Kdo mě zná (zvlášť pokud u nás byl někdy na návštěvě) ví, že na přehnaném úklidu nelpím. Ono to taky se zvířaty doma zas tak dobře nejde. Na druhou stranu by doufám uznal, že se u nás ani nebrodil odpadky po kotníky, ani neviděl na nábytku centimetrovou vrstvu prachu (kde by se tam taky vzala, prach u nás pořád víří vzduchem, protože nemá šanci se usadit) a koneckonců že ani ty podlahy nejsou nějak extra špinavé.
Kapitola sama pro sebe jsou okna, ale tam je veškerá snaha marná, protože čtvero vlhkých zvědavých čumáčků, které musejí vše, co se venku šustne sledovat, zaměřit a prozkoumat, s lesklou skleněnou plochou udělá své.
Když jsem proto začala různě po bytu nacházet tu větší, tu menší kuličky srsti, slepené prachem, znejistěla jsem. Kde se berou? Odkud sem lezou? Koťata letos na jaře poprvé línají, takže větší množství chlupů v ovzduší mě zanechává chladnou, ale kdo nebo co formuje ty chlupy do těchto zvláštních nepravidelných útvarů?
Další záhadou bylo mizení zubních kartáčků. Tedy mizení zubních kartáčků pana domácího. Já mám sonický, a protože vím, co naše zvědavé packy a čumáčky dovedou, ukrývám si ho do skříňky, kam na něj nemůžou. Kam ale mizí ty běžné?
Záhadu prvního zmizelého zubního kartáčku jsme vyřešili poměrně brzy. Ona se tedy tak nějak vyřešila sama, protože když jsem se večer myla a otevřela kohoutek nad umyvadlem, voda, místo aby poslušně odtékala, se mi začala hromadit pod rukama. Příčinou byl onen nebohý kartáček, napěchovaný v odpadu. Inu, když ho někdo nechá ležet na umývadle, nemůže se divit. Kartáček jsme dlouhou pinzetou (jsme vybaveni na kde co) vytáhli, vyhodili, sáhli do zásob pro nový a bylo.
A druhý den nebylo. Tedy nebyl. Večer byl kartáček opět pryč. A tentokrát důkladně. Nebyl ani v odpadu, ani pod umyvadlem, ani za umyvadlem, ani pod pračkou, ani nikde. Pan domácí se dušoval, že ho tentokrát nenechal ležet na umyvadle, ale spořádaně ho odložil do kalíšku, připevněného na zdi. Nevím. Kalíšek je prázdný, kartáček pryč. Nezbylo než dokoupit další zásoby a do skříně teď zavíráme kartáčky dva.
Nicméně. Všechno zlé je pro něco dobré a tak nám záhada zmizelých kartáčků pomohla vyřešit záhadu objevujících se prachových smotků. Mezitím, co jsem lozila po koupelně sem a tam a hledala, kam mohly ty potvory chlupatý ten kartáček schovat, odrazil se Goliáš elegantně od země a přistál v sušičce. Míváme ji dokořán otevřenou a už párkrát jsem tam koťata viděla vyvalovat se, zvlášť ve chvíli, kdy je ze sušičky čerstvě vyndané usušené prádlo a buben je pěkně vyhřátý, to milují.
Jenže tentokrát se Goliáš nepovaloval po teplém bubnu. Soustředěně seděl u kraje a packou šátralkou šmátral v plastovém filtru. Ano, v tom filtru, do kterého se zachytávají prach, chlupy, vlasy… a vše se v něm pěchuje do chvíle, než ho někdo vytáhne a vyčistí. Sušičkoví designéři zřejmě doma nemají kočku. Nebo možná mají a naměřili otvory filtru přesně pro jejich paciny schválně, nevím.
