V první části jsme si popsali obecné aspekty ježdění po Americe a teď se zaměřím na pár specifik, kterých jsem si stihl všimnout (a věřím, že jich je mnohem více).

Vancouverský slalom

Protože jsem nejvíce kilometrů najezdil po kanadském Vancouveru, nemohl jsem si nevšimnout jistého „kulturného špecifiká“. Vancouver je obývaný obrovskou komunitou východní Asie a Indie. Takový taxikář je téměř výhradně Ind. No a tamní provoz je proto ještě o řád divočejší než v jiných amerických městech. Blinkry se nepoužívají až tak často, jak bychom byli zvyklí, běžná rychlost je ještě o kus svižnější, stopky jsou jen teoretické a občas někdo odbočí na červené i doleva, kde by se to úplně nemělo.

Ale co je opravdovou specialitou Vancouveru, je slalom. Jde o to, že valná většina hlavních Vancouverských ulic je tvořena 2+2 pruhy oddělenými pouhou žlutou čárou. Toto nastavení však zůstává i na křižovatkách. Tedy většině křižovatek chybí odbočovací pruhy. A semafory fungují jako u nás, na zelenou při odbočení doleva, dej přednost protijedoucím. Navíc pokud ulice není dost široká, tak v pravém pruhu občas překáží parkující auta, nebo tam někdo zajíždí do zahrady či boční uličky.

A to zadělává na následující problém: Při hustém provozu, jaký tam panuje, se držíte vlevo, protože plánujete jet dlouho rovně, ale na křižovatce se na zelenou auta nerozjedou. Proč? Protože před vámi jedno nebo dvě auta odbočují doleva a musí počkat až dlouhý štrůdl aut v protisměru projede rovně. Nakonec oni odbočí až na červenou a vy…čekáte dál na další zelenou. Proto kdo je odvážnější a dostatečně si to najezdil jezdí Vancouverský slalom.

Vlevo předjíždět a objíždět stojící auta, ale křižovatky projíždět vpravo pokud je tam více aut, protože jeden odbočující doleva vás zasekne na dlouhé minuty. Kolikrát se stane, že zastavíte za autem v levém pruhu a auto se rozhodne, že odbočuje doleva, tak stojí na zelené dál. Vy se snažíte přejet doprava a objet ho, ale to už často dělá někdo rychlejší za vámi. Vy tak bojujete rychlou akcelerací o svůj prostor v pravém pruhu.

Při možnosti odbočit doprava na červenou je na křižovatce obvykle v pravém pruhu klidněji, ale zas mnohem pomaleji. Tak jezdíte spolu s indickými taxikáři a jinými odvážlivci pravá-levá-pravá-levá a takhle klidně 5 nebo 10 km, protože síť ulic je vesměs pravoúhlá a vy odbočujete jen jednou nebo dvakrát. 🙂

Vyfoceno na StreetView a denní realita. Ten co odbočuje doleva blokuje toho v levém pruhu, tady teda aspoň auta neparkují přímo v tom pravém pruhu, což se také stává.

Takhle člověk zjistí, jak znalost terénu je důležitá, každá ulice a křižovatka něčím specifická a odhad nejrychlejší trasy není ta nejkratší. Po měsíci už jsem opravoval i navigaci.

Ceny benzínu ve Vancouveru

Vancouver má ještě jedno nepříjemné specifikum. Cena benzínu tam je o 30 % a více vyšší než v mnoha jiných částech Kanady. Je to způsobeno tím, že v okolí není (na rozdíl od zbytku Kanady) žádné ropné pole na těžbu. Ropa se dopravuje starým ropovodem z Alberty přes obrovské pohoří Rockies, ale jeho kapacita zdaleka nestačí pro poptávku metropole. Takže se část ropy tahá z jihu ze státu Washington z USA.

Metropole Vancouver má i svou rafinérku v Burnaby, která ale také prochází častými opravami, takže se zpracovaná ropa mnohdy vozí kamiony, vlaky, loděmi… A aby toho nebylo málo, tak je tam benzín zatížen daněmi jako „uhlíková“ nebo „TransLink tax“ (Translink je dopravní společenství jako je PID nebo IDSJMK, tedy jde o příspěvek na MHD). Řešením má být nový kapacitnější ropovod z Alberty a také lepší propojení s USA. Jenže ejhle, to se zas nelíbí environmentalistům, kteří proti těmto stavbám protestují (na to, že to je jen trubka…)

https://www.opb.org/news/article/trans-mountain-expansion-pipeline-vancouver-protest/

A občas se zas naštvou místní a protestují proti vysokým cenám benzínu (cca 1,4-1,6CAD což je 24 – 27kč za l), protože většina aut tam opravdu moc úsporných není a spotřeba 10 litrů na sto je tam brána jako „přiměřená“.

Křižovatky

Křižovatky v USA a Kanadě se také od našich zvyklostí liší. V minulém díle jsme zmínili semafory. Těch je tam požehnaně, protože (jak Andy zmínil v komentářích u minulého dílu) v Severní Americe kruhové objezdy neznají, případně jen jejich velmi omezenou verzi v obytných čtvrtích a na okrajích měst. Křižovatky řízené semafory vcelku umí jakousi zelenou vlnu, takže po hlavních tazích není průjezd nejhorší, ale moc nekalkulují s objemem dopravy, takže se hezky spravedlivě dělíte o čas s nějakou uličkou mezi chatrče, kde projede 5 aut za den.

Ve Vancouveru už toto trochu modernizovali a zavedli „blikající zelené“. To máte klasickou městskou čtyř/ šestiproudovku (typicky v Praze Evropská, Legerova, v Brně Koliště, Zvonařka) a z ní odbočuje na obě strany nějaká pidiulička mezi domky. Objem provozu na hlavní je obrovský, zastavovat to semaforem způsobí dopravní zácpy. Tak na hlavní umístili semafor s blikající zelenou z obou stran (blikání říká, řidiči bacha, kdykoliv tam může padnout zelená nebo tam někdo z boční ulice vjet).

Na vedlejší semafor není, jen stopka. Když někdo přijede po vedlejší a zastaví na stopce, tak ho kamerka uvidí a sepne se stopka na hlavní. On nepotřebuje semafor, uvidí, když auta zastaví a pokud tam žádná nejsou, tak ani nemusí čekat. Chodec si musí pro přejití silnice na tu svou zelenou počkat, protože pokuty za přecházení na červenou jsou až 200 dolarů.

Nejen v obytných čtvrtích je pak velmi obvyklý model křižovatky „all-way-stop“. Což je křižovatka, která má ze všech možných vjezdů značku stop. První, kdo na stopce zastaví, z ní i odjede. Občas dochází k takovým nejistým situacím, kdy si někdo není jistý, jestli přijel před tím druhým nebo ne, ale nějakým mávnutím se to vždy vyřeší. Hlavně, že se křižovatkou projelo pomalu a případný náraz by skončil jen pomuchlanými plechy a pomyslete na děti!

Horší je, že takové all-way-stop se vyskytují někdy i na docela velkých a důležitých silnicích, aby si město zajistilo nějakou bezpečnost v centru.   Reálně pak stejně většina lidí na stopce jen přibrzdí, mrkne na strany a jede dál, zvlášť při odbočování doprava ty stopky dodržuje málokdo, ale pozor, některé all-way-stop křižovatky mají i kameru.

Policie

A co na to všechno policajti? V Kanadě dá se říct nic moc, tam na to tak kašlou, že v nedalekém Richmondu u Vancouveru dokonce probíhaly ilegální závody, o kterých každý věděl. Moc často je nevidíte a každý vám řekne, že musíte jet fakt šíleně, aby vás zastavili. Výjimkou jsou národní parky, školní zóny či jinak specifické oblasti, kde vás některé pověřené osoby pokutovat mohou.

V USA už je to trochu hrana, ale také všichni říkají, že stačí nejet nebezpečně (a bacha na school zone). Viděl jsem je zastavit jen sporťáky, nějaký normální auto jsem odstavené policajty neviděl, takže asi stačí nebýt cvok. Nicméně ruletu hrajete vždycky, nějaké příhody, kdy zastavoval policajt za překročení o 5mph jsem četl, nicméně jsou velmi raritní. Stacionární radary mají jen na opravdu frekventovaných křižovatkách v semaforech.

Jinak, co jsme zvyklí u nás, úsekové měření, to tam obvyklé není. Platí stejně jako u nás, že je větší šance narazit na policistu měřícího rychlost v nějaké zástavbě než na širé silnici. Blbé je, že pokuty jsou docela vysoké a vše záleží na náladě policisty. Nějaké postupy a kodexy tu neplatí. To pak může vést k nepříjemným zkušenostem, jako že vás předvolají k soudu, abyste podal vysvětlení a zaplatil pokutu + náklady na řízení.

Na druhou stranu mám hodně ohlasů, že k cizincům jsou většinou slušní, ještě poradí nebo jen upozorní. Jen je třeba jednat s policistou s odstupem, nehrabat se v kastliku nebo se mu nedotýkat auta. A bezdůvodně vás zastavit nemohou, není nic jako namátková kontrola.

No a extra kapitolou jsou celníci, ale to platí snad pro celý svět. Míra jejich zájmu o vás bude opravdu záviset na jejich náladě a „jak se jim líbíte“. Oni mají moc nad vaším časem a vy s tím nic neuděláte (ostatně nemusíme chodit daleko, na to stačí přecházet z Ukrajiny do EU).

Blbuvzdorné značení

Pokud jde o silnice, tak ani většině svéprávných cizinců se asi jen tak nestane, aby nějaké značení či nařízení nepochopil. Značení v Americe počítá s tím, že jste naprostý dement. Uvidíte třeba vážně míněnou značku zákazu parkování na dálnici (asi jako by ji dali na lanový most na Jižní Spojce), u většiny značek budete mít ještě dodatečné textové vysvětlení do míry nejnižší možné inteligence, jako třeba:

Snad jednou z mála výjimek jsou cedule povolující či omezující parkování, které dokážou být výkladově tak obsáhlé, že si jejich platnost či zpoplatněnost pomalu musíte rozkreslit, př. ze Seattlu:

A to tahle je ještě jednoduchá. Viděl jsem i něco takového, ale toto jsem vygooglil:

V centrech menších měst (kde však kdekoliv o ulici vedle zaparkujete zadarmo) a v ulicích širšího centra větších měst (kde však kdekoliv mimo bude zákaz parkování mimo rezidenty) se pak parkování řeší starými dobrými parkovacími hodinami.

Pravé hodiny pro auto vpravo, levé hodiny pro auto vlevo. A kolik drobáků vhodíte, tolik dostanete minut na parkování. Ale pokrok jde kupředu, místo těchto hodin můžete použít i aplikaci. Každopádně po vhození mincí hodiny pak ukazují, kolik máte ještě času. Přišel jsem tak na fígl, že když jsem viděl někoho odjet, tak jsem nahradil jeho místo a většinou získal některé jeho předplacené minuty.

Jedna hůře vysvětlená, pro nás nová značka se na tom kontinentu vyskytuje. Je jím „restricted lane“. A tahle značka nabývá opravdu všemožných hodnot.

My tenhle znak z amerických filmů známe pod označením „car pool“ tedy sdílení auta. Tedy pruh pro auta vezoucí více než jednoho pasažéra. To jsou však jen ta, co mají na sobě nápis „HOV“ a číslo (existují i HOV pro 3), jenže to je jen jedno z využití. Používá se i pro motorky, bicykly, autobusy nebo nízkoemisní auta. Jednou jsme takhle jeli bus pruhem, protože jsme se koukali jen na ten znak jako ve filmech, až pak nám to došlo (naštěstí bez pokuty).

Auto pro život

A jak je to tam s tou potřebou auta pro běžný život? Fakt to bez něj jde hodně špatně. Ve velkých městech se to dá, MHD tam je rozvinutá, v takovém New Yorku nebo Chicagu i s delší tradicí než u nás (mimochodem Vancouver je v tomto velmi příjemným překvapením, jeho MHD je na americké poměry špičková), ale v čemkoliv menším (což v případě ČR v čemkoliv menším než Praha) to prostě bez auta nejde.

Ve velkých městech, kam nevede metro či metropolitní železnice, jste odkázáni na autobusy a ty jezdí stylem „zastávky každých 300 metrů“. Kamkoliv dál dojet je naprosto úmorné (pamatuji, že do Wallmartu jsem jel 50 zastávek autobusem a bylo to asi 13km). V Americe objevili stejně jako u nás před lety kartičkový systém. Tedy každé město má svou nabíjecí kartičku. No po nějaké době zkoušení MHD v každém městě už se mi kartičky nevešly do peněženky. Aby to nebylo málo, metropolitní železnice obvykle není integrovaná do sítě MHD, takže se za ni platí extra jízdenky což je stále značně předpotopní stav.

Ono ani s tím autem to není sranda. Trochu větší města mají krom silného provozu i drahé a věčně plné parkování. Pravda autem dojedete úplně všude (dokonce i doprostřed farmářského trhu), ale musíte si rozmyslet, jestli tam opravdu zaparkujete a za kolik. Hlavně design těch měst je takový, že i kdybyste mohli, tak pěšky jít nechcete. Jsou to obvykle nekonečné kilometry zástavby, přerušené obchoďáky na nějaké důležitější křižovatce.

V centru je to lepší, tam krom mrakodrapů jsou občas i parky, nějaké monumenty a kulturní centra, ale to zas jen u těch největších měst, naopak v menších obcích o 5000 obyvatelích není divné jet si nakoupit na benzinku. Pohybovat se v Americe po městě velikosti Hradce Králové jinak, než autem prostě nemá smysl. I když si řeknete, že přece ty dva kilometry dojdete, tak toho začnete litovat. Pravděpodobně nebude absolutně nic k vidění, kolem vás jen auta.

Ta míra lokální dopravy vás zaskočí, když po relativně prázdné silnici najednou vjedete do dopravního šílenství města, které je malé i na naše poměry. Nejzajímavějším příkladem byl kanadský Banff, což je takový ekvivalent Špindlerova Mlýna. Tedy nevelký, ale turistický. Vjedete do totálních zácp a řešíte, kde zaparkovat. Najednou kroužíte a potkáváte stejná auta, která krouží proti vám. Pak zjistíte, že s vhodným informováním lidí předem, kde mají zaparkovat, by řada dopravních zácp vůbec nevznikla…

Dede: Děkuju a poučný článek odžitý na vlastní kůži! A doplňuju pár otázek:))

Jezdíte někdy v zahraničí? Jak rychle se vám daří přizpůsobit se místním poměrům? Zaskočilo vás na cestách něco, co si budete už vždycky pamatovat? 🙂