„Dáš si cestou pozor, viď? Silnice mohou být ráno namrzlé…“ žádám svého muže, který jen trpělivě pokyvuje hlavou, protože mě zná. Ví, že nepochybuju o jeho úsudku ani schopnosti řídit auto, ale že to říct musím, abych… já vlastně nevím. Odehnala smůlu? Zaklínala štěstí? Nemusela se bát?
On to vlastně není strach. Tedy ne ten obvyklý, jaký máme, když je třeba někdo těžce nemocný nebo měl být dávno doma a zatím se ani neohlásil. Tohle je záležitost spíš chronická, nijak zvlášť intenzivní, ale přece jen neignorovatelná. Na rozdíl od jiných stresů je to velmi osobní, protože se to týká hlavně rodiny. Člověk se to musí naučit držet na uzdě, protože jinak by samým strachem nežil.
Dřív jsem to vůbec neřešila. Žila jsem v radostné důvěře, že všechno dobře dopadne a ono většinou dopadlo. Když se v rodině objevily problémy nebo nemoci, tak jsem chápala, že dobrý konec může být dál, než si myslím, ale nepochybovala jsem, že k němu dojde.
Jenže životu je jedno, co si myslíte, a když jste na světě dostatečně dlouho, tak před realitou, která dobré konce nezahrnuje, prostě neutečete. Každý se s tím musí nějak vypořádat, protože žít s vidinou neustálých katastrofických scénářů se prostě nedá. A tak jsem si zvykla „zaklínat“. Pojedeš opatrně, viď? Pokusíš se nespadnout z té skály, že ano? Dejte si na sebe všichni pozor!
Jeden by řekl, že musím své rodině lézt na nervy. Naštěstí mě znají a milujou takovou, jaká jsem, takže mi to odkývou a kdo ví, třeba si pozor skutečně dají. Abych byla upřímná, nejsem v tom sama – stačí někde na půl dne zapomenout mobil, a vyslechnu si své.
Ostatně tuhle jsem měla jet za otcem do Prahy a sotva jsem v autě stačila zapnout hansfree, zvonil telefon. „Dáš si cestou pozor, viď? Hlásili v rádiu, že je to místy namrzlé…“ Usmála jsem se. „Jasně, tati, to víš, že dám.“ A v duchu si dodala: a taky tě mám ráda.
Vždycky, když mladí odjíždí, je nabádám k opatrné jízdě, u nás je navíc spousta srnčího a pod., než se dojede na hlavní a tam to není někdy lepší. Marek je už vycvičenej, vždycky když dojedou, posílá sms. Ale jezdí denně, musí se dostat do práce a jezdí i na služebky, občas i po Evropě a po té jeho úžasné klice (asi má zástup andělů strážných), kterou měl minulý týden, se bojím už preventivně 🙂
Viděla jsem na netu a bylo to prostě šílené. Ti andělé se mohli křídly uplácat, aby to dobře dopadlo. Samozřejmě ale rozhodla i Markova chladná hlava. Opravdu si nejsem ani trochu jistá, že bych to takto zvládla.
Ty záběry byly neskutečné, Marek je velmi chladnokrevný, zvládl to skvěle. Je vyježděný, je to vidět. Nicméně držím palce, ať se ho štěstěna drží dál.
Jaké záběry?
Alimo, chápu tvůj strach, vůbec, pokud syn jen tak tak vyvázl ( jak jsem pochopila) (h)
Psala jsem to na hadech. Podívej se na včerejší Novinky.cz, sekce krimi, je to kolem 11 hodiny, jak o chlup vyvázl smrti. Je to video, záběr z jeho kamery v autě.
Panebože… tak to bylo drsné. Syn je fakt dobrej, nezpanikařil. Brr.
Nikdy v životě jsem nikam nespadla, ale moje babička, umřela když mně bylo uz přes čtyřicet let, mně celá ta léta přesto na vyprovázenou vždycky říkala – hlavně nikam nespadni! Buhví kam bych všude padala, kdyby to neříkala. 🙂
Když jsem tenkrát letěla z těch 6 schodů a odrovnala si kotník, tak by se mi bývalo takové varování dost hodilo. Vůbec nechápu, že to nedopadlo hůř. A můj věk nezačíná číslem 4… Takže sletět se dá v každém věku.
Abyt, to je kouzlo babiček… ony vědí (inlove)
Jestli máte chytrý foun, instalujte si aplikaci „Záchranka“, pokud už jste to dávno neudělali. Ťuknutím na ikonku a červený bod automaticky vytáčí 155 a udává polohu, takže v krizové situaci nemusíte vysvětlovat, kde se nacházíte, nebo čekat, než vás nějaký jiný systém lokalizuje. Udává i vaše jméno a pokud chcete, můžete si tam předem vyplnit i nějaké důležité informace o zdravotním stavu, které pak záchranáři hned při volání vidí. Funguje v ČR, v Rakousku a v Maďarsku. Na Slovensku funguje jen omezeně, je napojená na Horskou službu, takže ji lze použít při krizi v horách, což se taky může hodit.