A tak moje přičinlivé kočičky čistily filtr za mne. Vždycky vytáhly dírou ve filtru smotek prachu, ten shodily na zem a pak ho ještě pofackovaly po domečku. Jak to vím? Přesně to totiž udělal Goliáš před mýma očima ve chvíli, kdy já hledala ten zatracený zubní kartáček…
Nevadí. Není nic jednoduššího než zbořit zavedené stereotypy a filtr čistit ne až před vložením další várky prádla, jak jsem to dělala dosud, ale vyčistit ho hned po sušení. No, po pravdě, občas to problém je, protože já jsem člověk, který když má zaběhnutý nějaký postup, tak ho překopává jen horko těžko. A tak si jednou vzpomenu, příště ne, ale jakmile mi běží v ústrety prachová kulička, už vím, co mám dělat.
Také se blíží jaro a já, ač nejsem zrovna zdobící typ, jsem si dnes pod tlakem všech těch událostí a informací, které zrovna nehýří optimismem, nutně potřebovala udělat nějakou tu radost. A tak jsem tady u nás zaběhla do malého krámku, kde prodávají kytky, semínka, sazenice a různé dekorace a jala se vybírat něco, čím bych si ozdobila skleněný tác v obýváku.
Našla jsem stylového dřevěného králíčka, krásnou vyřezávanou slepičku v trávě a pak mě zaujala spousta malých, zřejmě křepelčích vajíček. Byla krásně vybarvená, jemné pastelové barvy se mi moc líbily, ale těsně před tím, než jsem je vzala do ruky, mi došlo, že tudy cesta nevede. A tak jsem sáhla vedle, po sáčcích, ve kterých byla přibližně stejně velká, ale bohužel plastová vajíčka. Zakoupila jsem čtyři zelená s lehkým bílým vzorečkem a čtyři bílá se zelenými tečkami. Jistě chápete, proč – z těch křehkých křepelčích by brzo zbyly jen rozbité skořápky a oči pro pláč.
Celá nadšená jsem vše naaranžovala na tác. Pravda, výzdoba nebyla z nejbohatších, ale někdy méně znamená více a já mám jednoduchost ráda.
Má jednoduchá jarní výzdoba na tácu vydržela přesně půl minuty, než kočky zjistily, že je u nás něco nového. Ano, já vím, měla jsem být poučená z Vánoc, kdy mi rozebraly výzdobu z baněk během chvilky také (ostatně dodnes tu občas s nějakou baňkou běhají, kde je mají ukryté, netuším, ale vytahují stále další a další).
Jenže já si chtěla udělat radost! A chtěla jsem mít aspoň na chvíli na stole hezkou jarní výzdobu! Pravda, to se mi podařilo. Chvíli jsem na stole hezkou jarní výzdobu měla.
Asi tak minutu.
Abych to zkrátila. Prvně – kdoví proč – zmizela z tácu vajíčka bílá, ta se zelenými tečkami. V mezičase se v koťatech opět ozvaly jejich aranžérské vlohy a na tác přibyla malá rybička a pírko.
Netrvalo však dlouho a zmizela nejen zbylá zelená vejce, ale i ta rybička s pírkem, takže po necelých třech hodinách na tácu osaměl králík, slepička v trávě (a ta jen proto, že jsem ji na poslední chvíli vydrápla Sáře z tlamky, když si ji chtěla odnést taky) a pak už nic.
Začínám přemýšlet, jestli nemají koťata anglické předky a nehrají si tím pádem na Easter Bunnyho, velikonočního zajíčka, který po bytech schovává vajíčka a sladkosti.
Nevím. Zatím jsem na jedno bílé šlápla ve sprchovém koutě a jedno zelené našla ve dřezu v kuchyni. Ostatní si zřejmě nasyslili k vánočním ozdobám a budou je vytahovat ve chvílích, kdy se budou nudit. A kdoví, jestli tam není i ten kartáček, který jsme též dodnes nenašli.
No nic. Zítra jdu dokoupit další vajíčka. Třeba si časem zvyknou a aspoň dvě tři nám tam na ozdobu nechají…
PS I: Miki se má stále skvěle. Má své místečko na okně, kde z měkkého pelíšku sleduje, co se děje venku, má svou postel, své místo na gauči, své plné misky a svou babi. Je milý, přítulný, rád se mazlí a je klidný a pohodový.
