Dnes nám skončí rok 2019 a přivítáme rok 2020. Napadlo vás, že vlastně začínají dvacátá léta? Zase? Pro mě je to taková trochu divná myšlenka, vždyť dvacátá léta jsou v mé mysli jasně ta ve dvacátém století! 🙂 No, to byla jen neodolatelná odbočka. Ve skutečnosti bych na vás měla otázku…
Ohlédněte za svým rokem 2019 a jako první zkuste najít momenty, kdy vás něco opravdu dostalo. Myslím tím třeba chvíle, kdy vám nějaká krása nebo překvapení prostě vyrazily dech – takový ten ach moment 🙂 Kdy se stalo něco, nad čím jste upřímně užasli:))
A pak je tu druhé ohlédnutí – taky ach… i když možná něco o hodně ostřejšího! Zkuste si vzpomenout, jestli vás potkalo něco, z čeho vás v ten okamžik polil studený pot a pak… jste měli zatracenou kliku! 🙂
Abyste neměli dojem, že po vás s koncem roku jen něco chci a nic neřeknu, tak já půjdu příkladem, ano? A začnu tím průšvihem, protože ten se mi stal už letos v lednu.
Byla jsem v Rožnově, kde bylo zrovna opravdu hodně sněhu. Zajela jsem se psy k tamějšímu nádhernému parku, který je u Bečvy hned vedle skanzenu. Klíčky od auta jsem strčila do pravé kapsy u bundy, kde jsem měla i mobil. Což… jak se ukázalo… nebyl vůbec dobrý nápad, protože v pouzdru na mobil je magnet. Ne moc silný, ale je. Klíčky z něj měly radost a hned se k němu přátelsky přitulily. Čehož jsem si nevšimla, když jsem se rozhodla udělat fotku zasněžené řeky a pejsků…
Že nemám klíčky od auta jsem si uvědomila teprve ve chvíli, kdy jsem ho chtěla odemknout. Zalil mě studený pot – průser! Nejdřív horečné hledání – všude. Marně. Pak první telefonát Martinovi – jsem v průšvihu, náhradní klíčky jsou 260 kilometrů daleko. Následovalo hledání řešení v rámci rodiny (kdo je kde, kdo může jet kam a tak). Světla rychle ubývalo.
Vzápětí jsem popadla psy a s jistým pocitem marnosti šla ty klíčky hledat – v hlubokém sněhu s vědomím, že jsme se často potulovali mimo cesty – je to lesopark, nikomu to nevadí. Nicméně když jsem začala po tom úleku zase myslet, došlo mi, že za to pravděpodobně může mobil a magnet v pouzdře. Kdepak jsem to vlastně fotila?
Podle fotky jsem našla takřka přesné místo, ale klíčky nikde nebyly vidět. Po cyklostezce vedla vyjetá běžkařská stopa, té jsem se snažila vyhýbat. Kde přesně mi mohly ty klíčky vypadnout? A pak se stal ten zázrak. Ohlédla jsem se a na okamžik jsem je zahlédla přímo v té vyjeté stopě, bokem, v dutině ze sněhu, zašlápnuté projíždějící lyží. Vrhla jsem se po nich, třesoucíma rukama je dala do kapsy k dokladům a věřte, že následovalo opravdu upřímné díkůvzdání!
Pokud jde o nadšení a úžas, pak jsem na něj měla dobrý rok, protože na našich dubnovo-květnových toulkách Divokým západem jsem viděla nespočet nádherných pohledů. Přesto byl jeden moment, který překonal všechny ostatní – a to okamžik, kdy jsem poprvé spatřila Grand Canyon. Nebyly to jen ty barvy a tvary skal… člověk něco už věděl, viděla jsem obrázky. Tím nejsilnějším dojmem působila neuvěřitelná rozlehlost toho místa. Bylo to prostě obrovské, větší, než jsem si kdy představovala. Neuvěřitelné – to je asi to pravé slovo.
Však se koukněte také… fotky dělal Martin 🙂
Tak co, jak to bylo u vás?
Vím, že nás je tu o svátcích málo, ale stejně to zkouším. Třeba dáme dohromady opravdu zajímavé silvestrovské čtení. Ale musí nás na to být víc… (inlove)
Už jsem uzavírala rok, takže ony dva momenty mám poměrně jasné 🙂
Radost – když jsem dovezla domů prvního netopýřího klienta a ten mně po krmení vlezl do ruky a začal příst.
