Na konci ledna Británie po dlouhých třech letech vyjednávání vystoupila z Evropské unie. Protože jsou média plná těch nejvýznamnějších důsledků tohoto kroku, jako vyjednávání s EU o budoucí podobě vztahů, s USA o dohodě o volném obchodu, irské hranici nebo skotské nezávislosti, není třeba se jim příliš věnovat. Geopolitické zemětřesení, které to způsobilo, ovšem sahá dál – pojďme se podívat na jeho některé nepříliš známé dopady.

Jedním z hlavních problémů britského vystoupení z Evropské unie je britská závislost na evropských potravinách, která se těžko nahrazuje. Přechodné období, které bylo vyjednáno na konci loňského roku a schváleno v lednu, bude platit do konce roku 2020; v praxi to znamená, že se nic nemění. Co bude dál, není stále ještě jasné, protože žádná dohoda o vzájemných vztazích mezi UK a EU ještě nebyla napsána, a není úplně jasné, jakou bude mít podobu. Největší pravděpodobnost je dohoda o volném obchodu, jenže tyto dohody zpravidla vylučují potravinářství a zemědělství, protože to jsou oblasti, které si každá země – a EU v tomhle funguje jako jedna země – chrání. Aby tak v Británii byl dostatek potravin o odpovídající kvalitě, případně aby se zamezilo vysoké inflaci jejich cen, musí Británie nutně někde uzavřít dohodu, která evropské potraviny pomůže nahradit. A vypadá to, že našla: Ukrajinu.

Celou jednu třetinu území Ukrajiny pokrývá nejkvalitnější černozem, jakou můžete na světě najít; je to obrazně řečeno půda, do které zasadíte třísku a vyrostou vám hrábě. Bohužel, špatná, byť zlepšující se situace na Ukrajině znamená, že v zemi chybí mechanizace pro obdělávání půdy, a hlavně odbytiště pro plodiny, které by tamní půda dokázala vypěstovat. Už dnes je Ukrajina velice soběstačná, pokud jde o potraviny – vyprodukuje 194 % domácí spotřeby – čili téměř polovina toho, co se vyprodukuje, se vyveze, a to přestože, opticky vzato, když tam člověk z Evropské unie přijede, má pocit, že všude leží kvalitní pole ladem. Ukrajina tedy řeší přesně opačný problém, než Velká Británie – má obrovský potenciál vyrábět potraviny a není, kdo by je kupoval, protože export do Ruska je minimální a Evropská unie má vysoká cla i další bariéry, které chrání domácí trh.

Pro Ukrajinu je tak Brexit doslova požehnáním, a podle zpráv z poslední doby to vypadá, že si toho je vědoma i britská vláda, která má zájem na dohodě o volném obchodu s Ukrajinou, která by právě zahrnovala zemědělství a potravinářství. Ukrajinská rovina zároveň znamená, že není potřeba se tolik bát půdní eroze jako u nás, takže se dá šetrně obdělávat půda na větších lánech, efektivněji, a tedy i levněji. Ukrajina je zároveň dostatečně blízko Velké Británie – v případě prodloužení normálněrozchodných tratí na Ukrajinu se zboží dostane na jednom vlaku ze západní Ukrajiny do Británie ve velkém objemu klidně za dva až tři dny. Pro Británii, která naopak polovinu své potravinové spotřeby dováží, je to vyloženě terno: spřátelená země, která je dostatečně blízko, je dostatečně levná a má dostatečně kvalitní výrobu je důležitým klíčem k řešení její situace.

