„A vždycky před Vánoci bude v Doubravici premiéra…“ jak snadno se nám to tehdy řeklo! Ale kupodivu se to dařilo. Poprvé, podruhé, potřetí… a počtvrté se to nějak zaseklo. Rok 2019 prostě psaní divadelní hry nepřál.

Ne, že bych se nesnažila. Nápad jsem měla už dlouho a vypadalo to báječně. V duchu jsem to nazvala veselý horor „O třech tchýních“ a poměrně brzy jsem měla představu, o čem by to mělo být a jak k tomu dospět. Jenže když došlo na opravdové psaní scénáře, bylo to jako by mě někdo zaklel očarovanou kostí. Nešlo to. Pokud někdo tvoříte, tak znáte ten pocit naprosté bezmoci, pokud se věci zasukují a mozek odmítne spolupracovat.

Myslela jsem si, že je to tím, že jsem v duchu ponořena do příběhu, který už skoro dva roky píšu. I zakázala jsem si psát Alžbětu a znovu a znovu bojovala s tchýněmi. Výsledek byl ten nejhorší možný – nepokračoval ani román ani divadelní hra. V srpnu jsem musela přiznat prohru. Ačkoliv ta hra vypadala jako dobrý nápad, nebyla životaschopná.

Tyhle situace důvěrně znám. Když hledám téma, jaké bych mohla napsat pro rádio, tak se mi občas stane, že si v hlavě něco hezky přichystám, plynoucí dny mě nerozčilují, protože přece vím, co budu psát. Pak si k tomu sednu a… píšu a mažu. Píšu a mažu. A po x pokusech musím uznat, že tudy cesta nevede. Mezi tím se blíží pátek, kdy je poslední termín pro nahrávání Nedělní kávy… Eh, kdybyste věděli, kolikrát jsem pak akutně hledala nové téma a dopisovala žádané v pátek dopoledne!

Netušila jsem však, že se to může stát i ve velkém – že mohu ztratit nejen dny, ale celé měsíce na práci, která je k ničemu. Začalo září a já jsem zoufale hledala jiné téma. Když si pár zainteresovaných z naší vsi všimlo, že nezkoušíme a vytušilo problémy, nechali se slyšet, že bychom mohly zopakovat naši úplně první hru „Takové obyčejné Vánoce“. Jenže tam jsme narazily na neřešitelný problém. I kdyby onen v našem souboru chybějící muž byl ochoten znovu zkoušet, kde bychom vzaly vnuka? Dívka, která ho před pěti lety hrála, nám dozrála v mladou ženu a hrát sedmiletého kluka se jí opravdu nechtělo – a jiného herce jsme neměly.

Mám tu hru moc ráda, miluju nápad s přesolenou rybí polévkou nahrazenou pytlíkovou hrachovkou, stejně jako debatu o tom, co má vlastně patřit do bramborového salátu. Lidi pořád oslovuje výběr stromečku a hledají způsob, jak a kdy dětem vysvětlit, jak je to s Ježíškem. Teoreticky bych mohla „vykrást“ vlastní hru, ale nechtělo se mi do toho. Takhle se věci nedělají. Ale téma Vánoc se mi líbilo…

A pak jsem si vzpomněla na Fanču, Anču a Maryšu. Tři ženské z malé vísky, které jsem si vymyslela pro sérii krátkých scének, které jsme loni hrály na masopustu v Bílé Třemešné. To byly vskutku živoucí charaktery! 😀 Co takhle je posadit do Vánoc? Ale samotné Vánoce nestačí… Lámala jsem si hlavu velice velmi, zatímco chudák Alžběta ve svém příběhu opět osiřela. Začalo vznikat něco jako scénář. Jenže ne hra – spíš jednotlivé scénky. Bylo to jako rýžování zlata na nevalném nalezišti – sem tam nápad.

A potom jsme se my, děvčata z Dedivadla, začala vzdělávat. První byl kurs jevištní řeči. Byl úžasný, ale nápady pro scénář nepřinesl. Jen potvrzení, že na jeho kvalitě záleží… no snad všechno. Nervozita stoupla a já dělala změny. Začaly jsme zkoušet. Nic moc. Vedle nedostatku rozumného textu náš soubor ničily nemoci – jen Gábina měla neschopenku už od září, my s Luckou jsme se v chorobách střídaly, jen Dana vydržela. Ale nevzdávaly jsme se – zatím.