Průšvih – zjištění, že jsem v Jižní Francii bez dokladů a za pár minut musím předložit OP ke vstupu do urychlovače a za dva dny k vstupu do ITERu. Urychlovač jsem oželela, ale kvůli ITERu jsem do Francie jela! Naštěstí mně tam domluvili výjimku a měla jsem z toho opravdu radost.
Milá Dede, jak nad pomalu uplynuvším rokem přemýšlím, tak musím říct, že bylo spíše líp než hůř… Musím se pochlubit, že letos Terka skončila nakonec jako třetí na světě v amatérském dostihovém rovinném sportu Fegentri žen, i když místy to bylo všelijaké. To byla obrovská radost. A letošní rodinné vánoční setkání se vydařilo na jednu obrovskou jedničku s hvězdičkou – prakticky jsme se sešli všichni u mé nejstarší neteře v jejich novém domě a bavili jsme se tak, že se všichni těšíme na další sraz (doufám, že v létě).
Ygo, ohromně gratuluju tvé veleúspěšné dceři, stejně jako tobě – vždyť je celá ty a Jeník! (party) (f)
A ta rodina – to je dar… i když, ono je třeba to pěstovat, takže prostě máte to, co si zasloužíte (inlove)
YGO, na takovou úspěšnou dcerunku máte právo být nejen pyšní, ale pýchou se přimo naparovat. Samotné Terce pak patří gratulace převeliká. Když si vzpomenu na její loňské zranění, které tak zdárně překonala, tohle ocenění si rozhodně plně zaslouží
Mne se zastailo srdce letos v lete v Londyne na letisti. Vraceli jsme se z rodinne dovolene v Cornwall a cast rodiny letela do Vancouveru a cast do Prahy. Ja byla v prazske skupine a meli jsme malo casu, abychom po vraceni aut stihli letadlo. Bleskove jsme se rozloucili z vancouverskou skupinou, naskakali do shuttle bus a odjeli k nasemu terminalu. Kdyz ridic vyhazel z autobusu nase zavazadla, zjistili jsme, ze mame jedno navic. Patrilo synovi, ktery byl v druhe skupine. Stihl nas dobehnout po odbaveni, on tvrdi, ze v rekordnim case, mne se ty minuty cekani pekne vlekly 🙂
Dech mi asi na chvili vyrazila nejstarsi dcera, kdyz mi oznamila, ze byla pozadana o ruku. Radost ale mam ted velikou (inlove)
Canivo, přeju ti tu radost a chápu ten stres 🙂
Když jsem se zamyslela nad tím, v čem byl rok 2019 jiný než ty ostatní, dospěla jsem k tomu, že bych ho mohla nazvat Rokem Strakaté turistiky. Strakatá turistika je hra, kterou vymyslel náš Klub strakáčů a které jsme se s Denisem v rámci možností účastnili. Poznali jsme tak mnoho nových míst, dokonce i v našem okolí, mnohdy jsme žasli nad krásou krajiny a přírody. A když se páníček cítil již poněkud uondán všemi těmi rozhlednami a dalšími zajímavostmi, vypravila jsem se sama s Denisem na víkend do Jizerek, čímž jsem tak trochu překvapila a překonala samu sebe. 🙂
Taky mi tento rok přinesl mnoho radostí s vnoučaty a nepříjemnosti – ty sice nějaké také byly, ale všechny takové, které se daly vydržet nebo překonat.
Přeji vám všem příjemný konec roku 2019 a hodně pohody a radosti v roce 2020! (d)
Hančo, strakatá turistika, to zní skvěle 🙂 Kde jste všude byli?
Každý prima rok se počítá 🙂
Navštívili jsme 6 národních přírodních památek, 4 národní přírodní rezervace, 4 soutoky řek, 3 prameny řek a 17 rozhleden. 🙂
Podmínkou bylo navštívit kterékoliv z určených míst se strakáčem a poslat odtamtud foto. Skončili jsme z 52 účastníků na pěkném 20. místě (chuckle) . Docela zábavné to bylo!
Ty jo, to bylo něco… hlavně těch 17 rozhleden! 😀
Paráda… škoda, že sis nevedla deník. Mohlas nás vzít aspoň virtuálně sebou:))
Tedy Dede, najít klíče zapadle (zajeté) ve sněhu bylo štěstí obrovské. Mne při čtení napadlo, žes třeba „kroužila“ mobile v možných místech a doufala, že magnet je odněkud vycucne 🙂 Hlavně, že se našly. No a myslím, že podobný první dojem z GC musí zažít každý – my rozhodně !
