Jednou jsme si několika kamarádkami z legrace ukázaly svoje svatební fotky. Původně to začalo jednoduchou debatou o šatech a jejich stylu, ale jak to bývá, rychle se to dostalo dál. Prohlížela jsem si fotky velmi pozorně, a nejen ze zvědavosti.
Díky důvěře, kterou vzájemně sdílíme, jsem před sebou najednou měla velmi osobní výpověď několika žen, záznamy jednoho z velmi důležitých lidských obřadů. Dívala jsem se na mladé tváře, většinou zářící tím těžko popsatelným světlem, které je na snoubencích, kteří se vzít opravdu chtějí, tak krásné. Je v něm naděje a víra, sebedůvěra, že právě oni to zvládnou.
Nemohu se ubránit pobaveným pochybnostem. Opravdu jsme tehdy byli tak pitomí? Nebo snad tak naivní? Zaslepení? Trestuhodně důvěřiví? Dnes se nikdo do svatby nehrne, závazky ani „papíry“ se nenosí. Stejně se každé druhé manželství rozvede…
„Ne,“ odmítám vzápětí své vlastní myšlenky. Tímhle způsobem se na ty fotky dívat nechci. Je strašně laciný a to si ty mladé dychtivé tváře z fotografií nezaslouží. Protože ti, kdo se rozhodnou se veřejně zaslíbit, sice mohou selhat, ale aspoň to nevzdávají předem.
Nemám ráda okázalou skepsi, pohrdání snahou dokázat obtížné a uspět tam, kam se mnozí obávají vkročit. Ti mladí z fotek houby věděli o tom, jak strašně pracné je budovat a udržovat vztah, a že se to stejně nemusí povést. Netušili, že starost o děti nekončí ani jejich dospělostí, a ani zde nemusí vynaložené úsilí vždy přinést žádoucí výsledek. Naštěstí – jinak by to ani nezkusili.
Říká se, že láska je vítězství představivosti nad inteligencí a manželství je památka na lásku. Ovšem pokud se manželství vydaří a vyzraje do vzájemného respektu, láskyplné shovívavosti a bezpečné důvěry tmelené neokázalou láskou, tak stojí za to.
Ostatně, víte, jaký partner je pro vás ideální? Takový, co vás dobře zná, a přitom vás pořád ještě chce. A není to přitom labrador 🙂
O.T. Dohle jsme dostali mailem. Vtipná parodie na známou písničku od Beatles :)(bohužel jen angl.).
https://www.youtube.com/watch?v=Q4fRfUs3CIY
Také jsme se brali na Staroměstské v 8 ráno a byl to docela chaos. Nic moc jsme se po skončení nezdržovali, několik fotek pod orlojem, pak pár skupinových, od fotografa (už nevím, jestli byl objednaný, nebo jeden z těch všudypřítomných). A hurá do taxiků a na Jiřák na druhou svatbu v kostele od 10. Na radinici při obřadu moc lidí nepříhlíželo (hlavně moje kolegyně a šéf z práce o kus vedle), zato v kostele a před byl docela nával (dojelo i dost početné mimopražské příbuzenstvo). A až odtamtud se jelo na oběd. Manželovi svědčil ( a obřad překládal) můj bratr, mě byla za svědka moje slovenksá kamarádka. Choť den před tím přiletěl z Anglie, kde na poslední chvilku pro sebe kupoval stříbrný kroužek. Když totiž mamince volal že už má prstýnek, ona ho upozornila, že by měli být dva. Takže já mám zajímavý s proužků z bílého zlata, on obyč. stříbrný. Jenže ten mu pak při jednom koupání v moři sklouzl a tak jsme si pak k jednomu výročí koupili hezké nové, na kterých je napsáno „toto je moje srdce, opatruj ho“. A tak se i po tolika letech opatrujeme navzájem 🙂
Dodnes si vzpomínám na to, jak nás na svatební fotky v ateliéru rychtovali do úplně toporné pózy. A taky jsme měli mít jedno foto úsměvné a jedno vážné. Výsledkem byl slabomyslný úsměv nás obou na „veselé“ fotce a na té „vážné“ se ženich tváří nesmírně odhodlaně a já jako – s dovolením použiju Matyldy výstižný výraz – tragická heroina. (chuckle) Ale jinak, když ty fotky vidím dnes, tak žasnu, jak mladí jsme tenkrát byli!
Dávno, dávno tomu, co jsem se na Staroměstské radnici vdávala. Na momentkách vidím štíhlounkou dívku v euforii a s rozzářenýma očima, jak se s jistou škodolibosti dívá na trochu vyděšeného mladíka, který celou záležitost bere očividně vážněji než ona/já. Bylo nám oběma 23 let, brali jsme se dobrovolně a dobrovolně jsme spolu vydrželi do dnešních dnů. A že jich bylo!
