Ať prostírám na stůl pro jakékoliv jídlo, nikdy u toho na mém místě nechybí sklenice vody. Čisté vody, obyčejné, někdy s bublinkami, pokud použiju soda stream. Bez vody se mi velmi špatně jí a kdo za to může? Maminka! 🙂
Připi si! Tedy správně připij si… 🙂 Tak to říkala maminka pokaždé, když nám dala nějaké jídlo. A my jsme si připíjeli – obvykle čistou vodu, někdy vodu se šťávou, jak se říkalo vodě s ovocným sirupem. Vlastně už dnes nezjistím, proč to kdysi maminka považovala za důležité, ale rozhodně jsem si na to zvykla.
To moje babička přeslicová na to měla jiný názor – jakmile mě viděla se sklenicí vody, kterou jsem musela mít už i k polévce, poznamenala: „Nelábej pořád! Budeš mít v břiše rybník a v něm žáby!“ Jako malá jsem se na toto prohlášení vždycky těšila a lábala o to víc –děti tak obvykle fungují.
Krkonošská babička mečová mívala ve zvyku snídat chleba „nadrobený do kafe“. Obvykle melty, ve které měla nebo neměla mléko. Když jsme tam přijeli my, tak jsme jako děti dostávali bílé kafe (meltu) nebo kakao, a do toho nadrobený (v našem případě spíš nakrájený…:)) rohlík. S rohlíkem jsem to snědla celkem ráda, nadrobený chleba jsem nesnášela – ve sladkém nápoji byl nepříjemně kyselý. Ať šlo o jakoukoliv variantu, vždy jsem to musela zapít – studenou vodou:))
Napití se vody před jídlem a následné připíjení během jídla zůstalo mým celoživotním zvykem. Martin doteď nepochopil, proč musím zapíjet i polévku. Co polévku, ale klidně i velice tekutý vývar! 🙂 V hospodě si k jídlu také většinou dávám vodu, a pokud mám chuť na něco zajímavějšího, jako je třeba kofola nebo tonik, objednám si to k údivu obsluhujícího personálu navíc k té vodě.
Kdybych vzala za svou babiččinu teorii, mám ve svém věku v žaludku rybník Svět a v něm mnohogenerační žabí populaci. 😛 Zatím jsem nepřišla na to, že by tento můj zvyk – pro někoho zlozvyk – něčemu vadil. Pití samozřejmě servíruju všem, kdo u nás jedí – hezky už před jídlem, aby si mohli svobodně připíjet:))
A tak se dnes ptám: připíjíte si u jídla nebo pijete až po jídle? Potřebujete se napít už před jídlem? Jaký je váš nejoblíbenější připíjecí nápoj? 🙂
Poznámku o žábách v břiše jsem nikdy nechápal. Voda je pohon života, aby ji bylo moc, musely by to být litry, ne skleničky a polévka. Studené pití si musím k jídlu dávat a dávám i k polévce. Ono to dost pomáhá i vnímání samotného jídla, že člověku nevyschnou chuťové buňky
S manželem pijeme během večeře oba, buď víno, nebo pivo, podle toho co se víc k jídlu hodí, ale alkohol máme u každé večeře. Dokonce mě manžel naučil pít vino i k plněným sladkým knedlíkům. Napoprvé mě to tedy šokovalo, z domova jsem byla zvyklá zapíjet zásadně mlékem. Ale pak jsem to jednou zkusila a také mi to zachutnalo, vino ztlumí tu sladkost. Ale když někdy „na knedle“ pozvu moji českou kamarádku, ta si stále žádá mléko.
Protože si u jídla povídáme, je třeba průběžně vlhčit hlasivky 🙂 Vodu si dáváme po jídle, když stále sedíme u stolu (hlavně s návštěvami), na alcohol už chuť není a hrdla jsou vysušená!