Smutných odchodů (zvířecích i lidskýc) jsme v tomhle roce oplakali víc, než bychom si přáli. Ale byla i jedna krásná zpráva! Koncem srpna jsem cestou na procházku s Trixie zahlédli na louce pobíhat ubohou, vyzáblou, dvou-měsíční fenečku (typu i barvy Trixie). Nemohli jsme ji tam opustit, ale nechat si ji prostě nešlo (4 kočky, Trixie). A jak to bývá, byla neděle. Manžel odvezl domů Trixie, vrátil se pro mne a malá zůstala přes noc u nás v garáži (byla šťastná, skotačivá, miloučká). Další den jsme ji museli dovézt do útulku, jiné východisko jsme neviděli (resp. nejprve skončila na naší veterině, odkud si jí odvezl no-kill útulek skoro 2 hod od nás). Víc jsme o ní nevěděli. Její budoucnost nám ale těžce ležela na srdci protože těhle psů a štěňat je tu velký přebytek (a i proto, že to bylo první zvíře, které jsme našli, nebo našlo nás a které jsme si opravdu nemohli nechat. Cítili jsme se jako zrádci ). Po návratu z Prahy mi to nedalo, začala jsem pátrala. A vyplatilo s, protože jsme nakonec dostali z útulku fotku (musela jsem poslat jednu moji jako důkaz), kde je fenečka s novou usměvavou a prý velmi milujícíc paníčkou – až v daleké Minnesotě! Jméno či další info.útulek poskytovat nesmí (chápeme to). O tři měsíce později zemřela Trixie! Najít fenečku později, byla by naše. Ale kdo ví, jaký stres by její příchod způsobil kočkám? Jak by to zvládly? A kdyby ne, zvykla by si fenka na „oddělení“ jako Trixie? Takže to asi takhle mělo být, hlavně, že fenečka byla zachráněná, má dvé doma a pro nás to byla ta nejlepší zpráva roku :
Maričko, zase jedno zvíře mělo štěstí, když potkalo právě vás (inlove) Nakonec je to krásná příhoda… 🙂
Při návratu z práce se mi skoro zastavilo srdce, když jsem si uvědomila, že před odchodem jsem dala vařit fazole. Do papiňáku. Na patnáct minut. Vypnout těsně před odchodem, aby došly a vychladly.
To vypnutí jsem nějak zanedbala…
A ta úleva, když jsem ze silnice uviděla barák a on nehořel …
Indukce se sama vypnula, takže ani fazole nebyly připálené. To už byl bonus.
Myslím, že to bylo letos. A jestli ne, i tak to byl šok roku 😉
„uviděla barák a on nehořel“ Uf, jak tě chápu! Netušila jsem, že indukce umí takové věci 🙂
Nejhorší bylo zjištění, že jsou i nepoctiví řemeslníci (já naiva naivní 🙂 ), zejména ta naprostá bezmoc.
Krásný moment bylo narození našeho vnoučka Matěje, klučík roste jak z vody – teda z mámina mlíčka, a za chvíli mu bude půl roku.
Tak všechno nejlepší Zvířetníci (inlove) (d)
Myslim, že ta radost z vnoučka nakonec přehluší všechno. (inlove)
I tak ta bezmoc z nepoctivosti zabolí, to chápu. Snad se to aspoň nebude opakovat.
Od rána přemýšlím a hodnotím, co mi ten zatím ještě letošní rok přinesl. Něco radosti, něco bolestí (naštěstí jen tělesných, ty duševní bych snášela hůř). Něco štěstí, taky trochu smůly… jak už to tak v životě chodí! Vlastně byl hezký. A tak přeju vám i sobě, abychom si to mohli říct i na konci toho roku, co právě přichází. Tak ať je hezký i ten rok 2020 (d)
Milá Lído, věř, že nový rok bude stejně pěkný, jako ten letošní. (inlove)
Rok 2019 byl pro nás mnohem lepší, než rok 2018. Ten nám toho odnesl opravdu hodně, zatímco ten letošní naopak přinesl. Naštěstí jsme neměli žádné extra šokující zážitky, ono někdy je lepší bez nich .). Doufám, že příští rok, tedy ten, co už klepe na dveře, bude alespoň tak dobrý, jako ten letošní. A moje soukromé přání je, aby se ta knížka, co se už tak dlouho klube, opravdu konečně proklubala na svět a… a líbila se. No a pak zdraví, pohodu a klid jak u nás doma, tak i všem kamarádům, přátelům, známým… Prostě ať se ten další rok vydaří.