PS II: než jsem stihla najít fotky, zaslechla jsem úpěnlivé mňoukání. I vyrazila jsem se podívat, co se tu kde děje. Zuzi a Goliáš seděli před WC a pozorovali dveře. Otevřela jsem a ze záchodu vyběhla Sára, zrousaná jak myš.
Když jsem dveře opět zavírala, zahlédla jsem v odtoku WC plavat jedno zelené vajíčko…
PS III: je deset hodin večer, na tácu je zajíc, slepička, rybička, jedno vajíčko, vánoční baňka a vedle leží pes. Naštěstí jen plyšový. Není nad to mít aktuální výzdobu!
Milá Toro, opožděně, ale přece, Hotel zakoupen, odevzdán mému kočičímu synkovi coby relaxační čtení před spaním a ten byl velmi zaujat, tak jsem zvědavá, jak se bude líbit, tímto Rozárce hlubokosklon a děkuji (wave)
Skvělé čtení o koťatech, jako vždycky. Ti se mají, takový šťastný život 😀 . A Rozárka jak moudře a krásně vypadá.
A obzvlášť ráda vidím Mikiho. Jak tuláček ke štěstí přišel! Je to takovej krásnej moureček, jak můj Matýsek, co tu právě teď vedle mě chrní na sedačce.
Božínku
Tak teď uvažuji: mám se přestat smát a politovat tvé aranžérské pokusy nebo nemám přestat smát a pochválit aranžérské dovednosti tvých koťat (pes velikonoční plyšový).
Já ty tvoje kočky miluji a tvé povídáni plné nečekaných skopičin ještě víc.
Škoda, že ty moje kočky na to dlabou a jen honí myši nebo ohřívají teplý radiátor. A vladtně počkat, okna čumáčkují taky – z obou stran
Děkuji za kouzelné čtení v tom divném čase. Držte se, všichni.
Díky. I vy se držte, všichni. Chce to pevné nervy 🙂
Toro díky za další něžné povídání a bezvadné fotky – nejvíce se mi líbí „siamská dvojčata“ v pelíšku ! Ale to jen kdybych musela vybrat, jinak krásné jsou všechny fotky. Jak vše tak hezky popisuješ, je vidět, jak si ty jejich lotroviny užíváte a klidně oželíte nějaký ten zmizelý kartáček. A určitě si říkáte, jak moc byste byli okradeni o tyhle kočičí zážitky, kdybyste si byli vzali jen jedno kotě. A tihle skvělí sourozenci také vyhráli na celé čáre! Díky vám prožívají nádherné společné kočičí dětství.
Ohledně chlupů! Jak si teď naše Rusty chodí ráno pro česání (na mém klíně), vždy z toho mám vedle na stole hromádku chlupů. Od všech našich koček mám schovaných pár hrstí chlupů, tak jsem je pak už vyhazovala. Jeden den jsem ale stále seděla na židli, protože Rusty nehodlala seskočit a já neměla to srdce ji sundat . Tak jsem vzala část vyčesaných chlupů a mezi dlaněmi je koulela do kuličky a přidávala na tlaku. Nevěřili byste, do jaké festovní maličké kuličky (takový tvrdý filc) se dá hromádka chlupů ztlačit! Začalo mě to bavit a už mám menší sáček plný pevných černých kuliček různé velikosti. Asi je pak vyhodím, ale zatím mě to stále baví „tvořti kuličky“ (dokud kočka neseskočí)!
🙂 tak to mě nenapadlo. Je fakt, že zatím nevyčesávám tolik, koťata ještě tolik nelínají. Ale asi budu muset začít. Ale kuličky tvořit nebudu, mně stačí ty jejich prachový!
to jsem zas já, kruciš
OT – musela jsem dnes do města Berry pro objednané léky (poprvé od čtvrtka, opravdu se snažím tu potvornost nechytnout) a fascinovalo mě, jak plné bylo město a nikdo s rouškou. Já jsem měla svoji doma z vysušených vlhčených ubrousků vyrobenou a lidi se na mě dívali jako na exota. je zase fakt, že jsem kolem sebe měla dost místa 😛
Teď už mám díky sousedské výpomoci dvě roušky po doma ušité, takže až se zase někdy vypravím mezi lidi, bude to mít aspoň štábní kulturu.
