Přelom let 2019 a 2020 se na Blízkém Východě nesl ve znamení tanečků kolem těžby zemního plynu ve východním Středomoří. Prvního ledna spustila těžbu izraelská těžební plošina Leviathan, která už rovnou začala dodávat plyn kromě Izraele i do sousedního Jordánska a která brzy začne dodávat plyn i do Egypta. Izrael se tak stal čistým vývozcem energie a začíná také plánovat odstavení uhelných elektráren.
Jenže ložisko zemního plynu, které v oblasti je, a o nějž se dělí Izrael, Kypr a Egypt, má potenciálně mnohem většího zákazníka, než je Jordánsko, a tím je Evropská unie, která se snaží už dlouho o nezávislost na zemích, které se vůči ní chovají nepřátelsky. Tradičně se tím myslelo zejména Rusko, což byl i důvod, proč projekt plynovodu Nabucco, který byl opuštěn v roce 2013, vedl mimo ruské území z oblasti Kaspického moře přes Gruzii a Turecko.
Jenže geopolitická situace se od té doby razantně zhoršila; Turecko se stalo méně vypočitatelným a spíše než jako stabilní dodavatel či jako spolehlivá tranzitní země se z něj stal agresivní aktér, který Evropskou unii vydírá, kde jen může, a navíc se dobře dohodl s Ruskem na plynovodu TurkStream, který by do Evropy dodával přes Turecko ne kaspický, ale ruský plyn.
Když bylo objeveno ložisko plynu ve východním Středomoří, znamenalo to pro Evropskou unii potenciálně velkou úlevu; navzdory různým třenicím jsou Evropě Izrael i Egypt v zásadě nakloněny a Kypr, který má menší část ložiska, je dokonce členskou zemí EU. Celý projekt ovšem narazil na transport plynu do Evropy, konkrétně na turecký výklad toho, kde končí jeho exkluzivní ekonomická zóna, jak jsme zmínili v třicátém díle seriálu Blízkovýchodní Hra o trůny zde.
Od té doby se Turecko dohodlo s libyjskou (tripoliskou) vládou na umístění tureckých vojsk na libyjském území, což v poslední týden roku 2019 schválil turecký parlament. Egypt, který v prodeji plynu do EU vidí zajímavý zdroj příjmů, na tuto iniciativu reagoval vysláním těžké vojenské techniky do Libye na území kontrolované maršálem Chalífou Haftarem z Libyjské národní armády, vzbouřeným libyjským vojákem ovládajícím východ Libye z Tobrúku.
Otázkou je, jestli se tureckému prezidentovi Recepu Tayyipu Erdoğanovi podaří za pomocí sobě podřízené libyjské vlády evropské naděje o získávání plynu z východního Středomoří blokovat. Odpověď na ni pak přinese příštích několik měsíců.
Logo mapa 3
Trosinku mimo, reakce na udalosti poslednich dvou dni v Bagdadu. Americka politika je rizena lidmi bez fantazie. Kdyz na ne nekdo zacne strilet, nenapadne je nic lepsiho, nez zacit strilet zpatky. Fuj. Vyhoda strileni zpatky je jen ta, ze nepotrebuje dlouhou pripravu – i kdyz v pripade zabiti generala Soleimaniho museli mit vytecne zpravodajstvi. Ale strategicky pristup je poskytnout protivnikovi lepsi moznosti nez strilet na Americany. Jedna moznost by byla podporovat vznik nezavisleho Kurdistanu. Ma to hacky, treba spousta Kurdu jsou marxisti, ale poskytlo by to Ankare, Bagdadu, Damasku, i Teheranu spoustu rozptyleni. Ovsem po padu Rojavy by to bylo tezke.
Prave jsem vypnul televizi, sledoval jsem program BBC Svet dnes. Diskutovali Bagdad s pani Jill Abramsovou, byvalou sefredaktorkou New York Times, vuhozenou v roce 2014 za publikovani neoverenych zprav. Vytocili me tak, ze jsem sedl k pocitaci a vyplakavam se do nej.
Vsechno nejlepsi v novem roce nam vsem. A davam prednost zpravam Andreje Ruščáka pred BBC.
Hmm, Podle posledních zpráv se nám chystá Turek na Libyi a jinak stále platí přísloví, „čí chleba,(plyn.atd.) jíš,toho píseň zpívej“,staré vzorce v novějším obalu. Andy, díky za článek, vždy je přínosem Tvůj rozbor situace.
Opět jeden z příkladů, kdy se Evropě nevyplatí její nezralá a nejde bych až řekla naivní zahraniční politika. Přitom tu musejí být zasvěcení lidé, kteří situaci rozumí. Jenže je asi nikdo neposlouchá. Populismus mnoha místních politiků prostě nedohlédne za nejbližší hranice. Nebo je to jinak? Moc tu ignoranci nechápu.