„Kam že to jedeš?“ nechápal můj otec. „No… na střelnici! Do Liberce…“ vysvětluju už podruhé. Nedivím se, že taťka nějak nechtěl věřit vlastním uším – ani doma si mě moc neuměli představit s pistolí v ruce. Jenže… já to prostě chtěla zkusit!

Ostatně to byl vánoční dárek. Martin si nedávno dělal zbrojní průkaz a když mi o všem povídal, vzbudilo to můj zájem. „Ne, nechci si dělat zbroják,“ řekla jsem pevně, když mi nabídl, ať si ho udělám také. Netoužila jsem tyhle věci rozvíjet, jen jsem měla pocit, že bych měla o zbraních něco vědět. Umět je vzít do ruky, znát základní zásady jejich používání. Navíc jsem byla zvědavá.

A pak jsem pod stromečkem našla poukaz na jednodenní kurz ve střelbě bez zbrojního průkazu od společnosti Army Arms. Byla jsem nadšená a povzneseně neposlouchala Markovy nejapné vtipy. Ne, že by byl úplně vedle… popravdě jsem chronicky známá tím, že přesná trefa čímkoliv není mojí silnou stránkou. Pokud doma házíme šipky, míváme terč pověšený na mém starém malířském stojanu. Moje trefy kolísají mezi středem terče a… nevinným trávníkem, jak prostořece komentuje Marek, když hledá v trávě moje zbloudilé šipky.

Pokud jde o střelbu, tak začátky jsem měla asi jako každý v mé generaci – ve škole se vzduchovkou. Potíž tehdy byla v tom, že v době, kdy jsem to zkoušela, jsem už potřebovala brýle, ale ještě o tom nevěděla – a výsledky tomu odpovídaly. Po úšklebcích ze strany vyučujících a spolužáků jsem usoudila, že mi není dáno a už jsem se nesnažila s přesností své střelby něco dělat.

Když byli naši kluci ve správném věku, měli jsme doma celkem slušný luk a vzduchovou pistoli. Moje výsledky s lukem byly tristní, ale s pistolí to nebylo špatné. Jenže tehdy jsem měla život přeplněný mnoha jinými povinnostmi a zájmy, takže na snahu zlepšit přesnost své střelby už jaksi nezbyl žádný prostor. Ale teď jsem byla zvědavá – navíc šlo o opravdové zbraně, ne vzduchovky!

Na střelnici jsme jeli v šíleném počasí (už nevím, která to byla bouře – ta druhá po Sabině?), celou cestu strašně lilo, a když jsme jeli večer zpátky, byla k tomu ještě vichřice. Nejdřív jsem se bála, jestli nebudeme někde venku, ale ukázalo se, že střelnice je v suterénu – vzhledem k počasí bych řekla, že v útulném suterénu:)) Byly jsme tam dvě dvojice – já s Martinem a mladá dívka se svým mládencem. Oba pánové už zkušenosti se střelbou měli, já a ona dívka jsme do té doby v životě zbraň v ruce nedržely.

Instruktor byl jednoznačně sympaťák, který navíc působil velmi kompetentně. Začali jsme – jak jinak – zásadami bezpečného používání zbraně. Následovala krátká charakteristika různých pistolí, do ruky jsme dostali jak české pistole (Česká zbrojovka), tak tam byl jeden revolver (nevím jaké značky) a Glock. Na ráži se mě neptejte, to mi z hlavy úspěšně vypadlo.

Mohu říct jen to, že CZ pistole byly (snad) vhodné typy na obranu i na sportovní střelbu, ty další jsme nepoužívali. Revolver se mi líbil (vypadal jako ty z westernů:)), ale střílet bych z něj nemohla – byl na moji poměrně malou ruku moc velký, nedosáhla bych pořádně na spoušť. Naopak ten Glock, který tam byl také, mi padl do ruky podstatně lépe. Ani z něj jsme nestříleli, jen nám bylo řečeno, že je to spolehlivá obranná zbraň, ale ne úplně přesná pro sportovní střelbu.

Následovala rozborka – sborka:)) Copak pochopit co kam patří a proč nebylo nesnadné, ale fyzicky rozdělat a složit zbraň se mi dařilo jen ztěžka. Opět jsem měla problém s malýma rukama, a navíc mi v prstech chyběla i potřebná síla. Moje pistole měla navíc novou pružinu a musím přiznat, že mi s ní nakonec musel instruktor pomoct – nezmohla jsem ji, byť jsem věděla, kam patří. Následovalo nabíjení zbraně včetně zakládání nábojů do zásobníku. To si prsty zacvičily!

Potom jsme se učili zbraň správně držet a byli cepováni v bezpečném zacházení. Řeknu vám, naučit se to dalo a když jsem se soustředila, dokázala jsem projít drilem bez chyby. Nechtěla bych se ale vidět, kdybych byla v silném stresu! V takovém případě věřím, že bych byla nebezpečná nejen potenciálnímu útočníkovi, ale i sobě a komukoliv okolo (není divu, že radši sázím na psy:))

To byla další taková věc – střelba byla prezentována coby prostředek ochrany, žádný sport. Podle toho vypadal i program praktického výcviku. Od pouhého – zamiřte (zkuste se dívat oběma očima, i když pochopím, když si jedno zavřete:)), držte pořádně zbraň a zkuste s ní neškubnout při výstřelu – jsme se propracovávali k zajímavějším vychytávkám. Ať už šlo o střelbu z různých pozic na různé vzdálenosti (vkleče, vleže – aneb neustřelte si koleno nebo palec u nohy:)) nebo z pohybu (tj začínat s pistolí u těla, jako bychom ji vytahovali z kapsy nebo z pouzdra), tedy bez delšího míření.

Očekávalo se od nás, že budeme správně zacházet se zbraní (např. prst na spoušť skutečně až v okamžiku střelby, nikdy jindy), že rychle zamíříme a pak vystřelíme do onoho zaměřeného místa pět ran (a s trochou štěstí se do něj i strefíme:)). Kupodivu jsem při tomto způsobu střelby měla lepší výsledky, než když jsem se snažila pořádně mířit – tedy pokud jsem dodržela předepsaný postup držení zbraně a její posun od těla do střílecí pozice:)) Myslím, že to bylo právě tohle cvičení, při kterém jsem trefila své první desítky. Opravdu mě bavily instruktorovy komentáře nad terčem – v tomto případě to bylo: „Ten by už nevstal!“:))

Obecně byl onen instruktor nesmírně pozitivní, vždy si našel důvod pochválit. Můj problém byl mimo jiné v tom, že jsem prostě na terči z dálky neviděla, kam jsem se trefila – to mi vždycky musel instruktor ukázat, když jsme na konci dané sekvence studovali terč. Jinými slovy mohla jsem dělat korekce maximálně podle toho, co mi po výstřelu řekl.

Nakonec došlo na zkušební test, což byla střelba na 15 metrů do terče s mířením. Bylo na nás, jestli budeme stát čelem k terči, nebo mírně bokem (učili jsme se obě pozice, takticky je prý lepší ta bokem – je stabilnější a zároveň nejsme tak velký terč pro protivníka). V duchu jsem krčila rameny – bylo mi jasné, že jak se začnu pekelně soustředit, bude to v háji. Takže jsem to vzala poměrně svižně:))

Výsledek mě nesmírně potěšil! Taky překvapil… a myslím, že instruktora také:)) V terči nakonec byly dvě desítky, tři devítky, čtyři osmičky a jen jedna střela mi uletěla k šestce. „Neprošel by!“ zajásal instruktor. Myslím, že jsme měli radost oba, protože já jsem nejspíš byla ten den jeho největší výzvou. Martin střílí stabilně velmi dobře, ten mládenec nebyl o moc horší a ona slečna byla zřejmě rozený ostrostřelec. Takže pokud dovedl ke slušné střelbě mě, která věru nemá oči jako rys a pevnou ruku pistolníka, mohl si oprávněně blahopřát:))

Já si rozhodně blahopřála! Martin také zářil hrdostí (myslím, že to nečekal:)) a okamžitě mi dal nabídku, jakou manželka může jen těžko odmítnout: „Budeme spolu chodit střílet, co ty na to?“

A tak se dnes ptám – co vy a střelba?