Letos je to přesně deset let, co jsme do naší rodiny, ve které se už vyskytoval zrzavý kocour Tobiáš a mramorovaný krasavec Čeněk, přijali malé černobílé klubíčko tak zvíci dvou mužských pěstí, kotě Rozárku. Našla ji kamarádka v jedné jihočeské stáji. V odložené krabici, spolu s dalšími dvěma koťaty.

Velká kočka tehdy zavedla naše kroky na návštěvu právě k nim a já se do kotěte na první pohled zamilovala. Cesta domů trvající přes dvě a půl hodiny byla zčásti očistec – protože jsme s sebou neměli ani přepravku, ani klec a z poskytnuté krabice se kotě dostalo ven raz dva – a zčásti zázrak, protože ve chvíli, kdy jsme po hodině kvílení a křiku konečně pochopili, že já sice miluju Rozárku, ale Rozárka miluje pána a přesedli jsme si tak, že já řídila a můj muž měl kotě na klíně, se v autě rozhostilo ticho a slečna Rozárka usnula jak špalek.

Madam harlekýnka se doma adaptovala raz dva, kocoury si něžně omotala kolem packy během pár dnů a tím začalo krásné období našeho soužití s více kočkami. Když jsem pak kdysi dávno poprvé usedla k počítači a zapsala první neumělé zápisky o tom, co se u nás doma děje, vůbec jsem neměla žádné literární ambice. Spíš jsem měla zprvu docela strach, jak budou příhody přijaty. Začala jsem je zveřejňovat na jednom kočičím webu a světe, div se, ony se líbily a čtenáři kočkaři dokonce netrpělivě čekali na další!

Tehdy jsem poprvé okusila sladkost a mámení světa písmen. Přiznám se, že si mě přitáhl rychlostí blesku a protože v domácnosti, kde je koček povícero, o různé příhody není nouze, psala jsem dál a dál. Jak kočky přibývaly, změnily se sice občas radosti na starosti, ale takový je běh života a své o tom ví každý, kdo má doma nějakou tu zvířecí duši.

Občasný komentář, že by bylo fajn mít příhody pohromadě v jedné knížce, jsem odbývala se smíchem a mávnutím ruky. Knížka? Já že bych dokázala napsat knížku? Nesmysl. Vždyť jsou to jen takové hloupé historky, to by žádné vydavatelství nevydalo, oponovala jsem

Ke jménu Hotel U devíti koček přišla naše domácnost ve chvíli, kdy jsem začala psát drabble a potřebovala jsem pro mé kočičí historky nějaký souhrnný název. Už si ani nepamatuji, jak přesně vznikl, ale myslím, že to bylo v debatě pod článkem, ve kterém jsem líčila, jak se u nás během necelých dvou týdnů skokově zvýšil počet koček na devět.

Myslím, že to budou tak dva roky, co do mne začaly rýpat mé píšící kolegyně. Zkus to, říkaly, máš hotovou knížku, humorných knížek není nikdy dost a čtenářů, co mají kočky rádi, je plno! Neváhej, nebuď bloud, za zkoušku nic nedáš… těch debat bylo nepočítaně. Zlomily mne. Navázala jsem spolupráci s agenturou „Mám talent“ a výsledkem více než roční práce je – tramtadadá! – knížka!

Ano. Můžu říci, že chvíle, kdy mi přistála v mailu smlouva na knížku jménem Hotel U devíti koček, mě dostala. I dnes, když už vidím, že knihu už v předstihu nabízejí různé knižní domy, pořád nemůžu uvěřit tomu, že ze semínek prvních nesmělých příběhů vyklíčila celá knížka.

Nakladatelství Fortuna Libri přichýlilo náš Hotel pod svou střechu a po několikanásobném kolečku korektur, korektur korektur, závěrečných korektur a úplně posledních korektur mi poslalo návrh obálky a pak i předpokládaný termín vydání, kterým měl být 15. 1. 2020.

Takže vážené a milé čtenářky i vážení a milí čtenáři, náš Hotel jde opravdu se svou kůží na trh a od 13. 1. 2020 (ano, termín byl dodržen a dokonce předběhnut!) by měly být na pultech knihkupectví vidět světle modré obálky, na kterých je vidět křeslo a devět (opravdu je jich na obálce devět, jen je nutno trochu hledat).

Mám radost? Mám, obrovskou!  Vždyť je to splněný sen, komu se poštěstí, držet v ruce vlastnoručně sepsanou knížku, vídat ji v prodejnách, u čtenářů…

Mám strach? Ještě větší! Bude se líbit? Budou příběhy, psané sice s láskou, ale přece jen amatérskou rukou, přijaté čtenářskou veřejností laskavě, nebo budou v recenzích přibývat jen odsuzující komentáře?

Uvidím. Ať tak či onak, kostky jsou vrženy a teď už nelze nic vzít zpátky. Jestli bude křest či nějaká další akce doprovázející vydání knihy, to zatím nevím, nemám od nakladatelství žádné další zprávy. Pokud bude, určitě dám vědět a budu ráda, když jednu postarší rozklepanou autorku přijde podpořit alespoň nějaká ta soucitná souznící duše.

Pokud zatoužíte knížku mít, budu ráda a bude mi to velkou poctou.  Samozřejmě vám ji ráda podepíšu, pokud se někde potkáme, a když si přijedete za Rozárkou, ona vám ráda věnuje i nějaký ten černobílý chlup.

Závěrem si dovolím ještě jednou poděkovat mým kamarádkám. Děkuji, Arengo, JJ, KattyV a Regi. Bez vás by ta knížka nikdy nevznikla, to mi věřte.