého plánu. Jsem zvědavá, jak to dopadne – určitě průběžně informuj! 🙂 (Je jedno pod kterým článkem, tady jsou diskuze otevřené)
Bydlim v Penkavove ulici, sousedni je Cervenkova a dalsi je Skrivani, tak si asi dovedete predstavit, ze o ranni koncert od boziho rana nemame nouzi. Nasi sousede maji krmitko (sladka voda) pro kolibriky po cely rok, letaji nam kolem oken. Davam na jare ven stromkovou fuchsii, jejichz cervena barva je pritahuje a kvety otocene dolu jsou idealni pro nasati sladke dobroty. Vidime na ne od stolu a hrozne si pohled na ty trepajicise kridelka uzivame. Take tu lita hodne blue jays – chocholate sojky, nadherne modre zbarvene.
Tak o kolibřících vlastně vím (osobní zkušenosti:)) jen od Maričky. Tak vy je máte také! (inlove)
Vygooglila jsem si blue jay birds a jsou to moc krásní ptáci 🙂
Máme tady kosáky, rehky, vrabce, pěnkavy a zahlédla jsem i strakapouda a žlunu. Hrdliček spousta a holubů taky. A kousek od nás v jedné zahradě bydli kromě spousty různých kačen a hus i dva pštrosi -pán a paní Nandu 🙂
jo a ještě jsem zapomněla na sýkorky,stehlíky a konipase luční a ty druhý – černobílý, co si nemůžu vzpomenout jak se jmenují :-).
Myslím, že bílý. Ti u nás na zahradě bývají. Ale u nás na chalupě na horách nám v ptačím krmítku obvykle hnízdil konipas horský (ten je takový žlutější) – oni mají rádi horské potoky a ty naše jsou parádní.
S těmi pštrosy… zajímalo by mě – vyluzují nějaké zvuky?
Jinak hus a kačen máme v okolí dost a občas bych řekla, že pokud jde o kravál, v pohodě mohou soutěžit s vesnickými psy… 🙂
Já jsme zažila, jak pštros vyluzoval zvuk podobný bubnování…
jo, je to takové jako troubení, takový temný huuu-uu, dost hlasitý, já nejdřív netušila, co to je, ale pak, mě jejich panička informovala. Jsou už velký, maj je od mláďat asi čtyři roky, už měli dokonce jednou mladý. Jsou děsně zvědaví, přijdou k plotu, mají rádi pampelišku-listy, ale to musím opatrně, aby mě neuzobli celou ruku. A viděla jsem pana Nandu jak tančil před samičkou svatební tanec – kouzelnej zážitek, měl načechraný a roztažený křídla a ukláněl se. Ji to nechávalo nějak v klidu :-).
Tady je ptáků hodně, často tu natrefím třeba i na sojky a jsou tu i drobní dravci, poštolky a tak. Ale některé roky tu sleduji hrdličky. Mají hnízdo na stromě, kam mi vede kuchyňské okno. Nejsou tu úplně každý rok a nevím, jestli je to pořád stejná rodinka, ale každopádně jsou to krásní ptáci.
A těším se, jestli nám tu budou v létě běhat po fasádě zase veverky. Nejsou to sice ptáci, takže OT, ale jsou roztomilé. A kocouři bývají u vytržení.
Moc ráda pobývám na zahradě, když ptactvo kolem cvrliká a vyzpěvuje z plna hrdla. To jde pak práce hned lépe od ruky! 🙂
Celou zimu jsem měla u okna položený dalekohled, abych mohla pozorovat provoz na krmítku. Ten už sice ustal, ale ptáčků je pořád kolem dost. Zachovala jsem rituál ranní jablečné snídaně pro kosy, buď už čekají anebo jakmile rozhodím kousky jablek, přiskáčou jeden, dva odněkud zpoza keřů. Pozdravíme se a já pozoruji, jak se krmí. Jen nevím, kolik jich vlastně mám takto naučených? Potřebovala bych je nějak rozlišit. Jako soused o pár domů dál, co si barevně označil ježky, kteří k němu chodili na stravu. (chuckle) Nedávno jsem pozorovala jednoho kosáka, jak pečlivě vybírá starou trávu a s plným zobákem pak odlétá někam stavět hnízdo. Jo a taky jsem si všimla hrdliček, které na stříšce plotového sloupku – ehm – dělaly sex. No jo, jaro! A pak jsou tu ptáci, které na naší zahradě nejsou vítání, a to jsou straky. Nesnáším je – loni zlikvidovali rodinu našich rehků, to jim neodpustím!
Jo souhlasím – pokud jde o vzat ke strakám! U nás se tu potulovaly v zimě, ale teď se už naštěstí odstěhovaly…
Jinak mám divné kosy – v zimě jsem nabízela jablíčko a prej si ho můžu sníst sama, nikdy nepřišli. (wasntme)
Jiřičky jsou letos pták roku 🙂 A prý jim máte na zahradě nechat v misce bláto, protože když je sucho, nemají si jak dělat hnízda (já na zahradě nemůžu nic nechat, zahrady nemajíc).
