Občas se člověk někam nedostane. Třeba mu zavřou obchod před nosem. Nebo (jako se to stává docela často mně) mu ujede vlak. A to prosím nemyslím obecně, ale zcela konkrétně.
Zahlédnu červená světla, mizící v dáli a vynadám si, proč jsem nepřidala do kroku či proč jsem se zdržovala koukáním do výloh, sklopím uši a pokorně počkám na další spoj (ostatně jezdí k nám z Brna přes den co čtvrt hodiny, tak to není takové neštěstí). Také občas narazím na zavřené dveře na poště, nebo u lékaře (naposled například u zubaře).
Tam všude to ale pochopím. Vím, že obchod má zavíračku, vlak přednostou stanice stanovený odjezd a nachlazený zubař přece nebude prskat bacily na své, už tak dost ztrápené, pacienty. O nachlazených poštovních úřednicích ani nemluvě, tam je to občas peklo, i když jsou zdravé.
Ale – nedostat se do vlastní kuchyně? To se může stát jen u nás.
To bylo tak.
Tu inkriminovanou sobotu byl trojlístek našich teenagerů (už těžko můžu psát koťat, když kočky mají kolem čtyř a Goliáš přes pět kilo) velmi pracovitý. Od rána.
Na první podařené akci máme svůj velký díl i my, přiznávám. Škrabadlo, které obdržela do výbavy naše malá koťátka, na rozdíl od nich neroste a zůstává nadále vysoké a štíhlé v základně (ó jak mu závidím!). Ustát nápor tří koťat zvíci kila či kila a půl se mu dařilo s grácií a přehledem, nicméně jak šel čas, koťata nejen rostla a měnila se v rozjívené puberťáky, ale přibývala jim i kila. S postupem času nájezd tří plně rozběhnutých kočkounů už začal škrabadlu dělat starosti. Vyrovnávalo stabilitu, seč mohlo, ale jednou to přijít muselo.
Co mi bylo platné, že jsem si poslední dobou po každém ataku na škrabadlo, kdy se v nejvyšším košíku houpali peroucí se rozjívenci sem tam, říkala, že ho musíme ukotvit. Sliby chyby, slibem sice nezarmoutíš, ale taky nepomůžeš.
Zrovna jsem seděla kousek vedle na gauči a cosi sepisovala, když kolem proběhla černobílozrzavá letka. Předusala přese mne až jsem hekla, podupala klávesnici (díky, Barbucho, že jsi mě donutil zapamatovat si ten trik s CTRL ALT a šipkou, jinak bych se vztekla) a ladně vylétla nahoru na škrabadlo. Než si tam však stihla navzájem nafackovat, škrabadlo se rozhodlo, že takhle už to dál nejde a prkenně a neúprosně se poroučelo k zemi. Sklopilo se jak závora a já jen koutkem oka zahlédla, jak tak asi metr nad zemí, těsně předtím, než prásklo o zem, krysy opouštějí loď, eh, co to píšu, koťata skáčou ze škrabadla ladně všemi směry.
Zanedlouho poté, co letící objekt dokončil manévr a hladce přistál v Moři klidu (a mnohem dřív, než mně zas naskočilo srdce, leknutím zastavené) se zpoza rohu vynořily tři ušaté hlavy, pohledem zkontrolovaly, zda už je vše OK a v pohodě, bez nějakého stresu začaly zkoumat novou hračku, neb jak zajisté sami uznáte, škrabadlo ležící je dočista jiná věc než škrabadlo stojící a musí se patřičně očuchat a prozkoumat ze všech stran.
Zkoumání škrabadla
Nechali jsme je škrabadlo důkladně probádat a teprve poté, když nová akvizice ztratila na zajímavosti, jsme ho znovu vztyčili a – najednou to šlo raz dva – přikurtovali ho ke zdi. Lumpajzlíci měli utrum, už se s nimi ani nekývalo, ani nepadalo a my si oddechli. Představa, co se vše mohlo stát, nás vyděsila a pravdu měla jedna kamarádka, která s údivem pravila:
„Vy jste ho nepřikurtovali? A jste normální? Vždyť jste si koledovali o malér!“
Koledovali. A děkujeme Velké kočce a všemu, co se zasloužilo o to, že příhoda dopadla tak, jak dopadlo.
Zkoumání škrabadla 2
Nicméně znovu postavené, navíc přikurtované a tudíž už absolutně nezajímavé škrabadlo už naše trio nepřitahovalo, tak se šli bavit jinam.
