BTW: Jak poznat umění?

To jsem tuhle poslouchala ráno náhodou Dvojku místo obvyklého Radiožurnálu, když moji rozběhanou pozornost upoutal kratičký rozhovor moderátora s někým, kdo referoval o filmu Knives out.

 

Nejsem filmová, tedy neměla jsem ponětí, o čem je řeč, ale zaujalo mě, že by to měla být komediální detektivka – to vůbec neznělo špatně! No a potom zmínili, že hlavní roli tam hraje Daniel Craig, jeden z Bondů, který mi přijde asi nejméně komediální z těch herců, které jako Bondy znám. To už jsem opravdu poslouchala.

Potom se moderátor zeptal, jak je na tom film s úspěšností v oblasti filmových cen? No a ten člověk mu odpověděl, že film primárně na žádné ceny necílil, že byl vymyšlen a realizován především pro radost, že se při natáčení všichni opravdu bavili a doufali, že se budou bavit i diváci. A to bylo to, co mě začalo vrtat v hlavě. Protože to vyznělo tak, že film, který milují diváci, se velmi pravděpodobně nesetká s pochopením u kritiků.

Když jsem si našla údaje o filmu na internetu (ano, až tak mě to zaujalo:)), zjistila jsem, že po premiéře v září 2019 ho kritici strhali, potom vydělal 283 milionů dolarů (stál 40) a nakonec dostal nominace na Zlaté Glóby, ocenění za originální scénář (který prý původně kritici strhali) a nakonec se dostal mezi deset top filmů za rok 2019 podle časopisu Time. Hm.

Podle kritiků je to špatné, podle diváků dobré, i na nějaké nominace na festivalech to dosáhlo. Je to tedy kvalitní film, nebo ne? Je to umění, nebo ne?

Vzpomněla jsem si na seriál Zaklínač, který je natočený podle knížek Andrzeje Sapkowského. Tady mám výhodu, všechny knihy jsem četla a ne jednou. Sapkowského svět je drsný, určitě ne černobílý, stejně jako Pratchett používá  fantasy k tomu, aby volně mluvil o lidském světě a lidských duších. Není to jednoduché čtení, i když je zařazeno do „jednoduchého“ žánru. Určitě nemohlo být snadné to zfilmovat.

Podle Andyho a Marka, kteří oba četli knihy a sledují seriál, je seriál velmi dobrý. Martin nečetl knihy, ale na seriál se rád podíval. Mezi diváky na Netflixu má velmi vysoké hodnocení – a kritici ho co? Strhali. Hm.

Podle všeho to vypadá, že diváci po celém světě se rádi nechají opít… nepříliš kvalitním líbivým dílem, protože nedokážou poznat opravdové umění (vidíte, jak jsem zdvořilá:)). Ale ono nejde jen o diváky. Podobný nedostatek vkusu zjevně projevují i čtenáři a milovníci výtvarného umění. Zkrátka se jim nelíbí ty správné věci. Ty, které jako správné a kvalitní označí kritici umění.

Nepřijde vám to trochu zvláštní? Jedna odpověď se nabízí – kritici jsou ve svém vnímání… zvláštní. Ano, pořád jsem zdvořilá. Přesto bych u tohoto závěru nerada zůstala. Proč? Protože jsem se koncem minulého roku vzdělávala ve prospěch našeho divadla. A jeden z kurzů se zabýval dramaturgií. A tak jsem získala dojem, že jsem na nepatrný moment nahlédla do jiného světa.

Náš lektor byl mladý, ve svém oboru profesionál s odpovídajícím vzděláním, zkušený, měl za sebou nejeden úspěch na české divadelní scéně. K nám, amatérům, se choval velmi hezky – snažil se nám vysvětlovat věci, aniž by cítil potřebu nám dát najevo, že jsme úplně pitomí (což rádi dělají porotci na přehlídkách amatérských divadel). A já jsem zjistila, že nahlížím do naprosto jiného světa.

Ještě nikdy jsem se necítila tak inženýrsky! (Ano, vzděláním jsem inženýr:)) Prostě se mi nedařilo vidět věci jeho očima, i když jsem se fakt snažila. Neustále se mi v hlavě vynořovalo veliké PROČ? Nechápala jsem závěry, které on považoval za samozřejmé. Jak jsem později zjistila, nebyla jsem sama. Naprostá většina z nás nechápala. A ano, nikdo z nás neměl umělecké vzdělání.