Momentky si prohlížím s úsměvem, zato nad atelierovými se směji nahlas. Šikmo od radnice, na rohu Železné ulice, význačném to místě pro svatebního fotografa, byl atelier. Já tam nechtěla, leč, teď už manželova rodina trvala na svém a už dopředu učinila objednávku. Tak to má být a basta! Nechtěla jsem se hned zase rozvádět, tak jsem to zkousla. Na některé z těch formací se dá koukat, nad některými se vesele zasměju. Zvláště jedna se mi moc líbí. Stojíme hrdličkově hlavičky k sobě, kytice překáží, závojík načechrán, těla jsou nepřirozeně do áčka, mě vysunuta jedna noha tvrdě vpřed, manžel jest zlomen v pase, což zapříčinilo vystrčený zadek a obě nohy dřevěné. Myslím, že to byla pomsta paní fotografky, protože vypozorovala, jak moc tam nechci být.
Já nejsem moc romantická a sentimentální už vůbec ne, ale někdy se na tyhle papírové vzpomínky ráda podívám. Ale ty, které zůstaly ve mně, jsou přece jenom živější a jsou tam nafurt.
Jano, tak s ateliérovými fotkami to máme nemlich to samé 😀
Jsou naprosto šílené, někdy mám dojem, že tam vypadám jako moje vlastní babička zamlada… to i moje maminka na fotce pod hodinami na Staroměstské radnici v Praze (taky:)) vypadala líp! A navíc ji tam tatínek držel v náručí – to by v ateliéru asi neprošlo 😛
My ateliérové fotky vůbec nemáme, tenkrát nás nějak nenapadlo, že se to patří. Takže máme jen svatební momentky od dvou kamarádů, amatérských fotografů a pár fotek oficiálních od „radničního“ fotografa. Všechny barevné časem vybledly, asi tenkrát nebyly moc kvalitní fotomateriály, černobílé kamarádovy zůstaly OK, jen se na nich jaksi nemůžeme poznat, holt už je to (resp. v lednu bylo) 29 let. 🙂
Momentky z naší svatby (už před téměř 44 lety) jsou takové přirozené. Zato z ateliéru ! Podle mých rodičů musely být, tak byly. No pokud to nebylo vyloženě nutné, tak jsme je nikomu neukazovali. Na každou fotku (bylo jich asi pět),
nás snad deset minut štelovali, a to úsměv opravdu zmrzne, i když venku bylo 35 stupňů ve stínu. A v ateliéru pod těmi reflektory jistě ještě mnohem víc. A hosté na nás chudáci čekali, aby se mohlo konečně zasednout k obědu.
Tak já se musím pochlubit, mně se naše ateliérové fotky náhodou moc líbí – vypadáme na nich moc hezky a ani není vidět, jak jsem umírala hladem (:o))). Však jsme si to potom vynahradili.
P.s. – schválně jsem se na jednu šla podívat – Jeník na ní vypadá jako osmnáctileté ucho… a to už viděl devětadvacet jar (:o)).
Moc hezký povídání! A vyvolalo mi spoustu vzpomínek. Vdávala jsem se v září 1968. Nejdřív jsme si říkali, že svatba bude, až odejdou okupanti. No, mohla jsem mít dva dospělé nemanželské syny 😀 Ale nakonec jsme si řekli, že si svatbu nenecháme zkazit nějakými takovými… Manžel byl o 13 let starší a žili jsme spolu až do jeho smrti, celých čtyřicet let.
A svatební fotky mám!! Nechtěla jsem se moc fotit, připadala jsem si ošklivá a tlustá 😀 A jak si je dneska ráda prohlížím a říkám si, jak jsem byla mladá, štíhlá a hezká (rofl) Ošklivá a tlustá jsem až dneska, ale co už???
To je dobře, že jste nečekali (teta na tom byla stejně:)) (h) To by ti hajzlové zvítězili dvakrát
Ad „…připadala jsem si ošklivá a tlustá… a byla mladá, štíhlá a hezká“ (inlove)
Jo! A že to trvalo let, než jsem došla (nedávno:)) k názoru, že každá dnešní fotka je pravděpodobně lepší než každá budoucí a stavím se k nim trochu pozitivněji 😛
Dede 😀 vystihla jsi to přesně s těmi fotkami. Takže od teď se budu fotit o něco raději
Taky si to s těmi fotkami (a jejich relativitou) uvědomuju, ale nechuť k focení jsem zatím nepřekonala.
P.S. Když si před časem dal syn na FB svou fotku s dortem, když mu byl rok, a na které jsem s ním, normálně jsem se nad tou fotkou rozbrečela. Stejně jako vy, dámy, jsem si připadala tlustá a ošklivá a ve skutečnosti to bylo úplně naopak, ach jo.
Pravdu máš, Dede! Když Karel odejde od počítače a nevypne ho, nabíhá tam namátkově výběr z jeho padesátitisíc fotografií. Když jdu kolem, zastavím se a koukám chvíli. Nedávno jsem vykoukala sebe samu v nějaké společnosti a – jak já jsem byla pohledná! Tak jsem se kochala a vjela do mne zlomyslnost a našla jsem si foto nedávné. Od PC jsem odešla, plačíc. Ten šok připisuji manželovi a přidávám se ke svým přítelkyním, které ho kvůli fotkám z různých návštěv nenávidí a úpěnlivě prosí, aby jim je neposílal. Ten chlap nás fotí takové jiné, nebo má tak blbej foťak, já nevím.