Toro, část potěšení, které vám letos život přinesl, s námi sdílíš a já ti za to děkuju 🙂 Doufám, že si letos užijeme dalších kotěcích příhod v tvém podání (inlove)
Já, já jsem měla ten rok úžasný celý, protože jsem ho věnovala přípravě odchodu do důchodu. A tak se ty trochu zvláštní dny tu smutné, tu veselé, tu s vědomím, že s tímhle si musí lámat hlavu někdo jiný. Díky změnám ve vlastnictví naší společnosti bylo více těch chvil, co jsem si oddechla, že mne se to už netýká.
A vlastně Bimbův neočekávaný odchod do klidu mi přinesl krásné dny, kdy jsem mohla vidět, jak z něj opadává stres, přicházela jsem domů a čekalo mne umyté nádobí a každý den malé překvapení. Tak takový byl můj rok 2019. A ty nádherné chvíle s čerstvými vnučkami i ta trocha smutku s těmi staršími, jak rychle to utíká.
Inko, to vypadá na pěkný rok. Kdy tebe čeká den D? (inlove)
Milá Dede, prakticky od 1.1. jsem nepracující a o důchod budu žádat nejspíš od toho 1.1., eventuálně od 26.12.2019
Ze srdce blahopřeju (inlove) Věřím, že si to užijete oba… 🙂
Pro mne byl nehynoucí zážitek můj letecký den ze schodů na chatě. Napřed jsem se ujistila,že žiju,pak jsem pocítila tu bolest a než jsem odjela odvozem do nemocnice,tak jsem zjistila jakou kliku jsem měla,že jsem se nezabila a to opravdu. Takže rok 2019 dopadl poměrně dobře. Dokonce se opět mohu kochat krajinou. 🙂 (h)
Přeji všem pohodový den i večer s přicházející nocí a úžasné dny v roce 2020. (h)
Jenny, tak už v roce 2020 nepadej 🙂
Jenny, moc doufám, že se brzy budeš moct svému dost děsivému leteckému zážitku zasmát a bezstarostně zase vyrazit se psima ven 🙂 A jak pravila Iva, dobrého (padání) pomálu 😛
Mě dostalo, že ten náš kočičí pošuk Daníček dnes porazil stromek. Zařvala špička, ptáčkové naštěstí přežili. Koupila jsem si letos nové ozdoby vínového a zlatého ptáčka.
Stromek přežil Vánoce, včera jsme viděli Daníkovo hlavu ve větvích. Mělo nás to varovat. A dnes dílo dokonal. Žádná s předchozích koček to nikdy neudělala.
Krásných zážitků bylo více. Rodinná pospolitost, rozkvetlé záhonky na chatě, západ slunce na zápraží tamtéž.
A já si přeju ať nám nový rok nikoho nevezme a spíše jen někoho nového daruje.
A zdraví, štěstí a spokojenost.
To vše přeju i vám všem.
Míšo, to je krásné přání (inlove)
A váš Daník mě rozesmál. Že on čte Dedeník a inspirovaly ho zdejší kočičiny? 😀 Co vím z FB, Tora s koťaty dopadla stejně 😀 I s tou rozbitou špičkou! (pozapomněli, že ta není platová:))
Nejsem anonym, jsem RenataE.
Měla jsem zatracenou kliku v okamžiku, kdy se mi na dálnici v rychlosti 130/hod v levém pruhu v kopci v motoru potkalo všechno se vším a přesto jsem skončila v odstavném pruhu živá a zdravá. Dodnes jsem to nepochopila.
A to hezké? Možná je to trochu přízemní, ale letos jsem vánoční svátky absolvovala zdravá, protože mám skvělou práci a šéfa. Takže předvánoční pracovní stres téměř nebyl a také nenásledovala typická situace „konečně pár dní volna, šup do postele s nespecifikovanou virózou“
Přeju ti pohodové Vánoce bez virózy (tu jsem si teď pořídila já na cestách, ale ne dramatickou:)) a hlavně, žes kolaps svého auta přestála ve zdraví (inlove)