Máme tu zase pátek venku je krásně a Velikonoce už byly. Ovšem Rozárka se s nimi teprve musí vypořádat. Teď je otázka, jestli byly Velikonoce větší problém, než… blechy:))
Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (16): Pomlázka
Je to s váma, lidma, někdy potíž! My, psi, když si chceme hrát, tak to dáme těm ostatním jasně najevo: přední půlka těla skoro na zem, zadek vzhůru, jazyk vesele plandá z tlamy. Pak si klidně můžeme hrát i na vraždy a nikdo se nebude bát.
Když sečtu výčitky, které na mě spadly minulé pondělí, tak mám chuť se rozzlobit. Jak jsem měla vědět, že to má být legrace? Kultura? Panička nejevila žádné známky hry a dokonce ani nebyla legrací cítit. A slušnej pes si paničku řezat nenechá!
Ze začátku ty svátky voněly báječně a mě, Merlinovi i Polárce napadalo do tlam plno dobrot. Spory se vedly jen o to, jestli kočky smějí pinkat packou do kraslic, a že ta kuřátka přidělaná na záclonách neměla být lovena a osení okousáno. Jinak pohoda.
No a pak přišlo to pondělí a já nachytala pánečka, jak se plíží za paničkou a v ruce má klacek! Seštěkala jsem ho… a oni se mi smáli. Páneček pak dal paničce pusu, ona jemu vajíčko a prý dobrý. Houby! Tím to teprve začalo.
Zvonil zvonek, chodili cizí chlapi a taky měli klacky – prý pomlázky – a všichni šli po paničce! Páneček, že se nestydí, ji vůbec nebránil! Ještě jim pak pití naléval! No, co jsem asi měla dělat? Po druhé překousnuté pomlázce a jedné roztržené nohavici mě zavřeli do ložnice a já si zoufala. Co když někdo paničce opravdu ublíží? Vždyť ji bijou!
Nakonec jsem slyšela paničku důrazně hovořit a než jsem se stačila prodrápat skrzevá ty dveře, přišla ke mně. Sedla si na zem, vzala mě do náruče a šeptala: „Jsi moje chytrá psí holčička, viď? Tys pochopila, že to nemám ráda, i když se přitom usmívám. Ale bát se o mě nemusíš. Teď zase máme na dlouho klid.“
Říkají, že za rok budu starší a lépe ten zvyk pochopím. Ale to vám říkám: buď se panička bude smát doopravdy nebo těch pomlázek překousnu ještě víc!
Přeju vám krásnej chlupatej den a příští týden zase na shledanou.
Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (17): Koupání
Nedělní ráno začalo velmi mírumilovně. Panička popíjela kávu, na klíně měla Merlina, který se blaženě natahoval, jak ho hladila a drbala. Najednou panička vyjekla: „Blecha! Merline, s kým ses to zase tahal?“ A bylo po klidu.
Nejsem stará zkušená fenka, ale následky výkřiku „Blecha!“ jsem si už zažila, takže jsem se okamžitě ztratila do pelíšku. Ne, že by mi to bylo něco platné. Páneček byl odehnán od nedělního tisku a začaly přípravy na odblešovací koupání.
Od poslední bleší pohromy, kterou měl mimochodem taky na svědomí Merlin, je panička plně vybavená, takže jsem nestačila vyštěkat ani popokatepetl a byla jsem ve vaně. První, protože se s paničkou neperu. Proč taky? Voda je teplá, panička jemná a nakonec dostanu šunkovou náplast na duši.
Pak nastoupil gladiátor Merlin. Ten nedá zadarmo ani jeden mokrý chlup! Z černého kocoura se stal ječící démon, kde zrovna nebyly zuby, byly tisíce drápů. Brzy tekla krev a kocourova to nebyla. Moc jsem doufala, že blechy to už taky mají za sebou, protože – řekněme si to upřímně – panička s pánečkem by mi opravdu chyběli.
Když vypustili jen štábně vysušeného Merlina z koupelny, žádná šunková náplast se prozatím nekonala, protože supervzteklý kocour zmizel v ložnici. Páneček rozechvělou rukou nalil do dvou skleniček švestkový životabudič a panička jen chabě zasténala: „Bože, ještě Polárka!“
Nikdo nevěděl, co od ní čekat, protože co je u nás, tak koupel nepotřebovala. Páneček zavrčel cosi o svářečských rukavicích, panička zatím bezútěšně spekulovala o moci čerstvé šunky. Následoval šok. Nemohli jsme tomu uvěřit!
Polárka se ukázala býti dámou milující spočinutí v teplé vodě a jemnou masáž. Nikdo ani nepromluvil v hrůze, že by ono Šangri-La mohlo dojít okamžitého konce. Nedovedete si představit, jak hmatatelná úleva v domě zavládla, když byla vznešená koč odnesena na pohovku k dosušení!
