Pomalu se blíží čas, kdy lidé objednávají dovolené, a jak to tak bývá, jsou to nemalé náklady. Jak ovšem dostat za málo peněz hodně muziky? I na pohodlné dovolené, která není nutně na paštikách ve stanu, se dá hodně ušetřit, když člověk ví, jak na to. Pojďme se na to společně podívat, možná tyto tipy někomu pomohou.

Hlavní náklady na dovolenou jsou doprava, ubytování a jídlo. Ten zbytek se dá ovlivnit jen těžko, protože například vstupné do památek či nejrůznějších atrakcí mívá pevné ceny, a je jen otázka, které si vybereme.

Doprava

Jedeme-li do nějaké vytoužené destinace, zpravidla letíme letadlem (to je dnes nejlevnější možnost), jedeme vlastním autem nebo vlakem.

Vlak bývá nejdražší, zato často nejpohodlnější řešení. Dnešní noční lůžkové spoje jsou pohodlné, příjemné a klimatizované, takže vhodné pro letní cestování. Z Česka jezdí na různé strany (zejména na jih) velmi pohodlné spoje i přes den, jako je třeba Railjet (síť vlaků s centrem ve Vídni, které z Vídně jezdí do Prahy, Budapešti, Mnichova, Frankfurtu, Curychu a Benátek). Potíž je cena: akční jízdenky koupené dostatečně včas jsou v lepším případě jen mírně dražší než letenky na stejné relaci, často několikanásobně dražší, mluvíme-li třeba o trase Praha – Benátky. Vlak má samozřejmě největší výhodu v tom, že si můžete vzít (v mezích příčetnosti) libovolný objem zavazadel, není problém s tekutinami a snadno si s sebou vezmete třeba jízdní kolo nebo koloběžku – tu dokonce zdarma.

Pokud jde o leteckou dopravu, standardní cena za „levné“ letenky se pohybuje v rozmezí 400 – 1 500 Kč. Je-li to dražší než 1 500 Kč za osobu, znamená to, že je o danou linku v daný čas výrazně větší zájem než normálně. Nejoblíbenější levní dopravci jsou Ryanair a WizzAir a oba létají na různá místa v Evropě či na Blízkém Východě – pokud jde o dostupnost pro české turisty – z Prahy, Vídně, Katowic, Wrocławi, Brna, Bratislavy nebo Krakova.

Důvodů, proč jsou tyto společnosti levné, je několik, ale nejdůležitější jsou tři: mají nová letadla, vejde se jim tam víc lidí, než jiným společnostem a tráví na zemi výrazně kratší čas kvůli přísné zavazadlové politice. Pokud jde o flotilu, nízkonákladové aerolinky kupují nová letadla, pár let s nimi létají a prodají je, protože nejnovější letadla mají nejlevnější servis a nejúspornější motory, takže mají nízkou spotřebu paliva. Tenhle obchodní model mají všechny, a je to také důvod, proč Norwegian, norská nízkonákladová společnost, se dostala do problémů kvůli vyrobeným, leč z bezpečnostních důvodů nedodaným Boeingům 737 MAX a musí si letadla půjčovat nebo rušit linky. Podobný problém má i Ryanair, který dělal totéž, zatímco WizzAir vždy spoléhal na Airbusy a jeho se tak problém netýká.

Pokud jde o další bod, podstatný díl nákladů na letenky jsou letištní poplatky, které platí letecké společnosti letištím za to, že tam jejich letadla jsou. Zde se šetří na tom, že se nepoužívají rukávy od terminálů, ale letadla stojí na ploše daleko od terminálu a jezdí se autobusem, a hlavně na čase, jak dlouho letadlo na ploše letiště stojí. Kvůli tomu mají nízkonákladové společnosti přísně vymáhané a vysoké poplatky za zavazadla. Účelem jsou dvě věci: podaná zavazadla jsou těžká a zvyšují spotřebu letadla a tím i cenu za let a hlavně – velká příruční zavazadla, má-li je mnoho cestujících, zdržují nástup a výstup cestujících, což způsobuje mnohým společnostem zpoždění.