Jestli jsem doma v dětství popíjela během jídla si nepamatuji, ale asi ano, nevzpmínám si, že bych to měla zakázané. Ano, pili jsme také tu sirupovou šťávu (výborný byl malinový sirup, ten jsem si dokonce několikrát s sebou vezla domů do Anglie). Nebo mléko, vodu či sodovku.
Dříve v Am. v rest. automaticky (sotva si člověk sednul), přinesla obsluha sklenice vody (kohoutkové a nosila dolévat podle přání – zdarma). Pak přišla vlna „šetřte vodou“ a začali vodu nosti (ochotně)jen po dotazu, zda jí chceme nebo ne. Teď už zase někdy vodu nosí automaticky, ale častější je stále na ten dotaz. Mě to přijde dobrá změna. I když se ve většině restauracích (rodinného typu) alkohol nepodává, lidi si stejně objednají kafe, čaj(oboje třeba i „ledové“), studené mléko (kupodivu stále i dospělí) nebo soft drinks (po zakoupení jednoho dolévají podle potřeby, nebo jsou samoobslužné). Takže voda dříve často zůstala stát netknutá na stole. A musela se samozřejmě pak vylít.
Jo a samozřejmě jsem tu četla o pustošení vichřice, tak držím palce, ať „odvichří“ co nejrychleji a výpady proudu nejdou dlohodobé, I při krátkodobých si člověk uvědomí, jak je na elektřině závislý. Jsem Dede ráda, že u vás už se zase svítí !
Při jídle nepiju, po jídle, podle toho, co se jedlo, vodu, pivo nebo i to mlíko – to můžu kdykoliv a v jakékoliv formě – studený, teplý, kyselý.. 🙂 Synkova rodina pije při jídle vodu nebo šťávu vždycky, Andulka sedá ke stolu a už se dožaduje pití babííí 🙂
Už jsem se snažila napsat příspěvek k diskusi v poledne, s tím, že počasí v pohodě, sice prší a fouká, ale nic dramatického…když tu lup a vypadl proud 🙂 asi na tři hodiny. Ale už to fakt jde, tak abych to nezakřikla. Ovšem do lesa bych nešla 🙂
U jídla málokdy piju, v podstatě jen u anglické snídaně (míváme o víkendu) a při slavnostní večeři, kdy jíme pomalu a v klidu a vychutnáváme si k jídlu dobré víno. Mušketýr měl ve zvyku pít i k polívce, ale nějak ho to opustilo 🙂
Počasohlásání z jihu Jižní Moravy – teď se zatáhlo a pomaloučku se rozfoukává. S Erníkem jsem byla venku okolo třetí hodiny odpoledne a nad hlavou azúro jak na Jadranu a bylo velmi teplo (11 °C).
Tak změna – slunečno a bezvětrno (rofl).
Tak my si to tu vychutnáváme. Chvilku sluníčko, chvilku smršť. Jsme pořád bez proudu (signál na mobil zatím je:)) V okolí hlásí polétavé střechy a popadané stromy. Nic moc…
Hurá! I my už zase svítíme 🙂
Poté, co jsem pořídila ledkovou svítilnu, kterou leze pohodlně postavit na stůl a turistický plynový vařič:)) Fajn, jsem připravena na příště. Podle Meteo Včasné varování nás prý za týden čeká repete… (fakt doufám, že se pletou)
Díky všem hasičům a energetikům (h) , kteří celý den pracují všude tam, kam myslící člověk radši za vichřice nevstoupí – tedy hlavně v lesích, na silnicích a když v tomhle bahně hledají, kde jim zase spadl strom na dráty všelijakého napětí.
U nás už též vichrno. Zrovna jsme se vrátili z Břeclavi, kde jsme byli na otočku – cestou tam přes půl silnice zlomený strom, cestou zpět (cca čtvrt hodiny) jeli hasiči proti nám a strom byl už odklizený. Vedle nás je hasičárna a hasiči tam jsou nastoupeni už prvních větrných poryvů. Jsou to borci!!
