Je tu pátek a s ním i další Rozárčina dobrodružství. Užijte si pohodové vyprávění a uvidíte, kde se vzala neviditelná kočka! 🙂

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (10): Cvičák

Mám dojem, že se mi zbláznila panička. Copak si nevšimla, že jsme na vycházce? Že je čas pro čuchání, běhání a sociální interakce? Místo toho je to furt: sedni, lehni… A jednou jí to nestačí!

Přesně tohle se u nás vyvrbilo, když jsme vrátili Rexe domů. Panička si vzala do hlavy, že potřebuju výcvik. Já! Copak spolu nefungujeme šťastně a harmonicky? Ona řekne, co chce, abych udělala, já si to rozmyslím a pak to většinou udělám. Kde je problém?

Ne, začali jsme chodit na cvičák. Nejdřív to byla legrace, protože cvičili paničku. Prý nedává povely, ale doporučení. Ostatně, co je na tom špatného, ptám se? Pak jsem přišla na řadu já. To byla taky legrace – kdo by odolal ruce plné mletého hovězího? No, panička asi jo, není ráda upatlaná! Já jsem námitky neměla a všichni říkali, jaká jsem nadaná fenka.

Jenže panička začala prudit několikrát denně. Sedni, lehni, vstaň, k noze. Dobrá, jsem ochotná jí to předvést jednou, pokud na tom trvá, tak dvakrát, aby věděla, že nejsem hluchá. S tím si ale musí vystačit, protože – mezi námi – nejsem ani blbá.

Řekněte sami. Proč bych měla jít po chodníku a koukat při tom paničce do očí, jak chtějí na cvičáku? To akorát obě do něčeho vrazíme! Navíc, jak mám při tom dávat pozor a hlídat naše okolí? Byl to právě vycvičený Rex, který mě to naučil. Říkal, že tohle je důležitá psí povinnost!

A tak zlobím – jak už poněkud unaveně říká panička. Vykládá svým kamarádkám, že to nechápe. Na cvičáku exceluju a doma se tvářím jako dement. Mezi námi, je to panička, kdo nechápe. Kocour Merlin pravil, že šedá je teorie a zelený strom života. Já bych dodala, že kde chybí plná ruka mletého hovězího, tam se necvičí.

Mám ráda hovězí, ale normální vycházky s paničkou mám mnohem radši. Musím přijít na to, jak jí to vysvětlit. Myslíte, že je na to někde nějakej cvičák?

Přeju vám krásnej chlupatej den a příští týden zase na shledanou!

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (11): Neviditelná kočka

Naše panička do telefonu nikdy nekřičí. Pokud se zlobí, hovoří velice spisovně. Když jsem tuhle uslyšela, jak mluví, couvla jsem. Jejími sykavkami by se daly brousit válečné sekery.

„Gratuluju, že jsi těhotná, ale jak to souvisí s kočkou? Cože? Eh, předpokládám, že z jejího záchůdku nejíš. Hm. O malém princi a růži jsi někdy slyšela? To nemyslíš vážně!“ Potom panička na chvilku zmlkla a z očí jí sršely blesky. Nakonec přece jen promluvila: „Dobrá, přivez ji sem. Zítra večer.“

Páni, někdo přijede! Zajásala jsem. Mám ráda, když se dějí zajímavé věci. Panička ale klesla na pohovku, popadla do náruče Merlina, zanořila si obličej do jeho kožichu a já slyšela, jak šeptá: „Budeš to muset skousnout kocourku, jinak to nejde.“ Zarazilo mě to – Merlin dostane tabletky? Nebyly to tabletky. Byla to Lady Chatterleyová.

Vážně! Takhle nazvali kočku… No, kočku. Když ta paní spěšně odešla a my nakoukli do přepravky, viděli jsme jen zlostně syčící bílou kouli s obrovskýma zelenýma očima. Vyděšenou kouli – můj nos neoklamala. Panička otevřela dvířka a uskočila, protože bytem prosvištěl chundelatý blesk a uzemnil se pod vanou.

Všichni jsme se na sebe podívali. Merlin se snažil skrýt své zděšení. Tohle mu přitáhli do jeho teritoria? Prý lady Nevímjaká. Saň to je! „Nedivte se jí,“ řekla panička a šla pro talířek s kousky masa. „Byla zrazená.“

Páneček vzal talířek a nabídl ho tmě pod vanou. Ozvalo se zasyčení a vylétla drápatá tlapa. Páneček ucuknul, zaklel a přepočítal si krvácející prsty. „Jaká vřelá povaha…“ pravil sarkasticky. „Co kdybychom jí říkali Polárka?“ Panička se na něj vděčně usmála, kývla a šla pro peroxid.

Připlížila jsem se do koupelny a nakoukla pod vanu. „Neboj,“ povídám. „Zvykneš si a bude se ti tu líbit.“ A tma odmňoukla. Tak začal náš život s Neviditelnou kočkou.

Přeju vám krásnej chlupatej den a příští týden se dozvíte, jak to bylo dál!

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (12): Náhodná kočka

Hnala jsem se za bílým huňatým ohonem. Tryskem z koupelny do kuchyně, prokličkovat mezi židlemi – jen jedna spadla – smykem do chodby, trysk po schodech a vzápětí pekelné brždění v ložnici, protože pod postele se nevejdu. Nakoukla jsem do tmy, kde vítězně svítily dvě zelené oči.

„Rózo! Okamžitě toho nech! Takhle si u nás nikdy nezvykne!“ Paniččin křik rozechvěl okenní tabulky a oči pod postelí polekaně mrkly. Vyběhla jsem z ložnice a celým psem jsem se to snažila paničce vysvětlit. „Neboj! Já vím, co dělám! Víš, jak ji to baví?“ Panička si jen unaveně vzdychla.

Je to už víc než týden, co s námi žije neviditelná kočka. Polárka samozřejmě není neviditelná sama o sobě, jen se nechce ukazovat lidem. Její první majitelka s ní jednala jako s kloboukem, který vyšel z módy – zbavila se jí, a ona to nemůže lidem zapomenout. Takže chudák naše panička si drásá srdce, když dává misky s jídlem před vanu a jen na mizejících dobrotách a použitém záchůdku vidí, že nový člen rodiny reálně existuje.

Ptáte se, co na to kocour Merlin? Inu, moula je to. Touží se s bílou krasavicí seznámit, ale prý, musí dodržet protokol. On ji honit nebude! Ona musí přijít sama a seznámit se s pánem domu. Pche! Ještěže tu všichni mají mě. Protože já mám neomylný psí nos a vím, jak strašně vyděšená, smutná a nic nechápající Polárka byla. A jak se každý den víc osměluje – a jak ji naše honičky baví. Však si musí udržet kondici a postavu, ne?

Prostě pro nás s Merlinem už Polárka není neviditelná. Je to trochu ušmudlaný chlupatý mop, jehož obrovské zelené oči se už umějí i usmát. Mě je jasné, že za chvíli bude Merlin po domě šťastně sbírat zbytky své důstojnosti, protože až se tahle kočka opravdu osmělí…

Musím o tom nějak přesvědčit i páníčky. Jsou z Polárky smutní, ale ono opravdu už brzy bude líp!

Přeju vám krásnej chlupatej den a příští týden zase na shledanou!:))

Diskuze je jako vždy otevřena jakémukoliv tématu s Rozárkou souvisejícím i nesouvisejícím 🙂