Došla jsem tedy k závěru, že za častý nesoulad mezi názory kritiků a diváků či čtenářů může vzdělání 😀 Specializace na umění. Jenže v takovém případě se okamžitě vynoří další otázky, jako: k čemu je nám umění, které dokáže oslovit jen malé množství specialistů? Je uměním něco, co bylo jako umění produkováno (knihy, filmy, výtvarné umění), nad čím kritici krčí nos, ale lidem se to líbí? Mnoha lidem moc líbí? Ovlivňuje je to?

Co je vlastně posláním umění?

 

Ne, nemám na tyhle otázky odpověď. Mohu mít jen názor – stejně jako vy. Tak co, jak to vidíte vy? 🙂

 

Abych šla příkladem 🙂

Podle mě je umění něco, co dokáže lidem otvírat oči, aby viděli zatím neviděné, procítili něco, na co by jinak nepřišli, pomohlo jim vidět svět z jiného úhlu – a třeba i pochopit sám sebe. Opravdové umění vzniká z potřeby autora něco sdělit – pokud se tvoří podle vypočítané úvahy na téma, co se asi bude líbit, umění vznikne málokdy. Mělo by být upřímné. Nevadí, když je různé – lidé jsou také nesmírně rozdílní, každý si najde to své.

Poznámka pod čarou: V každém oboru umění se najdou věci různé kvality, což by nemělo vylučovat celý obor – však se ví, že třeba detektivky byly považovány (snad už nejsou!) za podřadný obor literatury, nebyly uznány za umění. Se sci-fi a fantasy to bylo podobné.

Poznámka č. dvě: Co je krásné nemusí být kýč. Neměli bychom se v umění bát krásy, není zastaralá! 🙂

 

Aktualizováno: 27.1.2020 — 21:29

75 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Rád to tady čtu, ale teď se nestačím divit, nějak jsem si modelového čtenáře těchhle stránek představoval méně technokratického a múzičtějšího – a tak mě nějak celá ta diskuse mrzí. Asi proto, že jsem studoval literaturu, a uměleckou kritiku považuju za nesmírně náročnou, zodpovědnou, krásnou a důležitou práci. (Z dnešních literárních doporučuju např. jména Vajchr, Špirit, Vašíček, Pokorná, Drda, ze starších např. jména Vohryzek, Boh. Doležal, Lopatka, Šalda – ta krása, ten požitek z přemýšlení!) Ale k věci: kritik (je-li poctivý, a neuplacený) z podstaty své profese viděl a neustále sleduje mnoho děl, zkoumá je, přemýšlí nad nimi rozebírá je, konfrontuje se s názory ostatních kritiků i laiků na ně atd., takže když se objeví nějaké nové dílo, je kvůli tomu všemu méně pravděpodobné, že ho uhrane, zaujme, pohne s ním, bude mu připadat nové, dokonale provedené atp. – a že na něj napíše pozitivní, nebo dokonce nadšenou kritiku. Stejně tak někdo, kdo často ochutnává kvalitní bílé víno, pije denně nové a nové vzorky, čte o něm, srovnává atp., bude ohromen vzorkem třeba i velmi kvalitního vína méně než někdo, kdo se takového kvalitního vína napije bez obdobné zkušenosti a přípravy. Nejde přitom vůbec o to, že u laiků (nekritiků, nemilovníků vína) je jejich silný, pozitivní zážitek neoprávněný, nižší, směšný, hloupý (vždyť ho prožili!), ale hlavně o to, aby tito laici měli srovnání a jakýsi vzor nebo měřítko v názoru někoho, kdo je profesionál, a aby tak mohli svůj vkus, své zážitky kultivovat a prohlubovat. Aspoň tak jsem se vždycky na kritiky díval, když se mi něco nelíbilo nebo jsem tomu nerozuměl a oni to chválili, zkoumal jsem, jestli chyba není u mě, a ne u nich. Hledat chybu u nich, jak se to děje zde v diskusi, je laciné, nepoučené – a cítím z toho dnešní podivný postmoderní subjektivismus, relativismus a opovržení odborníky (který bych zrovna tady nečekal). Jakkoliv nějaké prožitky mám a jsou faktem, nelze je vždycky vydávat za míru všech věcí (třebaže je sdílím s většinou!) – některé je možno kultivovat, za některé je třeba se dokonce stydět.