Přeju vám krásnej chlupatej den a příští týden zase na shledanou!
Dnešní diskuze se může týkat snášenlivosti vůči velikonočním zvykům, koupelí u zvířat – nebo také nemusí. Venku je krásně, i když sucho, tak počítám, že se nějaká témata ještě najdou:))
Přátelé, dala jsem to i do vedlejší hospůdky, pokud se chcete odreagovat a poučit, pusťte si tato zajímavá řešení, s filosofií českého národa.
https://regenerace.cz/koronavirus-jaroslav-dusek-a-milan-calabek/e
Bože, tohle fakt ne. Já vím, Jenny, že to myslíš dobře, ale tohle fakt ne…
Milé psaní o pejskovi a kočičce, díky!
U nás obě dvě kalamitky černé, jakkoli jsou rozvrkočené, ve sprcháči jsou vzorné a podávají tlapky dle pokynů a natáčí se tak jak potřebuji. Sedím u toho na malé stoličce a nejvíc funím já. (h) 🙂
Jsem šťastná, že se nám prozatím atrakce typu blechy vyhnuly (a ťukám na dřevo, aby to tak zůstalo i nadále). Tím pádem Denise není potřeba koupat v šamponu, on má opravdu samočisticí srst, na kterou stačí případně jen voda. A taky nemá naštěstí zálibu válet se v odpornostech. 🙂 To udělal jednou jedinkrát a jestli to bylo tím, že si zapamatoval, jak jsem zařvala, když hodil ramínko do trávy a jel, anebo mu byla vrcholně nepříjemná následná koupel, kdy namydlený stál odevzdaně jako ovce, to nevím. Ale už se to nikdy neopakovalo. 🙂
Rozárka zase moc hezky vyprávěla.
Naštěstí jsem Trixie nikdy kvůli blechám koupat nemusela (psala jsem na Zv., že v prášku proti srdečnímu červu byl i přípravek proti blechám). Ale podobný kožich plný blech, jak píše Alimo jsem jednou viděla. Když jsme před lety koupili náš dům, v domě odkud je Trixie (ob dva od nás) tenkrát bydlela kamarádka, která kromě koček měla i žlutého retrívra (běhal mě navštívit na zahradu, uměl si sám nosem nadzvednout páčku branky). Jednou jsem jí šla navštívit, ona seděla venku a zrovna skončila s psí koupelí s proti bleším šampónem. Takže blechy už byly mrtvé, ale každé zabrání hřebenem bylo jak česat psa, který se právě vyválel v máku. Fakt hrůza, nikdy jsem před tím, ani potom něco takového neviděla.
Pokud jde o pomlázku, tak „šlehání“ jsme my ženy (já, sestřenice, maminky a tety) zažily jen na chatě od mužského příbuzenstva (tatínkové, bratři, bratranci), kde máme chaty blízko sebe. A to bylo velice jemné, symbolické šlehání, nikdy nebolelo. Bolestivé mrskání jen pro potěchu mrskačů také nemám ráda. Možná tehdy, když ženy a děvčata nosily kroje, měly několik vrstev látky a pokud i silnější dopady byly přes tam, asi to nebolelo (i když „jako“ vřískaly). Horší, když se muží schválně soustředily na lýtka, protože chtěli ublížit. Tam pak ani pletené podkolenky nemusely dostatečně chránit (stejně jako nadzvedání sukní!).
Kdysi hodně dávno jsme s manželem hráli na trávníku u tchánovic domu croquet. Byla tam s námi i jejich mírumilovná, skvělá fenka Jenny. V jednu chvíli jsme se jen tak z legrace kvůli nějakému tahu začali strkat, pošťuchovat. Jenny do té doby klidně ležela na trávě, ale tohle se jí nelíbilo. Vstala, začala štěkat a bylo vidět, jak je z nás zmatená. Sice slyšela smích, ale jinak nechápala, jak má našemu chování rozmět a koho z nás případně chránit. Tak nás jen obíhala, štěkala a prosila, abychom přestali. Velice rychle nám její dilema došlo a poslechli jsme. Dodnes si to pamatuji, ten nechápající pohled, co se to děje. Takže chudince zmatené Rozárce dokonale rozumím.
