GEOPOLITIKA: Končí někdy napětí mezi malými a velkými?

Velké a silné státy mají tendenci ovlivňovat dění v menších a slabších státech, dělat si z nich satelity, v horším případě si z nich dělat kolonie nebo je okupovat. To je něco, čeho byl náš seriál dosud plný – a pokaždé šlo o případ, kdy se velmoc ani nesnažila tvářit, že jí jde o něco jiného. Jenže je nějaká jiná dynamika vztahů malých a velkých vůbec možná?

 

Pojďme se podívat na jeden příklad velmoci, která si je svého minulého špatného chování vědoma, snaží se s malými sousedy vycházet, ale oni jí ani po desítkách let nevěří. Pojďme si popovídat o Německu a jednom jeho malém, statečném, trochu ukřivděném sousedovi, který má z Německa – navzdory nejtěsnějšímu spojenectví, jaké dnešní mezinárodní vztahy znají – dodnes obavy. Řeč je, přirozeně, o Dánsku.

 

Německu se nedá, pokud jde o velmocenské chování, nic moc vytknout, zejména srovnáme-li ho s jinými velmocemi. Taková ochota naslouchat menším státům okolo, vycházet vstříc jejich připomínkám, dávat jejich menšinám všechna možná jazyková a další práva, jakou předvádí Německo, není normální ani u jiných demokratických zemí s velmocenským postavením, natož u těch nedemokratických. Dalo by se říct, že musí-li Dánsko mít nějakého velkého a mocného souseda, má toho nejlepšího. Ovšem zatímco píšu tuhle větu, je mi hned jasné, že ne nutně třeba v Kodani, ale rozhodně v Sønderborgu nebo Aabenraa budou mít na věc dost jiný pohled.

 

Dánsko-německé vztahy jsou po všech stránkách korektní, obě země jsou členskými státy EU i NATO, obě jsou součástí Schengenského prostoru, je mezi nimi čilá obchodní výměna a miliony turistů z obou zemí navštěvují tu druhou. To zní skoro jako modelový příklad dobrého sousedství, že? Jenže přesto stačí maličko, a ne úplně dobře zahojené rány z minulosti – zejména tedy na dánské straně – promluví do současnosti jazykem, jaký by externí pozorovatel ani nečekal. Čím to je?

 

Přijedete-li do oblasti těsně před padesátou pátou rovnoběžkou, první, co vás praští do očí, jsou dopravní značky. Zatímco na německé straně dnešní dánsko-německé hranice jsou poctivě vyvedeny v němčině a dánštině, na dánské straně hranice jsou – navzdory přítomnosti německé menšiny – všechny dánsky a jenom dánsky, a to i v případě, kdy ukazují na cíle na druhé straně hranice. Stojíte-li v Padborgu, poslední dánské obci ve směru na Německo, až do samotné cedule Bundesrepublik Deutschland – už na německém území – nebude nic nasvědčovat tomu, že budete brzy opouštět Dánsko. Cedule neukazují na Flensburg nebo Niebüll, ale na Flensborg a Nibøl.

 

Státní hranice, designovaná malými šedivými hraničními kameny, na nichž je z jedné strany červené D (jako Danmark) a z druhé strany černé DR (jako Deutsches Reich) patří mezi jedny z nejbolavějších v Evropě, aniž by o tom mnoho lidí mimo region vědělo. Hranice byla designovaná podle toho, kolik lidí se v hraničních obcích hlásilo v roce 1920 k německé nebo dánské národnosti; kolem Flensburgu a Padborgu je ten poměr zhruba 50/50 a s rostoucí vzdáleností od ní počet lidí hlásících se k té či oné národnosti klesá. Znovu: jeden by řekl – ideální řešení. Na sever od hranice je dánská většina, na jih německá, a tak musí být všichni spokojeni. Jenže nejsou.

 

Zatímco Německo, v souladu s Evropskou úmluvou o regionálních menšinách a jazycích, garantuje dánské menšině plná menšinová práva, Dánsko, třebaže je také jejím signatářem, je velkolepě ignoruje. Vyvěsit si dánskou vlajku v Slesvigu, Nibølu, Flensborgu nebo Husby (tedy v Schleswigu, Niebüllu, Flensburgu nebo Hüsby) není žádný problém, vyvěsit si německou vlajku v Apenrade, Hadersleben, Tondern nebo Sonderburgu (tedy v Aabenraa, Haderslevu, Tønderu nebo Sønderborgu) je jednak bez povolení protizákonné a jednak by to nejspíš dánští sousedé velmi neradi viděli. Přesto ještě nikdo ani v Berlíně, Kielu, Bruselu nebo Štrasburku na nic nepoukázal a všichni aktéři okolo se tváří, že problém nevidí, protože dobře vědí, že patří mezi věci, které není radno rozdmýchávat.