    1. Myslím, že jsem v článku napsala celkem jasně, že za můj „inženýrský“ pocit na školení dramaturgie mohlo nepochopení světa, který zahrnuje… profesionální umění. Vím, že je můj problém, že třeba chápání umění tak, jak ho viděl náš školitel (vzdělaný a úspěšný v oboru), nerozumím.
      Není snižování práce profesionálních kritiků, když vyjádřím údiv nad tím, jak moc se vnímání uměleckých děl liší u profesionálů a obyčejných lidí.
      Nicméně mě mrzí, když vidím, že se svět profesionálního umění a běžných lidí tak míjí. (A míjí) Umění by mělo lidi také povznášet a těšit, nejen burcovat svou nepochopitelností, ne?
      Proč mám pocit, že z „uznaného“ umění mizí krása?
      Jsem citlivá na umění, byť mu nerozumím. Obrovský vliv na mě má hudba a výtvarné umění – a nezůstala jsem jen u impresionistů! Přesto mi srdcem jen málokdy pohne to… správné, uznané… umění.
      Část umění jeho kritici prostě podle všeho žijí v jiném světě než já.

  2. Ještě maličkost: v dobách, kdy vznikala ta velkolepá umělecká díla, se to, co dnes označujeme jako umění, bralo jako řemeslo. Mám takový neurčitý pocit, že problém vznikl možná právě tím UMĚNÍM.

    1. Myslím, že tomu tak není. Typický příklad je Vincent van Gogh, za jeho života se prodal jediný obraz.

  3. Pokud se týká kritiků umění a spol. vždycky si vzpomenu na svého přítele z mládí, skauta, trampa a modeláře zvaného Ťutínek. Ten se před maturitou musel zabývat tzv. velkou literaturou (jinak ale četl poměrně dost) a své dojmy shrnul takto: „Eště chápu, že někdo nemá na pivko a tak píše básničky. Ale že někdo nemá na pivko a ty básničky rozebírá, mi fakt přijde divný“.

    1. No, ono to svým způsobem divný je, ne? 😀 Řekla bych, že Ťutínek měl pravdu : )
      Navíc, být profesionálním kritikem cizích děl musí nějakým způsobem člověka poznamenat. Zajímalo by mě, jestli se nakonec takový kritik nebojí vlastní tvorby, když si ji v duchu okamžitě kritizuje! 🙂

  4. Vždy se snažím pochopit rozervanou duši umělce a jeho sdělení společnosti a také velkou osamělost a touhu kritika, něco takového umět. 🙂

  5. Zvláštní, že při prvním čtení mě okamžitě napadl můj zážitek z auto(moto)školy, kdy jsem si dělal řidičák A.
    Instruktor neustále pokřikoval
    „Pořádně se podívej do toho zrcátka, pořádně hýbej tou hlavou, divadlo!“
    „Jasně ukazuj, že se rozhlížíš na přejezdu, divadlo!“ (nepodstané, že silnice vedla před tím podél trati!)

    Prostě se neučím řídit, ale divadlo pro instruktora.

    (tak nějak jsem v tom viděl souvislost)

    1. 😀 Jo, přesně to samé jsem zažila v autoškole… Tady je přednost zprava a vy se tam podívejte pořádně! Otočte hlavu a předkloňte se! Nebo vám to zkušební komisař neuzná 😀
      Nevadilo mě to, jinak to byl skvělý instruktor a jsem mu za hodně vděčná. Jo a na zkouškách to proběhlo přesně tak, jak instruktor předvídal! (rofl)

  6. Je jasné, že každému se líbí něco jiného.
    A co se líbí lidem,tak se většinou nelíbí kritikům.

    Já právě teď v sobotu sleduji na Artu, v rámci výroční 100 let od narození Federica Felliniho, jeho filmy.
    Už jsem viděla La dolce vita, Le notti di Cabiria a budu se v sobotu koukat na Amarcord. Miluju jeho film Roma. Filmy jsou v italštině s českými titulky, tak se i procvičím.
    Ale ten Fellini je těžký až skoro depresivní, ale prvadivý a krásný bez příkras.
    Po shlédutí to v sobě musím “ přežvýkat „.
    Ale zase se příště podívám.
    Zrovna tak mám ráda filmy s Annou Magnani.
    To taky není happy end. Drsný ale ze života.