Co to znamená pro geopolitiku? Zatímco Evropská unie má zájem na ochraně Ukrajiny před Ruskem pouze coby nárazníkového pásma mezi její a ruskou hranicí, Velká Británie bude mít zájem na tom, aby Ukrajina zůstala bezpečná sama o sobě, protože je klíčová pro budoucnost britského potravinářství. Ve Velké Británii je mezi spotřebiteli poměrně silná nechuť vůči otevření importu pro americké potravinové produkty, protože normy, kterým americké potraviny podléhají, jsou, mírně řečeno, velmi laxní a britský spotřebitel se bojí zaplavení svého potravinového trhu nekvalitním jídlem, které ještě navíc kvůli nízké ceně a velkému objemu dokáže vytlačit z trhu místní zemědělce. To se v případě Ukrajiny stát nemůže: UK tahá za výrazně delší konec provazu, než Ukrajina (na rozdíl se situace s USA), a může si tak pojistit, že se do UK dostane právě tolik potravin, kolik potřebuje, aby to neohrozilo domácí zemědělství a potravinářství. Brexit tak paradoxně znamená, že se země, která je mezi námi a Ruskem promění z – pro Británii – „země daleko od nás, o níž nic nevíme“ v zemi, jejíž bezpečnost je klíčovým strategickým britským zájmem. Pro nás ve střední Evropě a naši bezpečnost je to vynikající zpráva.

Jak se nedávno ukázalo při tendru na výstavbu sítí 5G v Británii, Británie, která vystoupila z Evropské unie, není zrovna nejsilnějším geopolitickým hráčem. To, že dala zakázku čínské kontroverzní společnosti Huawei, je velkým varováním, že je Británie vůči jejímu vlivu málo odolná, protože to britská vláda udělala navzdory silnému americkému tlaku, aby se tak nedělo. Mezi námi: ten krok byl hloupý, protože Huawei není ani standardní čínská firma – jako třeba Xiaomi – ale firma, která vyloženě patří čínské rozvědce, a která má za sebou prokázanou historii toho, že funguje jako čínský trojský kůň.

Dát firmě Huawei k dispozici IT infrastrukturu země znamená, že ji bude čínská vláda moci z politických důvodů omezovat nebo dokonce vypínat; zdaleka nejde jen o špehování, kterého se také dopouští. Bylo dokázáno, že Huawei dává přímo do svých čipů záměrně zadní vrátka, kterými může kdokoliv, kdo o nich ví a ví, jak je používat (čtěte: čínská vláda) ovlivnit chod celého systému. Je to jeden z důvodů, proč americký prezident Donald Trump dekretem přísně zakázal americkým technologickým firmám, včetně firmy, kde pracuji, jakýkoliv kontakt s firmou Huawei i všemi jejími dceřinými či jinak na ni navázanými firmami.

Je nemyslitelné, aby britská vláda nebo tajné služby nevěděly o bezpečnostním riziku, jaké Huawei představuje, a pokud i přesto, navzdory americkému varování o vážných důsledcích pro chystanou britsko-americkou dohodu o volném obchodu, nechala Huawei tendr vyhrát, znamená to, že je čínská moc nad nově „samostatnou“ Británií daleko nepříjemnější, než by se mohlo zdát.

Brexit ovšem znamená dobrou zprávu pro Izrael – politika Evropské unie je výrazně propalestinská a Evropská unie se postavila otevřeně proti tzv. Dohodě století, o níž tu byla řeč minulý týden. Konzervativní vláda Borise Johnsona je – na britské poměry – silně proizraelská, což se v souvislosti s nově nezávislou zahraniční politikou UK může projevit jako důležitý jazýček na vahách právě v prosazování dohody. Boris Johnson osobně dohodu podporuje, britská vláda jako celek se k ní zatím ještě nevyjádřila. Dlouhodobě není Brexit pro Izrael žádnou velkou zárukou, protože Labour, která jednou zaručeně konzervativce vystřídá, je ještě propalestinštější, než evropský mainstream, ale v této době, kdy je návrh mírové dohody na stole, je to pro Izrael dobrá zpráva.

Důsledků, jaké Brexit bude mít, je samozřejmě mnohem víc, ale tohle jsou pravděpodobně ty nejdůležitější, pokud jde naše bezprostřední sousedství na východ a jihovýchod od nás.