Vím, že mě to neochrání před koronavirem, ale je to minimálně slušné vůči prodavačkám, lékárnicím, veterinářům a vůbec každému, kdo teď musí „sloužit“ ostatním. Je úžasné, jak vznikají svépomocné skupiny dobrovolníků, kteří roušky šijí – třeba naše královédvorská pečovatelská služba je také dostala až tímto způsobem. Asi poprvé mi opravdu vadí, že neumím šít… i když, tohle bych možná zvládla, mít doma materiál a šicí stroj. No co už – nemám ani jedno (ale mám Katku:))
Jak je to u vás? Nosí lidé roušky? Máte roušky? vyrábíte roušky?
Omlouvám se Toře za OT, ale dost by mě to zajímalo, protože v případě mé sociální bubliny na FB se rouška bere jako nutná, leč venkovní svět to zjevně vidí jinak (wasntme)
V Praze na Proseku jen sem tam někdo. Ani já ji nemám (a nevyrábím – nešiju a nemám šicí stroj ani žádnou zásobu látek) a žádná sousedská výpomoc s rouškami tu není, takže kdybych šla někam mezi lidi, tak mi nezbývá, než nějaký ten šátek nebo šála nebo něco podobného, což samozřejmě vyjde nastejno jako hadrová rouška. Od zítřka se tu počet lidí se zakrytým obličejem určitě zvýší, protože do MHD se bude smět jen se zakrytou pusou a nosem. Snažím se pokud možno nikam nechodit, budu muset jen do lékárny, dnes jsem od své praktičky získala erecept na léky, které beru dlouhodobě. Jinak je to zatím bez problému, navzdory různým výzvám k nenakupování jsem se celkem solidně předzásobila, takže několik dalších týdnů určitě hlady neumřu. Vlastně nemusím ani do obchodu, kam se mi opravdu nechce. Dojde mi jen čerstvé ovoce a zelenina, ale to přežiju, přijdou na řadu kompoty a nakládaná zelenina. Velké e-shopy s rozvozem potravin tady v Praze v praxi v podstatě nefungují, možná se to časem zlepší, až se lidé dozásobí, těžko říct.
Přeji všem pevné zdraví 😀 .
Dede, byla jsem ráno na odběru krve a tam hned u vchodu vedle přihlašovacího okýnka byla na zdi krabička s rouškami a oznámení, aby si z ohledem na ostatní každý jednu vzal a před usazením v čekárně nasadil. Všichni jsme poslechli, ale při odchodu ven je zase všichni (včetně mě) sundali. Manžel čekal v autě, protože jsme pak spolu jeli ještě na nákup. V obchodě bylo dost plno, ale nikoho jsem tam s rouškou neviděla. Jenže tady v našem městečku zatím nikdo nakažený hlášen nebyl (jinak v AL už jich také je 26 – ve velkých městech). Tak snad se to k nám nestihne dostat i když jistota to samozřejmě není.
Maričko, má to určitou inkubační dobu – několik dní, takže to rozšiřují i lidé, kteří jsou zdánlivě zcela zdraví, v době, kdy ještě nikdo s nákazou není hlášený, může to být i každý z nás. Takže je namístě chránit sebe i ostatní, pokud je člověk někde mezi lidmi, typicky třeba v obchodě. Možná budete mít štěstí a vašemu městečku se to vyhne, ale spíš asi ne, vypadá to, že se to rozšíří prostě všude. Opatrujte se 😀 .
Rano jsem jela vlakem, roušku neměl nikdo. Já měla přetažený šátek přes pusu aspoň. Ale bylo nás ve vlaku pomálu, takže snad to tak nevadilo. Jinak ve městě jsem nebyla, tak nevím. Z práce mě bral Michal autem, ale lidi s rouškou jsem neviděla nikde.