    1. Skvělé filmy! Nejsou však pro každého, Anna M. byla vynikající a opravdová, jen měla smůlu,že byla součastnicí nastupujícího trendu velmi krásných i neméně dobrých italských hereček,srovnatelných s módní hollywoodskou produkcí.

  7. Tady byl trefen hřebík přesně na hlavičku… Téměř dvacet let jsem profesně spojena s (převážně) tzv. vážnou hudbou, byť vzdělání na to nemám vlastně žádné. Moje zkušenost je přesně taková: je-li programem nadšeno publikum, natře jej kritika. Je-li nadšena kritika, publika je pomálu. Za celá ta léta jsem zažila jen několikrát, že se shodly oba tábory. Pořádali jsme velký festival pro nejmenovaný magistrát, který samozřejmě zajímala jak návštěvnost tak názor kritiky. Když jsme se optali, pro kohože máme tvořit dramaturgii, zda pro pár nadšených profesionálů nebo pro většinové publikum, bylo nám řečeno, že pro daňového poplatníka… Pak si vyberte.

    1. Město se rozhodlo správně – konec konců je tam pro lidi a těch je víc než odborníků na umění 😀
      Díky za komentář!

  8. Tak asi bych šel ke kořenům umění. Umění přece nevzniklo jako snaha zalíbit se kritikům. Umělec se obvykle potřeboval vyjádřit tam, kde běžná slova nestačila, přenést do něj emoce ať už lásku, radost nebo smutek, hněv, bezvýchodnost, odpor či zhnusení a umělec potřeboval, aby se ta zpráva dostala široké veřejnosti. I když umělec dělal na objednávku panovníka, tak i ten panovník potřeboval, aby se to líbilo všem návštěvám a byl obdivován. Jenže kritici jdou proti tomu, chtějí aby umění neustále šokovalo a bořilo paradigmata. Ale to přece nejde vynuceně, to funguje v těžkých dobách (a ano nejlepší umění vzniká v těžkých dobách, protože je společnost plná emocí).

    BTW viděl jsem moc hezkou výstavku v Bassano del Grappa. Na ulici, jen jsme šli kolem, pro kritika značná nuda, ale obyčejný kolemjdoucí byl potěšen
    https://1drv.ms/u/s!At6VqUP8tC89hLA-IJ1OTZVm74yrLg?e=xFAhQv

    1. Díky za ty kořeny umění… napsal jsi to velmi dobře. (inlove)

      Ta výstava… Je to lehké malování, některé obrazy v sobě mají něco navíc (z mého pohledu) a jiné ne (vypadají prostě jako něco namalované proto, že se to bude dobře prodávat). Každý další člověk to uvidí jinak. Proto mají místo na světě.

      1. Jasně, nakreslit místní řeku nebo park je trochu prvoplánový útok na city místního 🙂

        1. Hlavně na city místního, který se mezi tím odstěhoval 🙂 Nebo někoho, kdo to místo jen navštívil a bylo mu tam moc dobře 🙂

      2. Možná úspěšné umění je takové, které běžného člověka osloví, aniž by ho kdy napadlo, že něco takového by ho mohlo oslovit (tedy je spotřebitel sám svým zájmem překvapen)

      3. Ani umělec nežije ze vzduchu a prodejnost je velmi důležitý aspekt díla. Dnes se to (bůhvíproč) často odsuzuje, ale v dobách historických se ani ti (z dnešního pohledu) největší umělci nijak netajili tím, že důležité je dílo prodat. Často byli dokonce prostě a jednoduše ve službách někoho mocného a bohatého a tvořili pro něj v podstatě na zakázku. O tom, že opravdu uměli (a proto to byli umělci), svědčí to, že jejich díla překročila to své původní zadání – tedy zakázkovou práci – a jsou už třeba po staletí nadšeně přijímána lidmi, kterým žádný kritik nemusí vnucovat svůj názor.