Maričko, nejen šlehání pořádnou silou, pokud možno pod sukně, brali si s sebou i tisové větvičky, protože ty nechávaly škrábance a hodně to pálilo… To nebylo pomlazení, to byla nechutná surovost. Možná i proto přestala moje maminka s námi jezdit na Velikonoce ke svým rodičům a začali jsme jezdit na chalupu, která je na samotě v horách a koledníci tam nehrozili:)) Uznávám, že jinde to mohlo být pro ženy hezčí a příjemnější. Já jsem ale tu hezčí variantu nezažila 🙂
Darek je labrador, měl by to být pes vodomil. Omyl. Vodu má rád v louži pokud možno hodně zabahněné, ve strouze podle silnice, ale do rybníka (kam Majk skákal šipky) vleze jen po bříško, aby se náhodou moc nenamočil. I když plavat umí, v zápalu hry tam vletěl za kámošem. Já dobře věděla, proč ho nebudem uchovňovat, zkoušky vloh by s ním zvládl asi kouzelník nebo EvaŽ :-)) Aport? Co to jeeee? Jednou ti to teda přinesu, ale pak si pro to choď sama 🙂
Ale vyukoupat doma se nechá bez protestů.
Ad blechy : Nikdy jsem neměla kočky, takže když Čerťa a spol. oznámili, že u nás budou bydlet, nenapadlo mě řešit blechy. Někdy před vánoci se Darek začal nějak moc drbat a s ním i MLP. Vzala jsem si brejle a jala se prohlížet psa – lidi zlatý, des běs, hejbalo se to tam a vypadal jak posypanej mákem, strašný !!! Je bílej bylo to dobře vidět, na rozdíl od černejch koček. Okamžitě šel do vany a blechy z něj jen pršely. Ale co choulostivky kočky? Vykoupat jsem se je neodvážila (mám se ráda) a tak jsme sehnali Bolfo a kočky nastříkali, blechy z nich taky jen pršely. Tak vygruntováno jsem hoooodně dlouho neměla a od tý doby kočky i psa hlídám, dávám obojky Bolfo a je klid.
Alimo, takovéhle bleší invaze jsou fakt hrůza. Otřásla jsem se jen při tvém popisu.
Mně stačilo, když jezevčík Max kdysi chytil blechy každé září u nás na sídlišti. Evidentně lidé měli psy s sebou o prázdninách všude možně a pak stačil jeden blešoun v obvykle přátelské sídlištní smečce, aby to dostali všichni. A to se tenkrát ještě muselo koupat – díkybohu, že to byl jen jezevčík:))
Jednou si maminka přivezla stříbrné kotě, co chlup to blecha. Koťátko mělo bledou tlamičku, bylo skoro bezkrevné, zbědované. Bylo nutno vstupně nakrmit a pak vykoupat. Napřed se kočička bránila, ale postupně přišla na to, že ji nechceme zahubit. Nakonec stála ve vaně, opřela se předníma o stěnu a nechala si sprchovat bříško. (Blech jsme napočítaly 57.) Dostala jméno Ariadna a stala se zasloužilou matkou rodu.
To si dovedu živě představit – ty blechy a anémii. My jsme měli nemlich to samé se štěnětem (psala jsem včera na Zvířetníku:)) Kotě mělo zatraceně štěstí, že jste si ho přivezli! (inlove)
Momentálně mám psa vodomila, ovšem sprcháč nemiluje. Ale nastoupí bez řečí a nechá se se mnou zavřít v té skleněné skříni, odkud prší teplá voda a smrdí šampon. Pokud je ve stavu dlouhosrsti (jako je momentálně teď, neb díky situaci ho nemohu hodit k Hance na stříhací stůl), tak ještě kondicionér (jinak po vyprání vypadá jako černé chroští). Ve sprše se sice otřese, ale pak musí být vyexpedován nejkratší cestou na dvůr, kde už má nachystané staré lajntuchy, do kterých se vytírá. To už ho baví.
Jinak o bleší kalvárii byl článek včera na Zvířetníku.
Co se týká velikonočních zvyků – inu, patří to k naší tradici, tak je nazavrhuju. Ono jsou i horší oslavy těchto svátků – viz Filipíny a přibíjení na kříž 😉 . A navíc – kdo by nechtěl být po zimě pomlazený, že jo.
Kdybych někdy koupala Berry, asi bych se tě na ten kondicionér zeptala! 😀
Musím se přiznat, že holky v podstatě koupané nejsou. V nouzi (pokud se zprasí) je ostříkám zahradní hadicí (když venku teče voda), nebo v zimě vynesu ven kýbl s teplou vodou. Koupané byly vlastně jen z léčebných důvodů – tedy Berry, když kdysi dávno měla demodexe. To bylo peklo a jsem moc ráda, že jsme si to od té doby nezopakovaly.
Kupodivu z bílé Ari v podstatě jakákoliv špína opadá – pokud to ovšem není barva z čerstvě natřeného plotu, že jo. S tím se ale tak jako tak nedalo nic dělat, takže jsem tehdy jela na stopařský tábor s bílozeleným psem 😛
Kočičáky jsme nikdy moc nekoupali, to už muselo být.