Souhlasím, je skvělá, dneska jsem ji v rámci zaklínání hodně propagovala. A jsou v ní i základy první pomoci a cvičný režim, takže se člověk může vzdělávat i preventivně. Dokonce má režim Nemohu mluvit, což se někdy (bohužel) taky může hodně hodit.
Vím o ní, a jako ostuda ji na současném mobilu nemám. Napravím to 🙂
OT: Chápete někdo, proč se musí ve dvacátých letech jednadvacátého století používat něco tak prehistorického, jako je papírový kolek? Který navíc nemůžete koupit v místě úřadu, který ho vyžaduje, takže musíte jít na poštu??? (devil)
Chápu. Nechtějí se zabývat penězma, tak musíš přinést kolek z pošty. Běhám po světě s několika kolky v peněžence, protože na vývozní certifikát požaduje veterinární správa kolek. Na každý jeden stokorunový. takže když vezeme kuřata pro pět firem, tak jich musím mít pět. Navíc na poštách kolků nemají mnoho. Jednou jsem chtěla na normální poště 10 kolků a řvali na mě, že jsem je vykoupila ostatním lidem. Tak pro ně jezdím na velikánskou poštu a nakoupím jich tak na měsíc a půl. Tam se zas blbě ptají, na co jich potřebuju třicet 🙂
řikej,že ti chutná to lepidlo a že ty zoubky na okrajích ,příjemně lochtaj na jazyku…garantuju ti,že se tě znovu nezeptaj 😀
(rofl)
(rofl)
Jeďte opatrně!, říkám většinou jen známým, kteří odjíždějí. Můj manžel je opatrný rak, jezdí spolehlivě, já, střelec, jsem na tom hůř. Takže jemu jenom připomínám, hele mrzne, dej si bacha. Ale musím vědět, kam jdou se psem. Než se zavřou dveře, vyšlu otázku, kam jdete? Podvědomně je v tom obava, kam vyslat záchranáře v případě zlomené nohy, nebo infarktu. Podotýkám, že 5 minut od domu začíná les, skály a potoky, takže nebezpečí úrazu je pravděpodobnější, než pří procházce parkem. Trochu nepochopitelné je, že já sama tyhle příkazy a otázky ráda nemám a vždycky mě mírně dopálí. No jo no, co už se mnou!
Jo jo, mám top stejné 😀 Každopádně když jde Martin běhat u nás do lesů, tak sice věřím, že by ho psice nakonec našly, ale stejně se obvykle zeptám: A mobil s sebou máš? 😛
Dede, ještě ten mobil musí být nabitý, jinak je to jen krabička k ničemu. Ale to je ode mě jen takový lehounký pošťuch, určitě na to myslíte, doufám, že to bereš jako legraci.
Myslím, že tyhle mantry jsou důležité. Taky je říkám svým blízkým – Jeníkovi i Terce. A taky jim kladu na srdce „Až dojedeš na místo, dej vědět.“ Tohle říkám Terce i při jejich letech po závodištích světa a taky předpokládám, že po odjetí dostihu mi napíše aspoň SMS, že je v pořádku (teda mimo to, jak se umístila (rofl) ).
Jinak jsem si připomněla tu krásnou větu, kterou říká maminka pilotovi stíhačky „Hlavně, chlapče, lítej pomalu a při zemi!“ (chuckle)
A OTéčko: Jo, včera jsem některým slibovala po fotkách lednického nádraží další architektonický klenot, tentokrát v Poštorné (část Břeclavi).
https://yga.rajce.idnes.cz/2020_Unor_a_postorensky_kostel/
No, řekla bych, že Terčino dostihy jsou ještě o úroveň výš, pokud jde o zaklínání (inlove)
Přesně, okolo Terky kolikrát musí určitě létat všichni dostihoví Andělé strážní. Takže zaklínání a prosby o ochranu jsou na místě.
Právě se, Dede, chystám na vyšší zaklínačskou – oficiálně se to jmenuje Školení bezpečnosti práce a první pomoci. 🙂 Někdo to bere tak, že kdyby se něco semlelo, tak je jištěn papírem, že to studentům přece říkal. Já si k tomu přidávám ještě určitou víru, že a) jim snad všechno neproletí hlavou skrz a v případě potřeby se budou řídit tím, co se učíme a nacvičujeme (ano, pořád jsme ještě bezpříkladný optimista) a b) že když to všechno pěkně odvykládáme, zacvičíme a rozebereme, že tím zaklejeme věci, místnost i lidi a nic se nestane (protože kdybychom to neudělali, tak se něco nejspíš stane).
No jo, jsem pověrčivá baba – a s rodinou to mám stejně. Kluci se pořád ještě ovládají a neobracejí oči v sloup. 🙂
No a na youtube jsou dvě naprosto geniální videa o resustitaci, co při výuce používáme – jedno je Vinnie Jones resustitace https://www.youtube.com/watch?v=9VQs2pOCets a hned za ním doporučuju pustit si i Mini Vinie. Takto to opravdu nemá chybu. 🙂
Terka jakožto státní zaměstnanec se minulý týden zúčastnila také takového školení, které jim dělali hasiči a byla tomu ráda. Jenom se divila, že se na něj nepřihlásili všichni ti, kdož jsou na dálnici mrvére – pro ty by to snad mělo být povinné.
