Seděli jeden vedle druhého, drželi se za ruce a sem tam přišla chvíle, kdy se on otočil k ní a něžně řekl: „Růžičko moje…“ Ne, není to citát z červené knihovny. Takhle sedával můj děda s babičkou na gauči v obýváku, drželi se za ruce a koukali na televizi. Růžičko moje… Tolik lásky v tom bylo!
Oba se dožili vysokého věku a užili si společného času ještě i poté, co oslavili zlatou svatbu. Přestože občas byli jako oheň a voda – babička měla opravdu planoucí temperament – dokázali spolu přestát všechno, co na ně osud nastražil a nechali po sobě velkou fungující rodinu. Moji rodiče byli druhý takový pár, který jsem mohla zblízka sledovat.
V době, kdy je prvním přikázáním jednotlivce jeho svoboda, kdy se co chvíli píše a mluví o nepřirozenosti monogamie, kdy je pro spoustu lidí sňatek jen nepotřebným cárem papíru, stále existují lidé, kteří to zvládli. Dokázali žít se svým partnerem celý život a ještě vypadají, že jim to svědčí! Přemýšlela jsem, jestli na to existuje nějaký návod. Jak na to, když je v každém vztahu tolik proměnných?
Eh, rozhodně to není snadné. Když už najdete partnera, kterého milujete, musíte mít šanci spolu žít a prorůstat jeden druhým, což stojí spoustu poctivé každodenní práce. Láska nestačí, musí se přidat důvěra. Také odvaha a optimismus! Myslíte, že už tohle je hodně? Pak vězte, že navíc je nutné mít ještě aspoň trochu štěstí. Bez něho to fakt nejde, osud umí být nevypočitatelný.
Ale když se takový vztah podaří, získáte něco, co se opravdu, ale opravdu nedá koupit ani za všechny poklady světa. Je to… těžce vydobytý dar. Vítězství, čestný doktorát školy života, díky kterému vás nastupující stáří nemusí až tak bolet:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2020
Jj, moji milí, nic není zadarmo. A taky je to fakt těžká robota, někdy. (rofl) Ale pokud to zhodnotíte s dobrými přítelkyněmi, zjistíte, že je to všude stejné, jak se říká ,jen v bleděmodrém. 🙂 Myslím, že manželství ženy a muže je ten správný model ,nic méně přeji ostatním i jiné modely,když ji/ho miluješ, není co řešit. 🙂
Jenny, to je viz Verenka 🙂
K těm modelům – to jsi napsala moc hezky. (inlove)
Tady by bylo vhodné dát v plen jeden známý vtip. Na otázku „Jak je možné, že jste spolu vydrželi padesát roků?“ žena odvětila. „V životě jsem nepomyslela na rozvod… na vraždu často!“ (rofl)
Což člověku připomíná takové ty drobné zvyky… zvyky… zlozvyky!!! toho druhého (JÁ to samozřejmě nedělám:))) které se člověk snaží přehlížet, na které si snaží zvyknout… které ho občas děsně se… štvou! (rofl)
Když člověk přežije tohle, je to ostatní o kus snazší 😛
Hihi YGo, přilepím se sem, jelikož se s tímhle vtipem ztotožňuji. Myšlenka na vraždu se mi hlavou opravdu občas mihne :). Ale v tom smyslu, jako když milovanému psu nebo kočce ve stresové situaci řeknete „já tě snad přerazím(zabiju)“, ale nakonec ho(ji) jen pohladíte :). Prostě myšlenka- ventil. Protože kdyby se myšlenka stala skutkem, kdo by mě jinak dovedl tak často rozesmát, jako právě manžel. Jinak doufám, že se ve zdraví dočkáme roku 2021 a naší zlaté svatby! Vše ostatní na toto téma už bylo pode mnou vyčerpáno a mohu jen souhlasit.
Pár měsíců po pražské svatbě jsem odjela do Anglie, do domečku, kde jsme měli za sousedy moc milý starší pár. No nevím přesně kolik jim tenkrát opravdu bylo, „mladé oči“ vidí staří jinak že? Jednou jsme u nich zase byli posedět a pan Skinner vyprávěl nějaký zážitek z mládí. Už nevím o čem, ale bylo nutné zmínit mladou slečnu, kterou tenkrát znal. Ale jen o ní promluvil, otočil se na svoji ženu, vzal jí za ruku a omluvně pravil „víš drahá, to ale bylo dávno před tím, než jsem tě poznal“. Ona se jen usmála a jeho ruku pohladila. Byla jsem dost čerstvá novomanželka, přesto mě tahle „scénka“ dojala a dodnes jí mám před očima. Museli mít krásné manželství.
Dede, máš krásné vzpmínky na prarodiče i rodiče! Můj tatínek zemřel brzy, s maminkou stihli oslavit bohužel jen 26 let manžlství.
Páni, Maričko, to už máte tu zlatou vlastně za pár! (inlove)
My jsme právě prošli korálovou… 😛 (jsem si to našla:))
Dede dnes je to/ako obyčajne/ krásne,snivé k spomienkam a zamysleniu.Všetko už bolo v príspevkoch napísané.Tolstoj k predslovu A.Karenina napísal:/ teda voľná citácia/ všetky šťastné manželstvá su si podobné,tie nešťastné sú nešťastné každe na svoj spôsob.
Aké pravdivé!
Díky Verenko 🙂
Ano, všechno jste to napsaly už přede mnou :-). V březnu to bude 46 let, co jsme spolu. A musím říct, že jsme se nikdy vážněji nepohádali. Jo o hloupostech, to jo. Chce to nadhled, toleranci a smysl pro humor. A myslím, že to je i vzorem v rodinách, naši i tchánovi spolu byli dlouhá léta až do smrti, stejně tak jejich rodiče.
Vzor v rodině pomůže – člověk ví, že to nějak jde 😀
Jo, a smysl pro humor je hodně podstatnej! 😛
Jo, kus štěstí a umění odpouštět… a hlavně komunikovat o věcech dřív, než se z nich stane katastrofa.
To máš pravdu. Silné tiché typy, lidé, kteří v sobě věci dusí tak dlouho, dokud nedojde k výbuchu, který napáchá velké škody, jsou v partnerství rizikový faktor. Ne proto, že by byli horší než ostatní, ale jsou nečitelní, dávají okolí špatné signály, resp. je obvykle nedávají vůbec.
Tatínek oslavil o víkendu 85 let, maminka má za dva měsíce 80 a v červnu mají diamantovou svatbu (60 let). Dede má pravdu, to vše je potřeba a ještě bych dodala – vyhýbat se stereotypu, dokázat najít něco nové, co nás zaujme a mít zájem o lidi a dění kolem sebe.
Páni Alčo, tak ať si to vaši ve zdraví užijí – a vy, celá rodina, s nimi! 🙂 (inlove)
Ano mí rodiče prožili v normálním funkčním vztahu 50 let a to byl tatínek od začátku velmi těžce nemocný. Mí prarodiče z obou stran také žili společný dlouhý život a přestáli i války. Tcháni také prožili společný dlouhý život. Můj muž byl přede mnou už jednou ženatý. Poznala jsem ho několik let po jeho rozvodu a jsme spolu už 42 let a to nám osud nadělil bezdětné manželství. Kde tkví ta moc, prožívat s jedním člověkem celý život? Ve štěstí, jak píšeš, ale i ve velké oboustranné toleranci, umět se radovat, odpouštět a mít rád a důvěřovat, cítit se ve vztahu v bezpečí.
Alex, to jsi napsala moc krásně… „ve velké oboustranné toleranci, umět se radovat, odpouštět a mít rád a důvěřovat, cítit se ve vztahu v bezpečí“ Máš naprostou pravdu! (inlove)
Dobře jsi to, Dede, napsala. Taky bych zdůraznila, že je třeba i trénování sebeovládání (rofl) a umění odpuštění – sobě i tomu druhému. Teď nemám na mysli ty zásadní věci (nevěra, fyzické a psychické týrání, …), ale maličkosti, které někdy dovedou narůst do nebetyčných výšin.
A tolerance je také třeba (jak napsala Maxíková). Například já mám v poslední době dojem, že pokud se rozvedeme, tak ta poslední dvě slova, která mne k tomuto aktu dovedou, je bioodpad a kompost! (headbang) A pak si řeknu: Klid, Yvuš, ta blbá šupka z cibule ti nestojí za infarkt… a Jeník ti zase odpustí kocoura v posteli! (rofl)
(y)
Ach Ygo, ty zase boduješ! (rofl) (rofl)
„A pak si řeknu: Klid, Yvuš, ta blbá šupka z cibule ti nestojí za infarkt… a Jeník ti zase odpustí kocoura v posteli!“ To je naprosto přesné!
Úžasně napsané, jen bych ještě doplnila toleranci. Funguje to, 40ti letá zkušenost 🙂
Ano, bez té to nejde, máš naprostou pravdu 🙂
Míšo, moc ti to přeju (h) neměla jsi to snadné a zvládla jsi to – a teď se máte navzájem (inlove)
Taky proto píšu, že to bez štěstí nejde. Můžeš být odhodlaná, ale náhoda je blbec a neštěstí se stane raz dva. Nebo přijde pohroma v podobě partnerovy závislosti – na čemkoliv, v podstatě. Bez štěstí to fakt nejde.
O to cennější je, když se to povede třeba na ten druhý pokus. Protože po jednom zklamání to chce kus statečnosti jít do toho znovu 🙂
To mělo být pod Míšou 🙂
Vyrůstala jsem sama s maminkou, neboť otec v roce 1968 emigroval a o od té doby o mě víceméně nestál a nestojí.
O to více jsem si pro své děti přála fungující a trvající rodinu. V prvním manželství jsem opravdu hodně snažila, ale nestačilo to. První manžel si našel jinou a odešel od nás.
Skoro 10 let jsem byla sama a pak se objevil můj druhý manžel.
Přiznávám, že jsem se bála jít do druhého manželství. Ale můj manžel byl svobodný a svatbu si moc přál. Nakonec jsem byla ráda. Druhá svatba byla moc fajn. Někdy mám pocit, že s mým druhým manželem jsme ty dvě půlky pomeranče, co se našly.
Rádi spolu cestujeme, milujeme Řím, chodíme do galerií na výstavy. Shodneme se na filmech i televizních programech. Samozřejmě i my máme malé neshody, ale vlastně se opravdu nehádáme. Možná je to tím, že jsme se brali už jako starší partneři. A manžel je o 16 let starší. A asi si toho i více vážíme, než kdybychom byli mladí a brali se ve dvaceti letech.