    2. A tak já bych si tam vybrala 🙂 Našla bych tam obraz, který mě pohladí po duši, v obýváku by nemělo viset něco, co člověka provokuje a burcuje, teda aspoň v tom mém ne.

      1. Souhlas 🙂 V galerii se snese ledacos… člověk si i řekne: Páni, to ale je! Ale bydlet s tím? 🙂

  9. Ach, dneska téma k zamyšlení. Já teda Umění s velkým U moc nerozumím – jsem obyčejný spotřebitel. Doposud jsem nepochopila ani toho Pičasa, natož umělecké instalace ála „hovno v rohu Národní galerie“ či „obalený banán“… sice to nutí k zamyšlení (v mém případě o nekonečné drzosti autorů, demenci vystavovatelů i podivném vkusu očumovatelů), ale podívat bych se na to nešla, ani kdyby mi platil.

    1. Ygo, k těm instalacím… u naprosté většiny z nich mi mluvíš z duše a že jsem jich v době, kdy jsme žili v Londýně, viděla! Kolikrát jsem si říkala… kdyby tam v tom bylo aspoň nějaké řemeslo, které by člověk mohl obdivovat! A ono nic 😛

      1. Přesně – kdyby to třeba byl kus vykovaný ze železa ze šroťáku, třebas k ničemu, třebas by se mi to nelíbilo, ale dobře řemeslně zpracováno a umělec do toho musel dát svůj um a svůj čas…

        1. Tohle dělá pan Suška a toho mám moc ráda. Čert ví, jak těm jeho věcem říkat. Od něj je třeba rozhledna u nás v botanické.

  10. Já nechci filozofovat, ale cítím to sama tak, že umění a kvalitu chápeme každý po svém a ani kdyby se kritik do osmičky zkroutil, svoje vnímání mi neimplementuje. A navíc umění by asi mělo být pro více lidí, než pro kritiky. Mělo by otevírat oči, ale i potěšit, burcovat, ale i nabídnout řešení. Nemělo by mne zanechat jako prázdnou slupku v úplné depresi – tak na mne působí Kafka a fakt jsem se snažila ho pochopit.
    Umění ale není jen pro duši, ale i pro tělo. Umění je i gastronomii a tam tuplem platí, že každému se nezavděčíš.

    1. Inko, cítím to velmi podobně – jako by uměním bylo jen to, co mě ubíjí. Stejně jako Matylda a možná i Renata už váhám, co si pustím do duše – nestojím o to, aby mě někdo ničil, toho si člověk v životě od určitého věku obvykle užil až až. Skoro to vypadá, že z umění (oficiálního) mizí krása, radost a hravost. Jako by se tyhle kategorie s uměním vylučovaly.

  11. Ano často se kritikům nelíbí filmy, které diváci milují a obráceně. Možná si myslí, že negativním hodnocením lépe vyniknou, nebo prostě těch filmů viděli moc a jsou z toho zapšklí.
    Na Zaklínače na Netflix se musíš podívat Dede, bylo to úžasné.

    1. Wendulko, pořád váhám! 🙂 Je fakt, že Tolkiena se povedlo zfilmovat skvěle. Tohle mi ale přijde… složitější. A pak váhám i proto, že hrůzy popsané v knize jsem nějak rozdýchala (nezapomněla), ale nevím, jestli totéž rozdýchám na plátně. Filmy, zvlášť ty dobré, na mě mají velmi silný účinek a popravdě se už chráním (ani po spoustě let se mi nepodařilo zapomenout na film Goyovy přízraky…

      1. Byl jsem na výstavě přímo v muzeu Goya v Madridu a dodnes přemýšlím co ten člověk musel mít v hlavě, že tohle kreslil.

            1. Já mám ráda Moneta, Cezana, našlo by se jich víc /hodně/ Bosch a Breugel samozřejmě a z našich Kubištu, Slavíčka a rúzně. Nějak mě neoslovuje ultra moderní umění. Jsem hol t stará větev. Jo, a brai
              jgl mám doma pořád 🙁 a nemiluju ho-

      2. Ano v těch knihách bylo hodně násilí, seriál byl lepší v tom, že to bylo jenom naznačené v mnoha případech, rozhodně to nebylo tak drastické jako knižní verze.

