„Jak dlouho ti trvá nakrmit jednoho netopýra?“ zeptala jsem se po loňském jarním vypouštění ve Stromovce spolukrmičky ze záchranné stanice Nyctalus. „První dva dny tak čtvrt hodiny na jednoho. Pak už to byla samoobsluha.“

Netopýři jsou učenliví. Někteří.

Pětičlenná parta

Moje další parta byla holčičí, pětičlenná a po zimním spánku příliš hubená na vypuštění bez dokrmení.

Rozhodla jsem se tyhle dámy naučit jíst z misky.

Nejprve jsem je ovšem musela naučit, že červ je k jídlu. Neznám jejich minulost; zimovaly v záchranné stanici, protože přišly o úkryt k zimování, a tak zamířily na osvědčený netopýří hotel. Prošly odblešením kapkou antiparazitika mezi lopatky, dokrmením a uložením v zimovišti.

V každém případě se první večer tvářily, že červa vidí poprvé v životě.

Následovala známá rutina – napočítat červy, nakrájet je, nechat očichat, dát ochutnat, dále nabídnout celé a doufat, že strávníci pochopí, že je to k jídlu. Postupné rozkrmování od malých porcí k neomezeným.

Jedna netopýrka si spletla můj prst s červem. Zakousla se do něj, chvíli koukala a čekala, zda jí jídlo vleze do tlamy samo. Pak pochopila, že drží v zubech nechutné lidské maso, pustila a jala se hledat pinzetu s červem.

Další se tvářila naštvaně a trvala na tom, že ji musím držet hlavičkou dolů a krmit zespoda.

Poslední se na mě zazubila a vynadala mi, protože jsem ji držela o milimetr vedle, než by se jí líbilo.

Krmení v ruce

Druhý den moji okřídlenou pětku čekal kurz jezení z misky.

Začala jsem živé červy podávat zespoda, aby netopýři pochopili, kde mají hledat jídlo. Pak jsem je přesunula k misce a červy jim začala podávat z misky.

Výsledky byly zajímavé.

Dvě samice potřebovaly podat z misky dva červy, třetího už si vzaly samy.

Třetí také pochopila, ale chvilku se jí nedařilo vytáhnout červa z červochumlu. Když chytila svého prvního, tvářila se opravdu vítězně.

Čtvrtá a pátá žádné školení nepotřebovaly. Jakmile spatřily misku, vrhly se na ni. Patrně ostřílené zákaznice hotelu.

Misky byly vyprázdněny, netopýři vráceni do ubikace. Dnes končilo rozkrmování; zítra už můžou jíst bez omezení.

Ráno jsem vstala brzy a za chvíli zaslechla z obýváku první vrzoty a pískoty. Netopýři mají citlivý sluch a poznali, že jsem vzhůru ještě než jsem otevřela dveře ložnice. Také jsou inteligentní a po dvou večerech pochopili, že příchod člověka = jídlo.

Nabrala jsem do odměrky červy a nasypala je do misky.

Ozvalo se tlumené žuch-žuch-žuch-žuch-žuch. Následovala kakofonie křupání a mlaskání, občas proložená vzteklým nadáváním, když někdo někoho odstrčil od misky.

Připravila jsem si kafe a snídani a z netopýří ubikace se začaly ozývat nespokojené zvuky. Miska zeje prázdnotou!

Nasypala jsem druhou odměrku.

Večer už šlo všechno jako po másle. Úderem sedmé, kdy obvykle začínalo buzení a krmení, už netopýří dámy čekaly probuzené a rozehřáté nad miskou.

Několikrát jsem nasypala červy. Čtyři netopýrky postupně odpadly a zalezly nahoru do úkrytu.

Pátá žrala dál a dál. Byla to rozložitá samice; když jsem ji vytáhla, břicho měla jako před porodem a tvářila se spokojeně. Pověsila jsem ji do úkrytu a postupně si vzala ostatní a pro jistotu je ještě dokrmila. Nejmenší samice v mé ruce snědla aspoň polovinu denní porce. Tuhle budu po očku sledovat.

Zubaté špekáčky 🙂

Další dny už byla rutina. Ráno sypnout probuzeným čekajícím netopýrům červy, večer nasypat znovu, vyndat Velkou žravou, aby se ostatní mohly v klidu najíst, hlazení Velké žravé rozplácnuté na mé dlani, navrácení Velké žravé, dokrmení Dietářky.

Až na drobný incident, kdy jsem se místo červy omylem pokusila netopýrku nakrmit svými cizrnovými hady (nevoněli jí), se nic zvláštního nestalo.

Pětka netopýrek u mě pobyla šest dní.

Dne pátého jsem vzala Velkou žravou a posadila ji na váhu. Ukázala 43 gramů, což je hmotnost netopýra vypaseného na zimu. Pro jistotu jsem se poradila se zkušenějšími. Doporučení: V den vypuštění už nekrmit. Někdy se netopýři tak přejí, že nezvládnout odletět.

Den šestý se konalo veřejné vypouštění netopýrů na Hostivaři, a tak jsem s holkama vyrazila na cestu. Když jsem s plnou přepravkou vyrážela, ještě spaly. Jízda autobusem je probudila.

Vypouštěla se asi stovka netopýrů. Účastníci akce vystáli frontu na ochranné rukavičky a netopýra, následně stáli u dřevěného plotu a čekali, až se netopýr vynadívá na krásy jara a odletí.

Velkou žravou jsem si vypustila sama.

S další krmičkou jsme se přesunuly na okraj davu vypouštěčů. Velká placka na mé ruce koukala na paní, paní koukala na velkou placku.

„To je moje Šedá tečka!“ vypadlo z ní najednou.

Ano, u ní taky sežrala tři denní porce za večer. Ano, taky ostatním překážela v jídle. Ano, vždycky se v ruce rozplácla, přesně takhle jako teď. Ano, už loni uměla jíst z misky.

Kdepak se to asi naučila?

A teď roztahuje křídla a letí vstříc novým zážitkům, nebo možná rovnou zpátky na netopýří hotel.

Toho večera jsem se dozvěděla, že pět netopýrů podle feng shui přináší zdraví a dlouhověkost.

Žijte dlouho a blaze, holky. Hotel je vždy otevřený. Zastavte se na kosmetiku a polopenzi, a doneste pořádný kus zdraví a dlouhověkosti!