Milí čtenáři, v pátek vám opět povídá své zážitky fenka Rozárka – dnes vykoupaná a s novým kamarádem. Jinak diskuze je otevřená všem tématům, která vás napadnou, ale opravdu vítám vaše vlastní zvířecí zážitky! Ať tu nežijeme jen tím virem. Přeju krásný, pokud možno nevirový víkend! PS: Víte, že se zase mají vrátit noční mrazy? Tak pozor na kytky! 🙂

Koupání

Nejdřív jsem se tvářila, že tu nejsem. Pak jsem se zapřela všema tlapkama. Když mi bylo jasné, že osudu neujdu, tak jsem prostě ztratila kosti. Zkuste si nosit do vany bezvládný chlupatý pytel, ha! Jenže na paničku si nepřijdu. Pokud jde o mytí, je prakticky maniak!

Mohla za to obleva. Nejdřív se ze sněhu stal led, potom břečka, a nakonec nastoupila doba bahnitá. Panička naráz ztratila touhu chodit kolem řeky a stala se vyznavačem chodníků. Jenže dnes jsme obě potkaly kamarádky a zatímco paničky povídaly, my pejsci jsme prý tu louku zryli jako divočáci.

„Bahno máš až na zádech!“ pravila panička. „Hop do vany!“ To tak, ještě si plést vlastní bič! Najednou jsem zaslechla, jak v předsíni zamňoukal Merlin. Ještě jsem nestačila ani vztyčit uši a ozvalo se hromové: „Ať tě ani nenapadne!“ Panička do toho povelu vetkla nejmíň šest vykřičníků, protože jsme si obě vzpomněly na to samé.

Ale to jsem fakt byla ještě malá! Obahněná jsem stála ve vaně a ze sprchy na mě zrovna cákla voda. Venku zamňoukal kocour. Vyletěla jsem z vany a notně zředěné bahno letělo se mnou. Tedy částečně, protože úplně nedokázalo držet tempo.

Stopy po blátě, které mi nestačilo, však přesně ukázaly, jak jsem vyběhla po schodech do patra, po koberci do ložnice a pak přes postel až k prádelníku, na který Merlin podle vyskočil. O ten jsem se aspoň opřela tlapkama, když už jsem na kocoura nedosáhla. Jak já jsem vám štěkala!

Panička… no, přežila to. Já kupodivu taky. Asi proto – jak pravila, že byla nejdřív v takovém šoku, že mě nedokázala zabít, a když douklidila dům, tak už prý na to neměla sílu.

Musím říct, že ta vzpomínka měla takovou sílu, že jsem poslechla ty vykřičníky. Nakonec to i stálo za to. Panička mi totiž zahojila dušičku růžovou náplastí. Eh, taky máte rádi šunku?

Přeju vám krásnej chlupatej den a příští týden zase na shledanou:))

Přišel k nám Rex

Začalo to v parku a dramaticky – výkřikem. Na zapomenutém kousku ledu upadla stará paní. Ten výkřik nebyla ona, ale chlapík, který se jí pokusil pomoct. Málem ho totiž sežral vlčák, který k té paní patřil.

Panička tam hned běžela. Tu paní znala, protože učila jejího dospělého vnuka Petra. „Paní Holoubková, můžete vstát?“ volala přes hrozící tesáky, zatímco já se tomu naježenému frajerovi snažila vysvětlit, naše panička babičky nežere, dokonce ani tu naši ne.

Ukázalo se, že s paní je zle – noha byla asi zlomená a duše taky. „Já do nemocnice nemůžu,“ vzlykala, „co by bylo s Rexíčkem?“ Čím byla nešťastnější, tím víc Rexíček vlkodlačil. Zatímco panička volala záchranku, přemýšlela, co dál. Mohla se mě zeptat – mě totiž bylo jasné, jak to dopadne.

„Paní Holoubková, uklidněte se, prosím. Musíte zvládnout Rexe, aby vám mohli pomoct. A já se vám o něj postarám, než přijede Petr,“ pravila pevným hlasem a nikdo kolem netušil, jak moc se bojí velkých psů. Zato já jsem nadšeně vrtěla ocasem – bude legrace! Panička si potají vzdychla. Je to strašné, když jste obětí sklonu páchat dobré skutky!

Ukázalo se, že Rex je vysloužilý policejní pes a opravdu umí poslouchat. Bylo to celé děsně dojemné. Jeho panička volala z nosítek: „Čekej a buď hodnej, já přijdu!“ A strašlivej vlčák nešťastně vyl a moje panička si utírala oči. Moc se mi to líbilo.

A pak jsme šli domů. Zkoušela jsem tomu velkému smutnému psu vysvětlit, že se mu u nás bude líbit. Je tam plno pelíšků, jídla, milí lidé a třeba si bude moct prohnat i kocoura!

Panička, jako by mi četla myšlenky, najednou ztuhla. Stará paní ji ujistila, že Rex je velmi disciplinovaný a určitě nežere ani lidi, ani pejsky. Panička však najednou zoufale zvolala do bouřlivého předjarního nebe: „Paní Holoubková, a co kočky?!!“

Přeju vám krásnej chlupatej den a příští týden vám povím, jak to bylo dál!:))

Pod Rexovou tlapou

Tak já vám povím, že už toho mám právě dost! To je furt: Podívej se na Rexe, jak je rozumnej. Vidělas ho někdy ukrást a rozžvýkat nabíječku k mobilu? Nebo kapesník? A podívej, jak krásně umí chodit u nohy! No jo, ale on chodí po světě o deset let dýl než já a já toho musím plno stihnout!!!

To je tak když si vezmete domů vysloužilého policejního psa, jehož panička si zlomila nohu. Mirek Dušín v kožichu to je! Začal s Merlinem. Kocour syčel nad schody jak papiňák, že toho cizího vlčáka rozebere na prvočinitele, ale Rex se na něj ani nepodíval a jen smutně ležel. Víte, jak to dopadlo? Merlin ho utěšoval. Merlin!

Páneček nejdřív pravil, že se panička zbláznila, zvlášť, když se ukázalo, že původní Rexův policejní páneček Petr se o psa prostě postarat nemůže. Jenže pak tuhle Dušínovi propadl taky. Takže nejvíc trpím já. Hlavně venku!

Rex kontroluje každého psa, kterého potkáme, a nepustí mě si hrát, dokud ho neschválí. Poučuje! Třeba: Pozor na toho chlapa, má hůl. No a? Třeba ho bolej nohy! Minule mi zakázal jít k Vojtovi, to je můj kamarád. Je prý ve smečce s dalšíma klukama a to prý není pro malou pejsku bezpečné. Lidi schovaní ve smečce, se prý chovají jinak, obvykle hůř. Ach jo.

Ale když večer leží na pelechu v předsíni, bývá tak strašně smutný, že k němu stejně chodím, i když mě tak komanduje. Přitisknu se k němu, aby věděl, že není úplně sám. A myslím na to, že i velkej a silnej pes strašně potřebuje paničku. Celou, nezlámanou. A doma!

A tak jsem se rozhodla. Já vím, že nesmím kousat boty! Ale kdybyste viděli tu hrůzu, co si panička předevčírem tak radostně donesla. To nejsou boty na vycházky se psem, to je sebevražedný nástroj. Fakt! Dalo mi to celou noc, ty podpatky nechtěly povolit. Ale zvítězila jsem – v těch si už panička nohu nezlomí!

Přeju vám krásnej chlupatej den a příští týden zase na shledanou:))