Když na kraj sedne tma (a to teď pořád dělá ještě poměrně dost brzy v podvečer) začne se postupně činorodost našich koček zvětšovat. Spáči, kteří celé odpoledne proklimbali na gaučích, okenních parapetech či na mé z věšáku v předsíni ukradené bundě, se začínají aktivizovat. Zezačátku se jen líně projdou sem a tam, ale postupně se jejich tempo zvyšuje a většinou přesně v době, kdy my chceme jít spát, se dostávají do ráže a lítají po celém domku jak utržené vagóny.

Občas s nimi dusá i Rozárka, a to už je co říct. To pak letí smečka hnaná Rozárkou z obýváku přes předsíň, vydusá nahoru po schodech (stádo buvolů by se mohlo jít stydět do kouta, kam se hrabou na naše něžné kočičky), zadupou nám nad hlavou a pak zas žene smečka Rozárku zpět, proletí obývákem, poposunou nějaké ty obrazy, popostrčí hodiny, strhnou kus záclon, shodí co je na stole, to, co je pod stolem odkopnou pod televizi nebo gauč, a letí dál.

Goliáš a bunda

A v tomhle rachotu se my ubíráme k spánku. Zrzavočernobílé kulové blesky, poletující po místostech, si nás většinou moc nevšímají. Někdy nás tedy doprovodí nahoru do ložnice (to je pak skoro o život, abychom je nepřišlápli na schodech – o náš, ne o jejich, ony jsou to potvory mrštný, ale my bychom se na schodech přizabili), proletí se po posteli, pod postelí, přes křeslo, po prádelníku a odletí činit živelnou pohromu do jiných končin domečku.

Holky na žehlicím prkně

Pak konečně přijde ta slastná chvíle, kdy se zamotáme do peřin, já natáhnu ruku, zhasnu světlo, popřejeme si dobrou noc a i v ložnici se rozhostí tma.

Kdyby po chvíli někdo přiložil zvenčí ucho na stěnu ložnice, zaslechl by podivné zvuky.

„Heh!“

„Uff‘!

„Huh!“

„Ježíšmarjá!“

Ajťák zapráskaná

Jo jo, zvenčí by to vypadalo všelijak. Jenže kdyby místo ucha položeného zvenku na omítce měl ten dotyčný možnost být muškou na zdi vevnitř, divil by se asi ještě víc.

Viděl by nás, kterak tiše usínáme v posteli, Rozárku, stočenou v našich nohou, hlavičku ladně položenou na tlapkách, jak všichni tři po náročném dnu upadáme do zaslouženého spánku.

Zlatíčko Rozárka

V té chvíli – přesně v okamžiku, kdy jsme na rozhraní bdění a polospánku, kdy nevíte, jestli se vám to, co se děje kolem vás zdá, nebo je to skutečná realita, obdržíme ránu na solar plexus. Nebo na hrudník. Občas taky na krk nebo na stehno. To jdou spát naši miláčci. Že by se do postele plížili hezky polehoučku a potichoučku, když už jejich živitelé spí, to je ani nenapadne. Vezmou to pěkně s rozběhem a občas i z pelesti. Tedy pokud natrefí na Rozárku, mají smůlu. Ta je bez rozpaků vysyčí, propleskne a vyhodí z postele.

Kecá, koukejte jak spíme

Věřte, že když vám, polospícím, skočí na hrudník nebo na břicho z výšky skoro pětikilová kočka, to z vás nějaké to Heh nebo Uff opravdu vypadne. A nejen to, nicméně o dalších podrobnostech se raději nebudeme zmiňovat, že.

Je po spánku. Tedy po našem lidském spánku. Dva černobílé catgranáty, které vletěly do postele, nám ještě zlehka pošlapou hlavu, záda, břicho či ruce – k nohám se neodvažují, ty nám brání statečná Rozárka – a za mohutného vrnění, funění a nastrkování hlaviček k pohlazení se uloží v lepším případě vedle nás, v horším přímo na nás. Situace se pomalu uklidňuje a my se po nějakém čase, kdy utišíme rozbušené srdce a zrychlený dech, znovu pokoušíme usnout. Kočky už dávno odfukují a sní si svůj sen o myších, kočkách a lidech, když v té chvíli se rozhodne do společného ležení přidat i zrzoun.

Mezi námi, už dávno mám pocit, že máme doma strašidlo. Ne, neodbočuji, patří to k věci, uvidíte. Strašidlo je vcelku hodné, neviditelné, ale zřejmě nemá rádo proužkované nebo bílozrzavé kocourky. Protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč Goliáš nastupuje do postele naprosto stejným stylem, jako to kdysi dělal Barbucha.