Však už nad bahnítkem uvažuju! 🙂
Bahnítko fakt ne, stačí, že mělčiny našeho jezírka tu slouží jako veřejné lázně pro veškeré ptactvo, přestože je naše zahrada zakočkovaná- asi se jinde nemají kde napít a okoupat, v bazénu to nejde… tak se koupou ostražitě 🙂
OT – poetika kvetoucích ovocných stromů dostává trhliny, pokud žijete obklopeni miliony poletujících okvětních plátků 😛 Jo, na stromě i na zemi vypadají úžasně, ale já parkuju pod naší velkou hrušní a řeknu vám, je to něco… 8)
Navlhlé okvětní lístky na předním skle, které se namatlají na stěrače… okvětní lístky na sedadlech (pokud hned po příjezdu nezavřu okno a dveře od auta), které nejdou dolů… okvětní lístky v kožiších psů, a tedy kdekoliv v Domě. Dostat je v předsíni ze zátěžového koberce je tedy fakt výzva 😛
Poezie něco stojí, no 😀
PS: Na té hrušni také sedá plno ptáků… a podle toho, jak obrovské pleskance na autě mívám, tam musí čas od času kálet pták Noh!
Ale mohlo by to být i horší, ne?
Představ si, že bys parkovala pod lípou 😉
Radši ne… lípy má ve své ulici Andy a užívá si přesně, jak to popsala Tapuz. My máme za jedním rohem zahrady obrovskou trojlípu, ale naštěstí tam neparkujeme… 🙂
My jsme dřív pod lipami parkovali- v Brně byly lípy kolem celého náměstí, nebylo kde jinde… vím, co je ulepené auto 🙂
Já bych si přes to přední sklo natáhla nějaké staré prostěradlo – přivřít dveřmi, tak jak se to dělává kvůli námraze. Vytřepat, složit pro další použití, občas vyprat…
Já už jsem tady jednou psala, jak jsem tady u nás v době květu parkovala pod lípou. Musela jsem jet extra do myčky, i když jsem to ten den neplánovala 😀 . Auto bylo jak kompletně polité medem a na tom přichycené všechno, co prolítlo kolem. A navíc nešly otevřít dveře, ten sirup zatekl i do té drážky kolem dveří a pěkně se to zalepilo. Tahala jsem za kliku pěkně dlouho a bála jsem se, že ji urvu, než to povolilo. Snažím se pokud možno neparkovat pod stromy, ale na sídlišti si člověk nemůže moc vybírat a musí brát, co je 😀 . I když doba koronavirová je v tomhle směru docela fajn, na parkovišti jsou tu kupodivu pořád volná místa, což nikdy jindy není.
K nám domů na balkon lítají přes zimu jenom sýkorky. Danda je pozoroval za oknem a byl z toho úplně hin. Říkali jsme mu, že je to jeho ptačí TV.
Za to na chatě na krmítko lítali i ptáčci, které jsem neznala.
Teď na jaře všechno kvete a ptáčkové cvrlikají jak o život. Mám to ráda.
Zcela OT, ještě jednou dík za odkaz na ty webkamery v Římě. Od včera na to průběžně koukám a je mi napůl smutno a napůl hezky. I když jsem tam byla jen 2x, Řím si mě prostě získal a určitě se tam musíme časem vrátit (stejně jako do Barcelony, to je další „srdcovka“, že jsem tak patetická).
Aido, jak mě Řím nechal dost citově nedotčenou (vedro a lidi a lidi:)), tak Barcelonu jsem si prostě zamilovala (vedro a lidi a lidi, ale nějak jinak:))
Když tam Marek studoval, byla jsem tam za ním několikrát, potom jsme tam byli ještě i párkrát sami, takže už mohu i říct, že tam mám oblíbená místa včetně restaurací. Občas se mi zasteskne:))
Víš DEDE do Říma to chce na jaře nebo na podzim. To je to vedro snesitelnější.
A chodit tam,kde ty davy tolik nejsou.
Doporučuji navštívit např. římské parky.
Najít si méně známé ale přesto umělecky cenné kostely.
Byli jsme na jaře a byli jsme tam právě kvůli těm klasickým místům. Viděli jsme vše potřebné, ale rychle jsme ujeli na venkov. Jsme totiž s Martinem divní – prakticky vždy se na dovolených vyhýbáme velkým městům. Z Itálie jsme toho viděli hodně, ale většinou venkov, malá městečka a vesnice… 🙂
Však já vím, hromadu Tvých tipů jsme využili, když jsme tam byli. Taky se mi po Barceloně stýská; dcera tam stihla zajet (asi už popáté) ještě těsně před karanténou, jeden její hodně dobrý kamarád tam pracuje, jeli tam celá parta asi osmi lidí, a jako obvykle byla nadšená.