Dutý úder mi oznámil, že dělají pořádek v koupelně. Než jsem stihla vytáhnout ruce z dřezu (obrazně, máme myčku, ale i tam chvíli trvá, než se nádobí naskládá), bylo špinavé prádlo roztahané po koupelně, předsíni a ba jedním intimním kouskem bylo ozdobeno i ono nudné škrabadlo. Zřejmě mu hodlali dodat zajímavosti, která mu přikurtováním zmizela. Nebo se v nich znovu projevil aranžérský duch, kdoví.
Přikurtované škrabadlo je nudáááá
Stáhla jsem tedy teplotu pod hrnci na plotně a šla tu radost poklidit. Při sbírání jsem prádlo rovnou roztřídila a část dala do pračky, část vedle ní – v koši by stejně dlouho nevydrželo – zapnula pračku, pověsila ručníky, které se nevímjakou záhadou stále ocitají na zemi a dělají ze sebe mimořádně přitažlivé pelíšky, a šla dovařit oběd.
Tedy – chtěla jsem jít dovařit oběd. Nyní jsme se konečně obloukem dostali zpět k začátku dnešní kapitoly. Nebylo mi umožněno vstoupit do kuchyně. Prostě to nešlo. Po chvíli lomcování se mi podařily dveře pootevřít přibližně na šířku dlaně a než jsem se vzpamatovala, pod nohama se mi směrem ven z kuchyně prosmýkla tři ladná kočičí tělíčka a zmizela na půdě.
Záhadu zašpérovaných dveří jsem odhalila hned.
O zeď za dveřmi, které se otvírají do kuchyně, stává opřené žehlicí prkno. A taky jsou tam opřené dva smetáky a úplně v rohu jsou dole na zemi postaveny dvě malé nádoby na tříděný odpad (jak to povzneseně zní, nicméně do jedné hážeme skořápky a do druhé staré suché pečivo). Nevím, zda kočičí pozornost přilákaly hlučně se chovající skořápky nebo zlobivý suchý chleba, ale v každém případě se za dveřmi musely dít hrozné věci, protože vše skončilo tím, že žehlicí prkno následovalo vzor škrabadlo a hlučně se poroučelo k zemi.
Navíc s sebou vzalo i ty dva smetáky, zřejmě, aby jim to nepřišlo líto. Vytvořili tak za dveřmi malebnou košťatožehlicoprkennou změť a aby si to nafoukané škrabadlo v obýváku o sobě moc nemyslelo, hnali to o level výš a zasekli jednu ze smetákových násad za lednici, která si v poklidu a nezúčastněně chladila vnitřnosti na druhé straně dveří.
Košťatovožehlicoprknová uzávěra byla dokonána a náš dům byl v té chvíli rozdělen na dvě části. Na část před, kde jsem si já, nic zlého netuše, v klidu koupelny dávala prádlo do pračky, a na část za, kde zmateně pobíhal trojlístek, komplotem košťat a prkna pořádně polekaný. Přeběhem přes kraj indukční plotny navíc přitopili pod papiňákem, který se s tlakem, vyvíjeným zničehonic na jeho útroby, nechtěl smířit a začal prskat, což naše statečné teenagery ještě víc vyděsilo.
Co tu syčíš, vobludo?
V té chvíli jsem se do kuchyně začala dobývat z druhé strany já, takže není divu, že kočkouni využili první škvíru, která se objevila, a vzali to úprkem pod mýma nohama pryč.
Najít způsob, jak vyšťourat násadu zpoza lednice a vymotat ji z prkna tak, aby nebylo ublíženo žádnému ze zúčastněných, chvilku trvalo. K lehké nervozitě přispíval i nerudný tlakový hrnec, který přestal prskat a začal syčet, čímž rozčílil i dosud klidnou Rozárku, která zatím vše sledovala z okna předsíně s klidem a nadhledem. Co tady má co syčet nějaký hloupý papiňák? Na syčení má tedy přece patent ona!
Spojenými silami se nám nakonec podařilo zábranu překonat. Pomocí tyče, donesené ze sklepa, jsme vylouskli zpoza ledničky špičku zaklíněnou koštěte, odsunuli celou změť o kus dál a probojovali se do kuchyně.
