Občas se člověk někam nedostane. Třeba mu zavřou obchod před nosem. Nebo (jako se to stává docela často mně) mu ujede vlak. A to prosím nemyslím obecně, ale zcela konkrétně.

Zahlédnu červená světla, mizící v dáli a vynadám si, proč jsem nepřidala do kroku či proč jsem se zdržovala koukáním do výloh, sklopím uši a pokorně počkám na další spoj (ostatně jezdí k nám z Brna přes den co čtvrt hodiny, tak to není takové neštěstí). Také občas narazím na zavřené dveře na poště, nebo u lékaře (naposled například u zubaře).

Tam všude to ale pochopím. Vím, že obchod má zavíračku, vlak přednostou stanice stanovený odjezd a nachlazený zubař přece nebude prskat bacily na své, už tak dost ztrápené, pacienty. O nachlazených poštovních úřednicích ani nemluvě, tam je to občas peklo, i když jsou zdravé.

Ale – nedostat se do vlastní kuchyně? To se může stát jen u nás.

To bylo tak.

Tu inkriminovanou sobotu byl trojlístek našich teenagerů (už těžko můžu psát koťat, když kočky mají kolem čtyř a Goliáš přes pět kilo) velmi pracovitý. Od rána.

Na první podařené akci máme svůj velký díl i my, přiznávám. Škrabadlo, které obdržela do výbavy naše malá koťátka, na rozdíl od nich neroste a zůstává nadále vysoké a štíhlé v základně (ó jak mu závidím!). Ustát nápor tří koťat zvíci kila či kila a půl se mu dařilo s grácií a přehledem, nicméně jak šel čas, koťata nejen rostla a měnila se v rozjívené puberťáky, ale přibývala jim i kila. S postupem času nájezd tří plně rozběhnutých kočkounů už začal škrabadlu dělat starosti. Vyrovnávalo stabilitu, seč mohlo, ale jednou to přijít muselo.

Co mi bylo platné, že jsem si poslední dobou po každém ataku na škrabadlo, kdy se v nejvyšším košíku houpali peroucí se rozjívenci sem tam, říkala, že ho musíme ukotvit. Sliby chyby, slibem sice nezarmoutíš, ale taky nepomůžeš.

Zrovna jsem seděla kousek vedle na gauči a cosi sepisovala, když kolem proběhla černobílozrzavá letka. Předusala přese mne až jsem hekla, podupala klávesnici (díky, Barbucho, že jsi mě donutil zapamatovat si ten trik s CTRL ALT a šipkou, jinak bych se vztekla) a ladně vylétla nahoru na škrabadlo. Než si tam však stihla navzájem nafackovat, škrabadlo se rozhodlo, že takhle už to dál nejde a prkenně a neúprosně se poroučelo k zemi. Sklopilo se jak závora a já jen koutkem oka zahlédla, jak tak asi metr nad zemí, těsně předtím, než prásklo o zem, krysy opouštějí loď, eh, co to píšu, koťata skáčou ze škrabadla ladně všemi směry.

Zanedlouho poté, co letící objekt dokončil manévr a hladce přistál v Moři klidu (a mnohem dřív, než mně zas naskočilo srdce, leknutím zastavené) se zpoza rohu vynořily tři ušaté hlavy, pohledem zkontrolovaly, zda už je vše OK a v pohodě, bez nějakého stresu začaly zkoumat novou hračku, neb jak zajisté sami uznáte, škrabadlo ležící je dočista jiná věc než škrabadlo stojící a musí se patřičně očuchat a prozkoumat ze všech stran.

Zkoumání škrabadla

Nechali jsme je škrabadlo důkladně probádat a teprve poté, když nová akvizice ztratila na zajímavosti, jsme ho znovu vztyčili a – najednou to šlo raz dva – přikurtovali ho ke zdi. Lumpajzlíci měli utrum, už se s nimi ani nekývalo, ani nepadalo a my si oddechli. Představa, co se vše mohlo stát, nás vyděsila a pravdu měla jedna kamarádka, která s údivem pravila:

„Vy jste ho nepřikurtovali?  A jste normální? Vždyť jste si koledovali o malér!“

Koledovali. A děkujeme Velké kočce a všemu, co se zasloužilo o to, že příhoda dopadla tak, jak dopadlo.

Zkoumání škrabadla 2

Nicméně znovu postavené, navíc přikurtované a tudíž už absolutně nezajímavé škrabadlo už naše trio nepřitahovalo, tak se šli bavit jinam.

Dutý úder mi oznámil, že dělají pořádek v koupelně. Než jsem stihla vytáhnout ruce z dřezu (obrazně, máme myčku, ale i tam chvíli trvá, než se nádobí naskládá), bylo špinavé prádlo roztahané po koupelně, předsíni a ba jedním intimním kouskem bylo ozdobeno i ono nudné škrabadlo. Zřejmě mu hodlali dodat zajímavosti, která mu přikurtováním zmizela. Nebo se v nich znovu projevil aranžérský duch, kdoví.