          1. Mně stačila kniha o Goyovi od L. Feuchtwangera k rozhodnutí, že stačilo. Je to víc než třicet let. Vidět ještě na vlastní oko…

        1. ani ji nehledej… leda ti pak bude 14 dní špatně jako mě 🙁 nic na tom nemění fakt, že Forman byl geniální režisér a ten film je natočený jeho neopakovatelným způsobem.

  12. Pokud jde o filmy, viděla jsem leccos, včetně filmů s uměleckým záměre,, to tedy hlavně v mládí. Dokázala jsme se potěšit tím, co tím autor chtěl říct,ale dneska bych na to nešla. Mám po práci plné zuby vlastní existence a chci relaxovat, což ovšem u úplné blbiny taky nedokážu (proto nezvládám různé seriály v televizi).
    Studium umění je velice specifická záležitost. Zásadně se tam učí, že není důležitý výsledek, jako ta cesta k němu a ta cesta je žádoucí podle Cimrmana („dokázal, že vyfukováním tabákového kouře do vody zlato nevznikne“). Rozhodně se nevytváří nic pro lidi, jen pro ty odborníky. Má to být pouze objevné. Jenže i ten umělec nakonec musí něco prodat a být z něčeho živ. Škoda, že se na škole neučí, jak umění přiblížit lidem a nechcípnout u toho hlady. Je to zřejmě i jeden z důvodů, proč absolventi uměleckých škol často končí na jiných oborech. Takže jsme se obloukem dostali k tomu, co je u nás na počátku všeho- neschopnost našeho školství, které naprosto není provázáno s reálným životem.

    1. Matyldo, nikdy jsem nestudovala umění a ani to nemám v plánu (i když rychlokurz režie by se hodil:)), tak ti prostě věřím to, co píšeš o uměleckých školách – konec konců jsi to sledovala v rodině. Možná je na to potřeba prostě jiný způsob myšlení, řekla bych, že praktický pohled na věc je zásadně zakázaný 😀

      1. Kurz dramaturgie, režie či čehokoliv jiného je pro divadelníka nebo výtvarníka apod. prospěšný a přínosný, pokud se jím nedá svázat.

    2. to jsi řekla výstižně, Matyldo…mě třeba překvapilo,že David Hemmings prohlásil, že nikdy nepochopil, o čem je vlastně Zvětšenina…a že ten film nemá příliš rád 🙂

  13. Týká se to ale třeba i architektury. Vezmi si, co se lidem nejvíc líbí – v Praze čtvrti jako Vinohrady nebo Dejvice. Místa, kde je symetrie, harmonie, ulice nejsou moc široké, domy nejsou moc vysoké, jsou z přírodních materiálů, jsou více (Vinohrady) i méně (Dejvice) zdobné, ale jsou takové… Lidské. Nedávno v Budapešti zbourali jednu brutalistní obludu v centru města, aby tam postavili dům à la konec 19. století. Lidem se to líbí, nemohou si to vynachválit, ale „odborná veřejnost“ zuří, že je to kýč, protože umění, do něhož počítají i architekturu, je prý kvalitní jen tehdy, když provokuje, znejisťuje a je „odvážné“.

    Nemám tenhle snobismus rád.

    1. Určitě existuje důležité umění, které provokuje, znejisťuje a je odvážné. Otázkou je, jestli má být součástí veřejného prostoru, ve kterém se mu lidé nemohou vyhnout 😛
      Mě by tenhle pohled nevadil, kdyby zároveň neznamenal, že hezké a harmonické není umění (wasntme)
      Edit: Musela jsem roky existovat vedle soch Olbrama Zoubka, protože stály na cestě do mojí zastávky metra. Nedělalo mi to dobře, i když jsem se snažila na ně nedívat. Možná právě proto to bylo umění! Nedalo se ignorovat 😀

      1. Zrovna teď je v Rudolfínu výstava. Obrazy ladné, na první pohled libé, ale každý má nějakou záměrnou podivnost. Ano, znejisťují, asi má smysl je vidět. Má maminka měla měřitko: tohle bych doma nechtěla, na tohle bych se mohla dívat dlouho.