To strašidlo totiž čeká, až zhasneme, všichni si lehneme a usneme. V té chvíli, když pak jde kolem něj naprosto nevinný a nic netušící Goliáš, chudáka kocourka nakopne a loptu, eh pardon, kocoura, umístí přímo do středu brány – eh co to pořád melu, do středu postele. Musí to tak být, protože kinetickou energii, kterou má Goliáš při skoku do postele, nemůže získat vlastními silami. Tomu fakt nevěřím.

Goliáš většinou dotyčného, na kterém přistál, přejede a zabrzdí u toho druhého. Někdy ale nedobrzdí ani tam a přepadne přes hranu postele. Nenechá se tím vyvést z míry a nástup do postele si zopakuje. Použije strašidelný kočkomet z jiné strany a buď to dopadne, nebo ne. Ve chvíli, kdy se mu podaří přistát v perimetru postele, je navýsost spokojen a svou radost dá patřičně najevo.

Rozvibruje hruď vrněním a my máme opět po spánku – vrní opravdu hlasitě, jak malý traktůrek.  A tak jedeme třetí kolo. Goliáš hledá místo na spaní, pofackuje se s Rozárkou, která uraženě odchází – si tady spěte sami, to se nedá vydržet, toto – a uvelebí se pokud možno na mých nohách.

No toto, to jsem se urazil

Zatížená zrzavým závažím na noze a přibitá dvěma (po chvíli, kdy se situace uklidní, i třemi) černobílými kožíšky pod peřinu konečně usínám.

Probouzím se po pár hodinách, zkroucená jak paragraf, na hraně postele. Na druhé hraně postele se krčí můj muž a mezi námi se rozvalují – napříč, jak jinak – naši drobečci. Je mi zima, protože mou peřinu mají pod sebou naducanou kočičí imigranti a bolí mě záda. V té chvíli nebývám většinou moc dobře naložená a s vědomím toho, že mě druhý den na rozdíl od roztahujících se koček čeká pracovní zápřah, nic nedbám na slušné vychování. Nejenže z mé deky setřepu vetřelce, ale drze se vybojuju kus postele zpátky a zabalím se do deky tak, jak to mám ráda.

Kočky, které se během mé svaté války o prostor na spaní rozprchnou všemi směry, se kupodivu vrací zpět potichu, takže přitom jak upadám znovu do spánku, cítím jen lehké dotyky tlapek a občas ucítím měkký kožíšek, jak se tulí k mé ruce.

Pak už většinou noc probíhá v klidu, až do chvíle, kdy se trojlístek za ranního kuropění probere, protáhne si packy, posadí na posteli a s kočičí verzí okřídleného výroku naší Verunky: „Já tak ráda vstávám!“ začínají vítat nový den.

Přeji jim to. Přeji jim ten krásný pocit, že mají před sebou celý další nádherný den, plný hraní, jídla, kočkování a spaní. Ale proč ho sakra musí začínat tím, že vyskočí a dopadnou mi na břicho přesně tam, kde mám močový měchýř?

Vzácná chvilka, Rozi a Zuzi

PS: Další zprávy z Hotelu a blízkého okolí:

Goliáš minulý týden absolvoval nemilou návštěvu veterinární kliniky, při které přišel o kousek své kocouří osobnosti. Už se nedalo jinak, začínal se projevovat jistým nepříliš příjemným pachem. Nakonec už je mu víc než tři čtvrtě roku, jaro za dveřmi, tak co kocourka trápit nějakými pudy, když to nemusí být…

Kašlu na ženský, budu soška

Soužití Mikiho a babi se ustálilo a myslím, že oba dva jsou naprosto spokojení. Babi má s kým sledovat televizi, má komu hubovat (zas mi vlezl na mé křeslo, no vidíš to? Vůbec nesežral, co jsem mu dala k snídani, místo toho mi ukrad kus salámu, hajdalák! Kam to zas lezeš, Mikešu, copak nevíš, že za skříň jsem ti to zakázala? Vůbec mě neposlouchá, to je skoro, jako b by tu byl zpátky tatík!), září spokojeností a z mého laického pohledu získala znovu radost ze života. No a Miki? Nedávno se vydal na dobrodružnou výpravu na dvorek. Samozřejmě pod naším dozorem. Moc dobýval ven, ale ve chvíli, kdy vylezl na ledový beton a vedle u sousedů kdosi promluvil, otočil se a mazal domů, jen se mu za patami prášilo. Usadil se v obýváku, důkladně se olízal a od té chvíle už u dveří nestává. Asi zjistil, že doma je doma…

Zuzi

Sára