V pátek 3.1. v jednu ráno iráckého času (ve čtvrtek 2.1. 23:00 CET) obletěla svět blesková zpráva, že byl v americkém atentátu v Iráku zabit, mezi jinými, vrchní velitel Jeruzalémských sil Íránských Revolučních gard Kásim Sulejmání; osoba určitě ne neznámá pravidelným čtenářům našich článků o Blízkém Východě. Bylo hned jasné, že to bude velká událost.

Předtím, než se pustíme do hlubší analýzy toho, co to znamená pro Írán a širší region, pojďme si shrnout základní fakta.

Nejprve se seznamme s výchozí situací:

Íránské Revoluční gardy (známé pod zkratkou IRGC) jsou paralelní vojenskou silou íránského režimu, vedle pravidelné státní armády. Jejich domácí role se tak nápadně podobá roli Lidových milicí v komunistickém Československu a role navenek se podobá německým SS před zářím 1939.

Jeruzalémské síly (Jednotky Quds; Quds znamená arabsky a persky Jeruzalém) jsou expediční sbor Revolučních gard, který má na starosti íránské operace v zahraničí. Do toho spadají aktuálně hlavně operace v Iráku (snaha udržet Irák jako íránský satelit), Sýrii (snaha o vybudování vojenské infrastruktury proti Izraeli), Libanonu (de facto velení vojenskému křídlu teroristického hnutí Hizballáh), Gaze (de facto velení teroristického hnutí Islámský džihád) a Jemenu (podpora hútijských rebelů držících jihovýchod země včetně hlavního města Sanaá). Jmenují se po Jeruzalému, protože jedním z jejich dlouhodobých cílů je „osvobodit Jeruzalém“, tedy zničit Stát Izrael.

Kásim Sulejmání nejenže byl „mužem č. 2“ íránského režimu hned po ajatolláhu Chameneím, ale hlavně byl špičkovým stratégem, s nímž stála a padala velká část íránských plánů v regionu. Jeho ztráta tak bude pro Írán těžko nahraditelná už jenom pro jeho kompetence.

Generál Sulejmání byl osobně zodpovědný za krvavé potlačování protiíránských protestů v Iráku i protivládních protestů v Íránu, kde za poslední dva měsíce, mimo záběry západních kamer, bylo zabito na 1500 protestujících a disidentů.

Jako každý totalitní režim, má i ten íránský dvě na sobě nezávislé struktury: státní a „stranickou“. Stranickou v uvozovkách, protože politické strany byly v roce 1979 zrušeny a místo nich existují různé frakce v íránském parlamentu (Madžlisu), ale myslí se tím struktura, která drží teokratický charakter režimu. Jak již bylo řečeno v našem seriálu mnohokrát, šíitský islám důsledně odděluje světskou a náboženskou autoritu, novum přišlo v roce 1979, kdy v důsledku revoluce – šíitské teologii navzdory – se hierarchové zmocnili reálné vlády v zemi. Stejně jako poslanci Madžlisu, vláda a přímo volený prezident nemají reálnou moc v otázce charakteru režimu, nemá ji ani (státní) armáda. Vedle Madžlisu, vlády, armády a prezidenta tak existuje paralelní, klerikální struktura, na jejímž vrcholu je ajatolláh Alí Chameneí a které slouží jako „ozbrojená pěst“ právě IRGC.

Teď se podívejme na to, co vedlo amerického prezidenta Donalda Trumpa k útoku:

Íránský režim se poslední měsíce otřásá v základech. Drtí ho špatná finanční situace, zejména zhoršovaná drahými imperiálními ambicemi, neefektivní centrálně plánovaná ekonomika (navzdory náboženskému charakteru funguje íránský režim velmi podobně, jako fungovaly státy RVHP), sankce a neloajalita obyvatelstva, které se zatím hromadně nevzbouřilo jen kvůli tomu, že na rozdíl od komunistického režimu u nás, íránský režim poskytuje „pojistné ventily“, díky nimž lidé, kteří s režimem nesouhlasí, nemají zpravidla motivaci riskovat v protestech život.