Bylo už 30. listopadu (premiéra měly být 14. prosince), když jsme byly na kurzu dramaturgie. Byl to nesmírně náročný den! Nejen kvůli mnoha novým informacím, ale měla jsem navíc příležitost mluvit o svých potížích a pochybách s opravdovým scénáristou a dramaturgem. Ne, nebylo to okamžité osvícení, ale spíš postupné rozednění. Konečně mi věci začaly dávat smysl a já jsem pokolikáté už? přepsala scénář. Dva týdny před termínem premiéry, přičemž pořád nebylo jasné, jestli Gábina bude moct vůbec hrát.

Týden před premiérou jsme to vzdaly. Bojovaly jsme statečně, ale lidé nemohou za to, že nám to nevyšlo – nemůžeme jim nabídnout něco tak zoufale… nedopečného. Nevymazleného. Představení jsme odvolaly a po dohodě s hostinským určily další termín – 22. února 2020. „Takové pěkné datum,“ řekla jsem si s nadějí. „To už dáme!“

Text nám pomalu rozkvétal – přesně jak jsem doufala. Jakmile jsme vzaly do rukou rekvizity (a že máme tentokrát strašlivý soupis rekvizit!), vše se začalo skládat do jednoho hladce plynoucího děje. A objevily se první vtipy a hlášky, které vyrašily nad původním textem. Oddechla jsem si. Byly jsme na dobré cestě. Podařilo se mi vymyslet zlepšovák na držák kulis a mistr truhlář ho promptně dodělal, vymyslela jsem, jak udělat zimu a Gábina to skvěle zrealizovala.

Mezi tím – vlastně už od podzimu – chodily žádosti o představení. Nepřejte si vědět, jak mi bylo, když jsem tehdy slibovala naši účast!:)) Ale věřila jsem, že to zvládneme. Musíme, ne?

A pak se přiblížilo datum premiéry. Zkoušky začaly být problém. Potřebovaly jsme zkoušet i s kulisami a neměly jsme kde. Od loňského roku zmizely poslední prostory, kam jsme se na vsi mohly vrtnout, hospoda má v zimě zavřeno, takže to dopadlo tak, že na generálku jsme si půjčily zasedací místnost na našem obecním úřadě. Starosta nám tam i zatopil!:))

Nervozitu před představením nemá cenu rozebírat – byla 😛 Navíc na mě lezl nějaký virus, takže jsem se od pátku dopovala paralenem a tentokrát chyběla u tradičního nošení židlí z obecního úřadu do sálu hostince U Hrdinů, kde se představení konalo. Však tam za nás byli Martin s Markem. V sále bylo díky plesu, který se tam konal den předtím, příjemně teplo a jeviště bylo uklizené. Hodinu a půl předem jsme s Markem přivezli kulisy a rekvizity. S děvčaty jsme začaly stavět scénu, zatímco Marek si chystal kameru a omotával do nevhodného směru svítící světla alobalem:))

No a pak to začalo.

Jako obvykle z nás tréma najednou spadla a jely jsme. Nejdřív možná trochu opatrně, ale častý smích z publika nás rychle osmělil a pak už jsme se bavily nejspíš stejně, jako ti lidé. Když jsme skončily (za mohutného zpěvu koledy:)), byl nadšený potlesk doslova balzámem na naše duše. Tohle představení nás stálo opravdu hodně a cítily jsme nemalé zadostiučinění, že jsme to nakonec vybojovaly.

Ano, je to amatérské v každém směru, ale jsme to my.

Dedivadlo.

Lidé se smějí.

Co víc si můžeme přát? 🙂

Název hry: Vánočnice

Hra o tom, jak vás Vánoce vtáhnou do své reality, ať už chcete nebo ne… 🙂

Scénář, režie, návrh kostýmů i scény: Dagmar Ruščáková

Hrají:

Dana Paulová

Lucie Baliharová

Gabriela Lašťovka

Dagmar Ruščáková

Premiéra: 22. 2. 2020 Doubravice

Nejbližší představení – jste srdečně zváni! 🙂

Restaurace Dolní Nemojov – 1. 3. 2020

Horní kostel Velký Vřešťov – 8. 3. 2020

Praha Dolní Chabry – 14. 3. 2020