Minulý týden jsme publikovali rozsáhlou analýzu na téma amerického atentátu na generála Íránských Revolučních gard (IRGC) Kásima Sulejmáního. Od té doby se ovšem věc poměrně překotně rozvinula.

Ještě v době psaní předchozího článku nebylo zřejmé (byť jsem měl své podezření, o kterém jsem psal na sociálních sítích), že letadlo Boeing 737-800 společnosti Ukraine International Airlines bylo omylem sestřeleno íránskou protivzdušnou obranou, ale vzhledem k nezvratným důkazům i samotnému íránskému přiznání po třech dnech lží, můžeme říct zcela bezpečně, kdo za to může.

Jistě, zůstává stále ještě otázka, zda to bylo skutečně omylem, nebo ne, ale zrovna tohle se dá íránskému režimu věřit. Sestřelení letadla nebylo docela určitě v jejich zájmu, naopak – zcela to Íránu znemožnilo si hrát na oběť amerického útoku. Takový totiž byl výsledek íránského selhání navenek; selhání, které mnozí přirovnávají, pokud jde o otřesení důvěry k funkčnosti režimu, k Černobylu. Ovšem zajímavější je dopad, jaký mělo íránské přiznání dovnitř.

Írán se k sestřelení letadla přiznal v pátek 10.1., a prakticky okamžitě poté začaly demonstrace proti režimu. Ne proti konzervativcům, nebo IRGC, ale proti režimu jako takovému a specificky přímo proti jeho hlavě, ajatolláhovi Alímu Chameneímu; na demonstracích se od té doby provolává heslo „Smrt Chameneímu“. Drobná, leč důležitá odbočka – v perštině „smrt něčemu“ neznamená doslovně přání smrti, ale volně se to dá do češtiny přeložit jako „pryč s něčím“ nebo „k čertu s něčím“. Peršané běžně přejí „smrt“ dopravním zácpám nebo špatnému počasí. Samozřejmě v tomto kontextu to ovšem má politický náboj, protože „Smrt Americe“ a „Smrt Izraeli“ byla celá léta asi taková hesla, jako u nás „Se sovětským svazem na věčné časy“; režimní mantry, které se už říkaly tak nějak automaticky. O to zajímavější je, vidět je otočené proti nejvyššímu vedení země.

Mezitím se o víkendu objevily záběry, jak lidé záměrně obcházejí americké a izraelské vlajky, namalované na chodnících tak, aby po nich šlapali – a jak křičeli na těch pár, co to pořád ještě dělali. Mezi lidmi se začalo šířit heslo, že hlavní nepřítel není Amerika, ale že sedí doma (tím se samozřejmě myslí režim).

V úterý 14.1. se začali na kameru, v hlavním vysílacím čase, omlouvat novináři ze státních médií. Například Dželáre Džabbárí, moderátorka státní televize IRIB, se na kameru omluvila před diváky za třináct let lží a odešla z televize; totéž pak učinila druhá moderátorka, Zahra Chátámí, obě velmi populární novinářky a tváře státní televize. I jiní novináři státních médií se začali vyjadřovat otevřeně.

To samozřejmě ještě více podnítilo odpor lidí vůči režimu; ve středu 15.1. se po íránských sociálních sítích začala ve velkém šířit výzva k účasti na protirežimních demonstracích – a přestože tento týden do demonstrantů bezpečnostní síly pálily ostrými, demonstrace neutichají.

Každému, kdo zažil pád komunistických režimů ve střední a východní Evropě z toho, co se děje, musejí vracet vzpomínky na annus mirabilis 1989; a podle toho, co se mezi lidmi šíří po Twitteru (a co si, díky Google Translate můžeme přečíst, i když neumíme persky), je ta atmosféra srovnatelná s revolucí v Rumunsku; a vůbec bych se nedivil, kdyby na ajatolláha Chameneího čekal podobný osud, jako na Nicolae Ceauşesca.

Mezitím je ovšem zajímavá reakce zahraničí.

Ve středu 15.1. spustila Evropská unie mechanismus řešení sporů vycházející z jaderné dohody s Íránem, který může vyústit v její vypovězení ze strany EU a opětovné naložení sankcí na režim. EU zmínila sestřelení ukrajinského boeingu, a hlavně íránské lhaní jako chování, které už nelze přehlížet; režim se tak dostal pod větší tlak z této nečekané strany.

Celé dění v Íránu má ovšem pozoruhodnou reakci ze strany západních progresivních komentátorů a politiků. V úterý 14.1. proběhlo v americké Sněmovně reprezentantů hlasování o rezoluci k Íránu, která neprošla poměrem 226:191 a kterou potopili sněmovní Demokraté; rezoluce odsuzovala Írán za sestřelení civilního letadla, lhaní, zatčení britského velvyslance v Teheránu a vraždu na 1500 demonstrantů v průběhu posledních dvou měsíců, jakož i vyjádřila podporu íránským demonstrantům a vyzvala Írán k dodržování lidských práv.

Ještě před sestřelením letadla totiž padala celá vina na prezidenta Donalda Trumpa, Demokraté odhlasovali (co pravda, nezávazné) omezení Trumpovy válečné pravomoci a progresivní komentátoři se předháněli v tom, aby ukázali, že je Trumpův ostrý postoj proti íránskému režimu div ne příprava na třetí světovou válku. Nakonec to spíš vypadá, že z toho může být největší šance na mír na Blízkém Východě po připravované „Dohodě století“, která se týká budoucího izraelsko-arabského uspořádání.

Postoj západních progresivních komentátorů a politiků k Íránu je ovšem zvláštní. Někteří, včetně mnoha z těch, kteří normálně zahraniční politiku komentují, téma ignorují úplně – Alexandria Ocasio-Cortez nejdřív ostře kritizovala Trumpa za atentát na generála Sulejmáního, a od doby, co se Írán přiznal, že sestřelil ukrajinské letadlo je úplně ticho; totéž se týká Ilhan Omar, která se k celé věci vyjádřila jen tak, že je proti dalším sankcím na Írán a spousty, spousty dalších amerických či britských novinářů a politiků. Ticho po pěšině, které je občas přerušované podporou íránského režimu, coby entity, která se staví proti Západu. O nějaké podpoře demonstrantů nemůže být vůbec řeč.

Celý tenhle přístup byl nejlépe korunován reportáží norské novinářky Sidsel Wold z veřejnoprávní televize NRK, známé svou velkou kritičností vůči Izraeli a opakováním propagandy Hamásu; aniž by vůbec byla v Íránu, měla v době probíhajícího pohřbu generála Sulejmáního v Dagsrevyen, hlavních večerních zprávách NRK, živý vstup z Istanbulu, kde vysvětlovala divákům, jak pohnutí Íránci jsou, jak jsou semknutí kolem milovaného generála a islámské republiky, a jak celá země truchlí. Nic o tom, že tam spoustu lidí režim prokazatelně naháněl násilím, nic o tom, že mají lidé režimu plné zuby.

Zkrátka a dobře, v očích západních progresivních komentátorů, pokud Íránec křičí „Smrt Americe“, je to hodné zpravodajského výstupu, ale pokud křičí „Smrt diktátorovi“ a pokud požaduje demokracii západního střihu a tržní hospodářství místo aktuálního, centrálně plánovaného, je ticho.

Proto bychom měli o Íránu číst, mluvit a psát – v roce 1989 bylo pro nás velkou vzpruhou, když nám fandila celá západní Evropa a Amerika; to, že jsme cítili jejich oporu, že jsme na správné straně dějin, pro nás bylo velkou vzpruhou. Zejména v době, kdy na tyto hodnoty velká část západního světa rezignovala, bychom to měli právě z naší pozice umět předat dál.

A děláme to? Slyšeli jste kteréhokoliv našeho ústavního činitele se jakkoliv k Íránu vyjádřit?

Těžko. I u nás je totiž jen ticho po pěšině.

Logo mapa 3