Já jsem dopoledne ušila celé ČTYŘI roušky – ze staré peřiny, dvojité. Ale na sámečky jsem se vyprdla (to už na mne je moc složité, rozměřovat – tu centimetr a půl a tu jen centimetr…) – po bocích jsem ušila tunýlek, Jeníkovi vytáhla gumu z trének (rofl) (jo, ušít šňůrku bych asi nezvládla) a navlíkla. Roušku převleču přes hlavu, efektně zřasím a řeknu vám, už dlouho jsem tak dobře nevypadala jako teď (rofl) .
Ovšem v Lednici v ní chodím asi sama – v Břeclavi byl dneska jen Jeník a došel dost nasraný. Jediní, kdo měli klasické zdravotnické roušky, byli místní portorikáni! Jakpak se k nim asi dostali?!
Potřebovala jsem si doplnit zásoby v drogerii, když mi vypadla kadeřnice 🙂 , a s rouškou (a taky gumovou rukavicí na ruce, v níž jsem nesla košík) jsem byla tam byla jediná. Ale překvapilo mě to hlavně u pokladní – neměla roušku, ani rukavice, ani žádnou zástěnu před sebou.
Jen v protější lékárně jsem si všimla paní magistry s rouškou – když se snažila frontu lidí, která se jí vytvořila vevnitř, přesunout ven a ve frontě zorganizovat i náležité rozestupy.
Viděla jsem na netu, jak řetězec lékáren Benu vyhlašuje epidemická pravidla (rozestupy, po jednom u výdejního místa apod.) Fajn, tak to má být. Pak jsem projížděla kolem dvorské lékárny a tam narváno, samozřejmě lidi vevnitř… 🙁
Asi se tam nenašel nikdo, kdo by měl odvahu ty lidi přinutit, aby se chovali slušně – když už nejsou ohleduplní tak nějak z logiky věci (lékárníky potřebujeme, že jo) Popravdě si myslím, že jim měla pomoct aspoň městská policie, pokud to nezvládli sami… Ale nic.
My tu máme takovou netypickou lékárnu. Má dvoje dveře naproti sobě. Tak z ní dneska udělali průchoďák – jedněmi dveřmi dovnitř, druhými ven. Na těch „vchodových“ vyvěsili ceduli, že uvnitř smí být jen dva zákazníci – jeden u pultu a druhý opodál u stolku, kde si může v klidu nachystat potřebné „papíry“. Fungovalo to dobře. A venku lidi stáli sami od sebe ve velkých rozestupech. Tak si myslím, že to s námi není zase tak špatné. A zítra zcela určitě přibydou zakryté obličeje, protože do MHD se bez zakrytí nebude smět a tahle lékárna je přímo na metru a zároveň na zastávce autobusů.
No jo, Dvůr prostě není Praha, asi 😡
Dede,
potkala jsem včera v Globusu 6 lidí s rouškou, většinou mladejch mamin, ale jejich děcka roušku neměla, tak mi to přišlo od nich takový „úsměvný“… prodavačky j eměly- ty u masa, ti zakladači do regálů ne..lékárník ji měl..lidí tam bylo miniumum a všichni udržovali ten 2 až 4 metrovej rozestup… roušku mám ušitou a přiznám se, nenosím ji, když jsme si šla koupit alespoň ten paralen, lékárník na mne gestikuloval,at si to nenatahuju…pak mi řekl , že paralen je už víc jak tejden vyprodanej a dal mi něco jinýho,podobnýho a dokonce silnějšího..ocenil, že beru jen jedno balení a „neblbnu“. Kámoška mi večer volala a v Benu lékárně ani rukavice ani roušku neměla magistra..a ty modrý roušky, se na internetu prodávaj jako divý, to je zlodějna, jak má vypadat!
jo a na ulici, když někdo je, tak na ksichtě nic nemá… a na vesnicích to neřešej vůbec…prostě jestli to má přijít,tak to přijde….
