Včera přiletěli do Jeruzaléma státníci z celého světa na připomínku Mezinárodního dne obětí holocaustu, která se koná v památníku Jad Vašem. Chybí mezi nimi ovšem polský prezident – důsledek toho, co se stane, když z tvrzení „já o voze a ty o koze“ uděláte způsob vedení bilaterálních vztahů. Vytvoříte tak ten nejzbytečnější diplomatický konflikt dnešní doby.

Polsko-izraelské vztahy jsou komplikované. Rozumní politici v obou zemích vidí výhody, které by mohly plynout ze vzájemné spolupráce, protože obě země jsou v takové pozici, geopolitické, ekonomické i diplomatické, že se navzájem potřebují. Ale prakticky kdykoliv se někdo pokusí o to, vyjít druhé straně vstříc, skončí to průšvihem. A pak mezi Varšavou a Jeruzalémem létají nadávky a osočování té druhé strany přinejmenším z necitlivosti, v horším případě rovnou ze zlé vůle.

Možná vám to, co na úvod napíšu, bude znít jako chucpe (sic), ale napsat se to musí. Pokud by to někoho pobouřilo, prosím, čtěte dál, vysvětlím totiž, jak to myslím. Jak Izraelci, tak Poláci mají totiž problém s pamětníky. Nebýt nich, situace by byla daleko jednodušší. A to z obou stran.

A tady přichází to nejpodstatnější: jak běžní Poláci, tak běžní Izraelci si totiž tu historii – většinou ne vlastní vinou – pamatují špatně. Respektive své konkrétní, nezpochybnitelné vzpomínky zasazují do kontextu, který je mylný. A když se pak jejich vlády snaží společně něco vymyslet, jsou to zpravidla vlastní občané, kdo do toho dřív nebo později hodí vidle; v obou případech je totiž přítomný strach o paměť prožitého utrpení. Pojďme se podívat na to, proč tomu tak je a co se s tím dá dělat.

Začněme z izraelské strany. Dodnes žije v Izraeli na 80 000 přeživších holocaust, kteří, stejně jako ti, co už zemřeli, mají v zemi početné potomstvo; ať už šlo o polské Židy nebo Židy z jiných částí Evropy. Protože hlavní část holocaustu se odehrála v Generálním Gouvernementu, německými nacisty okupovaném teritoriu Polska, ať už šlo o polské Židy nebo ne, Polsko jako teritorium hrálo svou významnou roli v kolektivní paměti těch, kteří ho přežili. Jejich pohled na Polsko je ovšem odlišný, nejen podle toho, zda byli z Polska nebo ne, ale i zda byli z velkého města nebo venkova. Životní zkušenost polských Židů ve městech i na venkově byla před druhou světovou válkou odlišná, a tam i tam byla zásadně odlišná od situace Židů z jiných zemí, kteří navíc v Polsku nikdy předtím, než na jeho okupované teritorium byli přivezeni, nebyli.

Západoevropští Židé, kteří přežili holocaust, tak Polsko znají ze svých vzpomínek zpravidla jen jako zemi, kde byli zavražděni jejich příbuzní a kde sami div nezemřeli. Byla to země, jejímuž jazyku nerozuměli, o které toho zpravidla moc nevěděli. To vedlo k několika velmi zásadním omylům, které jsou v dnešní izraelské debatě na téma role Polska a Poláků přítomny právě kvůli nepřesné historické paměti přeživších pamětníků. Na rozdíl od většiny (západní) Evropy totiž bylo Polsko, jako stát, zničeno. Ne okupováno, zlikvidováno. Stát a jeho struktury byly zrušeny a to, co na jejich místě bylo postaveno, se spíše podobalo kolonii s uměle nakreslenými hranicemi; nebyl tam absolutně žádný respekt německých okupantů vůči čemukoliv existujícímu polskému. To je situace, kterou žádný Západoevropan nezažil a zároveň situace, kterou si málokdo vůbec umí představit. I Protektorát Čechy a Morava měl s českou státností a jejím „respektováním“ ze strany říšských protektorů víc společného než to, co se stalo s Polskem. To vedlo k předpokladu, dodnes velmi živému mezi Izraelci, že Polsko bylo podobné jako zbytek Evropy – že ho Němci zabrali, dosadili loutkovou vládu, dosadili svoje lidi do bezpečnostních složek a nechali místní obyvatelstvo kolaborovat. Tak tomu totiž skutečně bylo ve Francii, obsazené i neobsazené, Beneluxu, Norsku, Dánsku a konec konců i v Čechách a na Moravě. Polsku se tak v Izraeli připisuje „institucionální“ rozměr, který tam nebyl. Mezi lety 1939 a 1945 v Polsku byla německá nacistická moc, sovětská komunistická moc a mezi tím vším (zejména) Poláci, Židé a Ukrajinci jako jednotlivci. Polský stát existoval v podobě exilové vlády v Londýně a Armii Krajowej (AK), polské Zemské armády, která bojovala celou válku proti okupantům a díky níž se Spojenci vůbec o existenci holocaustu dozvěděli (a nic s tou zprávou nedělali, ještě ji měli tendenci tutlat).