      2. vidíš, Dede, a já si třeba umím představit, že bych denně chodila kolem jeho soch.. připadají mi chladné a zvláštní, ale pocit z nich mám dobrý. ale ještě raději bych denně potkávala obraz Mistra Komárka, nejlépe ve vlastní hale…což je sen z kategorie nesplnitelných. tak mám aspoň knihu, kterou ilustroval :-)a z jiného rožku – moc se mi líbí šelmy před úřadem v Trutnově 🙂

        1. Jo jo, ty byly i v Brně – teď tam proplouvají žraloci. To se mi líbí též. Nebo ta koňská kašna kdesi v Praze.

          1. poněkud legrační mi z tohoto druhu umění připadají sedící velepostavy před Auparkem v HK, vypadají jako obří panáčkové ze stavebnice 🙂

          2. Ano, trutnovské kočky jsou nádherné! Byl tam jednou na výstavě i kůň, dělaný stejným způsobem. A ta nádherná koňská kašna je v Dejvicích 🙂

  14. Tady přece už dlouho platí, že co kritička M.Spáčilová ztrhá, na to davy jdou a líbí se jim to… 😉 kritik sleduje většinou to,co běžnému divákovi uniká nebo by ho ani nenapadlo se zrovna tak kritickým úhlem pohledu na to dívat…já jsem třeba Zaklínače četla (seriál neviděla, ale film se Zebrowskim ano), doslova ho zhltala, mám o postavách, které na mne z knih vykukují, svoje představy, filmy z nich stvořené,mne někdy pohltí, někdy jsem z nich zklamaná. Miluju zfilmovaného Tolkiena. Ráda bych viděla zfilmovanou celou Zeměplochu,protože to, co dosud bylo natočeno,se mi líbilo. Mám ráda filmy podle knih H.Sienkiewicze.Ale nade vše stavím film podle knižní předlohy F.Forsytha – Šakal (Den pro Šakala). To je prostě koncert. Tam jsem snad poprvé „fandila“ zlu..tak precizní vypracování strategie na odstranění de Gaulla, to bylo něcoa vidět to, vtáhlo mne to do děje tak,že jsem přímo cítila bolest po těch kulkách,co Šakala zasáhly. Bylo to natočeno v roce 1973, dnes to dokonce vysílají od 20 hodin na Nova Cinema, program na večer tedy mám….
    (a pak jsou filmy, co se nepovedly – tedy podle mne, protože knihy byly lepší,protože jsem si to představovala jinak, protože to scénárista a následně režisér,uchopili po svém )

    1. Pochopila jsem, že kritici sledují to, co normální lidi ne. Přesto mě fascinuje, jak moc to může být od sebe odtržené – že kritici ani nevezou v úvahu, že „něco na tom musí být, když se to líbí – a všichni ti diváci asi blbci nejsou?“ 😛

        1. S tou Spáčilkou máš pravdu, někdy se trefí a je to fakt capina, ale na většinu jí odsouzených filmů se dá dívat. Mě osobně rozsekala její recenze na druhý díl filmu TO. Tam se tak krásně znemožnila 😉 . Ona tu knížku nečetla a tak nepochopila, že druhý díl filmu není, podle ní, natahování děje a snaha vytřískat další prachy z diváků. Ona fakt neznala děj předlohy, že se už dospělí hrdinové vracejí po dvaceti letech do Derry, aby snad už definitivně porazili tu bestii.
          Takže v tomto světle je nutno její kritiky brát hodně s rezervou. Občas to na mě působí dojmem, že zkoukla pár minut na začátku, pak sem tam nahlídla doprostřed a pak finále…