Vypnuli jsme plotýnku pod papiňákem, za což se nám hrnec odvděčil úlevným vydechnutím, rozebrali košťatožehlicoprkennou změť, smetli skořápky promíchané se suchým chlebem do pytlíku (holt si to budou tentokrát muset sousedovic slepice přebrat samy) a opřeli jak košťata, tak žehlicí prkno zpátky o zeď.
V současné chvíli přemýšlíme o tom, zda bude lepší přikurtovat prkno, smetáky, dveře či ty naše bláznivé puberťáky.
Sem nás prý zavřou, nevíte proč?
Apropo, ti vylezli z půdy asi až po hodině a my se tam teď bojíme nakouknout. Zvuky, které se odtud předtím ozývaly, nám evokovaly vzpomínku na filmy Gamera kontra Gaos či Godzilla. A my si nejsme jistí, zda následky návštěvy těchto monster na naší půdě chceme vidět, či zda nehrozí, že bychom tam mohli nějakou tu Gappu potkat…
Dvouhlavý drak nebo naše kočky?
Naše slečny přece
Kecá, hodnější kočky nikdo neviděl
Teda nás to zmohlo dneska
Och, krásná to nostalgická vzpomínka na tatramatku. Kamarádovi kamarádka mého táty prý doskákala pod dveřní kliku a musel lézt do koupelny oknem, ale kdoví, jak to chodí.
Závidím ti tvé děti. Můj táta se naučil lézt do domu sklepních okénkem, jakmile jsem se já ve třech letech naučila zamknout dům zevnitř. Zabouchnout si byt dneska zvládnu sama i bez zvířectva a dětí 🙂
Na smetáky pozor, jsou zákeřné!
Hele té Tatramatce bych věřila, nám řádila v koupelně strašně. Díky.
Toro, vždky, když zahlédnu ikonu tří hlaviček, hned vím, že se budu skvěle bavit! Navíc máš kráně názorné doprovodné fotky, takže si při čtení připadám jak moucha na zdi 🙂 Koťata jsou stále úžasně roztomilá a sourozenecké vztahy si jasně nadále užívají. Jaká by to byla škoda, kdyby je bývali museli v útulku dělit. Znovu vám patří dík, že jste si je vzali všehny.
Naše kočky mají „strom“ právě z důvodu jeho vrklavosti fest zapasovaný mezi dvěma kusy nábytku. Sice se i tak občas zatřese, ale spadnout nedokáže. Měli jsme ohromné štěstí, že se ten váš zkácel „do prostoru“ a nevzal s sebou něco navíc. A zatarasené dveře a nasupený papiňák mě také rozesmály 😀
U nás na nejvaším místě škrabadla-stromu nejraději sedává Woody. Takže musím pravidelně ten vrchní pelíšek (podobný tomu na fotce) ze závitů vytočit (a vždy žasnu, kolik otoček to dá)a pořádně vyčistit od W. chlupú. Jenže ona tam vmasíruje i svoji případnou špínu ze zahrady a pelíšek už dávno není bělostný, jako dříve. Zkoušel jste ho někdo nějak (tedy něčím) lépe vyčistit. Namočit ho celý do vody bych se neodvážila a povrch není povlak, který se šel sundat.
Vyluxovat a max vlhkým kartáčem možná… Nevím. Jo, jsnet rádi, že je máme . Jsou prima.
Prosím o přidržení palců pro mou maminku, Dag. Je ve velmi vážném stavu, právě ji operují. Díky.
Držím.
Držím pevně!
Renato, psala jsem už „vedle“, ale palec přidávám i tady.
Renato, moc na ni myslím. (h)
Toro, promiň OT. Mám dotaz, máte problémy s prohlížením alb na rajčeti?
Pokud vytvořím album, tak se tváří, že je všechno v pořádku, ale pokud si ho po uložení na server chci prohlédnout, tak to nejde.
Alex, také mi rajče blbne !! Číslové úpravy se neukládají (první fotky je až nějde jinde) a hlavně mi nejde klikat na fotky jedna za druhou (pomocí šipky). Nejen na mém albu, ale ani na jiných. Musím se při prohlížení vždy vrátit na začátek a jednotlivě klikat na fotky další. Je to otrava, myslela jsem, že je to jen u mne, ale asi to blbne i jinde (tedy, jestli je tvůj problem podobný).
Maričko, díky, popsala jsi problém naprosto přesně! Už jsem myslela, že závada je u mne. Oslovím Mafru. Také mne štvou, že před videa na rajčeti začali zařazovat reklamy. Fuj!
