Vyvstala náhlá nutnost zakrývat nos a ústa respirátorem či alespoň rouškou. Zaběhneme do lékárny, zdravotnických potřeb, v nejhorším i do stavebnin. NEMÁME! Národ Přemka Podlahy, po generace zocelený stavem „nemáme, zeptejte se v příští pětiletce“, vytáhne šicí stroje od šlapací Singrovky přes nesmrtelnou Veritasku až po sci-fi Janome či Berninu, hrábne do skříně pro nějaký ten hadřík a vesele šije. Nepostará-li se o nás stát, postaráme se sami.

Stáhneme si na netu jednoduchý střih a první nezbytně nutné kousky ušijeme ze starého povlečení a košile po dědovi. Tedy my, kteří se nezabýváme patchworkem.

Poté, co vláda laskavě povolila provoz prodejen galanterie, abychom se mohli samozásobit ochrannými prostředky, se disciplinovaně v dvoumetrových rozestupech postavíme do fronty na nákup nezbytných propriet – látky, tkalouny, gumičky.

A už to jede ve velkém. Pro rodinu, kolegy, přátele, sousedy, sociální služby, nemocnice… Šijí opravdu všichni. Krejčovny zavřených divadel, vězni, skauti. Holky „piškvorky“ jsou ale jiná liga.

Příběh „O rouškách a kočkách“ napsala ri:

V sobotu 14. 3. nasdílela Matylda na FB jednoduchý šestiobrázkový návod na roušku.

Protože jsme celý víkend pracovali na zahradě, k šití jsem se nedostala. Ale znervózňovala mě moje sestřenice, která sdílela jeden koronavirový příspěvek za druhým. Na Slovensku se řešily „rušká“ a karanténa. U nás všechno v pohodě.

V pondělí ráno jsem se vrhla na šicí stroj. Návod byl skutečně jednoduchý, tak po krátké optimalizaci rozměrů a postupu jsem vyrobila první sadu roušek. A v poledne už jsem vstupovala do kanceláře.

„Kde máte roušky?“

„Nemáme. Nikdo nám je nedal.“ Odpověděly kolegyně a významně pohlédly směrem k šéfově kanceláři.

Vytáhla jsem sáček: „Tady máte. Jen si upravte délku gumiček za uši.“

Holky řekly jéééé a s mladým panem šéfem se o roušky bratrsky, vlastně sestersky podělily.

Jaro je pro účetní sloveso. Popadla jsem hromadu papírů a odklusala domů, abych ozkoušela vzdálený přístup.

V úterý večer mi napsala Beťka: „Máš kočky?“

Spočítala jsem strávníky v předsíni: „Jo, všecky jsou doma.“

Beťka se rozčílila nad mou pomalostí: „Látku s kočkama.“

Vyfotila jsem jí své zásoby látek.

„Potřebuju roušku s kočkama. Bílou s černýma do ordinace a černou s bílýma na ven,“ napsala mi.

„…aspoň tři. A dvojité jo? Radši s gumičkou, jo?“

Ve středu ráno jsem z cvičných důvodů ušila sadu dvojitých roušek. Modře kostkaté – pánské, béžové s ovečkami a bílé s kočkami. Tentokrát jsem si jednu nechala i pro sebe a jednu pro páníka. A v poledne jsem už byla v kanceláři.

„Kde máte roušky?“ ptám se.

„Máme, máme,“ kývou holky.

„Máte je mít na nose, když sem někoho pouštíte.“ Šířím osvětu. „Tady máte další.“

Holky se na ně vrhly. „Jé, tady jsou kočky. Ty kočky jsou boží… Já chci taky kočky …“

Do toho mi napsala Beťka: „Hele, ale to bude nespravedlivé, když já budu mít krásné roušky a Diana ne, nemyslíš?“ Ujistila jsem ji, že na Dianu myslím taky. I na babičku myslím…

Vzala jsem si další papíry a cestou domů zapadla do Alberta. Paní pokladní mě upřeně pozorovala. Vlastně ani ne tak mě, jako mou roušku.

„To jste si šila sama, že jo?“ zeptala se mě s nezaměnitelným ukrajinským přízvukem. Přisvědčila jsem.

„Já bych taky moc chtěla roušku s kočkama. Prosím. Budu mít směnu ještě v pátek a v sobotu.“

Neslíbila jsem jí to. Ale moc jsem se snažila zapamatovat si její brýle, abych ji zase poznala.

Píšu faktury a těžko nacházím čas na šití. Ale na hadopasech jsem u rouškového tématu zmínila Beťčiny rouško-kočkové požadavky.

„ri, přidej prosím od každé jednu pro mne,“ napsala mi sharka…

Taky jsem jí to ještě neslíbila…

Důkaz, že patchworkové dámy uvažují podobně je zde.

Vave také zvolila pásovou výrobu.

Někteří z nás musí roušku nosit z podstaty své profese a o tom napsala Matylda:

V práci používáme jednorázové roušky běžně kvůli prachu z kuřátek (kdo dva dny nevykašlával chmýří z kuřat, neví, o čem je řeč) a docházejí nám. Nejsme zdravotníci, tak na ně nemáme nárok a hledáme jiné cesty.

Dostala jsem home office na šití, usedla, ušila roušky a zkusila je prohnat cyklem na údržbu prádla, který používáme běžně. Roušky zakončené kupovaným šikmým proužkem při praní na 60 a vhození do sušičky vykázaly značných změn. Šňůrky se zamotaly do sebe, zelený proužek pustil barvu a po projití sušícím cyklem se strašlivě roztřepil.

Takže jsme párala a šila znovu, nicméně účelu bylo dosaženo – tudy cesta nevede a musíme být v údržbě výrazně šetrnější 🙂 Roušky s gumičkami jsou na údržbu snazší, ale připadne mi, že ty šňůrkové drží lépe, zejména nám brýlatým. Ještě že ji nemusím mít v autě, občas se mi s ní mlží brýle a skončila bych někde v příkopu 🙂

V rámci přípravy článku zazněla výzva „A co líčení k roušce?“ V současné situaci je asi lepší se nelíčit, aby si člověk při odličování virus z nákupu v supermarketu nenaplácal přímo do spojivek. Ale proč se nenalíčit doma na osamělou párty nebo home office? I při videokonferenci můžeme být krásné, jen si zkontrolujme, aby kamera nezabírala zbytek outfitu, tedy to pyžamo. Víla vám připravila čtyři oči, každé jiné.

Kuk! Všimli jste si, jaké máme krásné oči?

Z roušek už se stal módní doplněk. Zásadní pravidlo pro pány stanovil Ladislav Špaček – roušku vždy ladíme s kapesníčkem, nikdy s kravatou nebo košilí! Podle jeho vzoru se v sobotu zařídil i ministr Vojtěch, když se potil při rozhovoru v DVTV. Dámy pak inspiruje paní prezidentka Čaputová.

Pevné zdraví přeje RenataE a děkuje za spolupráci Matyldě, ri, Vave a Víle