A sakra – zrovna zní siréna, takže další výjezd.
Já se rozhodně musím napít před jídlem, stačí mi loček nebo dva, to aby mi jídlo pěkně klouzalo do krku. Během jídla nepiju, protože mi vadí rozdíl teplot pokrmu a nápoje. 🙂 Zapíjím až zase po posledním soustě. V restauracích nesnáším nápoje třeskutě studené, když si vzpomenu, hlásím se o nechlazené a když si nevzpomenu, tak si pak sama sobě spílám. Zvyk napít se před jídlem mám určitě od dětství, měly jsme to se sestrou stejné a maminka nám připomínala, abychom nepily moc, že budeme mít žaludek plný vody a jídlo se nám tam už nevejde. 🙂
Zvyk pít průběžně během oběda praktikují všechny naše děti, mají to po mamince. (chuckle) Udivuje mě, že popíjejí vodu i k polévce, a tak občas také maminčinu průpovídku používám, ale spíš jen tak ze zvyku. Proti gustu…..
Nepiju vodu ani před jídlem ani při jídle ale po něčem, co je mastné klidně loupnu Plzeň dvanáctku neb je to pro žlučník výborné a zdravé.Ovšem loupám ji až do večera ,tak na 3x. 🙂
K slavnostnímu obědu,či včeři, ráda pozřu dvojku vína,podle toho co jíme.
To je zajímavé Dede, u nás v rodině se nikdy s jídlem nepilo a doteď to nedělám. I pokud jsme v restauraci a mám třeba s jídlem skleničku vína, musím počkat až všechno dojím a pak můžu pít. Zatímco můj manžel musí mít pití a nechápe jak můžu jíst bez zapití, zatímco já nechápu jak do sebe může lít pití když jí.
Je to spíš zvyk. Dříve, pár let zpět, jsem zapíjela – lehce, co šlo do krku ztuha.
Jenže, pak se operace žaludku postarala o lékařské vysvětlení: 20-30 minut před jídlem se napít, aby se namíchaly trávicí šťávy a pak půl hodiny po jídle nepít.
1. jídlo se krásně promíchá s trávícími šťávami v žaludku a putuje pak nachystané do tenkého střeva na další zpracování a vstřebávání
2. zalitím jídla zředíme jídlo a ono ne zcela natrávené odchází do střeva a tam mu to trvá déle a navíc, vypláchnuté jídlo fuč uvolní dalšímu jídlu místo v žaludku a tak papáme a papáme…
Já vím, že teď vypadám chytře (přechytřele), ale co bych pro svůj mrňavý zbytek žaludku neudělala. Nechám ho trávit, co se vleze a pak to, za půl hoďky, spláchnu vodou 😉
Zní to logicky, díky za vysvětlení. Jen nevím, jak toho dosáhnout 🙂 Bez pití se mi prostě špatně jí. Ale aspoň to zkusím 🙂
Piju při jídle a po jídle, jinak bych měla pocit, že se tím jídlem zadusím. Před jídlem nepiju. V podstatě piju jenom čistou bublinatou vodu (Sodastream) nebo čistou sycenou minerálku – střídám to, ale u nás máme tak tvrdou vodu, že vlastně i když si dělám doma sodovku, tak je to vlastně taky perlivá minerálka 😀 . Pivo mám ráda, ale dám si ho jen k jídlu v hospodě, a jelikož do hospody chodím jednou za uherský rok, tak ho vypiju opravdu málo. Trochu piva k jídlu mi dávali rodiče už jako malé holčičce. Měla jsem na ně takový miniaturní půlitřík a i já si pamatuji, jak lidi čuměli, když jsme třeba v létě na dovolených chodili jíst do hospody. Přišli rodiče s malou modrookou blonďatou holčičkou a odlili jí do džbánečku pivo! Ještěže to bylo v pohodových šedesátkách, dneska by na ně patrně naběhla sociálka a skončila bych bůhvíkde 😀 .
