Minulý týden zveřejnil americký prezident Donald Trump po dohodě s předsedy dvou největších stran, Benjaminem Netanjahuem za Likud a Bennym Gantzem za Modrobílé plán na mír mezi Izraelem a palestinskými Araby zvaný „Dohoda století“ (DoC). Mezinárodní společenství se k němu postavilo víceméně očekávatelně, ale pár překvapení ve světové reakci bylo, jakož i v samotném návrhu mírové smlouvy.

Konečné znění dohody je vcelku podobné únikům, které se do médií za poslední dobu dostávaly, a které jsme i zde analyzovali, kromě toho, s několika zásadními rozdíly.

Na rozdíl od posledního úniku nepočítá finální znění DoC se saúdskou suverenitou nad komplexem Chrámové hory; místo ní se počítá s pokračováním suverenity jordánského Waqfu, izraelsko-palestinský „mini-Schengen“ v návrhu chybí, a navíc se očekává s teritoriálními ústupky nejen ze strany Palestinské autonomie (PA), ale i ze strany izraelské.

Jinak je jádro dohody shodné: palestinští Arabové dostanou stát, který obsahuje všechny oblasti A a B a část oblastí C; Západní břeh bude propojen se sebou navzájem, Gazou a Jordánskem sítí mostů a tunelů, které budou spadat pod palestinskou suverenitu, Jeruzalém bude v dnešních faktických hranicích v Izraeli, ale jeruzalémská předměstí, která jsou dnes součástí oblastí A a B se budou moct jmenovat Jeruzalém a budou hlavním městem palestinského státu (technicky bude v Abú Dís). Palestinští Arabové dostanou „Marshallův plán“ o objemu 50 miliard dolarů, který budou financovat zejména státy Perského zálivu (GCC), ale částečně i USA.

Jaká byla reakce mezinárodního společenství? Podle očekávání dohodu okamžitě odmítly Turecko, Írán, Palestinská autonomie, Hamás, Islámský džihád, Hizballáh, Jordánsko i Evropská unie. Podpořil ji – silně – Egypt, Maroko a Spojené arabské emiráty; optimisticky se k ní staví i Omán, Bahrajn a překvapivě i Katar a Kuvajt, s jejichž souhlasem se dopředu nepočítalo. Saúdská Arábie dohodu vlažně podporuje, ale vidí ji spíše jako „dobrý začátek pro dojednávání detailů“. Dá se předpokládat, že Saúdům chybí zejména suverenita nad Chrámovou horou, což je něco, co Saúdové dlouhodobě prosazovali. Třebaže by to bylo logické vyústění, dá se pochopit, proč takové řešení není v dohodě už od začátku: zablokovalo by to vůli Jordánska spolupracovat ještě víc, než jaká je situace dnes. Je možné, že tak Saúdská Arábie dostane možnost Chrámovou horu dostat výměnou za to, že se postará právě o souhlas Jordánska s dohodou.

Ovšem nejzajímavější reakce přišla ze samotného Izraele – svazek deseti arabskoizraelských měst na severozápad od dnešního Západního břehu, jejichž občané jsou občany Státu Izrael, by podle DoC měl být součástí palestinského státu a nová státní hranice by měla vést na západ, nikoliv na východ od nich. Důvod, proč se to tak stalo, je, že tamní obyvatelé se často a rádi identifikovali jako Palestinci, palestinské vlajky tam často vlají a místní dlouho po palestinském občanství volali – ale teď, když ho mají dostat, ostře protestují. Říkají, že už nic měnit nechtějí, že za posledních sto let měnili státní příslušnost třikrát, a že už stačilo, že jsou loajální občané Izraele a tohle považují za zradu, a že to poslední, co by chtěli, je palestinský pas a skončit na „špatné“ straně hranice.

V Izraeli obecně není plán moc populární, protože třebaže ho izraelská vláda akceptuje a zavázala se k němu ústy Bennyho Gantze i opozice, je k němu celá řada výhrad, zejména proto, že na místě většině lidí status quo vlastně celkem vyhovuje.

Otázka je, co s ní bude dál. Trumpova administrativa se k věci postavila vyloženě „obchodně“: představila svůj návrh dohody a vyzvala Palestinskou autonomii, aby přišla s nějakým protinávrhem; evidentně ji, podobně, jako Saúdská Arábie, vidí jako začátek jednání, na jehož konci bude problém vyřešen. Časování dohody je také zajímavé: Izrael dostal na implementaci šest týdnů, ale celkově by dohoda měla začít platit až za čtyři roky. Důvod je jasný: na palestinské straně není nikdo, kdo by měl mandát k tomu ji podepsat.

Hamás nebo Islámský džihád? Těžko. Fatáh, který reprezentuje Palestinskou autonomii? Kdy tam byly naposledy volby, ptáte se? Nikdo z těch, co jsou v současné době na čele PA nemá mandát k tomu, aby mohl mluvit jménem svých lidí. A nikoho lepšího palestinští Arabové nemají. Plán je tedy ten, dát konkrétním jednotlivcům na Západním břehu i v Gaze možnost si sáhnout na velké sumy peněz určené na rekonstrukci regionu s tím, že to může být jejich, pokud budou souhlasit s dalšími aspekty dohody. Spojené státy tak chtějí použít samotné palestinské Araby jako toho, kdo bude tlačit na vlastní reprezentaci, aby smlouvu přijala.

Jediné, co do toho může hodit vidle, a v co nejspíš PA i Evropská unie doufá, jsou letošní prezidentské volby v USA. Pokud je vyhraje kandidát Demokratické strany, dohoda padá. Pokud bude u moci i nadále Trump – a na Truma bych si osobně vsadil, když vidím tu tragédii demokratických primárek – bude zřejmé, že to je s dohodou myšleno vážně a USA dostanou prostor pro to, ji prosadit.

Tak či onak, mnoho komentátorů se shoduje, že tohle je poslední šance na vlastní stát, jakou kdy palestinští Arabové dostanou. Tím spíš, že arabský svět – nejnověji tento týden Súdán – čím dál ochotněji normalizuje své vztahy se židovským státem.