Fuj, to byl ale strašný sen! Probudila jsem s pozůstatkem snového výkřiku na rtech a zoufale se snažila zorientovat v prostoru a čase. V temnotě podkrovní ložnice se ke mně najednou natáhla hřejivá ruka mého muže, a aniž by se doopravdy probudil, přitáhl mě k sobě a něco zamumlal. Splašeně pádící srdce se mi začalo uklidňovat a já byla vděčná, že nespím sama a nemusím se bát.

Napadlo vás někdy, jak náročná a na vnější vlivy citlivá disciplína, to společné spaní vlastně je? Když dokážeme vedle někoho spokojeně spát, je to vlastně deklarace velké důvěry. Protože ve spánku jsme velmi zranitelní. Když spíme, nedokážeme předstírat, že jsme mladší, krásnější a lepší než ve skutečnosti. V té posteli je naše nejvlastnější já.

Harmonii společného spaní je ale třeba stále citlivě ladit. Co když jeden rád spí při otevřeném okně, zatímco ten druhý mrzne? Někdo rád čte před usnutím, druhého to ruší, a tak bychom mohli pokračovat. Také, jak roky jdou, hrozí reálné nebezpečí, že si společní spáči pořídí asynchronickou nespavost – každý se beze spánku vrtí v jinou část noci. A to nemluvím o… jak bych to hezky řekla… hlučném spaní! Co potom s tím?

Když si to všechno projdu, tak mám dojem, že čas harmonického společného spánku je relativně vzácnou součástí partnerských vztahů, takže je třeba o něj pečovat a být za něj vděční. Protože někdy není pro klid partnerů jiné řešení, než oddělené ložnice. A jednou přijde čas, kdy ten druhý bude ve společném loži chybět napořád.

Takže až si zase jednou budete schovávat hlavu pod polštář, protože váš partner bude zrovna spát s gustem a hlučností pravého bohatýra, zkuste si připomenout, jaké máte štěstí, že ho máte. Konec konců, špunty do uší nestojí žádný majlant:))