Musím říct, že jsem se při čtení báječně bavila a nejvíc mě dostalo to vajíčko v záchodě 😀 Tvoje kočky jsou skutečně tvůrčí – a moc krásně se na ně dívá! ta videa na FB, hlavně tak, kde se mazlí a olizují, ta by se dala podávat jako prostředek na uklidnění nervózních osob, taková z nich jde radost a pohoda (inlove)
Jo a fascinuje mě tvoje snaha stále zdobit – jsi zjevně povahou železná žena 😀
Konečně jsem se dokodrcala z práce domů 🙂 blázinec na entou teda. Díky za komentář. No snaha… já vím, že to bude pro ně zábava, tak co bych to sem nezkusila dát. Však jednou přijde doba, kdy si toho nevšimnnou. Těch dřevěnějch věcí si už taky nevšímají. Ale jsou teda celý vokousaný a tak, no. Ty věci, ne kočky 🙂
Dřevo už jen koušou, ale nekradou? To je skvělý pokrok! Doteď bych asi vsadila jen na věci z oceli… litiny… 😛
no ono to taky není žádná výhra, vypadá to jak po projetí pilkou
Čert vzal uklízení :-). Přes okna ještě vidím a doma uklízím normálně průběžně. Horší je okno v kuchyni, kudy se courá ven a dovnitř kočka a když nejsem dost rychlá, tak mlátí packou do okna. To bych mohla mejt 2x denně.
Nejvíc mě momentálně dostává náš psí diabetik. Musíme několikrát denně kontrolovat moč, ale on už jen značkuje, tak za ním lítám jak zběsilá s hrnkem, abych nějakou ulovila. Když se nezadaří, pícháme do ucha a měříme glukometrem, ale to nechci pořád, i když je to přesnější, měl by uši jak jehelníček. Takže nějaký uklízení…. :-)))
Alimo, jsi dobrá! U fenek odchytávat moč je snadnější, neznačkují, pořádně se vyčůrají. Kamarádka chytá do vyřazeného šufánku.
Alimo, koukám, že mě Alex předběhla – taky jsem chtěla poradit vyřazenou sběračku 🙂
Hlavně, že je marod veselej -to znamená, že léčba jde jak má (inlove)
No teda dííík !!!! To je skvělej nápad, vyřazenej šufánek teda nemám, ale tak ho holt vyřadím !! A heč, já vím, co je to šufánek, já byla na intru a ve škole (na průmce) s dívčinou od Olomouce 🙂
A fakt se lepší, dneska viděl vedle na zahradě malý sousedky (3 a 1 třída) a byl nadšenej, ukrad mi kecky na zahradu, lítal s nima jak šílenej a dělal „kulatýho psa“. Tak snad to vydrží.
Alimo, díky za dobré zprávy… fakt se to skvěle čte 🙂
No jo, to je fakt, že jak jsou tyhle starosti, jde nějaký úklid stranou. Tak držím palce, ať se rychle srovná a drží se v lajně.
No, néé ?!, co tě všechno ty kočí nenaučí. Podívej, už umíš otáčet obrazovku a nemusíš se ani dívat do návodu,umíš sklápět víko na ajnclíku aniž by si buzerovala TLP, aranžovat roční období i se svátky a to pro potěchu druhých, jsi táák nesobecká. Výborně, jen tak dál milá Toro, budu se pak těšit na pokračování Hotelu! Dík! jsem vysmátá jak lečo, i když nevím proč zrovna tak se tomu říká! 🙂
Jejda to neznám!?
No pokračování má asi dvanáct kapitol 🙂 jde to pomalu. Ale snad se dočkáte, někdy 🙂
Taky si občas někdo s něčím pohraje- jenže u nás když to kočky shodí nebo odnesou, tak jim to psi seberou a rozkoušou. To ty nemáš 🙂
to nemám, tihle to jen namlátí do různých skrýši a pak zas vytahují, nebo nevytahují, pokud to tam namlátili tak,že to vytáhnout nejde 🙂 z těch vajíček původních mám jedno, další jsou nezvěstná.