Nám školení dělává záchranář od sanitek. Je to jediné školení, které si pamatuju hodně dobře. Je vtipnej a hodně, hodně věcnej….
JJ, tohle jsou dobrá školení – sama jsem jich absolvovala víc (hradecká záchranka má bezva školicí program) a spát by u nich nikdo neměl. Termín vyšší zaklínačská mě pobavil a schovávám si ho pro další použití (rofl)
A dej na sebe pozor! Taky naše vzájemná rodinná věta,byť už docela banální ale vždy vyslovena upřímně a vnímána všemi. No a auto, to je potenciální hrozba mikrospánku,či rituální jízdy po známých načtených cestách, kde podvědomě vypínáme mozek a myšlenky plynou jinam,než by měly.Takže, dávejte na sebe pozor,všichni! (h) Strach je věc dobrá,patří k nám k lidem a správná dávka není na závadu. 🙂
Ano Jenny. Tyhle věci se neříkají automaticky, bez přemýšlení a opravdového přání. To by potom nefungovaly! 🙂
U nás se říká při loučení – opatruj se. I třeba když se telefonuje.
Ano, opatruj se! Říkala mi to mamka a já to taky říkám…
Znám to, aneb, když řeknu, že jedu na Ukrajinu, tak rodina „Hlavně opatrně, dej na sebe pozor“
Kamarádi „Přivez nám kulomet a kořalku“
Tvoji přátelé mají zajímavý vkus na dárky 😀
Dede, to říkaj i naši kluci,když tam někdo jede 😀 , tuhle se jeden vrátil a posíla sms – Kořalka nebyla, ale to druhý jsem dovezl… (chuckle)
Taky to dělávám a všichni vědí, že neprudím, ale prostě mám starost. Všichni mají. Ale nejspíš na mě rodina myslí, jinak bych se při tom prudkém přechodu fronty při Sabině z toho mikrospánku včas neprobudila….
Ale jo, já na to věřím! 🙂
Mikrospánek je strašně nebezpečná věc, protože o něm prostě nevíš. Když v noci dojíždím domů z Rožnova, obvykle už při odbočení z hlavní na naše okresky preventivně v autě větrám – i kdyby mrzlo. Tou dobou bývá před půlnocí, mám za sebou tři hodiny jízdy a prostě si už nevěřím 🙂
Mikrospánek mne chytil ve dvě odpoledne a překvapivě to bylo z vedra. Slunce mi pražilo sklem z boku přímo do klína a nešla ani klima. Naštěstí to byla rovná kanadská silnice, takže se nic nestalo, ale ten pocit je opravdu nepříjemný. A možná přes den je to nebezpečnější, protože v noci (za tmy) už člověk podvědomě předpokládá, že bude unavený a víc se hlídá a dělá všechna ta opatření.
Té době mezi půl druhou a druhou hodinou odpolední se ráda vyhýbám, pro mne je krizová.
Jo, v tom máš pravdu. Obecně v horku se usne jako nic a nefunguje ani to větrání. Měl jsi z prdele kliku, jak se říká 😛 🙂
No uf, to bylo těsné, Matyldo. Moje mikrospánky jsou naštěstí jen nad knihou a nad počítačem – knihu jsem se naučila nevědomě odložit nebo se kolem ní stočit, abych jí neublížila, v počítači hrozí tak maximálně pomrvení nějakého souboru, což bývá vratné. 🙂
To si piš, že to bylo těsné. Byla jsem v aleji a probudila se v protisměru, kde naštěstí nikdo nebyl.
Fuj, vybrat si pro spaní zrovna alej… brr. Koukej si za volantem zpívat! 😀
to taky v určité fázi přestane fungovat….stalo se mi to 2 kiláky od bydliště… už nefungovalo nic, ani stažený okýnka, zpěv-řev, Landa ani Alexandrovci…ani vystoupit a chodit kolem auta..a vodu jsem vypila,takže polejt se nebylo čím… nakonec jsm eto dojela skoro krokem- ve 3 ráno to bylo, v červnu…a vedro bylo.
Vstaváááj strana ogromnaja, vstavaaaj na směrtnyj boj….
Ale chápu, že jsi byla tak urvaná, že nic nepomáhalo, ve 3 ráno se má prostě spát. Pamatuji, že kdysi v Norsku, mezi 2-4 ráno spali i komáři. Prostě je to blbá hodina na ježdění autě. Hlavně, že to dobře dopadlo co bychom bez tebe dělali???
Vy byste si poradili 😀
Bylo to fakt zvláštní,ani Svatá válka nezabírali ani Boží bojovníci..
U mě bylo blbý, že to byl prudký přechod fronty a tlak zahučel dolů tak, že to bylo skoro slyšet. A to na mě dopadá skoro nezvladatelná únava strašně rychle.