Jdu svižným krokem mezi tichými stromy a ze srdce se raduju. Konečně je na chvíli trochu sněhu, a dokonce malinko mrzne. Psi radostně pobíhají kolem a moji radost sdílí. Jak moc milujeme náš les!

Jenže se stačí trochu rozhlédnout a pořádný kus radost zmizí. Moje nejkrásnější cesta po vrcholu hřebene mezi Doubravicí a Horním Dehtovem je jako zázrakem ještě schůdná, ale většinu cest v okolí poničila těžká technika.

Lesáci kácí kam se podívají a v nezamrzlé zemi nechráněné sněhem tak zůstávají místo cest hluboké bahnité jizvy. Zničena je naprostá většina malých přírodních parkovišť, kde se nechalo na kraji lesa zastavit. Nezdá se, že by to komukoliv vadilo – stále mluvím o lesácích. Lidem ovšem schůdné cesty chybí. A jak to tak vypadá, brzy nám budou chybět i lesy.

Cesta v lese – stopy jsou pouze po autech, kterými jezdí do lesa myslivci nebo lesáci. Po traktorech a harvestorech je to mnohem a mnohem horší… (tam se chodit nedá).

Procházím starým smíšeným hájem. Stromy jsou od sebe poměrně daleko, les tvoří urostlé smrky, modříny a borovice, doplněné buky a břízami. Podrostem je převážně borůvčí, na světlinách obvykle roste mladé smrčí. Zajímavé je, že mladé borovice v podstatě chybí – i pod starými borovicemi! Kolem velkých buků, v doslova magických kruzích, zase divoce rostou mladé bučiny. Jen malá část stromků má šanci dospět, rostou příliš hustě a ve stínu dospělých stromů. Díky jehličnanům, hlavně pak modřínům, jsou cesty příjemné, protože kořeny, kamení a bláto pokrývá hustý rezatý koberec starého jehličí.

Křižovatka cest…

Takhle vypadají naše lesy, ve kterých jsem vyrůstala, a které se mi zapsaly do duše. Lesy v Krkonoších, rozkládající se kolem rodného domu mého otce, jsou temnější – většinou jen smrkové, borůvčí a obecně podrostu je zde méně. Možná proto, že na prudkých svazích se v půdě hůř drží voda, možná za to může ta monokultura. Tak nebo onak, listnatý les pro mě nikdy není úplně lesem 🙂

A právě takové lesy mi mizí před očima. Musím poctivě přiznat, že jak mám lesákům za zlé zničené a neopravované cesty, tak musím uznat, že se snaží po kácení les uklidit, sázejí nové stromky a budují oplocenky. Poslední dobou na mnoha místech dokonce kácejí jen smrky, nechávají stát modříny a borovice, stejně jako (sem tam) i nějaké buky.

Mladé smrčí roste na světlinách samo a radostně 🙂

Teoreticky to nezní špatně – půda tam nezůstane úplně holá a bez ochrany, navíc vysoké stromy pod sebou budou mít přirozené semenáčky. Jenže stromy zvyklé stát uprostřed lesa jen těžko odolávají silnému větru a navíc, mnoho z nich je po kácení jejich sousedů tak či onak poškozených. Výsledkem jsou časté polomy.

Jak dospělé lesy mizí, tak přece jen pomalu přibývají ty mladé. Nevypadají zle, zjevně zadržují víc vody než starý les, v jejich pro člověka neprostupných houštinách se snadno schová drobná zvěř. Jenže až budou z těch mladých zase lesy staré, prostupné, s velkými stromy a podrostem z borůvčí, tak už to nebudu já, kdo se z nich bude těšit. Jak jsem vděčná, že jsem v nich opravdu denně! Jen, kdybych o ně neměla takový strach. Sucho a lýkožrout jsou jedna stránka zkázy, lidská chamtivost pak ta druhá.

Tyto cesty byly na podzim zlaté, dnes jsou rezaté. Díky modřínům…

Inu, les je les. Já v něm u babiček prakticky vyrůstala, moje děti na tom byly podobně. Teď tahám do lesa vnoučata a moc doufám, že i jim naočkuju tu lásku, která se u mě už vyvinula v nutkavou potřebu. Uvidíme – snad to ještě stihneme, protože těch pár rozmazlených jehličnanů rostoucích na naší zahradě to nezachrání. A to mám vysoký smrk, jedli, borovici i modřín 🙂 Jenže jak říkám, les je les… nenahraditelný.

A takhle to vypadá na stále větších plochách kolem naší vesnice…

A tak se dnes ptám – máte rádi les? Jaký druh lesa je pro vás „ten pravý“?  🙂  Jak vypadají lesy ve vašem okolí? 

Polomy jsou běžné (vichřice Sabina se u nás bohužel opravdu vyřádila…)