Vodu se „šťávou“ jsme jako děti pili snad všichni. Pamatuji se na stejný obrázek prakticky z každé kuchyně, jak jsme se tak s holkama pilně navštěvovaly. Vedle dřezu stála na tácku buclatá láhev se sirupem (moji rodiče a prarodiče to psali ještě „syrup“) – jen byla v každé domácnosti jiná a průběžně se to prostřídávalo – jahodový, malinový, lesní směs, zahradní směs, pomeranč, rybíz. S vodou byla dobrá a ještě lepší byla se sodovkou – sifonovou láhev na bombičky měl doma asi taky každý.
Já si u jídla připíjím, hlavně u rýže, neb mám pocit, že ta se mi špatně polyká a dusí mne. Přitom ji mám velmi ráda 🙂 . Připíjím pivem, malou skleničkou, když vím, že někam pojedu autem – tak nealkem. Naučila mne to kdysi dávno moje kolegyně, kvůli žlučníku.
Včera byl nádherný západ slunce, asi souvisel s blížící se vichřicí, která profičela v noci nad ránem a dnes dopoledne. Tady je jenom troška fotek:
http://dig.rajce.net/Zapady_slunce
… a nádherný východ měsíce, bohužel jsem neměla sebou foťák, oranžová obrovská koule svítila za rybníkem.
Jo, přidám ještě jednu otázku – jedli jsme někdo taky „nadrobený do kafe“ nebo to je krkonošská specialita? 🙂
no, drobim si do čaje dusivou piškotovou bublaninu s trochou červenýho rybízu, no,drobim si ji i do bílýho kafe a vánočku máchám v kakau… jsem prase?
a nejvíc miluju chleba s máslem ,posolenej,namočenej v černým neslazeným kafi nebo v kakau-horkým….
No, u nás se drobilo do mlíka. A chleba. A my, děcka, jsme to nenáviděly. Navíc to mlíko bylo svařený se škralupem – brrrrr. Naštěstí mamka po několika neúspěšných pokusech to do nás dostat (myslela, že to bude rychlá alternativa snídaně) s tím brzo přestala. Ale drobený do mlíka ona sama milovala (to měla po stařečkovi) – vlastně to bylo poslední jídlo, co u nás jedla ;( .
Bílý kafe (melta s mlíkem) se u nás vařívalo v sobotu na snídani. A v šestinedělí jsem ho vypila snad hektolitr, neb se tradovalo, že je to vhodný nápoj pro kojící matičky (rofl) … no nevím, mně to moc nepomohlo.
Súhlasím s Ygou.Nenávideli sme v detstve „nadrobené“ mlieko a ešte tá kožka/ škraloup!!/Fuj,už to nikdy v živote nechcem jesť.
Neviem,či to platí aj dnes,ale za socíku na hygiene sme sa učili,že v jasličkách deti najskor jedia hlavný chod a až potomj polievku./ aby nemali žalúdky plné tekutiny a zostalo tam miesto na pevne jedlo.Panie kucharky toto nariadenie neznášali,menej si mohli odniesť domov
Krkonošská specialita to není. Mne a bratrance to naučila babička pocházející od Jablunkova, která svůj dospělý život prožila na jih od Kroměříže. Pavel v tom klučičím žravém období nalil do polévkového hrnce litr až litr a půl mléka, nadrobil menší půlku chleba, přidal 4 až 6 polévkových lžic krystalového cukru a zkrmil to.
Já mám ráda rohlík máčený jen kratičce v bílém kafi, meltě, kakau nebo mléku. Třebaže o rohlíky-gumáky (jiné v naší vísce nemíváme) příliš nestojím, když si někdy dávám ty máčené, nejednou se musím plácnout po ruce, která sahá po čtvrtém, přestože u třetího jsem se už napomínala.