S tím Římem – asi jste neměli štěstí a nebyli tam ve správné době a na správných místech. My, když někde jsme (oproti vám jsme ale fakt žabaři, vlastně jsme vůbec nikde nebyli), tak to prostě necháme na intuici (a na mapě, pořád jako staromilci spoléháme na papírovou mapu) a vyhledáváme spíš neturistická místa, i v tom Římě se nám jich podařilo pár objevit. A ještě jeden tip – chodíme po stopách něčeho (knížky, filmu). V Římě jsme takhle chodili po stopách filmu Velká nádhera a třeba v Moskvě po stopách knížky Mistr a Markétka (to bylo úplně nejlepší, za ten den jsme nachodili snad 25 kilometrů a byli naprosto nadšení). Tož tak a jdu zas pracovat. 🙂
My jsme v Římě chodili po stopách filmu Prázdniny v Římě.
Pěkné. 🙂
Jsem s tebou zajedno, Dede, Řím, no, město mě také moc neoslovilo a že bych tam letěla kvůli parkům, to snad ne. Barcelona mě přitahuje víc, ale moje srdcovka je Londýn. Nevím proč, nic moc architektonického to není, snad atmosférou.
Nejhezčí je Praha, ovšem bez turistů, což už nezažiju. Teď je možnost, ale nemůžu tam ani já, tak nic.
Safra, kde jsou jiřičky a vůbec? Sem to nějak odklonila.
Římské parky jsou rozlehlé a opravdu moc pěkné. Jsou tam zahradní restaurace, jezírka , malá ZOO.
Londýn mi připadá jako typický literární anglický gentleman – ne příliš pohledný, zato se spoustou šarmu! 🙂
Ptačí zpěv sice může být občas ptačím řevem, ale stejně potěší srdce – aspoň moje vždycky:))
Dneska ráno jsem letos poprvé slyšela kukačku.Jedna osamocená vlaštovka nebo jiřička (nepředstavila se a já je v letu nepoznám) se tu potulovala už po Velikonocích. Na zahradě poskakují úplně čerství kosáčci, staří je dokrmují na zemi. Jednoho chytla Blerča, naštěstí má velmi jemný stisk a po zařvání kosíka pustila a ten za vydatného nadávání rodičů zajel do kdoulovce. V koruně smrku zahnízdili holubi hřivnáči, už jsem našla skořápky, takže mlaďoši se už vylíhli. A protože z 95% zmizel les, tak se objevují v zahradách nevídaní návštěvníci. U sousedů asi hnízdí vrány, do zimní zahrady nám vlétl lejsek, na polňačce viděl MLP dudka. Jen chudáci volavky nemají kde hnízdit, v lese byla kolonie, desítky hnízd. No les už není a volavky jsou bůhvíkde.
A včera popršelo, nečekaných 7,5 mm, ale už to není ani vidět, jen to zasyčelo.
Tak dudka jsem naživo viděla jen jednou v životě a nebylo to u nás. Máte tam zajímavý ptačí svět, milá Ivo!
Jinak doufám, že bude pršet dál, včerejší déšť přesušená krajina vcucla a chce ještě! 🙂
Včera se vrátili rorýsi! Zdá se mi, že nějak brzo. Jiřičky jsem ještě letos neviděla. Jeden rok nám hnízdily na balkoně a mezi námi, jsou to pěkní bordeláři. Jinak pár roků nám hnízdily v šopce vlaštovky, ale chudinky mláďátka byly v neustálém napětí – však taky byste byly, kdyby na vás stále civěl kocour. Jinak se každý rok modlím, ať se zamilovaní ptáčci naší zahradě vyhnou – Zikmund je lovec Pampallini a vybere hnízda i v nepřístupných tújích …
Jinak pozoruju přílet čápů, ale těch je letos taky málo. Zato volavky a kormoráni, husy, zrzavohlávky, lysky – těch máme momentálně plné rybníky. Z dalších ptáčků mám radost z rákosníků velkých, které slyším crčet z rákosí (ale zahlédnout je, natož vyfotit, je kumšt) a letos jsem poprve viděla pracovat datla!
Závidím ti vodu v blízkosti – tedy hlavně ty velké rybníky. My tu máme jen jeden, který stojí za řeč. bylo u něj krásně, dokud lesáci nezdevastovali jeho okolí. Teď už tam nechodím, vodní hladina prostě nepřehluší tu spoušť okolo.
Zjistila jsem, že naše rybníky jsou poněkud unikátní. Jsou totiž slané! :O A jejich výtěžnost je větší než těch jihočeských…
Fakt? Kde se tam ta sůl bere?
Máme tu slaniště (rofl) – prý někde u Sedlece – a odtud teče voda postupně do Nesytu, Hlohoveckého, Prostředního a Mlýnského (Apollo) rybníka. Je pravda, že naše rybníky poněkud více zapáchají – a je to právě tou jejich slaností. Tak mi to aspoň říkal jeden známý z Povodí Moravy
To je moc zajímavé, to jsem vůbec nevěděla.