Alex, jak jsem teď byla na rajčeti, zkusila jsem fotky znovu přesunout tak jak mají podle čísel být. Po novém kliknutí tak sice zůstaly, ale jak dlouho se tak udrží je otázka (opravovala jsem je už včera 2x za sebou a stejně se do rána zpřeházely). Jinak klikáním na šipku u názvu alba teď postupnost fotek funguje, kliknutím na šipku primo na(ve)fotce stále ne (musím se vracet).
Já nevím, už ho skoro nepoužívám. Neporadím 🙁
Milá Toro, promiň mi to, ale já se bavila. Je vidět, že „koťata“ už by potřebovala vypouštět páru venku na zahrádce. Jinak budete prvními občany, kteří budou vystěhováni vlastními kočkami. Obdivuji Rozárku, jak je má zmáknuté, jinak by velmi trpěla. A to jak povídá v knížce :* , je dobrá vypravěčka.
No na jaře už snad půjdou ven. Ale oni jsou jinak zlatíčka.
Chichi, kdo by to byl řekl, že se tři koťata dokážou zabarikádovat v místnosti? Já tedy určitě ne. 🙂 Ovšem tahle akční trojka dokáže vyvést z míry i lidi soužitím s kočkami ostřílené, počítám. (chuckle)
Bavila jsem se výborně a jsem zvědavá, jaké piškuntálie vymyslí příště!
No já doufám, že nás nevystěhujou…
OT – článek o Dohodě století bude až za týden, dostal jsem, navíc ještě na služební cestě, nějakou hroznou chřipku, takže jsem rád, že jsem rád…
Hlavně se uzdrav, chřipky letos jsou hodně agresivní.
Uf, chřipka je nanic, brzo se uzdrav.
Jsem mu říkala, že pokud mu dojde paralen, na letišti musí trvat na tom, že neletí z Číny… (neletí 😛 )
Dede, souhlasím, hlavně neletět do Číny ! FF, přeji rychle uzdravení.
kam se poděla ta malá něžná koťátka? Nejvyšší Kočka Vám je nenápadně vyměnil za tři kočkodraky 😀 ale jsou tááák krásní a tak nevinně hledí 🙂 2×4 + 1×5 kg rozvernosti + jedna Rozárka 😀
Díky, nevinnosti plný kotel, to je fakt.
Jejda, to jsem se zas pobavila 😀 Holt nic tak nepobaví jako cizí neštěstí, v tomto případě jen „drobná nehoda“, že? A kočka na hodinách (o) je otázka vkusu. Někdo má hodiny s kukačkou, někdo s kočkou (rofl)
Toro, knížka je úžasná, báječná, skvělá… asi se zařadí spolu s Betty MacD a s Kájou Maříkem mezi moje útěšné knihy. K těm sahám, když mi není v životě moc dobře. Díky za tu radost (h)
Lído, moc děkuji za tvá hřejivá slova. Ani nevíš, jak jsi mne potěšila.
Jo, Lído, taky mám knihovničku útěchy a v ní pár knížek, které si vezmu, když mi není úplně dobře na duši.
za mě má Betka doslouženo, Věčná Ambra a Hotel u devíti vedou 😀
Ano, Věčná Ambra,také jsem hodně čítávala,mám ji ve slovenštině ještě z té doby,kdy u nás vycházely samé blafy.
Kdybyste věděly, jak jsem z toho byla nervózní, než to vyšlo… Bála jsem se, jak bude vypadat i jestli vůbec někoho zaujme. Tahle vaše slova mi opravdu dělají obrovskou radost.
Jo a ještě jedna poznámka ke knížce! Všimly jste si milé dámy, že i na pohmat je ta knížka heboučká jako kočičí kožíšek? (cat)
ano, je 🙂 mňau 🙂
Krásně se to čte, ale zlatá naše klidná Čerťa (rolf), i když takové hodiny nevlastníme.
Nejhorší „ničitel“ je rozdováděný Darek, když přijede Andulka. Nadšeným ocasem smete ze stolku všechno, co nestihnu včas odklidit, všechny nás s ním sešvihá a na závěr udělá „kulatýho psa“ – to znám jen u labradorů, nahrbí hřbet, stáhne ocas a lítá jak šílená dělová koule a chechtá se u toho. Nevím, jak to zvládne, ale nikdy nikoho neporazil.
Je skvělé, když jsou šťastní a v pohodě, ti naši chlupáči, co?