Vzpomínky, které tak mají západoevropští Židé na Polsko jsou často velmi nepřesné. Jednak kvůli projekci reálií, které znali z okupované Francie, Belgie, Nizozemí, Norska, Čech a Moravy a podobně na Polsko, která byla zkreslená, a také proto, že „Poláci“, které si pamatují z vyhlazovacích táborů, nebyli Poláci, ale většinou Ukrajinci, méně často pak Litevci nebo Lotyši, které si Němci nabírali na vraždění Židů. Jedním z nich byl, jak jsme se tento týden s konečnou platností dozvěděli, ukrajinský nacistický vrah Ivan Mykolajovič Demjanjuk, který masově vraždil Židy ve vyhlazovacím táboru v Sobiboru. Podobně bylo i jinde: většinu ze 750 000 zavražděných Židů v Treblince pomáhali Němcům vraždit Ukrajinci. Pro lidi, kteří ovšem nikdy neslyšeli slovanský jazyk a jen věděli, že jsou v „Polsku“ to byli Poláci. A jak můžete, jen tak tváří v tvář přeživším takových hrůz říct, že se prostě pletou? Těžko.

Tím spíš, když jim nelehké soužití potvrdí ti přeživší holocaust, kteří jsou právě z Polska. Vztah Poláků a Židů byl, zejména v tzv. Kongresówce, čili ruském záboru okupovaného Polska z let 1795-1918, komplikovaný. Žili v paralelních společnostech, moc se navzájem, zejména na venkově, nemíchali. Jak Poláci, tak Židé, byli v Rusy okupovaném Polsku ve špatné situaci: Poláci se neúspěšně pokoušeli o povstání proti ruské moci, což vedlo pravidelně k vězněným, na Sibiř vyháněným a vražděným lidem; a na Židy pořádali Rusové pravidelně pogromy. Během první světové války se cesty Poláků a Židů poprvé výrazně rozešly: Poláci bojovali za obnovu samostatného Polska a Židé se často přidávali k revolučnímu – komunistickému – hnutí. Viděli v deklarovaném internacionalismu komunistů lék na odvěké pronásledování, protože ve světě bez národních identit, mysleli si, by pro antisemitské pronásledování nebylo místo. Potíž je v tom, že – ruští – komunisté viděli v Polsku a jeho aspiracích nepřítele stejného, ne-li většího než jejich carští předchůdci. Polské národní hnutí se tak poprvé dostalo do pozice, kde mělo zásadně odlišné zájmy od velké části židovské komunity. To samo o sobě ještě ovšem k antisemitismu nevedlo.

Antisemitismus v Polsku začala šířit Narodowa Demokracja, též zvaná Endecja, strana nacionalistického politika Romana Dmowského, která sice byla během druhé polské republiky (1918-1939) v opozici, ale které se, také skrze různé občanské iniciativy, podařilo získat významný vliv na zemi, která od puče z roku 1926 přestala být demokratická. Endecja vytvořila a úspěšně šířila konspirační teorii o „żydokomunie“, tedy o tom, že komunisté jsou vlastně Židé a naopak Židé jsou vlastně komunisté a nedá se jim proto věřit, protože právě komunisté byli hlavním nepřítelem polské státnosti. Byl to jeden z důvodů, proč se Polsko snažilo tlačit na své Židy, aby se vystěhovali z Polska ven – do mandátu Palestina, nebo i na Madagaskar. Tuhle rétoriku pak velmi ochotně mezitím v Německu šířil Adolf Hitler.

Paměť polských Židů na antisemitismus a na snahu mnohých Poláků se Židů v meziválečném období zbavit je tak pravdivá; potíž je v tom, když bývá směšovaná s německým „konečným řešením“, kdy Němci sami používali argumenty typu „stěhujeme je na Madagaskar“, když ve skutečnosti byla konečnou stanicí vlaků s transporty Židů Osvětim, Bełżec, Majdanek, Treblinka nebo Sobibór. Bylo meziválečné Polsko vinno šířením antisemitismu a prosazováním antisemitské politiky? Jednoznačně ano. Může za holocaust? Ne. Protože když holocaust nastal, žádné Polsko nebylo – na rozdíl třeba od Slovenska, Norska nebo Nizozemí, které mají na holocaustu, coby státní entity, jednoznačnou vinu (i s vědomím, že dnešní Slovensko není právním pokračovatelem Slovenského štátu). A Poláci jako lidé? Tam je to složitější.

Během války totiž mnoho Poláků skutečně Židy zabíjelo, udávalo Němcům nebo je – přinejlepším – okrádalo, ale i když takových případů bylo objektivně hodně, není možné je označovat za většinový přístup Poláků za okupace. Většina Poláků byla indiferentní, ale i tak se velké množství Poláků, i přepočteno na počet obyvatel výrazně vyšší než kdekoliv jinde, podílelo na záchraně svých židovských spoluobčanů, a to navzdory tomu, že na rozdíl od jiných míst za války, hrozil naprosto reálně v okupovaném Polsku za jakoukoliv pomoc Židům trest smrti nejen pro toho, kdo pomáhal, ale i pro celou jeho rodinu. Pamětní deska v památníku Jad Vašem o tom svědčí naprosto výmluvně.

Po válce se pak nic nezlepšilo. Jednak došlo k několika pogromům, nejznámější z nich je Pogrom Kielecki, který spáchali polští občané (dnes krajského) města Kielce a jednak se mnozí přeživší polští Židé stali součástí aparátu Polskiej Rzeczypospolitej Ludowej, komunistického, okupačního státního útvaru. Důvod? Báli se polských spoluobčanů po antisemitské kampani polské národní pravice z před roku 1939 a viděli v socialismu cestu, jak oslabit třecí plochy na etnickém nebo náboženském základě, když komunisté slibovali svět internacionalistický a sekulární.

Moc to nepomohlo.

Poté, co se Izrael odvrátil od Sovětského svazu, spustil Sovětský svaz rozsáhlou antisemitskou kampaň jak v samotném SSSR, tak v jeho satelitech; u nás jí padl za oběť například Rudolf Slánský. Antisemitismus se tak v Polsku rozhořel nanovo, tentokrát ze strany komunistického státního aparátu – a ten pak vyvrcholil vyhnáním polských Židů do Izraele v roce 1968. Jenže druhá strana sporu, která se hlásila buď k Piłsudskému nebo Dmowskému (toto rozdělení platilo v případě antikomunistické opozice až do roku 1989 a v jistých ohledech platí dodnes), si už mezitím našla nový důvod k nevraživosti proti Židům: viděla v nich reprezentanty komunistické moci, a pak, i když bylo jasné, že Židé v jakýchkoliv státních funkcích skončili, se mnozí chytli na kampaň režimu proti „sionistům“.

Mezitím, kvůli izolaci komunistického bloku, nebyl z polské strany moc nikdo, kdo by byl schopen polský hlas v Izraeli reprezentovat ve veřejné debatě, která se tak s přibývajícími desetiletími hlouběji a hlouběji nořila do nepřesností a špatně pochopených kontextů toho, co se v Polsku vlastně stalo. Železná opona také způsobila, že svět zapomněl na to, že němečtí nacisté v holocaustu vyvraždili také mezi 1,8 – 2,7 miliony etnických Poláků čistě jen proto, že byli Poláci, jakož i na to, že Poláci končili v týchž plynových komorách, jako Židé, ze stejného důvodu. Komunistická izolace způsobila, že svět, včetně Izraele, zapomněl na Generalplan Ost, podle něhož měla být většina Poláků vyhlazena a zbytek zotročen.

Mezitím ovšem pohasínala i nepříjemná paměť na židovský holocaust, což je proces, proti němuž Izrael vždy vystupoval a dodnes považuje za svou povinnost proti němu vystupovat. Antisemité z celého světa, zejména západního a muslimského, mají tendenci, když už ne holocaust popírat, tak ho minimálně deklasovat. Tohle je právě izraelská zkušenost: že se antisemité celého světa snaží lhát o hrůzách, kterými Židé prošli. Když tak železná opona padla a v Polsku se začalo znovu mluvit o historii, připomínky toho, že Polsko žádné Židy nevraždilo, naopak, legální reprezentant Polska z té doby – exilová vláda – jim pomáhala, seč to šlo, a toho, že není možné mluvit o obětech holocaustu bez polských obětí, v Izraeli se na to na první dobrou reagovalo – ze setrvačnosti – jako na popírání holocaustu.

Komunistická izolace ovšem napáchala škody i v samotném Polsku; na Západě se, často vinou angloamerické ignorance mezi běžnými lidmi (ani tam ani tam se na dějepis moc nedá), začala používat mediální zkratka „polské tábory smrti“, na což Polsko oprávněně reaguje velmi podrážděně, protože to je, ať už vědomě nebo ne, přenášení viny za holocaust, tedy za masové vraždění Židů ve vyhlazovacích táborech, na Poláky, kteří umírali v těch samých plynových komorách. A polská snaha o nápravu tohoto ignorantství byla zase v Izraeli viděna jako snaha o umenšování památky židovských obětí holocaustu… – a vedla zpětně k rozšíření protižidovských nálad v Polsku, tentokrát pod hlavičkou tvrzení, že Židé lžou a neváží si polských obětí na jejich záchranu, jejichž počet výmluvně ukazuje památník Jad Vašem přímo v Jeruzalémě.

Vidle do toho všeho nedávno hodila jak polská vládnoucí strana Prawo i Sprawiedliwość (PiS) s nemotornou snahou o kriminalizaci kohokoliv, kdo by kladl vinu za holocaust na Polsko, tak izraelský premiér Benjamin Netanjahu, který kvůli snaze se bránit íránským dodávkám pro Hizballáh přes syrské území potřeboval pomoc ruského prezidenta Vladimira Putina, polského úhlavního nepřítele. Kvůli té pomoci neváhal dát Rusku to, po čem touží nejvíc, přihlásil se k ruskému vidění průběhu druhé světové války. Nejdřív nepřímo a dnes na plná ústa. Hlavní důvod, proč to Nentanjahu dělá dnes, je izraelská rukojmí Naama Issachar, izraelská turistka zadržená v Moskvě údajně za držení 10 gramů marihuany a odsouzená k 7,5 letům vězení. Pochybnosti o případu zvyšuje fakt, že ji zavřeli pár dní poté, co Izrael zadržel hledaného ruského hackera; Rusové se snažili ho dostat zpátky právě výměnou za zadržovanou turistku. K exemplárnímu trestu ji pak Rusko odsoudilo poté, co Izraelci hackera vydali do USA. Podle deníku Haaretz, který cituje nejmenovaného vysokého zástupce izraelské vlády už existuje dohoda, že když se na dnešní vzpomínkové akci Benjamin Netanjahu přihlásí k ruské interpretaci dějin, Naamu Issachar pustí.

Bohužel nejde jen o to. Akci nepořádá Stát Izrael, ale památník Jad Vašem spolu s hlavou Evropského židovského kongresu, Vjačeslavem Mošem Kantorem, který je blízký právě Vladimiru Putinovi. Putina urazilo, když nebyl pozván polským prezidentem Andrzejem Dudou na připomínku osmdesátiletého výročí okupace Polska a zahájení druhé světové války 1. září 2019; Duda tehdy řekl, že není možné, aby na takovou akci zval okupanta, který tehdy Polsko napadl a dodnes se za to neomluvil; ba co víc, falšuje historii kudy chodí. Vjačeslav Moše Kantor tak – evidentně v odvetě, jak tvrdí i Lech Wałęsa – zabránil Andrzeji Dudovi v tom, mít na této připomínce proslov, na což Duda reagoval bojkotem celé akce.

Stát Izrael se k celé věci dosud nevyjádřil, protože mezi jeho čelnými politiky je stále ještě dost hněvu na Polsko za výše zmiňovaný zákon kriminalizující tvrzení o polské vině na holocaustu, jakož i za polské, často dost nemístné argumenty ve slovní přestřelce, která mezi oběma zeměmi za poslední rok panovala. No a protože pro nemístné, nespravedlivé a velmi urážlivé argumenty nešli daleko ani Izraelci, celý spor o Jad Vašem tak zase o kousek zatvrdil Poláky v přesvědčení, ze Židé (ne Izraelci) lžou.

Je to nesmírně smutná situace, právě proto, že se obě strany nechtějí navzájem poslouchat. Obě mají za sebou zkušenost, která by je v ideálním případě měla vést spíš k vzájemné spolupráci, než k tomu, co se právě děje.

Vlastně je to celé, jak říkají Poláci – czeski film: nikt nic nie wie (český film: nikdo nic neví). Aneb, jak říkáme my, „já o voze a ty o koze“. Škoda, velká škoda.