Toro, dostala jsi mne do pořádného kašle, jak jsem se smála. Ne, nejsem nemocná, ale beru léky na vysoký KT a ty to rády dělají při podráždění. Dostala mě ta poslední fotka vyluxovaného, bývale načančaného talíře 😀 ! Očumákovaná okna už něřeším posledních čtyřicet let. Vzpomínám si jak moje maminka byla z mých oken naproto zoufalá, takže když přišla na návštěvu, ta nejvíce upatlaná se jala pucovat a leštit(spodní okno u prosklených dveří do zahrady). Hned vzápětí přišla zvěř a nablýskané sklo vylepšila. Když bylo na zahradě bláto, tak zablácené cákance se na skle zvenčí zvlášť vyjímaly. Ta byla nešťasná! Ale nakonec pochopila, že to fakt nemá cenu 🙂 . Tak jak vy uklízíte kartáčky, tak mně kdysi v pubertě naučil si uklízet svoje věci křeček. To když mi udělal tunýlky do svetříku pohozeném na židli (chuckle) .
na zaflusaná okna jsem mívala pěnu Xanto, ale už jsem ji dlouho neviděla, fungovalo to, ale když jsem se na to tejden vyprdla, tak už to jen setřít nešlo a musel se nástřik obnovovat a to mě nebavilo…tak holt jsou zaflusaná a jednou za měsíc to vezmu ironem a luxovací stěrkou 😀
ale mají i tohle a to používám …
Xanto Whoops pěnový odstraňovač skvrn a pachu od zvířat, 660ml
Hele fakt jsem tě nechtěla rozkašlat 🙂 to ne. Ale jsem ráda, že ses pobavila. Každý úsměv v téhle době je dobrý.
Krásné povídání pro potěšení duše.
Což v téhle nelehké době všichni potřebujeme.
Koťata jsou krásná, zvláště pak Goliášek.
A na Mikim je vidět, že moc spokojený.
Mě mrzí, že nemohu mít doma žádné řezané ani kytky v květináčích. Všichni moji kocouři, až na Hepinku ta to nedělala, mi okousávají a žerou kytky. Daník není vyjímka.
Tak mám na balkóně primulky v truhlíku a kochám se jimi přes sklo.
Díky, Míšo. My už doma nemáme taky žádný kytky. Poslední chudák rýmovník je teď tak totálně zničený, že nevím jestli se vzpamatuje. Budu ho muset někam ukrýt, takhle to s nima dál nejde.
Skvělé!! Otisky čumáků na dveřích na terasu znám velice dobře, máme sadu níže a výše. Jsou velice přítomné, když skrze sklo svítí slunce. Kocour v poslední době přidal škrabání na dřevěný rám, grrr!, zvlaště když promptně nevyskočíme mu otevřít. Ach jo.
Taky když kouknu na skla, tak je mi ouvej.
😀 😀 😀 To jsi hodná,že jim připravuješ hračky dle tradičních svátků…. před několika lety asi 6, mi Pitina orvala ze stromku slaměný ozdoby, tak ymi jich pát chybělo a teď mi vrátila tu předposlední..kde je měla a má tu poslední, to nevim, já ji podezdřívám, že je ve váčku na koťata a to jsem prolezla doma fakt všechno…
s otevřeným záchodem opatrně, takhle se známýmu utopil kocour… 🙁
Jo, zatrnulo mi, s tím WC. Normálně sundávame poklop, ale samozřejmě, když tam pronikne kočka, tak dole není. No budeme muset přitvrdit. A zelenobílé vejce už jsou v čudu všechna. Teď máme růžová,ale ta vydávám postupně. Ať si užijeme my i oni.
v čudu musí bejt už tolik věcí,že by je čudo mohlo začít vydávat 😀
Tak růžová? Hmmm…
Máme poklop, do kterého se ťukne a on se zavře sám. Blbý je, že na druhén záchodě není, takže když ťuknu… Kocour sám na záchody nechodí, ale jak vytuší, že se tam chystám já, prošmikne se a je tam dřív než zavřu dveře. Divná záliba 🙂 !
Vzpomínám na fotku, kterou dala jednou Beda na Hadopasi. Shora vyfocená nahá kolena, nedávající pochyb o tom, kde ona sedí a pod koleny namačkané, asistující společenství koček hledících nahoru v očekavání… čehosi ?
🙂
😀
to jsem já…
jo, vždycky se smála, že ji kontrolujou, jestli to dělá dobře..tak jsem se jí vždycky ptala, jak zahrabává a ona se smála tak dlouho a šťastně…