Zazvonil zvonek. Šla jsem otevřít a uviděla sousedku odnaproti. „Prosím tě, nemohla bys mi půjčit ideálně dvě vajíčka? Děti si ty naše uvařily natvrdo a já teď nemám z čeho péct…“ Kývla jsem. Dvě vajíčka mohu do pondělí večer postrádat. Nakonec… minule mi sousedka půjčila kvasnice – to když ty moje nečekaně brzy v papírovém obalu vyschly.

Počítám, že vám, dříve narozeným, to něco připomíná. „Půjčování“ si trošky potravin a v krizi i něco z drogistických výrobků, bývalo mezi spřátelenými sousedy celkem běžné. Na venkově se půjčovaly i další věci – třeba hřebíky, mazací olej a co já vím, co zrovna akutně došlo a koupit nebylo kde. Byl to celkem běžný úkaz v dobách, kdy platilo, že oč toho bylo v obchodech méně, o to kratší dobu měly otevřeno. A kdo z jakéhokoliv důvodu nestihl své nákupy do sobotních jedenácti hodin (a to si některé obchody na soboty ani nehrály a měly o víkendu zavřeno), ten měl smůlu.

Ono „půjčování“ mělo svá nepsaná pravidla – aspoň tak, jak jsem je znala já. Tak za prvé – člověk vracel. A vracel vždy o něco málo víc, než si půjčil. Třeba za dvě půjčená vajíčka vrátil také dvě, ale k nim kus koláče. Když si člověk „půjčil“ pár krajíců chleba, vrátil půlku. Někdy, když byla výpůjčka fakt maličká – třeba když došla sůl, vracelo se jen poděkováním a slibem: „Když budeš někdy něco potřebovat, klidně zazvoň!“ A ten slib, ten potom platil.

Samozřejmě existovali „profesionální půjčovatelé“, kteří se vyznačovali maximální asertivitou doprovázenou minimální snahou půjčené vracet. Obvykle měli hodně široký okruh obětí a neomylnou schopností vyhmátnout osoby citlivé, soucitné a neschopné říkat ne. Stejně dokázali rychle poznat, kde je v rodině „vlčák“, tedy někdo, kdo nejen umí říct ne, ale i prásknout dveřmi. Tam potom chodili jen v krajním zoufalství:))

Tohle téma mě napadlo v souvislosti s koronavirovou nákupní horečkou a tím vyvolanou diskuzí na téma, kolik zásob by asi člověk měl doma za normálních okolností mít. Vcelku očekávaně měli doma víc zásob lidé s… pokročilejší zkušeností:)) Možná i proto, že jsou prostě zvyklí – v době nedostatečného zásobování a svižně uzavíraných obchodů člověk prostě doma něco mít musel.

Vlastní kategorii mají lidé na venkově. Jednak je tu tradice – na venkově, kde existuje cosi jako sezónní zdroje, jsou zásoby některých potravin normální. Za druhé tu bývá potíž s dostupností obchodů, což minimálně znamená zásobené mrazáky. A za třetí – lidé obvykle mají kam potraviny ukládat. Všimli jste si, jak strašně nedostatkovým prostorem je v moderních bytech chladná komora na potraviny? Špajzka a lednička – to je obvykle maximum, co byty nabízejí. V takových podmínkách se zásoby drží hodně špatně.

A pak je tu mladá generace, hlavně její příslušníci z měst, kteří měli až doteď pocit, že jako zásoby stačí pytlík těstovin a kečup. Proč něco hromadit, když si mohu sedm dní v týdnu koupit čerstvé potraviny? Slyšela jsem na takový přístup nemálo odsudků, ale popravdě… jaké lepší potvrzení fungující společnosti byste chtěli? 🙂

Ta jistota, ten pocit bezpečí, který za neshromažďováním zásob stojí, je vlastně parádní vizitka toho, jak se naší společnosti daří. Vždyť něčeho podobného lidstvo dosáhlo ve své historii vlastně poprvé! Pravda, zdaleka ne všude, ale rozhodně to není ve světě ojedinělý úkaz. Není to úžasné?

PS: Pravda, někteří lidé potřebovali solidní pandemii, aby si uvědomili, jak příjemný a bezpečný život tady u nás vedeme:))

PPS: Ano, i já doufám, že ten pocit není minulostí.  

Dnes mám na vás dvě otázky: Pamatujete si „půjčování“? A jak velké zásoby doma obvykle držíte?