 

Ne, že by o rozdmýchávání byla nouze. Opatrné požadavky německé menšiny v „Severním Šlesvicku“, neboli „Jižním Jutsku“ (ano, jde o totéž území) na dvojjazyčné názvy, které vzápětí vyvolají bouřlivou reakci na dánském internetu, kde v diskusích není nouze o slova jako „NEJ!“, „Hitler“ nebo „Prušáci“ jsou vcelku neškodným evergreenem, který ale vysílá do světa jasnou zprávu: „Na tohle nesahat“. A na druhé straně jak spolková vláda, tak místní zemská vláda vychází místním Dánům ve Šlesvicku, neboli „Jižním Šlesvicku“, vstříc, z téhož důvodu: „Na tohle nesahat“.

 

Proč ale tolik zlosti mezi dvěma civilizovanými národy, jejichž státy si jsou politicky v tolika ohledech blízké?

 

Tak jednak: dánsko-německé pohraničí se používá v sociologické teorii jako ukázkový příklad toho, proč národnost a státní příslušnost nejsou jedno a totéž a proč není francouzský model „jsi občan, tak jsi Francouz“ univerzální. Hranice se za posledních pár století posouvala na sever i na jih, a přesto dodnes každý ví, bez ohledu na to, kdo má jaký pas, jestli je dotyčný Němec nebo Dán.

První „německo-dánská“ hranice byla ustanovena v roce 811 na řece Eider mezi Dánskem a Franckou říší. Na sever i na jih od této řeky vyrostla dvě knížectví: Šlesvicko, léno dánského krále, a Holštýnsko, léno Svaté Říše Římské (později národa Německého), ovšem skrze personální unii mu vládl dánský král. Od roku 1815 se dostalo Holštýnsko do Německého spolku – a moc dánského krále nad ním se tak drasticky omezila. Na konflikt ale bylo zaděláno už v patnáctém století, kdy dánský král Christian I. vyhlásil, že jak Šlesvicko, tak Holštýnsko zůstanou navždy nedělitelné, což byla slova, na nějž se později ve Šlesvicku odvolávalo dánské národní hnutí.

 

Potíž ovšem byla v tom, že Šlesvicko nebylo zrovna hustě obydlené; výspou dánské moci byla tvrz Danevirke (německy Dannewerk) a několik dánských měst v okolí, ale venkov byl vesměs liduprázdný a nebyl, kdo by tam obdělával půdu. V roce 1759 tak dánský král Christian VII. pozval ze sedmileté války (německé) uprchlíky podle klíče „vyberte ty, kteří během války nejvíc vytrpěli“, ke kolonizaci tohoto území. Idea byla samozřejmě taková, že z nich budou dánští poddaní; ve druhé polovině 18. století ještě nebyly národy definovány etnicky a jazykově tak, jak tomu je od století devatenáctého dodnes.

 

Ovšem jedna věc je teorie a praxe je věc druhá. Ve třicátých letech devatenáctého století vypukla ve Šlesvicku, v souvislosti s národním uvědoměním, debata na téma „čí území je“. Jazykově bylo smíšené: dánsko-německo-fríské a politicky spadalo jednoznačně pod Dánsko, nicméně ze strany Německého spolku byly soustavné snahy o jeho připoutání k rýsujícímu se německému národu. Padly tehdy návrhy na rozdělení Šlesvicka podle národnosti, ale to odmítaly jak dánské, tak německé národní organizace (obě chtěly pro sebe všechno), takže zůstal status quo až do turbulentního roku 1848, kdy místní Němci vyvolali proti Dánsku a místním dánským národním spolkům a milicím občanskou válku. K německým rebelům se záhy přidal Německý spolek a k Dánům se přidali i švédští a norští dobrovolníci a s politickou podporou pak přispěchalo i Švédsko; vypukla tak kromě občanské války i zcela regulérní válka, která trvala (s občasnými přestávkami) až do ledna 1851, kdy se Německý spolek i proněmečtí rebelové vzdali a byla podepsána mírová dohoda, která skončila dánským vítězstvím a udržením Šlesvicka uvnitř státu a Holštýnska jako státu, jehož hlavou byl formálně stále dánský král.