Muj dedecek, pochazel z Vysokeho nad Jizerou, snidal cely zivot chleba nadrobeny do obrovskeho hrnku s cajem. Jako dite jsem jeho snidane moc nemusela, strasne u kazdeho “sousta” srkal.
Asi to měli staříčci napříč věky, protože už „nebyly žuby“, jak říkal náš dědoušek. Hanák jak poleno a taky si drobil. Ale protože to byl mlsnej kocour (to zas říkala bábinka), drobil si sladký rohlík sypaný mákem nebo briošku. Chleba si nakrájel na housátka a zapíjel.:D
jéé, na hoousátka, u nás se říkalo- na vojáčky…..
U nás to bylo na hostinu!
Aj keď naša rodina je slovenská,hovorili sme tomu z maďarčiny“harapášiky“ A tak to volajú aj decká z Brna.
U nás na rybičky
a u nás na berušky 🙂
U nás na vojáky, u tchýně na vagonky.
U nás drobila chleba do kafe, bílýho, moje babička. A taky to dostával ráno ke snídani náš pes, vlčák Astor, tehdy se asi psi krmili kde čím. Pamatuji si to proto, že on vždycky vycenil zuby, opatrně vytahal ten namočený chleba vedle misky a pak s chutí vychlemtal to bílý kafe. Chleba vždycky nechal, ale přesto ho každý ráno zas dostal. Asi takové kdo z koho či co, to už si nepamatuju, byla jsem fakt malá tehdy.
u nás taky na rybičky -)
Tak v Praze, nebo aspoň u nás, to zvykem nebylo.
My měli na snídani mléko (dodnes ho ráno piju) a něco sladkého koupeného, což mě štvalo, sladké na lačno nerada.
Zděděno po babičkách, drobím loupák i rohlík. A jak píše Sharka občas do kakaa vánočku. 🙂
Jako dítě jsem pila k obědu vodu se štávou.
A vlastně i jako dospělá.
Ale uznejte dát si vodu se šťávou po vepřu,knedlu a zelu, to není to pravé ořechové. A tak není divu, že mě zlobil žaludek.
Až můj druhý manžel mě naučil pít pivo.
Vypiju ho jen malou sklenku.
Preferuji kvasničáky nebo naší dvanáctku.
K večeři piji nealkoholická ochucené pivo nejraději Litovel.
no,po KVZ nebo Huse, Kachně…mi dali jako malé – loknout piva naši, na to pít něco jiného, bylo špatné…ale kámoška zapíjí husu i kačenu ledovým mlíkem a nic jí není…my kolem jen zhluboka dýcháme…
Sharko, to bych se radši snažila nedýchat, to je děsná kombinace 😀 I když znám lidi, kteří skutečně takhle mléko pijí (i když nevím, jestli ke kachně:))
Jinak udělala jsem čočku – díky za inspiraci – a mimořádně se mi povedla, vlastně vůbec nevím proč 🙂 Tak jsem ti v duchu zamávala (wave)
To jsem ráda, že byla a byla povedená..a dík za pozdrav Dede… 😉
No a? To bych taky dala, mně zase nedělalo dobře to pivo.
Míšo, pivo nemám ráda, ale jsou jídla, ke kterým prostě ladí – pro mě hlavně husa a kachna 🙂
Ochucená piva mám ráda, přece jen jsou méně sladká než třeba kofola – i když ani nevím, jak by dopadlo exaktní porovnání. Tím, že nemám vlastně chuť piva ráda, mi to nepřijde jako nějaký hřích 😛
A OTéčko – doufám, že všichni, kdož jsou zasaženi orkánem, jsou v pořádku. Na jihu Jižní Moravy zatím klid, dokonce snad i slunko vykukuje, tak uvidíme, jestli se cestou trošku uklidní, Sabine jedna zuřivá.