Zatímco pro klasickou leteckou společnost není zpoždění takový problém, pro nízkonákladovou ano, protože jejich letadla létají celý den, od brzkého rána do pozdního večera, po celé Evropě, a zpoždění jednoho spoje znamená zpoždění několika dalších ten den. To je hlavní důvod, proč můžete letět z Prahy do izraelského Eilatu za čtyři stovky, ale chcete-li si vzít s sebou cokoliv většího než malý baťůžek, zaplatíte víc peněz za to než za samotnou letenku.

Letenky na nízkonákladové lety kupujte vždy přímo na stránkách dopravce, tam jsou nejlevnější. Zatímco u klasických leteckých společností je nejlevnější používat vyhledávač SkyScanner a ne stránky jednotlivých společností (tam to vychází dráž), u nízkonákladových je tomu opačně. Pro nízkonákladové společnosti přitom platí spartánská výchova: nenechte se při objednávání zlákat na dodatkové služby. Mají jich hodně, naprostou většinu z nich nepotřebujete a když letíte s celou rodinou, zbytečně vám to výrazně zdraží náklady na cestu.

Pokud se rozhodujete, kdy a kam poletíte a nejdete napoprvé po konkrétním spoji, vždy si otevřete anonymní okno prohlížeče, které pak, poté, co svůj průzkum trhu dokončíte, zavřete – stránky leteckých společností jinak v prohlížeči nechají soubory cookies, které té stránce, až na ni znovu přijdete, řeknou, že už jste tam byli, a dají vám vyšší ceny, abyste se už rozhodli koupit, než budou ještě dražší. Pokud ale otevřete stránku v anonymním okně, žádné zvýšení vás nečeká, pokud není způsobené skutečnou zvýšenou poptávkou po spoji ze strany ostatních cestujících.

Pokud jde o cestování s dětmi, po Evropě je standard takový, že děti do dvou let cestují na klíně dospělého cestujícícho a za letenku neplatí buď vůbec, nebo jen symbolickou částku v řádu nižších stokorun a děti od dvou do dvanácti let platí prakticky plnou letenku, ale mohou si s sebou zdarma vzít sedačku do auta a kočárek (pozor – mimo Evropu to bývá sedačka nebo kočárek). Na kočárek se hodí mít k tomu určený ochranný obal – my třeba používáme Stokke PramPack.

Nemusí se kupovat, když se poptáte po Facebooku, může vám ho někdo půjčit. Nízkonákladové společnosti za tyhle služby pro děti opět účtují manipulační poplatek v řádu nižších stokorun, takže když už za to člověk platí, není od věci to využít – například tím, že ke kočárku zabalíte do obalu nějaké to oblečení, plenky a podobně. Všechny letecké společnosti v Evropě dávají rodinám s dětmi do dvou let právo přednostního nástupu zdarma.

Když už dorazíte na místo, je potřeba řešit, jak se budete dopravovat dál. Pokud nechcete nic řešit, půjčíte si auto, jinak stojí za to si nastudovat, jak funguje místní hromadná doprava. Všeobecně vzato se všude, kromě na východ od nás, vyplatí kupovat celodenní jízdenky na MHD, pokud jsou k dispozici. Vycházejí zhruba na cenu dvou až tří jednotlivých jízdenek. Ne všude se dají koupit přímo, třeba v Nizozemí, Izraeli nebo Portugalsku si musíte zřídit místní tramvajenku, na kterou pak jednotlivé celodenní jízdenky nahráváte; v Londýně se zase vyplatí mít tzv. Oyster Card, což je – dnes už virtuální, na platební kartu nahraná – karta na MHD, díky níž platíte za jednotlivé jízdy méně než za standardní jednotlivé jízdenky. Pozor, v některých zemích, jako je třeba Nizozemí, musíte kartu na MHD označit i před výstupem; koupíte-li si v Nizozemí jakoukoliv místenku na MHD, bude nahraná na tzv. OV-chipkaart a máte tam předplacené minuty. Zapomenete-li se odhlásit, minuty vám poběží dál, i když v daném spoji už dávno nebudete.

V případě, že se rozhodnete si půjčit auto, dá se hodně peněz ušetřit správným postupem. Velmi výrazně se ovšem liší přístup v EU a blízkém okolí a v USA. Celková cena za půjčení auta je totiž složená ze dvou až tří položek: samotného půjčovného, pojistky na úplné krytí a případného letištního příplatku (v mnoha zemích půjčujete-li nebo vracíte-li auto na letišti, napočítají vám poplatek v řádu vyšších stokorun extra).