  15. Velmi složité téma. Myslím, že umění je to, co diváka/posluchače nutí k zamyšlení, co autor chtěl sdělit a proč to udělal tak, jak to udělal. A v různých oborech je to různé a hodně záleží na tom, jak velký objem napříč žánry jsme viděli/slyšeli a jak jsme schopni vnímat kontext.
    Když to vztáhnu k filmu – asi nejpůsobivější film, který jsem kdy viděla, je Prolomit vlny/ Breaking the waves Larse von Triera. Ani to nehledejte, je to strašlivá depka – ale vzpomněla jsem si na to i po těch více než dvaceti letech. Už tenkrát jsem přibližně věděla, na jaký film asi jdu, měla jsem hodně nakoukáno. Ten film je skvělý, označila bych ho za umělecké dílo, ale dnes už bych na něj nešla. Jsem mnohem starší, unavenější, do kina si jdu pro relax. Ale protože mám nakoukáno (načteno, naposloucháno), rozliším dobrý film od špatného nebo přinejmenším umím říct, co je na tom filmu dobře/špatně. A vůbec to nesouvisí s tím, jestli se na něj ráda podívám. Zrovna před pár dny některá TV dávala muzikál Mamma Mia. Na tom filmu je z hlediska filmového kritika špatně skoro všechno. Chatrný scénář (to je opravdu velký eufemismus), půlka hereckých a pěveckých výkonů (zpěv Pierce Brosnana je mimo jakoukoliv kritiku). Ale celek je tak pozitivní, že se na to vždycky ráda znovu podívám.

    1. Chápeš tedy, jak film, ve kterém je skoro úplně všechno špatně, může těšit tolik lidí? Já k nim patřím, když mám depku, kouknu se na první půlku filmu a je mi líp (tu druhou už nemusím:)) 😀
      Buď jsou lidi úplně blbí, nebo může umění vznikat různými způsoby… Nebo chápeme umění v příliš úzkém rozmezí.
      Nebo je chybou čekat, že nás umění potěší 😛
      Existuje spousta filmů, které jsou podobně… nekvalitní a taky po nich za chvilku pes neštěkne. Nemyslím, že by se sto stalo filmu Mamma Mia. Nebo takové Někdo to rád horké – svým způsobem je to taky pitomost a přesto ční nad tisíce jiných pitomostí. Proč? Není to náhodou… umění? 😀

      1. Tak jsem si teď Dede vybavila scénu z Troškova Slunce seno…, jak sedí Škopková (Růžičková) večer u televize, Škopek (Tříska) chrápe na kanapi v kuchyni, ona rukou hrabe do kynutýho těsta na svatební koláče a bulí,když kouká na první díl Angeliky, kde je záběr na to,jak Angelika říká : Chci , aby to poprvé byl někdo mladý,krásný…(svému příteli z dětství)a sklouzne jí (Škopkový), pohled na chrápajícího manžela v trenýrkách….a v tom pohledu, je všechno,její mládí,sny, naděje a současnost…a i když by to mělo tak nějak bodnout, jako varování-jak může člověk dopadnout, tak u toho většina lidí řičí smíchy….a kritiky to zdrbaly tak,že by tu trilogii asi měli spálit….

        1. Víš co? Já nemám ráda hospodský a přisprostlý humor, ale Slunce seno jsem viděla a nijak mě to neuráželo – líbilo se mi to. Je to obraz (nadsazený, ale je) určité části naší společnosti a je svým způsobem laskavý.
          Mimochodem… když jsme u nás jednou se sousedkou naháněly s košťaty v rukách uprchlé ovce, cítila jsem se naprosto přesně, jako v Slunce, seno… i to horko bylo! 😀

          1. Mě na tom baví,jak na to nikdo nekouká a má to přitom velkou sledovanost…a ano,mnoho těch obrazů a střípků každý nějakým způsobem zažil…Troška nastavil zrcadlo a možná proto se na něj dost lidí zlobí,protože se nad to neumí povznést a hledají v tom snad sami sebe(?)

            1. Máme chalupu na malé dědině a tam to takové prostě bylo a často i je. Troška to nadsadil, ale v mnoha situacích ne o moc…

                1. A to poznání jim právě vadí. Totéž vidím i v Dědictví aneb… Mnoho Škopkových jsem neznala, zato Bohušů, jak jej zahrál Polívka, víc než mi bylo milo.

              1. Slunce, seno bylo celkem dobře udělané a příjemně se na něj koukalo, odráželo tu dobu, místo, lidi. Babovřesky snažící se na to navázat už byly spíš tím humorem vynuceným, o hrozném zpracování nemluvě (a product placementu)

      2. Chápu. Je to prostě dobré spotřební zboží.
        Někdo tady zmínil sochy Michala Gabriela – kočky, koně… Ty sochy jsou v podstatě také spotřební zboží. Když jsou ale zasazené do nějakého kontextu, stane se z nich umělecké dílo, jako třeba ta fontána v Dejvicích s procházejícími koňmi.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN