Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Jak jsem se ztratila; Sprint nejen o rohlík; Jak jsem se našla

Jeden by se nenadál a opět tu máme pátek! Rozárka tentokrát zjišťuje, že honit zajíce nemusí být jen příjemná kratochvíle a jednu chvíli jí bude pořádně krušno. Ale když má člověk přátele, tak to musí dobře dopadnout, ne?

 

 

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (18): Jak jsem se ztratila

Vlastně vůbec nevím, jak jsem se sem dostala. Ptáte se – kam? Já nevím!!! To je právě to. A začínám se bát. Přitom to začalo moc krásnou vycházkou.

Panička mě vzala autem na výlet – abych se prý zase jednou dostala za humna našeho městečka. Hrály jsme si, ona házela klacky do křoví a já ji učila, že když něco ztratí, měla by si to taky umět najít. Ale pak… pak mi před nosem vyskočil zajíc a sprintoval směrem k lesu. A já za ním!

Já vím, že zajíce nedohoním! Jenže… panička říká, že občas vyletím za svým nosem takovým tempem, že mě nedožene vlastní mozek. Asi měla pravdu, protože jsem se ztratila ve světě divokých vůní. Když mi utekl první zajíc, nacházela jsem si další a další stopy a přestala až tehdy, když se mi únavou podlamovaly tlapky.

Napila jsem se z kaluže a teprve pak mi došlo, jak strašnej mám hlad a že vlastně vůbec nevím, kde jsem nechala paničku! Co teď? Donutila jsem se přemýšlet. Už vím! Musím se vrátit zpátky po své stopě.

Můj kamarád, policejní pes Rex, mě učil sledovat stopu. Říkal mi: svět pachů a stop vypadá jako klubko smotané z mnoha pestrobarevných nití. Umění je najít tu pravou barvu a držet se jí, ať už se do ní motá cokoliv jiného. A důrazně mi připomněl: Vždy si ověř směr, abys neutíkala sice po správné stopě, ale opačným směrem!

A tak jsem se snažila a šla stopovat samu sebe tak, abych na konci našla paničku. Nejdřív to vypadalo, že mi to jde. Měla jsem nos pozorně u země a rychle šla… šla… zase tudy šla, a napříč šla… až jsem se zastavila, protože to nemělo cenu. Nemůžete nejdřív prošněrovat les křížem krážem a pak doufat, že najdete rychlou cestu k paničce!

Setmělo se a já věděla, že jsem úplně a docela ztracená. Schovala jsem se pod smrček a umínila si, že se ráno najdu. A potom už paničce nikdy, nikdy neuteču!

Přeju vám krásnej chlupatej den… a neutíkejte za zajícem, nestojí to za to!

 

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (19): Sprint nejen o rohlík

Ráno jsem měla kožich mokrý od rosy a hlad tak veliký, že jsem vzpomínala i na granule. No jo, ztraceným pejskům v lese nikdo večeři nedá, že? A tak, když jsem nemohla najít paničku, začala jsem hledat aspoň lidi.

To šlo celkem snadno. Za zvěří pěšinkou jsem našla lidskou, ta se napojila na větší cestu a za chvíli jsem už stála u závory na kraji lesa. Naše městečko v dohledu nebylo, ale někde blízko zapískal vlak a nos mi řekl, že lidi budou nedaleko.

Nevěřili byste, jak bylo divné, jít takhle sama! Každou chvilku jsem se otočila, abych našla paničku a píchlo mě u srdce, když tam nebyla. Ale putovala jsem odhodlaně dál. První jsem uviděla nádraží a hele, jsou tam lidi! Seděli vzadu u starých vagónů, blízko u cesty, kterou jsem přicházela.

Radostně jsem se k nim rozeběhla. Že něco není v pořádku mi došlo, až když jsem byla příliš blízko. Byli otrhaní, páchli štiplavým pitím a naše panička by je okamžitě vykoupala. Co jen to říkal můj kamarád, policejní pes Rex, o nebezpečných lidských smečkách?

Ten, co byl nejblíž, držel v ruce rohlík se salámem a lákal mě k sobě: „Hodnej pejsek, chutnej pejsek…“ Ti dva další se posunuli za mě. Co teď? „Když po tobě někdo cizí zle sáhne, kousni ho a zdrhej!“ štěklo mi v hlavě další Rexovo poučení. „Jsi malá, musíš to myslet vážně. A žádné varování!“

Myslím, že jsem nikdy nebyla rychlejší. Jakmile se jeho špinavá ruka sevřela kolem mého obojku, cukla jsem dozadu, vyvlíkla se, rafla ho do druhé ruky, kterou se mě pokoušel chytit a sprintovala mezi jeho nohama zpátky k lesu. Myslím, že v tu chvíli bych případného zajíce i předběhla, tak jsem byla vyděšená!

Naštěstí jsem mohla brzy zvolnit, nikdo za mnou neutíkal. To bylo moc dobře, protože bych to už déle neudýchala. Ale jo, kondici mám dobrou, ale víte, jak špatně se utíká s rohlíkem v tlamě?

Přeju vám krásnej chlupatej den a příští týden vám povím, jak to všechno dopadlo!

 

 

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (20): Jak jsem se našla

Dvě myši! To je celý výsledek mého loveckého snažení. Kdyby ta veverka neutekla na strom, mohla to být i veverka. Ale nebyla a já mám hlad. Hroznej. Protože jsem pořád ztracená a ze svého lesa vycházím jen velmi opatrně.

Ono se mi totiž stalo něco strašně divnýho. V hlavě mi vyrostla Divoká Rozárka, která mi pořád našeptává samá varování. Já bych tak ráda běžela k lidem a věřila, že mi najdou moji paničku, ale ona to nechce dovolit. Jak vyběhnu z lesa ven, už na mě syčí: Ne tam! Nebezpečí! Nikomu nevěřit! Schovat se!

Já asi vím, co to je – panička mi jednou předčítala z nějakého časopisu, že prý my psi nemyslíme, že nás vedou instinkty. A pak jsme se spolu smály a hledaly třeba instinkt, který mě nutí výt, když ona zpívá. Jenže ta Divoká Rozárka v mé hlavě je asi děsně silnej instinkt a já se najednou lidí bojím.

Ale lidi po mě koukají, já to vím! Minule na mě jedna paní volala a když jsem nešla blíž, tak aspoň nechala na pařezu granulky. Nevěřili byste, jak rychle jsem je slupla! Šla jsem pak za ní až skoro nad vesnici, ale pak začala být Divoká Rozárka v mé hlavě nesnesitelná a já zase utekla zpátky do lesa. Vaúúú! Já chci svoji paničku!

Teď ležím stočená pod smrčkem a bedlivě naslouchám, protože poblíž v lese někdo je. Nebo něco! Ještě neutíkám, snažím se číst vítr, abych zjistila, jestli opravdu musím, protože se mi už neutíká tak snadno, jako když jsem před třemi dny vyběhla od paničky za tím nešťastným zajícem.

Srnčí to není, zajíc by tak nedupal, člověk by dupal víc. Proč musí vítr foukat ode mě? Potichoučku se přetáčím na tlapky, abych mohla rychle vyrazit. A pak najednou: Haf!

A já koukám do vlídných očí nad prošedivělým čenichem. Rex! Rex mě našel! A tak skáču, a kňučím a pláču a směju se, a on mě starostlivě očichává a pak povídá: Jdeme domů. A šli jsme.

Přeju vám krásný chlupatý den a neztrácejte se!

 

Dnes máme téma jasné – ztracená zvířata. Jsou to nervy, ať jde třeba jen o hodinu, natož o dny!

Ari byla ztracená dva dny a myslím, že mi v té době zešedivěl i kousek duše:)) Divokou Rozárku jsem nemusela vymýšlet – Ari nám totiž tento fenomén (v jejím případě Divokou Ari) názorně předvedla…

Díkybohu za štěstí, které jsem zatím já i moji psi měli!

A to si pořád myslím, že ztracený pes se pořád ještě hledá lépe, než ztracená kočka…

Aktualizováno: 23.4.2020 — 21:04

17 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Tentokrát je to velmi dojemné psaní, o ztracené, vystrašené a nešťastné pejsce…“Ještě neutíkám, snažím se číst vítr, abych zjistila, jestli opravdu musím, protože se mi už neutíká tak snadno, jako když jsem před třemi dny vyběhla od paničky za tím nešťastným zajícem.“

    A pak ten nádherný, záchranný zvuk HAF !

    No a tady si musím Rozářkko jako tvoje čtenářka postěžovat 🙂 Chybí mi detaily!!! Tedy aby nám převyprávěla, co ti panička po šťastném shledání o říkala. Tedy jak je napadlo, zavolat na pomoc Rexe, jak mu dali „čuchnout“ a jak dlouho a kde tě hledal a nakonec vítězně hafnul. Ale jsem velice moc ráda, že jsi se našla a žádné špinavé a smrdící ruce tě nechňapsly(a tobě se z nich povedlo ukrást ten rohlík :)).

    1. Maričko, to by pak nebyly rozhlasové střípky, ale román! 😀
      Ale jinak díky… to víš, že bych ti to mohla vyprávět:))

      1. Ari měla tenkrát VELKÉ štěstí,že se někdo zalekl rozsáhlého pátrání. Pamatuji, že jsem z toho byla taky dost špatná neb pro je to ta největší černá můra,když pes zmizí,prostě horor.

  2. Taky přidám historku. Není o Denisovi, ten neutíká a neztrácí se, jen kdysi párkrát jako mlaďocha ho zlákala vůně háravky a vystřelil po stopě, ale hned byl zase zpět, víc jak 5 minut to nikdy netrvalo.
    To náš přechozí bulík Alf zdrhnul coby 6timěsíční štěně. Potloukal se tu v okolí dalmatin, co si chodil na vycházky sám, a k němu se náš Alfík připojil. Skotačili spolu moc hezky, sledovala jsem je s úsměvem, ale když došlo na přivolání, zmizli oba. Chodila jsem pak po lese s brekem, že to naše štěňátko nenajde cestu domů. Navštívila jsem majitele onoho dalmatina – skoro si ťukali na čelo, proč dělám scény, však pes přijde, ani ten jejich ještě není doma. Sladké štěňátko přišlo domů kolem půl druhé v noci, v předsíni si stáhlo na zem moji bundu a uvelebilo se na ní. Bylo objeveno zablácené, špinavé, spící hlubokým spánkem. Nikdy na to nezapomenu! (inlove)

    1. Hančo, takhle se mi jednou v Praze ztratil max – utekl za háravou fenkou, na sídlišti – k dohledání nebyl.
      A ráno v pět jsem ho uviděla netrpělivě sedět u zadního vchodu paneláku – tvářil se popuzeně, že mi tak dlouho trvalo, než jsem mu přišla otevřít… 😛
      Jinak prostě závidím neutíkavého Denise! Mně jako mlaďoši utíkali všichni… Že by to bylo mnou? (wasntme)

  3. Kdysi dávno se mi – teda MLP ! – ztratil pes. Střední knírač Dag, já doma měla malého kluka a manžel šel se psem na procházku.Někam do polí, bydleli jsme na kraji města. Asi za tři (!!!) hodiny se vrátil – sám. Že Dagi zahlídl zajíce a bylo. Praštila jsem s žehličkou, popadla vodítko a vyrazila. Už na kraji pole jsem v úvozu v dáli viděla dvě uši. Pískala jsem na takovou tu píšťalku, co není slyšet, hulákala a psisko přišlo, poslední pár metrů se plazil, on dobře věděl… Připla jsem ho na vodítko a došli jsme domů. On asi někam spadl, protože měl úplně rozedrané tlapky, jako strhané puchýře, ani chodit pár dni nemohl. Pamatuju,že jsem mu je mazala borovou mastí a zavazovala – dělala botičky, držel a byl strašně hodný, těch pár dní, než se zahojil….-)
    Labrouši se neztráceli, ti si nás hlídali, ale stejně, ta představa….brrrr