 

Dánové ale usnuli na vavřínech; vojenské vítězství v roce 1851 způsobilo, že si připadali neporazitelní a nedokázali si představit vojenskou sílu, která by je byla schopna ze Šlesvicka vyhnat. To se ovšem stalo záhy v roce 1864, kdy se do věci vmísilo Prusko, tou dobou snažící se sjednotit Německo pod svým vedením v kampani, kterou jsme na vlastní kůži o dva roky později poznali i my u Sadové. Dánové skončili stejně špatně jako naši vojáci a stejně rychle. Prusové byli výrazně lépe vyzbrojeni a vycvičeni a velmi rychle dobyli celé Šlesvicko skoro až po Kolding, tedy z dnešního pohledu daleko za dánsko-německou hranici. Mnoho Dánů se tak ocitlo na „špatné straně hranice“. Od této doby se začalo s nepříliš násilnou, zato vytrvalou germanizací.

Dánové změnili od předchozího případu názor a v okupovaném Šlesvicku trvali na vyhlášení referenda o rozdělení území podle etnického klíče. Tento požadavek ovšem jak Prusko, tak později Německo ignorovalo. Referendum se tak odehrálo až v roce 1920, jehož výsledek skončil hranicí, jakou známe i dnes.

 

Jenže další trauma přišlo o dvacet let později. Nástup Třetí říše znamenal pro Dány v německé části Šlesvicka pohromu: nacisté se snažili o jejich intenzivní germanizaci a politický tlak na ně se stupňoval. V dubnu 1940 zaútočilo Německo na Dánsko, celé ho obsadilo a do roku 1945 okupovalo. Dánové se Němcům za okupaci „odvděčili“ po vyhlášením míru tím, že vzali kluky z Hitlerjugend, kteří v zemi po 8. květnu zůstali a používali je pro odminování minových polí (doslova takhle – nahnali je tam vyloženě proto, aby na ty miny šlapali).

 

Dánský vztah k německé menšině, která dodnes na sever od hranice žije, by se dal shrnout do věty „ignorovat je, mají být rádi, že jsou rádi“.

 

Německo tak dodnes hraje v dánské politické představivosti na jednu stranu solidního partnera, na druhou stranu ale mnozí Dánové Německu nevěří. Tuto nedůvěru tak v každých volbách využívá nacionalistická Dánská lidová strana (Dansk Folkeparti; DF), která v minulém volebním období dokázala prosadit v souvislosti se šířením afrického moru prasat stavbu téměř dvoumetrového plotu po celé délce dánsko-německé hranice s výjimkou cest, které jeho linii kříží. Vzhledem k předchozímu dění na této hranici a tomu, že od roku 2015 zavedla dánská policie permanentní kontrolní stanoviště na dálnici E45 ve směru od Hamburku kvůli ilegálním migrantům, je ale celkem jasné, že africký mor prasat je v tomto případě problém spíše zástupný.

 

A dánský případ není v německém sousedství ojedinělý – vůči Německu bývají hodně ostražití i Švýcaři, Rakušané, Nizozemci, Češi nebo Poláci. A, znovu připomínám, navzdory velmi korektnímu vystupování Německa vůči těmto zemím, které trvá už desítky let.

 

Je-li to takhle: lze vůbec očekávat, že v oblastech, jako je Blízký Východ, může někdy začít fungovat nějaká harmonie mezi velmocemi a jejich malými sousedy?

Aktualizováno: 11.3.2020 — 22:02

13 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Vzhladom na to, s akym nadsenim sli dani do vojny, ta porazka z r.1864 bola pre nich sokom a obrovskou narodnou traumou. Mimo ineho vyhlasili neutralitu a dlho sa vyhybali vojnovym konfrontaciam.

  2. Výborný článek – díky! 🙂 „Národnost a státní příslušnost nejsou jedno a totéž“. Proto Poláci ze Zaolží (Těšínsko) nejsou Češi (Čechoslováci). A Moravané, i když se v zájmu vzniku Československa dali přesvědčit, že Čechy (Čechoslováky) jsou, taky ne. Ani chudáci Moravci, spokojení v Prusku a násilně se svým Hlučínskem včleněni do Československa. Ale, co si budem povídat – on ten národnostní koncept je stejně ujetý! 🙂

  3. Tak mne napadá, že to není až o tolik moc rozdíl oproti našim Sudetům. Jen s tím rozdílem, že půlku Šlesvicka a celé Holštýnsko si Němci zabrali asi už nadobro a my měli pořádnou kliku, že ty Sudety zůstali celé nám. Nevím, proč by Dánové měli v jejich zbytku Šlesvicka nutně řešit nebo dokonce podporovat dvojjazyčné nápisy. Jistě si jich za okupace v Kodani a okolí zažili dost, jako my v Praze a v tom co z Republiky v Protektorátu zůstalo.

  4. dokud se Německo bude chovat korektně, budou korektní vztahy i z druhých stran…pokud ne, dostalo na budku 2 x a za nesmírnou cenu a miliony životů…tak dostane znova…es tut mir leid – pokud se dostatečně nepoučilo z krizového vývoje (2x), nezaslouží si další šanci.