Jo,jeden se u čtení i zapotí, napřed tu hučí smíchy, pak děsem…taky mám za sebou výbuch papiňáku a zatarasené dveře…ovšem to,jak mě Noriska zamkla na balkoně, jen v tričku těsně pod zadel, ve 4 ráno …to asi nic nepřekoná….
kočka na hodinách budí můj hlubokosklon, mně by kleplo nebo bych ty hodiny dala jinam…..ale co,zase se fakt nenudíte…už píšeš druhej díl????
Díky. Kočka na hodinách zatím dobrý, jsou na velké skobě, snad nám vydrží. A druhý díl taky jednou snad bude, hele… Doufám teda, že mě z nich dřív neklepne.
Toro, ve druhém díle je také vypravěčkou Rozárka, nebo to na sebe vezmou koťata? 🙂
To bude myslím taková všehochuť… Já, Čenda, Tobiáš, Rozárka, staříci… Uvidíme, jestli se tam vejdou i koťata.
Toro, musím říct, že si vždycky oddechnu, že škodiči nežijí jen u nás. Vanilka se včera nudila, a tak zpracovala došlou poštu. Naštěstí beruška škubala jen obálky, ne obsahy dopisů, takže předsíň byla zasněžená malými cancourky, které jsem úplně nepotřebovala. Že jsem ráno v posteli našla míček, plyšáka a škebli, no dobře (škeble jsou ve velkém květináči na zemi kolem kytky a dokud jí Kaččina Pralinka nepředvedla, že jsou zábavné, byly jí šumák). Z toho logicky vyplývá, jak tvrdě spím a princezna na hrášku ze mě nikdy nebude…
Matyldo prosím napiš povídání, co je u vás nového v kočičím i psím světě.
Taky se přimlouvám…
Teda Toro vy se fakt nenudíte.
Ale ti vaši teenageři jsou krásní a ve spánku neodolatelní a k zulíbání.
Náš Daník se také bojí skřepaslíků, co vydávají zvuk. Včera se bál bouřky venku. On je to takový plašánek.
Jinak knížku čtu a je skvělá.
A Rozárka byla také číslo.
S tím bazénem to nemělo chybu.
A víš, co se mi na té knížce nejvíc líbí? Že je vždy poznat, co píše Rozárka a co Barbuška a nemyslím tím změnu písma! Prostě Rozálie píše tak nějak elegantně a uhlazeně – no prostě kočičí dáma, kdežto Barnabáš se i do toho psaní opře jako správný kocouří kluk! Včera jsem se zase chechtala u kočemesek typu Slska s pekálny! To prostě nemá chybu. (rofl) (rofl)
Ygo, díky. Jsem ráda že to jde poznat, to je dobře.
Díky, Míšo, jsem ráda, že se bavíš.
Jéé – to jsem se nachechtala. 3D hlavolam a zaseklý smeták za lednicí a poděšený papiňák mi opravdu polechtal bránici (dle hesla Cizí neštěstí…) (rofl) .
Jinak i já si teď (teda ne zrovna teď, jsa v zaměstnání) rochním v Hotelu… bezváááá.
Tak hezké rochnění!
Milá Toro, bavila jsem se jako vždy (rofl) Koťata jsou neúnavná a zaseklá změť žehlícího prkna a smetáku záludná! 😀 Mimochodem to drama s papiňákem jsem celkem prožívala – už jsem zažila, když tento potměšilý hrnec vyprskl svůj obsah po kuchyni. To by se teprve kočičí zločinci lekli!
Na FB jsem viděla video, jak si koťata hrají s ocásky a když jsem viděla jednu ze slečen (Sáru? Nevím:)) jak si ho chytá na těch hodinách, pokoušely se o mě mrákoty, i když moje hodiny to nejsou! Pokračování na škrabadle ve dvou bylo taky zábavné, ale ty hodiny… 😀
Ráda o nich čtu, jsou tak… skvělí v tom být šťastné kočky! A ve světě, kde toho na člověka na první pohled zase tolik šťastného nevypadává, je tahle trojka ztělesněním radosti.
A jak umějí odpočívat! Tentokrát jsou fotky takové, že jsem zatoužila jim zabořit ruce do kožíšků… hlavně na té poslední. Ty zadní pacénky… to by se Bedě líbilo (inlove)
Diky. Jo, odpočívá se s nimi dobře, člověk aspoň netrne, co kde zase vyvádí.