Režim je ochoten protestující střílet ostrými a jeho zásada „doma v soukromí si dělejte, co chcete a dokud nebudete zlobit na veřejnosti, můžete jezdit svobodně do zahraničí a dokud nebudete moc růst, můžete mít i v omezené míře i nějakou tu živnost“ mu zajišťuje životnost, jakou náš rigidní husákovsko-jakešovský komunistický režim neměl. Přesto se už dnes v Íránu najde málokdo, kdo by v ideály režimu skutečně věřil. Většina těch, kdo ho podporují, jsou oportunisté, kterým z toho něco kápne, nebo lidé, co to dělají ze strachu.

Jediné téma, které je schopné Íránce přimět, aby režim vzali na milost, je útok zvenčí. Íránci jsou totiž v prvé řadě patrioti a platí tam heslo „lepší, když nám vládne náš lump, než cizinec“. Má to důvody, o nichž jsme v našem seriálu také psali. Režim to ví, a proto posledního půl roku intenzivně Ameriku provokoval k útoku.

Spojené státy byly vůči těmto provokacím výjimečně zdrženlivé, protože věděly, že reakce je přesně to, co Írán chce. Stály tedy před oříškem, jak klepnout Írán přes prsty, tak, aby to pocítil a bál se další eskalace, ale zároveň aby to nebylo vykládáno jako útok na Írán, protože to by znamenalo dát režimu to, oč mu celou dobu šlo. Z tohoto důvodu se jevilo zabití architekta íránských imperiálních ambicí jako velmi dobrý nápad, a o to lepší, dojde-li k tomu v zahraničí. Co osobně považuji za nešťastné, bylo, k tomu zvolit Irák. Generál Sulejmání navštěvoval často i Sýrii nebo Libanon, a zejména Sýrie mohla být lepším místem, kde ho zlikvidovat, muselo-li se to stát, než Irák.

A teď se podívejme na sled událostí po atentátu:

V neděli 5.1. Írán prohlásil, že tento útok znamená naprosté a jednoznačné odstoupení od jaderné dohody (JCPOA) a ukončení respektování omezení z ní vyplývajících. V úterý 7.1. ovšem otočil; náměstek ministra zahraničních věcí Abbás Arakčí řekl, že Írán je ochoten se vrátit k „plnému dodržování“ dohody. Podmínky zatím ještě známé nejsou.

Od 4.1. do 7.1. probíhal pohřeb generála Sulejmáního, jehož se účastnilo více než milion Íránců. Podle interních zpráv od disentu a íránského exilu se ovšem jednalo zejména o propagandistické cvičení; velká část jeho účastníků byla k účasti prokazatelně nucena. Příslušníci IRGC zavírali školy, firmy a živnostníkům obchody a nutili mnohé k tomu, aby přistavenými autobusy dojeli do Teheránu na generálův pohřeb. Množily se i výhrůžky v případě odmítnutí. Bohužel tato propagandistická akce splnila svůj účel: málokdo na Západě pochopil, na co se vlastně dívají. Západní média tak přinášela zprávy o tom, jak útok „sjednotil Írán za režimem“, což objektivně není pravda. Západní novináři tak – jako obvykle – skočili na lep propagandě totalitního režimu. Kdo si pamatuje naše oslavy 1. máje a jejich „dobrovolný charakter“ jistě ví, o čem je řeč.

Ve středu 8.1. v 1:30 iráckého času (úterý 7.1. v 23:30 CET) provedl Írán odvetný útok balistickými střelami na dvě americké vojenské základny u Erbílu v iráckém Kurdistánu a na základnu Ajn Al-Asad v provincii Anbár pod kontrolou bagdádské vlády. Podle všeho nedošlo k žádným spojeneckým obětem na životech, ovšem íránský režim se ve svých propagandistických kanálech chlubil osmdesáti zabitými Američany. Nad ránem našeho času pak Írán prohlásil, že žádná další eskalace není nutná a pohrozil, že pokud by došlo k další odvetě, bude střílet po izraelské Haifě a emirátu Dubaj. Vzhledem k tomu, že americký prezident Donald Trump ráno napsal, že „All is well!“ (všechno je v pořádku), dá se čekat, že se Íránu podařilo útokem, který přijít musel (bylo nemyslitelné, aby žádnou odvetu neprovedl) udělat akorát tolik škody, aby vymezil svou pozici, ale aby nepřinutil Ameriku do další eskalace.

V reakci na íránský odvetný útok se v Bagdádu sešla velká demonstrace, na které Iráčané vyjadřovali své rozhořčení nad tím, že na jejich zemi Írán střílí a než byli rozehnáni, skandovali „Írán ven“.

V době psaní tohoto článku (středa 8.1. večer) není známo, že by eskalace dál pokračovala.

Co to znamená pro budoucnost?

I když to americký ministr zahraničních věcí Mike Pompeo s odvoláním na saúdské kolegy vyvrátil, podle irácké vlády byl generál Sulejmání v Bagdádu na jednání právě se Saúdy o deeskalaci v regionu, které mělo vyjít z íránské iniciativy. Vzhledem k tomu, že Saúdská Arábie minulý měsíc vyjádřila opatrný názor, že je ochotna tolerovat hútijské rebely v Jemenu, dá se očekávat, že mělo-li jít o tajnou íránsko-saúdskou schůzku zprostředkovanou iráckou vládou, nejspíš se to týkalo zejména Jemenu. Jemenská občanská válka totiž přestala za poslední rok dávat pro její účastníky velký smysl: Írán stojí velké peníze zásobování Hútiů, které potřebuje jinde a Saúdská Arábie zatím nebyla schopna ani dokončit úplné obklíčení hútijského území; navíc se Saúdům jemenská válka čím dál tím méně hodí, pokud jde o pověst v širším regionu i další plány.

Saúdská armáda je tak zaseklá v konfliktu, který ji čím dál více vysiluje, ale z něhož žádná pořádná kořist nekouká, v době, kdy potřebuje napřít síly jinam: jmenovitě vůči Turecku, které agresivně ohrožuje saúdské zájmy v regionu, ať už jde o Katar, Súdán, nebo používání Muslimského bratrstva jako „zástupné armády“; jinak řečeno jako šiřitele turecké ideologie po celém regionu. Vzhledem k tomu, že se Saúdům turecký prezident Erdoğan vojensky opevňuje rovnou za hranicemi (v Kataru), to poslední, co potřebují, je mít vojsko v Jemenu. Otázka pro obě strany – Írán i Saúdskou Arábii – je, jak z Jemenu odejít beze ztráty tváře, což je podle mého názoru hlavní důvod, proč tam Sulejmání byl.

Do budoucna bude Íránu osoba brilantního stratéga jednoznačně chybět, může tak začít dělat chyby. Zároveň dostal Írán na srozuměnou, že Trump je ochoten sáhnout k „nemyslitelnému“ a tudíž má čára v písku velmi konkrétní podobu. To není pro americké spojence, Izrael a Saúdskou Arábii, špatná zpráva. Že byl Írán oslaben je patrné jak z jeho opatrné odvety vůči USA, tak z toho, že si nedovolil žádný útok právě vůči americkým spojencům v regionu – alespoň zatím.

Za Írán se jednoznačně postavila – nepřekvapivě – Malajsie, která dlouhodobě koketuje s Tureckem a Íránem a Čína, která si ráda z Íránu dělá svého dlužníka.

A pokud se ptáte, kde je v tom všem role Evropské unie a jejích členů – radši se neptejte. Prakticky neexistuje.

Logo mapa 3