Navzdory tomu, že jsou světová média plná koronaviru, na Blízkém Východě vývoj jako obvykle nespí. To, co by přitom mělo dostat prostor v médiích jsou události ze syrské provincie Idlíb, o níž aktuálně svádějí boje turecká armáda a syrský režim Bašára Asada, které – přeneseně – vedly k uprchlické vlně, kterou uměle vyvolal turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan.

Abychom pochopili přesně, oč tam jde, podívejme se nejdřív na stručný popis situace a to, kdo v provincii Idlíb je. Lidé, kteří tam jsou, totiž tvoří poměrně hodně pestrou směs. Jsou to, pokud jde o civilisty, většinou sunnitští Arabové, sem tam syrští Turkmeni, což jsou v podstatě Turci, kteří se do Sýrie dostali v době osmanské nadvlády. Mnozí civilisté v Idlíbu nejsou ani původně odtud, ale jsou to evakuovaní uprchlíci z těch částí Sýrie, které mezitím za poslední roky dostal pod kontrolu Bašár Asad, mezi jinými z Východní Ghúty, předměstí Damašku dlouho držené rebely, které ruské letectvo a syrská armáda srovnala se zemí tak říkajíc „po drážďansku“.

Jenže civilisté Idlíb nekontrolují, ti jen trpí v bojích, které se tam odehrávají. Pro představu: co byla celá Sýrie před několika lety je dnes provincie Idlíb, tedy chaos, území rozdělené do několika sfér vlivu a kontroly, o nějž se vede navíc válka i „zvenku“. Pro velkou část Sýrie je už dnes po válce – buď jde o území držené režimem Bašára Asada, území bývalé Rojavy, kde stále ještě operují kurdské Syrské demokratické síly, ovšem dnes loajální Asadovi, nebo o území držené přímo Tureckem a jím vedenými džihádisty, kteří vyhnali původní, zpravidla kurdské nebo asyrské (křesťanské) obyvatelstvo. V Idlíbu se ovšem dodnes vedou líté boje.

Kdo tam tedy vládne? Až do ledna 2019 ovládaly Idlíb různé džihádistické skupiny, mezi nimiž svou moc tu a tam uplatňovali „rebelové“, tedy původní „umírnění“ (a posléze radikalizovaní) odpůrci Bašára Asada. V roce 2017 vznikla džihádistická organizace Hajat Tahrír aš-Šám (HTS), napojená na Al Kajdu, která v lednu 2019 provedla koordinovaný puč a ovládla tak většinu provincie; džihádisté, kteří s nastolením nové moci od HTS nesouhlasili, prchli do Tureckem (a jím podporovanými džihádisty) okupovaného Afrínu, z nějž Turecko nejprve vyhnalo původní kurdské obyvatelstvo. HTS tedy vládne většině Idlíbu, ale pro prosazování své moci a boj proti vládním (a Ruskem a Íránem podporovaným) jednotkám používá také různé džihádistické skupiny, které do oblasti dodává z celého světa právě Al Kajda.

Místní civilní obyvatelstvo nemá příliš na výběr. K sunnitským Arabům se Asadův režim chová velmi podezíravě a při posunu fronty lidé, o nichž se ví, že spolupracovali jakýmkoliv způsobem s rebely, byť by to byla demokratická opozice z počátku syrské občanské války, mizí. Mnoho civilistů v Idlíbu tak je připravena dělat cokoliv, jenom aby se nedostali pod suverenitu syrského režimu.

Jak vůbec ale tahle situace vznikla? Idlíb je dnes posledním místem v Sýrii, které drží rebelové; jeho status, který byl v posledních dnech narušen, trvá od září 2018, kdy se Rusko, které pomáhá Bašáru Asadovi a Turecko, které podporuje syrské rebely v Soči dohodly o demilitarizaci provincie Idlíb; dění v provincii měly obě strany kontrolovat z pozorovacích věží rozmístěných na demarkační linii. K demilitarizaci ale nikdy nedošlo; nejenže se bojovalo uvnitř provincie, kde na začátku roku 2019 došlo ke konsolidaci moci, ale příměří zrovna nedodržovali ani Asad a Rusové, kteří mu pomáhají. Zrovna pokud jde o boj o Idlíb, nemá tedy žádnou „dobrou stranu“; na jedné straně je Asad, s nímž přichází pomstychtivý autoritativní režim s výkonnou tajnou policií s Ruskem, které, město za městem, kopíruje nechvalně proslulé bombardování Drážďan a Írán s milicemi na něj napojenými, jako je třeba hnutí Hizballáh. Na straně druhé jsou jedny z nejhorších džihádistických organizací na světě – jsou tam i zbytky Islámského státu, které bojují proti všem – a mezi nimi jsou na tři miliony civilistů. Aby bylo jasno, před válkou měla provincie jen 1,5 milionu lidí, takže je zřejmé, jak špatná humanitární situace v oblasti je.