Přikurtované škrabadlo je nudáááá

Stáhla jsem tedy teplotu pod hrnci na plotně a šla tu radost poklidit. Při sbírání jsem prádlo rovnou roztřídila a část dala do pračky, část vedle ní – v koši by stejně dlouho nevydrželo – zapnula pračku, pověsila ručníky, které se nevímjakou záhadou stále ocitají na zemi a dělají ze sebe mimořádně přitažlivé pelíšky, a šla dovařit oběd.

Tedy – chtěla jsem jít dovařit oběd. Nyní jsme se konečně obloukem dostali zpět k začátku dnešní kapitoly. Nebylo mi umožněno vstoupit do kuchyně. Prostě to nešlo. Po chvíli lomcování se mi podařily dveře pootevřít přibližně na šířku dlaně a než jsem se vzpamatovala, pod nohama se mi směrem ven z kuchyně prosmýkla tři ladná kočičí tělíčka a zmizela na půdě.

Záhadu zašpérovaných dveří jsem odhalila hned.

O zeď za dveřmi, které se otvírají do kuchyně, stává opřené žehlicí prkno. A taky jsou tam opřené dva smetáky a úplně v rohu jsou dole na zemi postaveny dvě malé nádoby na tříděný odpad (jak to povzneseně zní, nicméně do jedné hážeme skořápky a do druhé staré suché pečivo). Nevím, zda kočičí pozornost přilákaly hlučně se chovající skořápky nebo zlobivý suchý chleba, ale v každém případě se za dveřmi musely dít hrozné věci, protože vše skončilo tím, že žehlicí prkno následovalo vzor škrabadlo a hlučně se poroučelo k zemi.

Navíc s sebou vzalo i ty dva smetáky, zřejmě, aby jim to nepřišlo líto. Vytvořili tak za dveřmi malebnou košťatožehlicoprkennou změť a aby si to nafoukané škrabadlo v obýváku o sobě moc nemyslelo, hnali to o level výš a zasekli jednu ze smetákových násad za lednici, která si v poklidu a nezúčastněně chladila vnitřnosti na druhé straně dveří.

Košťatovožehlicoprknová uzávěra byla dokonána a náš dům byl v té chvíli rozdělen na dvě části. Na část před, kde jsem si já, nic zlého netuše, v klidu koupelny dávala prádlo do pračky, a na část za, kde zmateně pobíhal trojlístek, komplotem košťat a prkna pořádně polekaný. Přeběhem přes kraj indukční plotny navíc přitopili pod papiňákem, který se s tlakem, vyvíjeným zničehonic na jeho útroby, nechtěl smířit a začal prskat, což naše statečné teenagery ještě víc vyděsilo.

Co tu syčíš, vobludo?

V té chvíli jsem se do kuchyně začala dobývat z druhé strany já, takže není divu, že kočkouni využili první škvíru, která se objevila, a vzali to úprkem pod mýma nohama pryč.

Najít způsob, jak vyšťourat násadu zpoza lednice a vymotat ji z prkna tak, aby nebylo ublíženo žádnému ze zúčastněných, chvilku trvalo. K lehké nervozitě přispíval i nerudný tlakový hrnec, který přestal prskat a začal syčet, čímž rozčílil i dosud klidnou Rozárku, která zatím vše sledovala z okna předsíně s klidem a nadhledem. Co tady má co syčet nějaký hloupý papiňák? Na syčení má tedy přece patent ona!

Spojenými silami se nám nakonec podařilo zábranu překonat. Pomocí tyče, donesené ze sklepa, jsme vylouskli zpoza ledničky špičku zaklíněnou koštěte, odsunuli celou změť o kus dál a probojovali se do kuchyně.

Vypnuli jsme plotýnku pod papiňákem, za což se nám hrnec odvděčil úlevným vydechnutím, rozebrali košťatožehlicoprkennou změť, smetli skořápky promíchané se suchým chlebem do pytlíku (holt si to budou tentokrát muset sousedovic slepice přebrat samy) a opřeli jak košťata, tak žehlicí prkno zpátky o zeď.

V současné chvíli přemýšlíme o tom, zda bude lepší přikurtovat prkno, smetáky, dveře či ty naše bláznivé puberťáky.

 Sem nás prý zavřou, nevíte proč?

Apropo, ti vylezli z půdy asi až po hodině a my se tam teď bojíme nakouknout. Zvuky, které se odtud předtím ozývaly, nám evokovaly vzpomínku na filmy Gamera kontra Gaos či Godzilla. A my si nejsme jistí, zda následky návštěvy těchto monster na naší půdě chceme vidět, či zda nehrozí, že bychom tam mohli nějakou tu Gappu potkat…

Dvouhlavý drak nebo naše kočky?

Naše slečny přece

Kecá, hodnější kočky nikdo neviděl

Teda nás to zmohlo dneska