Jj, kotě na hodinách mě taky vždycky dostane. Hodiny jsou krásné, kotě roztomilé, ale jak se to hodinám bude líbit, až se z kotěte stane velká kočka?
Moje báječné těžké žehlící prkno taky padlo za oběť koťatům, ačkoli bylo zasunuté do mezírky vedle prádelníku. A ta smršť chlupatá taky vířila bydlíkem. Kdysi. No, Toro, bavila jsem se jako obvykle a nebylo v tom ani trošku škodolibosti. 🙂 A už se těším na knížku, otevřu ji, až dočtu rozečtenou Zemi mrtvých nadějí. Je to bichle.
Jako obvykle zdravím, a děkuji.
papiňák jsem zatím nezažila ale šlehačková láhev vyprsklá po kuchyni to je taky pošušňáníčko. Vy, už málokterá pamatujete šlehačkovou láhev na bombičky.
Ale jo, myslím, že ji pamatujeme všechny. Taky sifónovou láhev – taky nám jedna vybouchla. Od té doby jsem k ní přistupovala s velkým respektem!
Tss, taková skleněná sifónovka, na tisíc kousků, naštěstí vše zůstalo v té kovové síťce. Tedy kromě vody, ta byla všude.
furt ji používám…..
Taky jsme to kdysi měli. Mně teda sifon nikdy nechutnal, bublinky nemusím, a ještě mě to vždycky poprskalo, jak jsem zmáčkla ten verk, aby to stříkalo. Ale líbilo se mi naražení bombičky, jak vždycky chladila…
No jsou to drahouškové a trénují vaše mozky i ruce, aby nezakrněly. No řekni, nemít kočky, řešila bys takový 3D hlavolam? 🙂
Jinak si dovolím malou reklamu: Za dobré vysvěčení – knihu, za ještě lepší – Hotel u devíti koček. Kluci si objednali v předstihu (tak teď doufám, že oprávněně) a už čteme. Bavíme se královsky. A poprosíme někdy o autogram (případně packu 🙂 ).
Já furt čekám! Dovoz k nám pod hory je nejspíš na volském povozu… 🙁
Jsem ti to měla poslat poštou snad, to by bylo rychlejší, Dede 🙂
Právě došla esemeska, že to tam je. Hurá! Jen váhám… musím dost tvořit a podle reakcí zdejšího čtenářstva je tu nebezpečí, že jak jednou začnu číst, nepřestanu (wasntme) Jenže rádio čeká… 😛
Toro! Mám knížku. Přivítala mě naše knihkupkyně veselým výkřikem: Už to čtu! Už vím, jak se měla Rozárka na veterině a náš kocour by s ní souhlasil!“
Moji mi zabalila a hned mi oznámila, že jich vzala rovnou víc. I pro mamku (inlove)
A já jsem teď udělala zásadní chybu a začala číst – i já už vím, jak to bylo na veterině. Ovšem.. až dostanu v rádiu pokutu… co pak, no? 😀
Předáš přísnému pokutčíkovi exemplář „Hotelu“ jako pozornost a on na nějakou pokutu zapomene…
správně!
Šmarjá Dede, nechci tě mít na svědomí! Odlož knihu a pracuj!Hotel počká!
Nevím… Už jsem na straně 67 🙂
Nech si něco na zítra!
ne, někdo to tam nese-asi koukali na F.L.Věka a pátera, co to nosil v perelině v našitých kapsách 😀
😀 😀
Jj, díky. Kluci určitě budou famózní jako vždy. A jsem ráda, že se bavíte.
Krásně se to čte, když to člověk nemá doma – miláčkové to jsou.
Svého času jsem si myslela, že moji tehdejší (fňuk) mňoukavci jsou docela akční, ale při pohledu na kočindu na hodinách uznávám, že to byli kliďasové. Výškové výstupy ofšem byly též oblíbené – viz např. https://kolmapusi.rajce.idnes.cz/k_clanku_Kridla/#pracuj,_hlidam_te.jpg
Jeho Přikrčenost Mikýsek se taktak vešel pod strop a chudinka slepička se hodně často učila létat (a musela jsem se naučit dávat si pití jinam, aby se chudinka neučila i plavat).
Malá oprava: na fotce je Bobísek, ale na pozorovatelnu šplhali oba
Prostě jsi měla kontrolu shora, no! 😀
Díky. Tak mají lepší přehled, že jo, tam nahoře…