Současná eskalace tedy začala za těchto podmínek, kdy se Bašár Asad rozhodl, že je načase vyřídit poslední území pod kontrolou rebelů. V prosinci zahájil Bašár Asad spolu s Rusy ofenzívu, která ze zmíněných tří milionů civilistů z oblasti vyhnala téměř milion; tito uprchlíci směřují do Turecka, které pro ně je relativně bezpečnou zemí, ale kvůli délce trvání konfliktu a tomu, že Turecko hostí na 3,5 milionu syrských uprchlíků z dřívějších fází války, turecká veřejnost není přijímaní dalších uprchlíků zrovna nakloněná.

Na ofenzívu samozřejmě reagovala turecká armáda a její spojenci, kteří chrání nejen své teritoriální zájmy v oblasti, ale také syrské Turkmeny. Na konci února ovšem došlo k události, která byla tou hlavní rozbuškou současné eskalace – na to, co se stalo, existují dvě verze. Rusové říkají, že se turečtí vojáci na bombardovaném místě pohybovali spolu s džihádisty, na něž útok mířil a Turci říkají, že jejich vojáci tam byli sami a že s žádnými džihádisty nespolupracovali; naopak, Rusové prý na turecké vojáky, z nichž 33 nepřežilo, zaútočili navzdory tureckému varování, že tam jsou. Každý čtenář si může udělat obrázek sám, ale v souladu s okolním děním se dá dedukovat, že tam Turci skutečně spolupracovali s džihádisty a Rusové zase nemají žádný problém s kobercovým bombardováním a moc se nezatěžovali tím, kdo kromě džihádistů tam ještě byl. O civilistech nemluvě. V reakci na smrt 33 tureckých vojáků odpovědělo Turecko palbou na dvě stě Asadových cílů, ale hlavně se snažilo do konfliktu zatáhnout Evropskou unii.

Postoj Evropské unie k tureckým ztrátám totiž byl laxní: EU už dlouho je trnem v oku Erdoğanovo chování, ale dosud se nechala vydírat tím, že Erdoğan může vypovědět smlouvu z roku 2016, v níž výměnou za finanční pomoc bude Turecko bránit uprchlíkům odejít dále do Evropy. To, že turečtí vojáci se v Sýrii dostali pod ruskou palbu tak EU viděla jako něco, co není zase tak špatné, a proto se nevměšovala. Erdoğan to ale chtěl – už poněkolikáté – změnit, a tak zahrál vabank: vypověděl smlouvu s EU, otevřel hranice uprchlíkům z Idlíbu, na něž do té doby turecká pohraniční stráž střílela ostrými a zároveň mezi uprchlíky v Turecku vyvolal falešnou zprávu, že je hranice do Řecka otevřená a nechal jich tam také hodně násilím odvézt autobusy. Cílem samozřejmě bylo, aby se EU vmísila do konfliktu na turecké straně, protože Erdoğan samozřejmě dobře ví o strachu Evropanů z uprchlíků.

Na to ale zatím nedošlo – hranice zatím stále odolává, a to navzdory tomu, že když se podvedení uprchlíci vrací směrem k tureckému vnitrozemí, turecké síly je často bijí. Je to stejná taktika, jakou během takzvaných „pochodů návratu“ používal od jara 2018 do konce roku 2019 vůči Izraeli Hamás.

Eskalace mezi Tureckem a Ruskem se od doby, kdy Turecko v odvetě zničilo Asadovy cíle trochu opadla, ale Erdoğanova snaha používat uprchlíky jako zbraň proti Evropě trvá.

A tak tady teď, na začátku března jsme: v situaci, kdy žádné řešení není dobré a kdy Idlíbu nejspíš zůstává pouze omezená životnost ve stavu, v jakém je teď. Až – nikoliv jestli – Bašár Asad Idlíb dobude, je otázka, co se stane dál. Můžeme očekávat rozsáhlou evakuaci tamních obyvatel, kteří se bojí Asadova režimu do Afrínu a dalších oblastí dobytých Tureckem na syrských Kurdech, což bude znamenat další tlak na Kurdy ze strany Turecka, dost možná i jejich vyhnání, aby uvolnili místo těmto syrským uprchlíkům. Můžeme očekávat i rozsáhlé represe vůči těm obyvatelům Idlíbu, kteří se neevakuují. Jsme tak svědky dramatického finále zdlouhavé syrské občanské války, jejímž výsledkem nejspíš bude zamrzlý konflikt, ze strany Turecka po vzoru toho, co dělá na Ukrajině, v Moldávii nebo Gruzii Rusko. Nedá se předpokládat, že co Turecko ze syrského území Erdoğan sebere, kdy vydá.

Logo mapa 3