Hepinka se prala jak o život.
Kluci Honásek a Fousík sice vydávali hlasité skřeky, ale v podstatě drželi.
Daníka jsem ještě nekoupali, protože to není třeba.
Velikonoční zvyky. Vyšupání pomlázkou jsem také neměla ráda, naštěstí u nás ve městě se to moc nedrželo.
Nyní mě manžel mírně vyšupe po bolavých končetinách, aby mi je omladil. Ale jestli to funguje, čert ví.
Láskyplné omlazení od manžela se mi jeví v pořádku 🙂
(Já bývám polita, jiné kulturní zvyklosti:))
Jinak můj dojem z pomlázky vznikal kdysi tady ve Dvoře Králové, kde byli koledníci suroví a pokud k tomu byli i připití, bývali… hnusní, hlavně k mladým holkám, že jo. A člověk měl trpně držet a ještě poděkovat!
Takže nic pro mě. Nesnášela jsem to potom v jakékoliv podobě, vlastně i doma. Ale strpěla jsem to, protože jsem si myslela, že musím. Až jsem jednou dospěla do věku, kdy jsem řekla dost – já už ne. Nikdy. Konečně 😛 Moji muži to chápou, voda mi nevadí a ještě jim dělám na Velikonoční pondělí hledání pokladu. 🙂
Kdyby to na mě dnes někdo zkusil před Ari, byla by překousnutá pomlázka jen ten menší problém (wasntme)
koupala jsem před 9 lety Miňáka, když se rozhodl,že teda bude bydlet s náma…smrděl od nafty, byl celej od šmíru..blechy neměl…koupel snesl s velkým bědováním, ale nedrápal,prostě trpěl…od té doby je to elegán, věčně vypucovanej, dbá o sebe skvěle,hlavu a uši mu pucuje Pitina – na oplátku… 😉
Vzhledem k tomu, že psice bydlí v domě, musí být čisté, takže jsou od štěněte učeny na to, aby do sprcháče vstupovaly bez boje a nechaly se umýt, což zatím pochopila každá a i praštěná malá Vanil se ve sprše chová mravně a vstupuje do ní skokem od dveří. Pokud jde o kočky- no Oriáše bych si koupat netroufla, jeho názory na to, s čím souhlasí a s čím ne, bývají vyjadřovány dost drsně a výmluvně. Adélka by mi koupel asi odpustila, i když by vřeštěla na celou koupelnu, jak jen to naše Adél umí. V životě jsem neměla tak ukecanou kočku, komentuje každý krok!
Oriáš mi podle vyprávění připomíná Alexina Darka – taky nesmlouvavý tygr:)) Jen, pokud vím, Darek protestně nebleje 😛
Ukecaná kočka by se mi líbila. Mám ráda komunikativní tvory 🙂
I když… Ari někdy umí být tak komunikativní, že aspoň v duchu hledám způsob, jak ji ucpat (wasntme)
nelíbila, teda jedna asi jo..u mne se postupně rozkecali všichni…a 9 žvanivejch,je někdy očistec….
Sharko, to si fakt těžko představuju:))
Koupel – tak tu úplně nenáviděl bratrův pes. Bylo to asi tím, že jako štěně spadl omylem do rybníka, strašně se lekl a i když se samozřejmě neutopil, tak od té doby neměl vodu rád. Přesto musel být někdy vykoupán. Jeden příklad za všechny : Na procházce se vyválel ve chcíplém kaprovi. Brácha se s ním vracel z této vyvedené procházky, já byla na zahradě a brácha na mě volal, ať zavřu barák, aby pes nemohl dovnitř, ale předtím ať vynesu ven alespoň tři kýble s teplou vodou a šampon. Pak jsme se dali do mytí psa, ale přes vůni šamponu pořád prorážel ten kapří odér. Pes byl sice bílý jako Sněhurka, ale smrděl pořád. Ani už nevím, za jak dlouho to z něj vyčichlo.
Milá Jiřino, proti takovým… následkům velmi nepříjemného překvapení ve štěněcím věku se později špatně bojuje. Ari si kdysi dávno, to jí ještě nebylo půl roku, udělala špatnou zkušenost s ohromným bloodhoundem. Nechtěl jí ublížit, byl to moc hodný pes, ale na malou Ari šlo nečekaně brzy hárání a on se cítil… zainteresován:)) Bohužel Ari se ho tehdy strašně lekla, když to zkusil poprvé a od té doby prostě nesnáší velké hnědé psy – opravdu se jich rovnou bojí. A stojí hodně práce ji přimět fungovat i vedle milého velkého hnědého psa (vůbec, když je to bloodhound:)) A to jí chudák Amigo tehdy vůbec nic neudělal, jen byl obrovský a až příliš po ní toužil… 🙂