O víkendu u nás bylo opravdu předjarně – Erník se vesele koupal jak v potoku, tak v rybníku, i když sem tam ještě na hladině byla slabá krusta ledu. Tady je několik fotek ze soboty, kde se mi podařilo vyfotit pár zástupců místní fauny.
https://yga.rajce.idnes.cz/2020_Unor_slunecny/
Tady v Plzni to nebylo tak zlé. Vítr fučel a pršelo, ale čekala jsem to horší.
Ovšem v okolí prý bylo hůře.
Momentálně vysvitlo sluníčko.
Snad už bude klid.
už je klid, přiletěli ptáci na krmítka a svítí sluníčko, nebe jak šmolka….
Budu za chytrou. Když pít, tak před jídlem, nepít během jídla a néé po jídle. Má to co dělat s trávením, jsem se dočetla. Víc nevím, moc pozornosti jsem tomu nevěnovala. Ono je to jako vajíčka nejíst, vajíčka jíst, nejíst, jíst… Já sama nepiju ani před, ani po jídle, tak mě to netrápí. Asi to zavinila babička mečová s jejím ´jez pořádně a nenalejvej se vodou’! Sakviš, třeba to nevědomky věděla! 🙂
Pardon, to neměla být odpověď Sharce. Se mi to tam vpravilo. Samo 🙂 .
Taky jsem kdysi četla teorii, že když piješ před jídlem, tak si naředíš žaludeční kyseliny a pak špatně trávíš. Vzhledem k tomu, jak často se mění všechna možná doporučení, to řeším tak, že to dělám jak se mi líbí 😀
já četla Jeník se vesele koupal…achjo…. (rofl)
Ygo, krásné ptačí fotky! A koukám, že dobytků (zvěře:)) tam máte taky dost. Nám bivakuje před domem na poli stádo laní – zmizí jen na noc, pokud mrzne.
Pokud jde o vítr, tak u nás to bylo celkem v pohodě – byla jsem vzhůru o půl páté, to se ještě nedělo nic – aspoň se vyčůrali psi 🙂 A po osmé už to bylo zase v normálu. Hodně vody, ale to není nic proti ničemu (pokud nechceš chodit po lesáky zdevastovaných cestách…)
Tak jsem to přechválila… Byla jsem ve městě a se psima, tedy „za Labem“. Přehnala se tam přeháňka, ale nic dramatického. Že se něco děje jsem viděla na silnici ke dvorskému nádraží – plno spadanych větviček a později i větví. No a serpentynami nad nádražím už jsem ne projela, protože přes cestu byl spadlý veliký buk. Tak jsem se otočila a zkusila to jinudy. Projela jsem, ale rak tak, i na té druhé cestě byly spadlé stromy. Fakt jsem ráda, že jsem nebyla se psima v našich lesích! No a jsme bez proudu. Stejně jsme měli kliku, ale je to varování, že ty poryvy prostě chodí dál.
U nás teď přefičela bouřka s kroupami a už je zase klid. Jinak ráno ani v noci nefoukalo. I když hejtman vyhlásil doporučení aby rodiče neposílali děti do školy. Vyhlásil to snad pozdě večer nebo ráno, většina rodičů se to dozvěděla až od někoho v práci anebo když už děti do školy dorazily. Málo kdo, kdo pracuje od šesti nebo sedmi se ráno dívá na internet nebo na zprávy zrovna z libereckého kraje.
tak kroupy tu byly před 20 minutami a s nimi pěknej fičák, Sabina má rozlítáno…. a už je zase azuro….
Vzpomínám na nedělní obědy – zatímco mamka měla na starost vaření, děcka chystala na stůl talíře a příbory, stařeček na legátce na nás věchny pohlíželi krhavým okem a cenili své dva kelčáky (dodnes nevím, jesli to byl jejich ekvivalent dračího úsměvu), taťka posvátně chystal dva pullitřáky pitiva (ano, my byli tak skromní, že jsme pili všichni z jedné – dvou sklenic; taky jsme téměř nepoužívali plítké talířky – i tak toho náčení na umývání bývaly hory). Je fakt, že často experimentoval – nakonec se však ujala voda se sodou a domácím bezovým sirupem (černý rybíz). Pravda, ta barva díky sodě byla taková – asi jak když vypustíš starou vodu z radiátoru (rofl) – ale chuť, chuť byla boží.