  4. Jak už jsem jednou psala, Scott štěně se ztratil hned první minutu po přivezení od chovatele, zatímco já jsem hrabala v kabelce pro klíče od domu a manžel zevloval kolem. Nikoho nenapadlo, že se to batole, právě odvezené od mámy, okamžitě vydá prozkoumat nový terén. Byl únor, plno sněhu, zima. Naše zoufalé pobíhání a křičení vylákalo sousedy, volalo se, zoufalo se hromadně, až najednou se to nejkrásnější zlatoretrívří štěně vybatolilo zpoza garáže, mokré, spokojené a co jako!? Zůstalo mu to. Takže o strachu o toho příliš samostatného retrívra vím svoje.
    On neloví, jenom si tak vezme roha a máme štěstí, když ho upachtění a nešťastní zahlédneme někde v dálce. Čeká, ale když jsme na dohled, hodí zadkem a peláši dál. Dobří lidé nám ukazují, jó, támle běžel, jó viděli, něco žere u kontejneru, jó zahlídli jsme ho dole. Mizera je nakonec někde uloven, ale toho potu, udejchání, vzteku a úlevy, toho je příliš. Nevím proč to dělá, jako jediný z našich celkem čtyř retrívrů, ale dělá to. Přitom vzdělání má a blbej nebyl. Že by my?

    1. A taky si čteš o tom, jak věrný pes nikdy neopustí svého pána? 😛 Na to jsem si kolikrát vzpomněla, když Ari mizela v dál… a vůbec jí nemuselo něco vyskočit pod nosem. Teď už je to mnohem lepší, nesrovnatelně, ale stejně trnu, když mi na okamžik zmizí z dohledu 🙂
      Mimochodem Daník podlezl plot a odkráčel jako tříměsíční… naštěstí ho našel soused a zavřel ho do garáže, než zjistil, kdo ho hledá:))

  5. Se ztraceným psem máme bohužel také zkušenost. Zimní odpolední procházka v lese a Teddy odběhl za zajícem. Nestává se to často, ale… vždy se vrací do minuty a tentokrát nic… začalo se pomalu stmívat a Vánoce před dveřmi. I tak byli svoláni kamarádi na hledání a už jsme se viděli, jak nocujeme v lese. Naštěstí se pes vrátil – zřejmě se zachytil někde o větve svým postrojem, protože jej měl „na půl žerdi“. Jk rádi jsme ho viděli. Byla to nejhorší dvouhodina …

    1. Naprosto tě chápu! Představivost je v takové chvíli strašná věc a pokud jste ho našli napůl svlečeného, tak potom ta tichá hrůza: co kdyby uvázl a my ho nenašli? 🙂

  6. já dnesk aposlouchal ahlášení a mezi ty radary a schovaný dopraváky se vešla věta řidiče- že jede a podél silnice-dálnice na kilometru…., běží malej pejsek, tak že prosí,aby dali řidiči pozor a nepřejeli ho..
    no úplně mi zatrnulo…jestli ho někdo vysadil nebo jen jde ze záletů….
    včera jsem ze silnice dávala zase stranou pruchatýho mladýho kocoura, byl,ještě teplej, ale už nežil…tak jsem mu dala pár slz, aby ten duhovej most byl pevnější až po něm bude přebíhat a pohladila jsem ho na tu cestu…

    1. Sharko, dost poslouchám zelenou vlnu a když slyším podobné hlášení (a bývají), tak jen prosím toho nahoře, aby dal na zbloudilce pozor, než se ho někdo ujme… (h)
      A přejeté kočky… či obecně zvířata, to je prostě bolavé.

  7. Ztracenou kočku jsem párkrát hledala- a se střídavým úspěchem nacházela- psa naštěstí ne. I když kdykoli ty dvě kozy vidím mizet v dáli za hejnem vrabců nebo za zajícem, tak trnu…

    1. Hledat kočky mi přijde jako hodně zoufalá záležitost – jsou mnohem lepší v tom, jak se ukrýt a pokud nechtějí, tak je člověk nenajde. Také si myslím, že jim hrozí víc a horší věci než ztraceným psům.

Napsat komentář: Dede Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN