Bloudím mezi regály hypermarketu a očima přejíždím zdánlivě nekonečnou nabídku zboží. Mám čas, takže jsem odložila svůj obvyklý sprint po běžné trase a rozhodla se podívat, jestli mě nezaujme něco nového. Nejdu ovšem tak daleko, abych zalezla do jiného obchodu, než je ten, na který jsem si už jakžtakž zvykla.
Potíž je v tom, že výhoda velkých hypermarketů – totiž obrovská nabídka zboží, do které mohou nakupující libovolně dlouho zírat – se vinou fungování lidského mozku ukazuje být diskutabilní. Naprostou většinu nákupních rozhodnutí totiž děláme instinktivně, s podporou zkušeností. Maximálně se občas ujistíme, jestli se v oblíbeném obalu neskrývá něco jiného – třeba sýrová pomazánka místo sýra.
Když je mozek zahlcen informacemi… neboli podíváme-li se na regál, kde se na nás směje dvacet druhů zavařených rajčat krájených, drcených, půlených, čtvrcených, zprotlakovaných, s bylinkami nebo bez nich… tak buď sáhneme po povědomé plechovce, nebo prchneme a rozhodneme se upéct rýžový nákyp.
Je totiž dokázáno, že rychle si dokážeme vybrat jen z omezeného množství srovnatelného zboží. A jakmile se nedokážeme rozhodnout rychle, obvykle nákup vzdáme nebo automaticky saháme po tom, co kupujeme vždy. Což jde proti snaze obchodníka vnutit nám nové druhy zboží. Je to potíž, ukočírovat spotřebitele v době nadbytku!
To bychom ovšem těžko vysvětlovali někomu, kdo o nějakém nadbytku pouze slyšel. Vzpomněla jsem si totiž na vyprávění svého muže, který měl kdysi v osmdesátých letech možnost se nějaký čas potulovat po Mongolsku.
Dojmů měl mnoho. Jak z nesmírné odlehlosti tamější divočiny, tak ze setkání s většinou přátelskými domorodci žijícími sice ve stejném čase jako my, ale za úplně jiných podmínek.
Nezapomenutelná však pro něj byla návštěva místní masny. Přestože u nás se tehdy také regály neprohýbaly pod pestrou nabídkou, tady bylo zboží zcela unikátní – k dostání byly jen uzené kozí hlavy. Rohaté. Kdo by si za takových podmínek nevybral! 🙂
PS: Pamatujete si na krevní tučnici? To je něco, co bývalo kdysi dostupné v našich řeznictvích, když už maso došlo… 😛
A tak se vás dnes ptám – jak zvládáte výběr z mnoha položek? Máte nějaké pomocné metody na to, jak se nenechat zahltit?
Pokud nevím přesně co chci, je pro mě asi nejhorší knihkupectví – tam se dnes orientuju jen velmi obtížně, prostě těch knih je moc. Podobně se ztrácím v „hadrárnách“, myslím tím ty veliké obchody s oděvy, kde jsou desítky stojanů plných všelijakého oblečení – pokud nejdu pro něco velmi konkrétního, obvykle nekoupím nic. Zkrátka jsem nakupující, jehož chování jednoznačně odpovídá oné studii:))
Jo a ještě vzpomínka. Kdysi byly nedostupné cigarety zvané Sparta, prostě jen pro šikovné a znalé kuřáky a tabákové babičky v prodejnách.Cigarety se prodávaly i v šatnách restaurací.:-)
Takže přišel pán do Masny a ptá se zda mají Sparty. Nemáme, tady jste pane v Masně. Aha, tak pardon,vidím prázdné háky, tak jsem si myslel, že jsem v šatně. 🙂 No, dnes nepochopitelné a tak jsme tady žili.
Díkybohu, aspoň něco jsme shánět nemuseli… myslím ty cigarety 😛
Mám ráda kvalitní jídlo i ostatní co mi vyhovuje, takže jdu na jisto a mířím s vozíkem přímo na místo činu.Na jeden zátah objedu Kauf,Hyperku a Lídl, v malém městě je to všechno dostupné do cca 1km. Jinak farmáři kolem. Na jiné zboží nehledím a když tak velmi sporadicky, ta možnost výběru mne ubíjí.Oblečky kupuji hlavně v Sportisimu, takže jdu také najisto a velmi málo,potřebuji kvalitní boty na treky se psy a nepromokavé bundy,vše čas od času. Zatím jsem se vždy trefila do potřeby i vzhledu hadříků.
Statečná ženo… 😀 Ve Dvoře je Tesco, Penny a Kaufland. Do Kauflandu nikdy nechodím – fronty u pokladen jsou jen jedna z věcí, která mě vyhání. To druhé… ten obchod mi prostě nevoní. Kdysi, když začínali, tak jsem tam přišla a byla tam cítit zkažená zelenina (bohužel mám nos jako bloodhound:)) a to byl první bod dolů. Když se přidají davy lidí a nepohodlné parkoviště… 😛
Člověče, když otevřeli ten první Kaufland v Přerově, tak taky smrděl, strašně.
Já tam beru výhradně zmražené slepice o váze 1,20kg a hádejte pro koho je vařím ?! Nééé, pro MLP ne, ten má jen důvěru obírat 🙂
Tesco poblíž není jen v mém rodném městě a to je o polovinu dál, než jezdím. Jo a ovoce tam mají slušný.
V Hyperce a Lídlu vypadá jako už jednou jetý.
NoDede, Martin viděl kozí hlavy, já zase v Maroku velbloudí – čerstvé. Nikdy na to nezapomenu. Šli jsme se ve městě Fez projít jejich mšstským trhem (Souk. Krámky (stánky) venku i kamenné. Za výlohou jednoho maličkého řeznictví měli vystavené různé kusky masa a vnitrností, vše téměř obalené mouchami. A nad tím visely napíchnuté na hácích velbloudí hlavy. A nejen to, některé měly z hlavy staženou kůži vpřed a otevřenou lebku, asi aby byl vidět „čerstvý mozek“ (nevím, jestli při prodeji pak jen do hlavy hrábli a odvážili). Pro mne to byl hororový pohled. Ale asi jde o zvyk, v Evropě člověk vidí v řeznictvích vystavenou celou vepřovou hlavu, u nich holt velbloudí. Jenže ty velbloudí hlavy jsou přeci jen větší a…no dost děsné na pohled, navíc ten odkrytý mozek a ty mouchy. Nezapomenutelný zážitek.
Jinak, jako u Hači, u nás také nakupuje hlavně manžel – koupí přesně jen to, co dostane napsaného papírku. Tvrdí, že se mnou je nakupování pomalejší (má pravdu), on takhle už ví do které uličky zajet s vozíkem a na nic jiného nekouká. Já s ním jedu jen tehdy, když potřebuji jiné maso, než balené mleté hovězí, nebo sáčky kuřecích čtvrtek. Nebo, když si potřebuji koupit něco menšího pro sebe – ponožky, spodní kalhotky atd. Takže zatím co on je v potravinách, já koupím věci pro sebe. Oděvy jezdím nakoupovat samostatně, většinou do jednoho nebo dvou menších obchodů a i to je tak jednou za několik měsíců. A po hodnině posouvání ramínek na tyčích a případné zkoušce pár kousků toho mám zase na dlouho dost a kolikrát stejně odjedu aniž bych něco koupila.
Maričko, z těch velbloudích hlav bych měla noční můry! Brrr.
Maričko, v Albánii jsem viděla v masném krámku stažené ovčí hlavy, ale i s očima. To byl fakt divný pohled… jak ta stažená hlava na tebe kouká…..
Mám nezapomenutelnou vzpomínku z Moskvy v roce 1980. TO mě maminka vyslala ke svým známým, abych se lépe naučila rusky, což se vzhledem k mému negativnímu postoji ke všemu ruskému moc nepodařilo.
Ale…. jednou jdu společně s máminou známou (tak ve věku mé skoro babičky) po jednom z těch obrovských moskevských bulvárů (prospektů? – vím, že tak tomu říkají v St. Peterburgu, nejsem s jistá zda v Moskvě). Proste najednou vidíme obrovskou frontu daleko ven z krámu(až na to, že byla výrazně větší než jsem byla zvyklá z domova, celkem nic nového). Inu ta známá mě postavila do fronty a šla se podívat, co mají. Přišla spokojená, že mají maso. Což o to, na fronty na maso jsem byla zvyklá. Tak jsme stály, až jsme se po nějaké době dostaly do krámu. A tam jsem opravdu zazírala. Krám byl ÚPLNĚ prázdný, ale úplně. Prostě ani šiška salámu, ani ten nejhnusnější kus bůčku, prostě nic. Krám byl celý šedivý, holt se tam nemalovalo od bolševické revoluce. Pak jsem si všimla prodavačky. Ta byla v plášti kdysi bílém, celém umatlaném od krve(zaschlé i čerstvé). Za sebou měla tři velké dřevěné kádě. Tak jsem sledovala o divadlo. Prodavačka pleskla na váhu novinový papír, načež se obrátila a tou rukou nabrala hmotu z kádě, tou krvavou rukou vzala tužku, napsala cifru, zabalila hmotu a převzala umatlané bankovky, které kolovaly bůhví kolika rukama. Načež hodila na váhu další novinový papír…. a vše se opakovalo. O hygieně si můžete udělat obrázek sami. Přišly jsme na řadu, prodavačka vzala novinový papír, tou rukou od papíru a bankovek nahrábla další hmotu, zabalila, vzala tužku, napsala cifru, převzala špinavé rublíky… Bylo to něco jako vepřové medailonky (kousky tak cca 3-5 cm) a ta známá mi chtěla udělat radost, že mě pohostí…. No snědla jsem to (ze slušnosti) a dokonce jsem ani nechytila žádnou infekci. Neptejte se mě, proč to bylo všechno v jedné hmotě v těch kádích, dodneška jsem to nepochopila….
Takto vypadá, když fakt nemusíš přemýšlet, co koupíš…. Buď to urveš nebo ne a jiné nemáš.
Přesně tohle si z Moskvy pamatuju, prvně jsem tam byla v roce 1987. I jsem tam zažila (na Arbatu) řeznictví úplně prázdné, jen ty dámy s čelenkami ve vlasech tam byly.
Fuj. A samozřejmě někde byli ti rovnější z rovných, kteří dostávali věci „bokem“. Nesnáším už jen tu vzpomínku, na ty doby, kdy člověk držel v hrsti zelinář, řezník, nebo kdokoliv, kdo si „to“ uměl „zařídit“.
Pokud jde o nákup potravin, mám štěstí, protože MLP nakupuje docela rád a na rozdíl ode mě je i řidič, takže většinou nakupuje on. Ano, musím ho vybavit seznamem, ten se ostatně snažím psát průběžně, jakmile zjistím, že některá poživatina dojde. Někdy pak ještě konzultujeme telefonicky. 🙂 Nejblíž máme Kaufland, tak nakupujeme většinou tam, regály tam přestavovali relativně nedávno, ale už jsem si zase zvykla a zahlcená si nepřipadám. Kupodivu zajímavější a pestřejší sortiment má obchoďák místního majitele, tam ale zase MLP brblá, že je dražší.
Jo zahlcená si připadám tehdy, když se dostanu jednou za čas do obchodního centra mezi oděvy. V našem městě okresního formátu nic takového nemáme (chuckle) , tak se pokaždé těším, jak si to užiju. Často to ovšem dopadne tak, že se ponořím mezi regály plna euforie, abych pak na druhém konci vyšla zničená na duchu i na těle s pocitem, jak se těším na majitelku jednoho z našich dvou butiků, která na mě volá přes ulici, že mají nové zboží a že si určitě vyberu! 🙂
Nakupující muž je ohromná výhoda! To je pro tebe i pro Maričku 🙂
U nás taky hlavně nakupuje Jeník – ONO HO TO TOTIŽ BAVÍ!!! narozdíl ode mne. Taky vždy říká Terka – když jdeš do obchodu ty, tak doma nic nemáme, za to když jde taťka, tak nevím, co bych si vzala! (rofl) Je to pravda – já koupím chleba pro Jendu a kedlubnu pro mne a mám vystaráno … Jeník jde pro to samé a košík mu přetíká (rofl) .
Jinak on nakupuje i maso. „CO mám koupit? Co budeš vařit?“ ptá se. „Co ulovíš, to uvařím!“ na to vecu. A pak jsme napnuti oba…
Ygo, to je perfektní spolupráce! (inlove) Možná si pak dáš vedle kedlubny i… ředkvičky? 😀
Vaření s překvapením dělám, když rozmrazuju nepopsané balíčky s masem 😛
Nakupuju v místní sámošce, která má sortiment lepší než Penny, což je nejbližší a jediný supermarket. Další už jsou minimálně 17 minut jízdy autem. Občas nakoupím v Lidlu, ale v pátek tam většinou pošlu Mušketýra, neb v pátek je v Brně a obří Lidl má vedle firmy. Jejich sortiment a akce mám vcelku zmáknuté, tak píšu seznam najisto. Bývám dotazována na náhodně zahlédnuté zajímavosti. Jinak si jednou za 14 dní objednávám farmářskou bedýnku zvanou Pro rodinu na týden, kde je spousta věcí od lokálních dodavatelů, od mléka a vajec přes maso, sýry, jogurty po zeleninu. Jelikož hodně vařím, vyhovuje mi kupovat suroviny, polotovary moc nemívám ani v mrazáku…
Farmářská bedýnka na váš způsob se mi moc líbí. U nás to není – resp vozí se jen zelenina a to do Dvora a okolí a je třeba být v určený čas na určeném místě. Což je pro mě k ničemu. Naštěstí se dá v okolí ledacos poshánět (výhoda vesnic), ale dá to spoustu ježdění.
Myslím, že něco podobného je i v Benešově. Aspoň o tom Terezka něco říkala – objednáš si potraviny z různých farem a ve čtvrtek vyzvedneš. To se mi líbí též.
Bedýnka by se mi taky líbila….
Nemám ráda nakupování. Nikdy jsem neměla ráda nakupování. Měla jsem kamarádku (vlastně pořád mám :-)), která nakupování ráda. Když jsme byli na služebce v Praze, milovala Černý Most, Zličín a podobné příšernosti. Já zvládla max dva obchody a pak jsem šla na kafe a čekala, až se vyřádí. Teď jsem v klídku, cca 50 m mám COOP, kde se dá nakoupit základ a při své skleróze tam můžu i víckrát -:). Tady naštěstí regály nepřestavují, asi dobře vědí, že by je zákaznice ubezdušily 😀 .Nejblíž je cca 15 km Penny a tam regály předělali nedávno, což mě rozpálilo do běla, motala jsem se tam zmatená jak lesní včela a půlku prostě nenašla, už jsem neměla sílu se motat znova. Když si kupuju něco na sebe, nastává problém. Vyzkouším max 2 věci a končím, pokračování příště. Jsem děsná?
Ne, vůbec, úplně normální.
Taky nemám nakupování ráda (kromě těch malých obchůdků a našeho královopolského trhu, kde se s většinou prodávajících znám), oblečení kupuju přes internet z Tchiba a M&S, kde už mám vyzkoušené velikosti, v kamenném obchodě jsem si něco na sebe nekoupila už dlouho.
Vidíš, s tím Coopem a přestavováním máš pravdu… ani jedna z mých dvou oblíbených v dohledné minulosti přestavěná nebyla. Možná tam prostě mají na takové kraviny nedostatek místa 🙂
Nedostatek místa možná, ale já si spíš myslím, že COOP je zejména na vesnicích, kde se všichni znají a nakupovat tam chodí zejména starší lidé – ti mladší vesměs do práce dojíždí a nakupují ve větších městech. Než by dojeli domů má COOP zavřeno nebo je to jak u snědeného krámu. No a oni vědí (tím myslím vedení, ty ženský v krámě to asi moc neovlivní), že by tím tyhle zákazníky odradili a to tvrdím, že odradili spolehlivě a večerky vietnamců by měli žně -:).
Já si doma udělám písemný farplan co mám nakoupit a to dokonce postupuji podle půdorysu obchodu (Globus) a potom úspěšně profičím mezi regály, kde si čtečkou načítám položky, hážu do tašky v košíku, zaplatím na samoobslužné pokladně a mizíííím! Strašně nerada nakupuju. Katastrofa nastane, když jednou za čas se vedení obchodu rozhodne všechno přeskládat. To potom vztekle bloudím, hledám, v duši nadávám, neustále se ptám nešťastných doplňovaček zboží, zahlcených podobnými dotazy jako mám já, od stovky dalších bloudivších nešťastníků. Snažím se zapamatovat nové uspořádání. Alespoň to tříbí mozek a nemusím ani luštit křížovky nebo sudoku. Můj obchod se o mne stará.
Já si píšu průběžně seznam věcí, co mi dochází, než jedu na nákup tak to doplním a potom ho skoro pravidelně zapomenu na stole. Na svoji obranu musím říct, že vždycky skoro všechno přivezu. A co ne tak příště.
Ten Globus je – podle všeho – k závidění. 🙂
No co už – můj nejbližší je v Pardubicích, a takový nadšenec, abych tam jezdila, fakt nejsem 🙂
Já to moc nezvládám, bohužel nevolím ani rychlý výběr ani útěk, ale nekonečné tupé zírání na nabídku zboží a rozmýšlím a rozmýšlím. Naštěstí si posledních 15 let nechávám doručit nákup domů, a Tesco má jejich internetové stránky opravdu přehledné. Hlavně teda ani nemusím vybírat podle oddělení, jenom do vyhledávače napíšu rajčata, na 20 rozdílných druhů co se mi ukážou nehledím jenom se podívám, které jsou v nabídce a hodím do košíku. A můžu si nakoupit při sezení u televize s čajem, takže týdenní nákup je podstatně méně vyčerpávající než takhle dvě hodiny plazit po nějakém mega Tescu
Hmmchm, taková vymoženost na moravskou vísku zatím nedorazila. Moc bych to uvítala avšak když zadám zda doručují, tak bohužel, že prý možná brzo, co trvá už několik let.Ani Košík ani Dáme jídlo, prostě nic,musím lapnout do auta a jet do města.
Ani na českou, milá Jenny 😀 my si to prostě musím odjezdit 😛
Ani čtyřicet kilometrů za Prahu.
A to je tu občas vidím projíždět. Jen prostě nedovážejí …
Ano Jenny, je to hrozně frustrující, rojy jsem se snažila najít supermarket, který by v Česku doručoval nákup do domu pro maminku, ona řídila hrozně nebezpečně poslední roky, ale nedala si říct, protože jednou týdně potřebovala na nákup. Kolika důchodcům a nemohoucím lidem, i těm bez auta by to pomohlo. Ona by si klidně i na internetu zvládla nakoupit, tablet používá, jenom prostě není ta možnost. Přitom tady všechny větší řetězce doručují domů, i existuje pár internetových supermarketů co ani nemají obchody na normální nakupovaní, jenom sklady.
Jsem spíše impulzivní, takže když se při vaření plácnu do hlavy, že jsem zapomněla koupit ocet, jedu to rychle napravit a při návratu konstatuji, že mě ten zapomenutý ocet stál dvěstěpadesát korun. Pro mne by bylo nejlepší, kdyby v blízkosti stál malý krámek jen s octem.
Ber to tak, že jsi oběť své představivosti a inspirace 😀
Jéé, to je hezký, to se mi ulevilo! 🙂
Mně velká nákupní centra až tak nevadí, protože tam jezdím jedině s Terkou a s ní mám takovou Olympii prolétnutou za hodinu (rofl) – tož to se dá snést. Horší to je, když zabrousíme do Ikea či Dekatlonu (sport), tam to bývá na dlouho…
Jinak maso nakupuju většinou u řezníků (ovšem nejlíp opracované, největší výběr, nejchutnější jitrnice mají v Krásnu, to je beze sporu), větší nákup v Tescu (tam mi vyhovuje hlavně to, že každého čtvrt roku nestěhují máslo z rohu do rohu, jako třebas v Albertovi) a běžný nákup tam, kde je to po ruce. V malých obchůdcích nenakupuju hlavně proto, že tu takové nejsou – pominu COOP u nás na vsi, který chleba vyvažuje zlatem.
Výběr z mnoha položek zvládám tak, že se dívám do spodních částí regálu – a pak vezmu to, co znám. (rofl)
Jo – termín krevní tučnice jsem poprvé zaznamenala až na Zvířetníku, kde se nad ním někteří rozplývali a někteří ošklíbali. Holt devčica z dědiny, cera drobného kovorolníka, kde si veškeré maso vypěstovali a v obchodě se kupovalo jenom kuře (zabíjely se jen vynesené slípky). Ale v kačení sezóně byla krív (asi dle všeho krev na cibulce) každotýdenní sobotní snídaně – mňam, na čerstvém chlebu, to byla opravdu bašta. Jo, a vy, co se nad tím ošklíbáte – my, co jsme se o ta zvířata starali víme, kolik práce nás to stálo, a úctu tomu mrtvému zvířeti a naší lopotě jsme vzdali tím, že jsme to zvíře nakonec spotřebovali sakupikum celé – včetně hlavy, krve, peří i pařátků. (nod)
To je správný přístup hospodáře, milá Ygo. To my v Praze jsme holt čuměli do těch výkladních skříní, kde nikdy nedošla jen revoluční hesla 😀
A ještě k té krevní tučnici – my jsme ji kupovali na jízdárně, přilepšovalo se s ní psům. Dávala se jim na kolínka 😛
Fakt? Award to nesnášel. Teda, ne, že by mu nechutnala, ale úklid byl potom strašlivý
Tihle psi žili kolem stájí a nikdo to moc neřešil 😛 Měli to rádi všichni tři
souhlas Ege, úcta k životu zviřátka, úcta k práci a času – vše lze spotřebovat a využít…jen to peří jste dávali do sýpků a ne do jídla…..
Pochopitelně (rofl) (rofl)
Tohle byl přístup mojí babičky – o zvíře se postarat dříve a lépe než o sebe, zabít ho tak, aby se nebálo a netrápilo, a pak ho s chutí sníst. A taky babička spotřebovala všechno. Husí krev na cibulce jsme u ní jako děti jedli. Tehdy mi to moc chutnalo, dnes ale nevím, jestli bych si to chtěla dát. Taky pamatuju na chleba nakrájený na proužky, který nám babička máčela do husího sádla – to bych dnes už taky asi nedala.
Manžel měl tu možnost kdysi dávno také navštívit Mongolsko. Maso se tam prodávalo přímo na ulici v Ulánbátaru tak, že přijel „řezník“ a ukrajoval postupně maso ze zvířete. Na koho přišla řada, ten dostal právě ukrojený kus. Pěkně popořadě. Někdo hlavu, někdo zadek.
Jinak já nemám ráda velká nákupní centra, ale spíš menší obchody, kde se vyznám. I když je fakt, že jeden veliký s potravinami jsem navštívila před Vánocemi, nakoupila plno dobrot a nových chutí, ale taky utratila spoustu peněz! 🙂 A taky nemám ráda, když v obchodě cíleně přestaví regály a přemístí zboží, kde jsem byla zvyklá ho najít. Dělá se to záměrně, aby nakupující donutili projít celý obchod.
Líbí se mi farmářské trhy.
Metodu „Někdo hlavu, někdo zadek.“ měli prý i v Rusku, nezažila jsem to, jen o tom slyšela (od hodnověrných zdrojů).
Přestavování regálů mě štve a nic s tím nenadělám. Ovšem tím spíš potom zoufale hledám právě to, co znám, takže u mě to k mimořádným nákupům fakt nevede 😛
Přesně tak, jen mě to naštve a když najdu to, co hledám, koukám hned odejít =D
Byla jsem asi po třech týdnech v Lidlu a přesně – všechno zpřeházené, že jsem ledacos nekoupila protože se mi to nechtělo hledat.
To tak nesmíš brát. Oni to přehazují, abychom nezakrněli. Vlastně se starají o naše zdraví, abychom jim dlouho vydrželi 😀
Když jsem sama nebo s Janou tak to jde. Jakmile jsem se svou drahou polovičkou tak nemám šanci se zdržovat. Nevíš, co v Lidlu hodinu dělám ? když tam jedu jednou za čtrnáct dnů nebo za tři týdny? 🙂
Já se nakupování skoro bojím, ale holt musím svůj strach překonat. Takže co jde nakupuji po netu a jinak jednou týdně Lidl a venku zjistím, co jsem nekoupila. Zvířatům musím do Masny, takže to je týdenní nutnost a užívám si vlastně v Dianě. Asi bych si ráda užívala v malých obchůdcích a snažila se koupit něco na zkoušku, ale prakticky kupuji osvědčené
Chápu tě – před svátky vyrazit i do blbého Tesca je pro mě otázka velké odvahy a přesvědčování:))
Jezdím do nákupních center ráda. Ten cirkus, hluk a spousta světla je pro mě, jakožto obyvatele zabahněné divočiny, v zimě balzám na duši . A krásně se v nich dělají kroky 😀
Kupuju, co potřebuju. Konkrétní věci konkrétních druhů a značek. To mi nebrání, v klidu si přečíst celý regál, sáček za sáčkem a nechat tam. Někdy v budoucnu to třeba budu potřebovat.
A všimli jste si, že není tak jednoduché sehnat po roce věc, která se vám doma osvědčila a rádi byste ji kupovali dál? To mě docela otravuje.
Malé krámky nemusím. V centrech měst se nedá parkovat, a zboží bývá drahé a kdo ví, jak se otáčí. Když se v tom nemůžu pohrabat a prozkoumat to, bývám podezřívavá.
No vidíš, a já mám malé krámky a trhy ráda. Asi i proto, že nejezdím autem?
Tím to bude.
Já autem jezdím. Možná proto, že nebydlím ve velkém městě. Vlastně ani v malém. Takže do nejbližší sámošky to mám čtyři kilometry na východ. Farmu s masem dva kilometry severně. Pro mléko jedu na farmu šest kilometrů na západ, ale to se nepočítá, to mám cestou z práce.
Takhle získává procházení malých obchůdků úplně jiný rozměr 😀
Já vím, chápu, kdybych bydlela na vsi, taky bych asi nakupovala jinak.
😀 😀 Ano, tohle znám. A dokud mám auto, nevadí mi to…
To je jak u nás, nejbližší obchůdek cca 4 km, pultovka, tam ani za zlaté prase. O půl kiláku dál dvě samošky, tam tedy také nee (smrad, nepřehledné), o další půl kilometr Lidl. Tam chodím nejčastěji pro drobné nákupy, dál pokračuji do prodejny drůbeže, tam kupuji skelety pro psy. Do Billy ani náhodou, tam jsou pomalé kasy, zřejmě firemní politika, Penny je zoufalost sama. Do Tesca má člověk strach vejít, poté co snížili počet druhů zboží, což je eufenismus pro nedostatek financí anglického řetězce, tak má pocit, že za pět minut zavírají, nafurt. V Přerově jsou dva Kauflandy, jeden staré koncepce, přestavěný, moc to nepomohlo, šílené fronty u kas, druhý na vzdáleném konci města, dostupný pouze autem nebo MHD. Ale má samoobslužné kasy… To vše obejdu pěšky po vystoupení z autobusu, na nákup autem se do Přerova nedá, jen v nouzi nejvyšší, dopravní situace je zoufalá, pro nemístní nepředstavitelná. Běžně se jezdí na vzdálenější konec přes okolní vesnice, aby se nemuselo přes město… Velké nákupy děláme v Makru, tam nakupujeme i maso, často vezmeme celou kýtu ve visu, vykostím si ji a rozdělím jak chci já. Nákup v Makru má jen jednu nevýhodu, nakupuje se ve velkém. Ale to neva, sýr (gouda, eidam) je třeba nechat zaležet, olej, mléko se nezkazí.
Ale asi i kdybych bydlela ve městě, tak do malých obchodů nepůjdu, už kvůli tomu, že jsou to často pultovky, lidi stojící ve frontě a silně omezený sortiment.
Vždycky v pátek chodíme na velký nákup do Globusu.
Nákup mám napsaný na lístečku, ale rozhlížím se jestli nemají něco šikovného v akci.
V Globusu miluju jejich uzeniny a masnu a i v pečivu mají velký výběr.
Jinak jsem při nakupování konzerva. Jdu většinou po stejných věcech. Ale čas od času vyzkouším i něco nového.
A máme s mužem jedno heslo “ Co je italské, to je dobré.“ . A tím se řídíme.
Co se týče výběru z mnoha položek.
Víš DEDE já si ještě moc dobře pamatuji, jak za socíku měli v zimě v Ovoci a zelenině brambory, cibuli a zelí. A jinak ničeho nic.
Já si té možnosti výběru ještě pořád docela vážím.
Já si pamatuju, jak byl Andy nemocný, měl průjem – bylo mu devět měsíců, takže byl květen. A já jsem v obchodě nedokázala sehnat ani tu pitomou mrkev! Nakonec jsem musela koupit sterilovanou. Dobře si vybavím ten vztek a bezmoc. Mrkev! Jo a brambory už tou dobou taky nebývaly… (mluvím o Praze)
Mezi regály hypermarketu nebloudím, protože tam nechodím. Jen dvakrát jsem „utrpěla“ brněnský Globus a už tam asi nepůjdu (proti sortimentu nemám nic, ten je úžasný, hlavně to jejich řeznictví a lahůdky; proti rozloze hodně, je to na mě fakt moc velké).
Snažím se nakupovat spíš v menších obchodech a spíš základní suroviny. S těmi rajčaty jsem si udělala test – koupila jsem ta, která mají u nás v obchodě, nakonec z toho kupodivu nejlíp vyšla ta nejlacinější.
jj, máte první a velikej Globus….já takhle trpím u nás v Hypernově a jdu tam tak 2 x ročně, právě proto,že mne z ní bolej nohy…je zajímavý,že když vlezu na Čerňáku do Ikey, tak bolest noh nikde 😀
mám ráda malý obchůdky (sýrový, čokoládový,mitrovskou masnu, vinotéku,), miluju krámky s čajem, kávou a kořením, starý trafiky s tabákem, řeznictví v Bylanech a ve Slatiňanech ( pod schůdky)…ale je pravda, že u nás nedám dopustit na Globus a polabinskej Lidl.
Nákup provádím vcelku stejně, vím, pro co jdu, mám „švédskej“ seznam (A4) a sleduju slevy, protože je rozdíl,koupit si kafe za 189,- nebo za 84,90. Ale moc se nerozhlížím, jdu cíleně podle seznamu. Kochám se v těch malejch…třeba v tom sýrovém, bych se nejradši zavrtala do bochníku starý kozy, jako kdysi pánové Sovák s Menšíkem do kremrole, kutala bych chodbičky a přitom ochutnávala… v těch malých krámkách, jsem pro obsluhu paní M., v těch velkých neadresná mladá paní (asi blbě viděj).Občas v těvh malých experimentuju, tam se nebojím, dostanu ochutnat a mohu se rozhodnout, nikdo na mne netlačí,reklama na mne necílí…
Krevní tučnice- to byla samostatná komnzerva s tímto názvem, kachní a husí krev, byla samostatná konzerva…milovala jsme oboje, mamka ji restovala na cibulce, byly k tomu vařený brambory…moc mi to chutnalo..nebyla to náhražka, my se na to těšily, nám to moc chutnalo, co bych za ty konzervy dneska dala- klidně stovku za kus, kdyby byly tak dobré jako tehdy…kozí hlavy v masně nepamatuju, to jsem zažila až v Tunisu..kozy a ovce a hejna much…turisti se na súku ušklíbali a večer to v pohodě baštili v hotelu 😀
slanej čaj jsem pila na Dnu mongolské kultury, kumys jsem nedala, ale následně vnitřnosti zašité do ovčího žaludku s ovesnými vločkami a ovčím tukem,to jsem dala a nebylo to zas tak špatný…(jj haggis), takže výsekové maso,konina, vemínko, testes…ledvinky, plíčky, pajšl…no jo, pro někoho nepoživatelné,pro mne dobrota, holt je maminka uměla dobře připravit….
Taky mám ráda malé obchody, popravdě většinu svých jednoduchých nákupů dělám tam. Mezi malé si počítám i Coop v Miletíně a v Podharti – obě malé sámošky mají něco do sebe a v Podharti mi objednávají bílý bezlaktózový jogurt, který jinak ve Dvoře prostě neseženu. (V Rožnově ho má Albert:))
Občas musím do supermarketu – pak je to Tesco. Zvykla jsem si na něj a má automatické pokladny 😀
to má Globus taky- já ty pokladny miluju, tedy v super-hyper…ale Coop nemusím, je tam šíleně draho a většinou nic nemaj (alespoň ve Strážku)
Řekla bych… výběrově draho. Tedy některé věci, jiné ne. Vím, pro co tam má cenu jít. A někdy prostě vyhraje poloha – když mi stačí skočit do Miletína místo do Dvora (v Miletíně se snadněji parkuje:))
I v Coopu se stavím když to mám při cestě. Protože když si spočítám PHM a čas tak to zase s cenami na některém zboží vyjde. CO se mi zdá drahé tak nekupuju.
Krevní tučnice nebyla žádná náhražka za maso. Byla to husí a kachní krev s husím a kachním tukem a dalo se z ní udělat všelicos, nejjednodušší bylo osmažit ji na cibulce osolenou, opepřenou, s kmínem a majoránkou. Výsledek byl taková husí obdoba jelítkového prejtu. Já to nikdy nejedla, nemám ráda jídla z krve, nejím ani jelita nebo tlačenku, ale pamatuji se na to, naši to jedli. Dnes to zájemci docela obtížně shání na husích a kachních farmách.
Měla jsem známého, co taky v osmdesátkách jezdíval do Mongolska, a líčil ještě větší hrůzy, než kozí hlavy v obchodě. Třeba kumys, v kterém plavala srst, nebo jačí oko, které se nedalo odmítnout. Osolený čaj s máslem a mlékem byla proti tomu procházka růžovým sadem 😀 .
Já sama jsem tedy byla taky docela fascinovaná třeba v Káhiře staženými kozami visícími u masných stánků na tržištích v tom vedru a v hejnech much. Ale proti gustu …
S nakupováním moc problém nemám. Vím, co chci, obvykle se držím vyzkoušených a prověřených potravin a pro jistotu ještě čas od času kontroluji, jestli je složení a výrobce pořád stejný. Když chci něco nového, důkladně to prozkoumám – do potravin chodím s lupou 😀 . To obrovské množství mi nevadí, nemám žádnou zvláštní metodu, prostě dokážu bez problémů ignorovat reklamu a tu záplavu zboží, co se na mě valí. Hm, asi nejsem zrovna nejlepší zákazník 😀 . A třeba s oblečením nebo s botami problém nemám, tam vím, co chci, a obvykle to taky koupím.
Maso na trhu, včetně uzených kačen komplet s hlavou i nohama jsem vídala na Taiwanu. Ale tam měli i na trhu chladící pulty, většinou, takže žádná hygienická hrůza, aspoň na první pohled. 🙂
Krevní tučnici si pamatuju z prázdných krámů 🙂 Zapátrala jsem, jestli se to ještě vyrábí, vyhledávač vyplivnul odkaz na dávnou diskusi, kde psal WWW svoje krásné povídánky https://neviditelnypes.lidovky.cz/zviretnik/btw-kolik-je-kousek.A060310_000523_p_zviretnik_dru/diskuse/2
Článek, ke kterému ta diskuse patří, jsem si rozklikla až nakonec. Napsala ho Dede 🙂
Taky jsem tu diskusi našla. 🙂
Krevní tučnice byla i tehdy poměrně nesehnatelná.
V potravinách většinou kupuji to, co znám. Občas chodím nakupovat s lístečkem, ale často ještě něco přihodím. Poslední rok využívám i internetový obchod Košík a jsem s ním spokojená. V klidu si doma vyberu, co chci. I když, přiznám se, že mě k tomuto způsobu nákupu donutila moje loňská operace, do té doby jsem měla pocit, že si musím vybrat osobně i mouku.
Doslova nesnáším velká nákupní centra – tam jdu jen když není zbytí a to pouze do konkrétního obchodu – třeba pro čokolády.
S nákupními centry jsem na tom stejně – naštěstí u nás žádné není, nejbližší je v Hradci Králové. Tam jezdím zase většinou jen nahrávat a rádio je v centru – jinými slovy místní Futurum vidím šťastně tak maximálně třikrát do roka 😀
Moc ráda bych nakupovala potraviny na netu – třeba Rohlík má výbornou pověst. Jenže holt v prdelákovech daleko od větších měst, ještě nefungují…
Rohlík a Košík…proč nezajíždějí do měnších dědin, to nechápu…přitom by si lidi rádi objednávali, ti mladší určitě a pro ty starší by klidně přihodili,stačí se domluvit…..ale když k nám na Strážek přestal jezdit pojízdný pekař i řezník, musím holt psát ten „švédskej“ seznam a nakupovat u nás a vozit proviant odsud…
Ono je to logické, málo klientů, moc kilometrů, ve srovnání s městem. Navíc dnešní senioři tomu nevěří, mnoho z nich si na netu neobjedná (čest výjimkám), takže ti mladší to ne vesnicích nezachrání. A za pět deset let… pokud si někdo promyslí vhodný obchodní model… třeba se dočkám 🙂