Na rezervaci je nejlepší stránka rentalcars.com, která vyhledává nejlepší nabídky ode všech půjčoven a mívá lepší ceny než jednotlivé půjčovny, objednáváte-li to u nich. Někdy se vyplatí ručně hledat místní půjčovny, které bývají levnější, ale pokud člověk neví, co dělá, je lepší se držet těch velkých, protože sice se dá na těch malých ušetřit, ale mají větší tendenci si „vymyslet“ škrábance při vracení nebo dělat různé potíže.

To hlavní, na čem se ale dá ušetřit, je pojistka. Plné krytí, které vám bude rezervační systém nabízet velmi sugestivně horem dolem, je věc, kterou musíte mít v Americe – je krajně nerozumné ho nemít – ale nemá smysl ho mít v Evropě. Málo lidí o tom v Česku ví, protože to tu ještě není zvykem a donedávna to ani nebylo možné, ale je možné se v rámci českého cestovního pojištění pojistit na půjčení auta v zahraničí. Zatímco úplné krytí v Evropě nebo v Izraeli stojí řádově vyšší stokoruny denně, tedy kolikrát jako cenu samotného půjčovného, pojištění s českou pojišťovnou (aktuálně to nabízí Direct do 1000 EUR a AXA do 30 000 Kč, nikdo jiný) vás přijde na zhruba dvě stovky týdně. Pokud dojde ke škodě, budete v Evropě nebo v Izraeli platit do výše zálohy, kterou vám zablokují před výpůjčkou na kartě a odblokují po vrácení tím, že vám to strhnou z karty. Máte-li plné krytí, neplatíte nic, ale máte-li své vlastní pojištění z Česka, stačí pak fakturu od půjčovny dát pojišťovně a ona vám škodu proplatí.

Tím se dostáváme k tomu podstatnému u půjčování aut: tohle je něco, na co v USA, Kanadě nebo Izraeli musíte bezpodmínečně mít kreditní kartu, debetní vám nevezmou – a v EU většinou stačí i debetní, ale není to rozumné. Ručíte totiž v případě škody vlastními penězi, zatímco je-li to kreditní karta, jsou to peníze banky. Modelový případ je tedy následující – způsobíte škodu, z auta je vrak nebo ho někdo ukradne, půjčovna si od vás na kreditní kartě vzala zálohu 1000 EUR (evropský standard) a tím dnem vám začíná běžet zpravidla 45 dnů, během nichž když vrátíte peníze na kreditní kartu (tedy bance), neplatíte žádný úrok. 45 dnů je víc než dost času na to, abyste vyřídili pojistnou událost s českou pojišťovnou a ta vám poslala peníze, díky nimž to zaplatíte a nemusíte to dál řešit.

Je to, proti plnému krytí, trochu administrativy navíc, ale kdo by nechtěl ušetřit prakticky polovinu nákladů za půjčení auta? Tohle ovšem nikdy nedělejte v USA nebo Kanadě, protože zatímco v Evropě ručíte do výše zálohy, kterou dáváte, v USA, nemáte-li plné krytí, vás oni pokryjí na drobné škody, ale nad částku v řádu stovek dolarů musíte všechno platit z vlastního. Což v případě zničení auta nebo jeho odcizení může být vážný problém.

Poslední část se týká ubytování. Dnešním standardem je ubytování v hotelech přes Booking.com, nebo v soukromí přes Airbnb; u obou má smysl číst recenze, které zanechali předchozí návštěvníci. Zejména ve velmi atraktivních oblastech má Airbnb smysl, ovšem zejména tehdy, držíte-li se původního záměru této služby. Přes Airbnb se totiž pronajímají buď celé domy či byty, nebo jen jednotlivé pokoje v bytech, kde někdo bydlí (to byla původní myšlenka).

Objednáte-li si pokoj třeba v Paříži, New Yorku, Jeruzalémě nebo Benátkách, má to proti hotelu dvě nesporné výhody: 1) váš domácí si s vámi rád popovídá, takže vám nejspíš dá tipy na to, kam chodí místní jíst, abyste se nestali obětí turistických pastí, a taky dostanete možnost si popovídat o tom, jak se tam žije a klidně i o místní politice, což vám žádná recepční v hotelu nikdy nedá, 2) zejména v místech jako je Paříž nebo Benátky, které mají dlouhodobě problém se štěnicemi, omezíte riziko, že vás něco pokouše.

Třeba ve výše zmíněné Paříži jsou štěnice takový problém, že se týkají i dražších hotelů a to, co vás na Airbnb, v případě, že spíte u někoho, chrání, jsou jednak recenze od předchozích hostů (Airbnb vám nepovolí vypnout notifikaci od předchozí cesty, pokud jste nedali recenzi, takže recenze dává prakticky každý), takže se o tom dozvíte, a jednak když tam ti lidé sami bydlí, dávají si na to větší pozor než hotely. Slušný standard za Airbnb pro čtyřčlennou rodinu v Evropě v bytě u někoho ve vysoce atraktivních městech (Curych, Londýn, atd.) dostanete klidně za 1500 Kč za noc.

Cestujete-li vlastním autem, v celé západní Evropě (a občas i u nás, ale minimálně) se vyskytují parkoviště, kde se dá legálně spát v autě nebo postavit stan na jednu noc s tím, že tam bývá nějaká základní infrastruktura – stolky, lavice, záchody, pitná voda, když se poštěstí, tak i studená sprcha: zcela zdarma. Mapu takových míst najdete například na stránce caramaps.com (zdarma), nebo v některých aplikacích. Já sám používám Campercontact a Camping-App.eu (obě placené za jednorázový poplatek v řádu nižších stokorun), nicméně na placených aplikacích je ta výhoda, že jsou jednak lépe aktualizované a jednak tam je často popis místa a fotografie. To je něco, co oceníte zejména v Německu a Rakousku, kde až na výjimky není Google StreetView, přes které si jinak můžete ověřit, jak to místo vypadá, jako je to v jiných zemích. Pokud chcete takhle spát někde, kde je k nejbližšímu takovému místu daleko, ve Švýcarsku a Tyrolsku se nebojte zeptat třeba místního sedláka, jestli můžete takhle nocovat u něj na pozemku; zpravidla se za to dávají dvě piva (je to celkem univerzální nepsaná dohoda). V Tyrolsku to má obzvlášť velký význam, protože to je jediné místo v Evropě, kde je spaní v autě, případně ve stanu nadivoko plošně zakázané.

Chcete-li ušetřit na jídle, ale přesto jíst dobře, základ jsou samozřejmě tipy od místních, abyste nenarazili na předražené, ale nedobré restaurace (což je fenomén, kterým trpí i Praha, ale je rozšířený v celé Evropě, zejména pak v Itálii a ve Španělsku), ale také určité know-how: v Itálii třeba nehledejte cedule „Ristorante“, ale „Osteria“. Tam totiž chodí místní, vaří se tam většinou skvěle a za dva velké chody, jak je v Itálii zvykem dělat, zaplatíte třeba 12 EUR a voda je zdarma.

Pokud objednáváte vstupenky kamkoliv přes internet (a hodí se to udělat, je-li ta možnost) a dá se tam dát slevový kód, vyplatí se chvíli hledat na internetu, jestli někde není nějaký slevový kód k dispozici. Takhle se dá zejména ve Skandinávii ušetřit za trajekty – můžete jet často i zcela zdarma, protože pokud jde o místní, tak ty lodě žijí zejména z lidí, co na nich nakupují, ne co někam potřebují jet. A pro ně pak vydávají takové kódy, ovšem použít je může každý.

Jinak samozřejmě největším pomocníkem na takových cestách je váš chytrý telefon. Na jízdenky a vstupenky všeho druhu existují aplikace, jakož i na letenky – díky aplikacím nemusíte letenky tisknout na papír. Jízdenky a vstupenky jsou, koupíte-li je v aplikaci, také často i o něco levnější, než když je kupujete na papíře. Má smysl se dívat po aplikacích na MHD, železniční, autobusové nebo lodní společnosti; má velký smysl třeba pro výběr restaurací používat aplikaci Yelp.

Cestovat se dnes dá snadno a levně – a pokud uplatníte něco z výše uvedeného, jste schopni se dostat klidně i na polovinu nákladů, které byste jinak dali, což se rodinnému rozpočtu vždy hodí.