  5. No, z toho, co píše Andy a z toho, co tak nějak vnímám z Německa a Dánska, vidím dospělou, historií za vysokou cenu poučenou německou společnost, ve své většině tolerantní a na udržitelný byznys zaměřenou. Také dánskou, skandinávsky zemitou, hrdou, sociálně orientovanu a zaměřenou na udržitelný rozvoj, ekonomicky prosperující. Takže obě dvě mírně různé, v podstatě velmi pozitivní. Dánsko je navíc tak trochu jako ten malý pejsek vůči velkému: štěká ne že by útočilo, ale že se sluší, aby malý pejsek na velkého štěknul, i když ten velký by se chtěl jenom kamarádit.

    1. Akorát že ten velkej přátelskej pejsek rozpoutal dvě světové války, i když tedy někteří malí pejsci se i přivrtět snažili.
      Pak ho holt zaštěkala velká spojenecká doga.

    2. Přesně tak, jak píše Abyt. Německý pejsek je všechno možné jiné, než přátelský a kamarádský. S Německem je samozřejmě možné, dokonce vhodné, nastolit korektní vztahy tak, jak to učinili všichni. Je to přece jenom ještě pořád ekonomická velmoc a těžko by se asi našel někdo, kdo s Německem nepotřebuje obchodovat, zvlášť v Evropě. Ale tím to víceméně končí. Dánsko určitě neštěká jen proto, aby se neřeklo, jen že se to sluší. Má své zkušenosti, existuje vedle Německa stovky let, a přesto nemůže být řeč o nějakém přátelství. O Češích ani nemluvě, byli jsme národ určený k likvidaci a kdyby k tomu Německo bylo mělo dost času a materiální podmínky, tak by to bylo bez váhání realizovalo. A to většina lidí prostě nezapomíná po řadu generací. Nemám ráda tuhle bagatelizaci, jako pejsci a podobně.

  6. Vůbec se Dánsku nedivím. Historická paměť má dlouhé kořeny – tisíc let bude zapomenuto – stejnou dobu, jako měla trvat Velkoněmecká říše!

    Na druhou stranu – to německé vlezdoprdelkovství „být nyní s každým za dobře“ taky není ta nejlepší politika a bude mít nedozírné konce…

    P.s. stejně tak jsem přesvědčená, že my Rusy na věčné časy nebudeme mít rádi, byť by naše politická garnitura měla jiné úmysly. Jsou věci a činy, které jsou v nás zakořeněny…

    1. Historicka pamet je potvora. Kamarad mi kdysi povidal, jak cundrovali po Slovensku, chteli prespat u nejake vesnice na Orave, a mistni je hnali pryc svinskym krokem. Tu vesnici vypalili husiti pri jedne spanile jizde.

  7. Vždyť kolikrát nejsou schopní se domluvit dva lidi, natož dva národy. Dokud budou národní státy, tak to lepší nebude. Nikdy nevíte, co se kde může zvrtnout. Podívejte se u nás, co je u moci a kam nás to zas vleče. Kdo by to před 30 roky řekl. Takže se Dánsku nedivím.

  8. Dánsko má evidentně své zkušenosti, podle toho se chová a dobře činí. Ostatně své intenzivní zkušenosti s tímto sousedem máme i my a má je v podstatě celá Evropa (a nejen Evropa). A že nejde o zkušenosti pozitivní, to je nad slunce jasnější. A Německo si nedá pokoj a i v tomhle století neúnavně pracuje na vytváření problémů, sice v poněkud jiné podobě, které mohou mít časem ovšem netušené důsledky. Marně se snažím vybavit si nějaký národ na celém světě, který má Německo rád, ani jeho bývalí věrní nohsledi se do nějakého velkého přátelství nehrnou.

  9. Ano, zatím je Německo slušný soused, což však nebrání jeho některým menšinám v různých spolcích otravovat stále vzduch.Já Německu nevěřím a už nikdy věřit nebudu. Dánska si vážím za to, že jsou stále obezřetní, vědí své a pak taky za to jak ubránili za II.sv.války své židovské spoluobčany, které většinou dopravili do bezpečí.

  10. Uznávám, že dnes se Německo chová jako slušný soused (EU se tu hodí), ale historická paměť je prostě historická – nemizí tak snadno. Však historie je plná takovýchto chronických konfliktů, kde se rány prostě nehojí. Jsem ráda, že žiju v době, kdy existuje smluvně-ekonomický mír 😛 a evropským státům se vyplatí spíš spolupracovat než bojovat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN