Koukám se hezky ozdobený plátěný sáček, ve kterém mi předala vánoční dárek moje kamarádka Dana. Vím, že ho malovala už v červenci při svém pobytu v Kyrgistánu. Tiše žasnu, že svedla nic neříct ani ukázat skutečně až do Vánoc!
To bych nedokázala. Jsem totiž nedočkavý dárce. Vzrušení nastane už ve chvíli, kdy mě napadne ten extra speciální dárek, kterým chci někoho potěšit. Ve chvíli, kdy se mi ho podaří získat, mi už jde pára z uší samou touhou ho budoucímu obdarovanému strčit pod nos, abych viděla, co na to řekne. Že bude mít radost. Mám ohromnou radost, když udělám radost!
Zrovna jsem chtěla napsat, že jsem tak trochu dětinská, když mě napadlo… děti! Jsou tak upřímné, když něco dostanou, tak se těší na Ježíška a člověk by udělal opravdu hodně pro jejich šťastný smích. Děti milují dárky… Je třeba jim však dostatečně včas ukázat, že není hezké dárky jen přijímat, ale i dávat.
Pamatuju se, jak jsem jako malá hrdě kreslila obrázky pro rodiče, jak jsem se s vervou snažila co nejkrásněji zabalit vařečku, kterou jsem koupila jako dárek mamince. Považte – koupila! Poprvé! V mých očích to tehdy bylo mnohem víc než cokoliv, co jsem dokázala uplácat vlastníma rukama.
Měla jsem štěstí, protože moji rodiče uměli dárky přijímat. Dokázali být věrohodně překvapení a potěšení. A nejen to – dárky nekončily někde v šuplíku, ale byly používány nebo hrdě vystaveny. Bezprostřední odezva rodičů mě naučila štěstí z darování.
Tehdy jsem si myslela, že umět dávat je těžší než přijímat. Teprve léta dospělého života mě poučila, že to vůbec není jednoznačné. Copak přijímat věci, to ještě jde, potíže spíš dělají láska, vděčnost a někdy i jednoduchá pomoc. Možná i proto, že na přijetí citů i pomoci se musíme otevřít. Přiznat svoji zranitelnost. Důvěřovat.
Když se tak nad tím zamyslím, tak s chutí někoho obdarovat může být kolikrát i snazší:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2020
Tak co, jak jste na tom vy? Jste dárci ukáznění nebo ukvapení? Máte rádi překvapení – jako obdarovaní?
A pak ještě jedna k zamyšlení… stalo se vám někdy, že jste měli problém přijímat pomoc nebo city? 🙂
Moc ráda dárky dávám a z dárků se raduji i když mne to nikdo nenaučil Maminka se nad mými dárky vždycky ofrňovala i ten úplně první za mé těžce našetřené korunky mi zesměšnila. Po 89.roce,když jsem si přišla na větší peníze jsem ji obdarovala hodně a příští Vánoce se jí zdálo zase, že málo, ach jo, nerada na to vzpomínám. O tchýni snad raději pomlčím ale tchán byl hodný a radoval se a děkoval. V rodině problém s dárky nemáme,radujeme se. 🙂
Jenny… viz dole. Maminky by měly umět přijímat dárky svých dětí… skoro bych řekla, že povinně!
Je fajn, že v tvé rodině to umíte (inlove)
Tak jsme byly s Berry na té Dornově metodě. Stav obou pravých končetin je nedobrý, na prstech předních tlapek je prý vidět, jak ulevuje zadním nohám. Kupodivu procházení páteře a rovnání pánve (termíny jsou nepřesné, prostě když jí paní odbornými pohyby sahala na páteř a pánev…) snášela dobře. Uvidíme, jaké to bude mít výsledky. Zatím by měla být hodně bolavá a unavená, ale když šel Martin ven jen s Ari, byla rozhořčená a chtěla jít taky:)) Měla smůlu, dnes večer má odpočívat 🙂
Jinak mírně komickou částí celé akce byla dueta. Když paní pracovala na Berryině pravé straně, tak si Berry bublala, stěžovala, kvílela… prostě vyluzovala různé typy zvuků. No a Ari, celkem vzorně ležící vedle, kvílela s ní. Nedala se utišit. Paní ten společný žalozpěv zvládala v klidu, i když to byl solidní kravál. Potěšilo mě, že Ari zjevně pochopila, že se Berry neubližuje, protože se nesnažila žádným způsobem zasáhnout, jen vyla…:))
No, uvidíme.
Terka tuto metodu aplikuje na Makfiho – teda nechá aplikovat, sama to neděla (rofl) . Mafin má špatně rostlou páteř (nějaké srůsty) a měl velmi špatně osvalený zadek. Po dornovce se velice spravil, pomohla mu a zadek už má krásný. Pravda, stále chodí trochu bokem, ale už používá všechny svaly, co má. Takže věřím, že i Berry pomůže. (h)
Díky moc! 🙂 Když já jsem se zase pro změnu bála, jestli jsem jí tím nějak neublížila, když si tak kvílela. No co už se mnou 🙂
Například Mafin nesmí po aplikaci (jednou za půl roku) tři dny do tréninku, takže se nediv, že Berry kvílí a snaží se hmatům uhnout 😉 . Ale určitě to pomůže, uleví se pohybovému aparátu. Já tomu věřím.
U nás jsou to někdy dárky na pokračování. Vloni dostal Marek pánskou zástěru, chňapky a sadu utěrek. Byl spokojený, bral to s humorem, vaří sice občas, ale rád a dobře. Letos jsem dostala já knihu s názvem „Maminko vyprávěj o vaření“. Je to kniha velká a krásná, má jen jednu chybu – je prázdná. Podtitul je „kniha pro uchování rodinných receptů, kuchařských tradic a zkušeností“. Tak snad se mi ji podaří do vánoc zaplnit – a už mám dárek 🙂
Tedy Alimo, takový dárek si solidně odpracuješ (inlove)
Upřímně řečeno, nevěděla bych, co do takové knihy napsat. Nemám dojem, že by se u nás vařilo cokoliv jedinečného, co by se nenašlo jinde…
Ale to u nás taky ne, vařím úplně normálně. Ale předpokládá se, že se k receptům nebo k jídlům váží někdy i příběhy, co kdo rád nebo nerad a je fakt, že některá jídla jsou oblíbená víc, některá někdo z rodiny nemusí – např. já hrachovou kaši 🙂
Svoje, resp. poděděné, mám recepty na nakládání okurek, mám „svůj“ kečup (pokud mi rajčata nesežere plíseň) a pod. Ale práci to dá, to jo 🙂
Jo, dárky… To je asi to jediné, po čem se mi z totáční doby trochu stýská. Teda chraň pánbu že by po tom, jak nic nebylo, ale trošku mi chybí ta euforie, když jsem po půlročním shánění urvala tu úžasnou věc, kterou si dotyčný (dlouho marně) přál. To halt dneska těžko…
Naši byli stateční a dárky vždycky ocenili, takže tak nějak vychovali i nás. Problém se objevil až u tchánů, kteří sice dárky nekritizovali, ale rovnou rozjeli litanii o tom, jak nemáme utrácet, oni nic nepotřebují… vždycky jsem měla strašnou chuť vzít je za slovo.
Přesně! Naštvanost z našeho utrácení mi vzala chuť je obdarovávat. Nemysleli to zle, ale neuměli přijímat dárky.
To jsem já!
Zano, upřímně chápu tu touhu… aspoň jednou opravdu kvůli nim neutrácet! 😛
Takový nedočkavý dárce je náš Honza. Když něco vymyslí a koupí, tak je jak papiňák Kukta před výbuchem. A vymýšlí i srandovní dárky – letos jsem dostala v jednom balíčku sáčky do odpadkového koše, dvě stěrky na těsto a sponky na sáčky z IKEA. S dovětkem – ty správné věci vždycky chybí 🙂
Jsem ráda, že se našel aspoň jeden další nedočkavý dárce 😀
Krásné téma k zamyšlení!
V dnešní době dostatku je těžší vymyslet dárek, který překvapí, ale o to větší je pak radost. Protože když se to podaří, znamená to taky, že obdarovaného známe a víme, co se mu líbí, že jsme si lámali hlavu.
U nás doma se známe tak dobře, že když vymyslíme dárek, tak za několik dní dotyčný vysloví přání ho dostat. Což způsobí paniku, že nejsme dost originální. Jojo, to jsou pak situace! 🙂
No jo, to jsou ty trable s čtením myšlenek 😀
Protože dárky vymýšlím a kupuji už od léta, často si musím dát pusu na zámek. Taky bych nejraději obdarovanému strčila dárek pod nos hned, ale vydržím do Vánoc. Navíc já nerada dávám k Ježíšku peníze, ctím dárky.
Myslím, že umím přijímat dárky s radostí. A není to radost hraná ale upřímná. Umím se radovat jako dítě. To ve mě zůstalo.
S přijímáním dárků má problém můj mladší syn Pavel. Tomu se těžko zavděčíte a tváří se u toho jako pukl. Už jsem kolikrát domlouvala, snad se to naučí.
Přijímat pomoc jsem se musela naučit ve svém druhém manželství. Po deseti letech, kdy jsem byla s dětmi sama, jsem byla zvyklá vše dělat sama a o všem rozhodovat sama. Ale naučila jsem se přijímat pomoc i radu od manžela. Nechat ho dát nádobí do myčky, uvařit atd. Už si umím o pomoc i říci.
Míšo, je to zvláštní, že se člověk musí učit přijímat pomoc, když třeba celé roky předtím toužil, aby ji měl, viď? (inlove)
Navíc, když si jedna chcouc nechcouc zvykne velet 🙂
Ráda dávám a ráda přijímám – je otázkou, jestli je to na mně dostatečně vidět. Je fakt, že mne stojí hodně námahy vymyslet dárek takový, abych si byla jistá, že udělá radost – a potom ta moje radost, když se to podaří (třebas letos jsem sestrám udělala osobní kalendáře).
Už moji rodiče nás učili, že je třeba projevit radost z každého dárku – opravdu je to důležité. Proto nerada obdarovávám tchyni, která se na dárek ani nepodívá – a pokud podívá, zatváří se, jako by tam ležela chcíplá krysa. No jo…
S přijímáním pomoci – no ano, to ještě tak moc neumím, proto se stále snažím ničí pomoc nepotřebovat, spíš ji nabízet – ono je to jednodušší. I když i s tou nabídkou je to někdy ošajstlich, může se stát, že místo dobře míněné pomoci člověk spíš šlápne do ho…prázdna 😉
Ygo, jsem strašně ráda, že doma mezi obdarovávanými nemáme případ „chcíplá krysa“. Pochybuju, že existuje účinnější způsob, jak v dárci vyvolat pocit „víš, co mi můžeš!“ 😛
Nabídka pomoci je ošajstlich jen tam, kde je problém na druhé straně. Pokud se pomoc nehodí vyrovnanému dostatečně sebevědomému člověku, obvykle ji jen s úsměvem a povděkem odmítne. Jinde i upřímná nabídka pomoci může urazit. Pořád jsem ale přesvědčená, že je problém na straně toho uraženého 🙂
Moje tchýně prvně řekne, že nic nechce a dost na tom trvá. Musí se jí nechat tak hodina, aby si dárek vzala. Následně ho někam švihne, aniž by ho rozbalila, zato nám cpe jídlo, které mi po tomhle nechutná, i kdyby to bylo bůhvíco. Někdy během dne si to rozbalí, případně až druhý den. Je to tak otravná ceremonie, že když onehdy pronesla, že nic nechce, tak drahý můj pravil: „Tak my už nikdy nic nepřivezeme.“
A to peklo, jaké byste měli, kdybyste fakt nic nepřivezli! 😛
Dotaz, prosím. Kolik je tchýni let? Nebo je takto postižena odjakživa? Fakt příšerný.
Já se fakt snažím vybírat dárky tak, aby potěšily, protože vím velmi dobře, jak se cítí dárce, když se obdarovaný neraduje. Moje maminka tohle ovládala a její matka ještě více. Jednou jí maminka pletla krásný vlněný kostýmek, tehdy to byla ohromná móda. No a pod stromečkem babička prohlásila: V jiných rodinách babičkám hedvábí a tady holt vlna… Hodinky, co mamince táta koupil byly moc malé, prstýnek takový nechtěla. Jakmile jsem byla větší, dostala jsem dárky pro mámu na starost já, po mě ségra. Ta má dodnes z Vánoc deprese
Jo ale letos jsem ji dostala, všimla jsem si ne FB že označila jednu kabelku, tak jsem ji koupila a hlavně do její sbírky krásné náušnice ovečka Shaun
Inko, pokud je takovým problematickým příjemcem matka, tak to musí opravdu bolet. Popravdě si to radši nepředstavuju… (h) Jste skvělí, že jste to nevzdali – zajímalo by mě, jestli jí to dochází, jak je to… divné?
Vzpomínám si, jak jsem s nadšením kupovala dárky pro celou rodinu za naspořených 40 korun… to byly časy! I když to byl pro tatínka Pitralon a pro maminku rtěnka, kterou jsem vybírala ze tří barev, co v drogešce měli- a to, že se tou strašlivou barvou párkrát nalíčila, považuju dodnes za akt odvahy.
Snažím se vymyslet dárky tak, aby se líbily, proto některým dneska kupuju spíš zážitky- třeba lístky na koncert. A to se setkalo s úspěchem. A dneska vlastně radši dávám, než dostávám…
Zážitky jsou u nás v rodině hodně populární, i když letos se Marek kapku ošíval – zatímco Andy byl nadšený. Uvidíme, jaké budou jejich pocit po onom zážitku 🙂
Jinak souhlasím s tebou s tím dáváním… (inlove)
V mých dětských očích byl první koupený dárek také mnohem víc než ten vlastnoruční. Úplně jsem si vybavila ten pocit.
Jsem disciplinovaný dárce a těší mě, když někoho opravdu překvapím. O Vánocích se mi to povedlo s Hřívnatcem. Čtyři sifonové lahve a asi půl tuny bombiček nečekal ani ve snu, ačkoliv po sifonové lahvi toužil. Vše jsem sehnala na Hadopasech od Jajky a dokázala až do Štědrého dne ukrýt a neprokecnout.
Mám ráda dárky s vtipem a moje děti to zdědily. A tak jsem pod stromečkem měla v prvním balíčku zdechlou počítačovou myš a v posledním krásnou novou, zatímco Hřívnatec si rozbalil svou starou peněženku v pokročilém stádiu rozkladu a vzápětí tu stejnou, ale novou. Víla vymyslela pro svého tátu úžasný dvoudílný dárek, pod jedním stromečkem našel rám na obraz a pod druhým ten obraz.
On se styl obdarování prostě „dědí“, s tím nic nenaděláš:)) I když v rodině je to spíš vítané, řekla bych. (inlove)
I já se snažím každoročně vymýšlet legrační dárky a obvykle se mi to povede. Jen loni jsem své mužstvo dostala poněkud do rozpaků. Ale já jsem se smála moc 😛 Asi nejsem tak hodná osoba, jak se ráda tvářím (wasntme)