Lído, jak Ti rozumím! když jsem si před 40-ti lety říkala při shlédnutí čb fotek jak na nich vypadám nemožně…:O Tak si říkám, že jsem musela být naprosto vypatlaná. Dede má pravdu, budu se na dnešní fotky dívat přívětivěji, protože bude hůř!
Tak to je krásné, my jsme se brali ve zvláštní konstelaci hvězd, nějak jsme ani tu svatbu nehrotili a fotky asi moc taky ne. Ale když se na ně dneska podívám je na nich vidět, že jsme měli radost. A zjistila jsem, že i po těch letech vidím svého muže stejnýma očima, jako před těma 39 rokama. A díky coronaviru jsme náš idealizovaný vstup do důchodu prožili a prožíváme zcela jinak, prakticky hodně spolu. A kdyby někdo zopakoval to focení, tak by se zjistilo, že stejně radostně koukáme do těch nových důchodových let.
A co se týče ateliérových fotek, tak naši mladí jsou rozumní a máme mimo Andělky všechny vnučky s jejich rodiči odborně zvěčnělé
„A zjistila jsem, že i po těch letech vidím svého muže stejnýma očima, jako před těma 39 rokama.“
Inko, to je moc krásné vyznání (inlove)
Jo, je, moc pěkné.
šťastná ženo!!! (rose1)
Inkóóó (y) !
Poprvé jsem se vdávala, když mi bylo krásných 21 let.
Šla jsem do toho se směsí naivity a důvěry ve světlé zítřky. Opravdu jsem věřila, že nám to vyjde.
Vydrželi jsme spolu 10 let a potom bývalý manžel vykročil k lepším zítřkům po boku jiné ženy.
I když to nebylo jednoduché, dnes jsem tomu ráda.
10 let jsem byla se syny sama.
Pak jsem potkala mého druhého muže. Já se do dalšího sňatku příliš nehnala. Ale můj nynější muž byl svobodný a oženit se se mnou chtěl. Bylo mi 41 let a jemu 57 let a šli jsme do toho. Druhá svatba byla moc pěkná a užili jsme si jí. Letos spolu budeme 13 let a troufám si tvrdit, že je nám spolu pořád fajn. A dáli pánbůh zdraví, tak ještě dlouho bude.
Míšo, jak už jsem tu někdy psala, k tomu, aby se to povedlo, je mimo jiné potřeba štěstí – a ty s ho poprvé neměla. Ale byla jsi statečná, nevzdala ses… a dnes máš, po čem jsi toužila. (h)
Miluju starý svatební a portrétové fotografie, focení s rodinou u fotografa při narozeninách atd…jak se lidi vždycky oblékli do svátečního,načančali a ….dělá to ještě někdo? Ne, všichni mají momentky na fleškách nebo internetu…přitom z těch zažloutlých fotografií dýchá ta chvíle pořízení, okamžik,po který se zastavil na malý moment čas…jsou vidět dychtivé rty, jasné oči,vrásčité ruce a soudržnost rodiny..taky ty trapasy, když Vaši dojatě ukazují fotky, jak pasete koníčky a s nahou zadelkou a holou hlavou se bezzubě řehníte do objektivu…a tady Vám je rok a dva…a tohle je z pohřbu naší babičky…a tady Fanoušek v uniformě, to narukoval…a Mánička v šatech do tanečních a věneček a tohle je z dědových 80tin, celá rodina až na Vénu,ten byl tehdá v tuberkulosním sanatoriu a nemohl přijet…a tady jsme na Vénově funusu..a tohle je po válce, tyhle šaty jsme si šily s jarčou a daly se v nich v atelieru vyfotit…a tohle je strejda Beranovic, když šli na banderovce a tohle je Míťa a Alexej, ti u nás bydleli a zašli taky na fotočku… všechny ty obrázky mají duši a vypravují svůj příběh, žijí svým okamžikem… i moje první cesta do školy, maturitní fotka na tablo,svatba ..no,rozvodový fotografie si asi nikdo nepořizoval, ty chybí…a prodleva…fotoateliéry nějak zmizely….
PS: moc pěkné téma Dede….
Sharko, to jsi napsala moc hezky! (inlove)
Připojím se k Dede – taky se mi moc líbí, co jsi napsala, Sharko!
Já jsem za všechna ta stará alba a zachované fotky moc vděčná, máš pravdu, že se z nich dá leccos vyčíst. Mě například moc potěšila fotka mé asi tak dvacetileté babičky, která neváhala a v ateliéru se nechala zvěčnit se svým psem. Byl to sympaticky vyhlížející středně velký světlý chlupáč a měl při té slavnostní příležitosti na krku uvázanou mašli. (inlove)
Jinak naši mladí pravidelně jednou ročně si nechají udělat profi fotky – buď v ateliéru nebo v přírodě. A my pak dostaneme pod stromeček nástěnný kalendář. (h)