Anebo si vzpomínám, jak jsem se těšila, až naša kmotřenka (mamčina sestra, jež nám všem byla za kmotru) si půjde natočit vodu. „Yvo, a která je ta pitná?“ My totiž měli v koupelně zavedenu vodu jak ze studně (levý kohoutek), tak dešťovou (pravý kohoutek). A já vždycky, vždycky řekla „Tá pravá!“ A milá kmotřenka nikdy nezklamala a natočila si tu dýšťovku. A já pak křičela „Apríl, apríl, přece tá levá!“ a měly jsme z toho, jak jsem ji „napálila“, radost obě dvě (chuckle) …
Ale abych se vrátila k tématu – já většinou piju až po ukončení hodování. Ale jako děcko jsem dokázala do sebe nacébit vody jako velbloud. I když tenkrát nebyl kult „pití vody za každou cenu“ v kurzu, já to měla dovolené skrz mého chronického zánětu ledvin.
Jo, domácí sirupy se sodovkou, to bývala dobrota! 😀 Někdy si to dám i teď – sirupy vyrábím a obvykle po rodině rozdávám 🙂
U nás u babičky byly hromadné obědy strašlivě plné nádobí – i misky na salát a že nás bylo! Takže mytí byla hromadná práce zúčastněných žen a dívek – později se na práci používala vnoučata (dlouho já, brácha a bratranec) bez ohledu na pohlaví 😀
taky piju před i po jídle, před proto,že pak toho méně sním…nemoci se u jídla napít, to by mne zabilo….. buď piju nealkopivo (ne ovocné) nebo vodu…případně v půlitrů míchaný jablkový džus s vodou…a nebo Kohoutkovici, u nás je ionizovaná,není v ní chlor, tak mi vyhovuje….
Taky mám problém jíst, když nemůžu pít… na cestách proto pití v případě potřeby nahrazuju rajčaty. Jakž takž to funguje, když u sebe nemám vodu.
My na vsi máme vodu z artézského vrtu a je moc dobrá, i když se chloruje. Jen je hrozně tvrdá… to, že musím odvápňovat varnou konvici co týden nejpozději, beru ještě jako normální, ale ono to nechává stopy i na skleničkách, pokud je nedám do myčky. Takže sklenice u mě v pracovně mi pomalu kamenní, pokud si nevzpomenu a nedonesu ji dolů, aby prošla myčkou 🙂
Přelouč má taky trvdou vodu, to, co tady je v konvici za tejden, mám doma za rok….
Jo, přesně. A když zapomeneš odvápnit, plavou ti v čaji křupavé střípky 😛
i v kafi ..to je horší, tam se to pod pěnu schová…a křupací kafe není to, co bys chtěl a…..
😀 No, třeba z toho bude jednou i móda… 😀
Nejvápenější vodu jsem zažila v Chorvatsku ve vesničce blízko Primoštenu. Ta byla přiváděna z pod vodopádů Krka. Ovšem kafe z ní bylo výborné, a chutnější vodu jsem snad nepila. Avšak rychlovarnou konvici jsme domů vezli o kilo těžší! Ten kámen jsme z ní mohli vysekávat majzlíkem.
alespoň jste si něco přivezli zadarmo. 🙂
Je pravda, že ze začátku byla konvice rychlovarná, posléze jen varná a nakonec večer zapnout na ranní kafe (rofl)
máme doma studánkovou, je dobrá ale taky hodně tvrdá. Nemůžu udržet sprcháč v požadované čistotě, jsou tam pořád kapky a usazeniny. Mohla bych na tom nechat duši nejen tělo.
Maruško, jak dobře to znám! 🙂