Stojím v úzké chodbičce a koukám na dvoje dveře. Jedny jsou natřené růžovou barvou, druhé bleděmodrou. Za oběma dveřmi jsou záchody patřící malé pizzérii v Košicích. Vzala jsem automaticky za kliku růžového – obsazeno. Hm. Za modrými však bylo volno!
Na chviličku jsem se zarazila – modrý je přece pro pány! Ale potom jsem začala přemýšlet. Proč? Bylo tam něco napsáno? Ne… byly tam jen ty barvy. Barvy, které ovšem mají v naší kulturní oblasti poměrně jednoznačnou genderovou konotaci. Růžová je pro holčičky, bleděmodrá pro chlapečky.
Podívala jsem se na sebe. Tmavomodrá mikina s obrázky vlků, modré seprané džíny, tmavě modré kožené kotníkové boty. Hleděla na ničím neoznačené dveře. Modrá? To jsem přece já! Takže jsem šla za ty modré. 🙂
Když jsem o tom později přemýšlela, napadlo mě, kolikrát v životě se necháme omezit už jen náznakem, které náš mozek, navyklý na jistý způsob přemýšlení, považuje za nařízení. Posloucháme nařízení, která se jako nařízení jen tváří, aniž by za sebou měla nějakou… řekněme… zákonnou oporu. Posloucháme, protože je to zvykem. Protože je to tak a nepřemýšlíme, jestli by to nemohlo být jinak.
Vzpomněla jsem si na jeden článek, který jsem na podobné téma četla. Jmenuje se „Tak musím nebo nemusím?“ a autorka se v něm zabývá některými z běžných situací, kdy je občanovi jménem instituce řečeno „musíš“ a on vlastně nemusí – jen k němu někdo autoritativně hovoří.
Takže jsem vám dnes chtěla jen říct, že pokud vám někdo (kdo zrovna není policajt, který vás právě chytil při jízdě na červenou:)) snaží o něčem autoritativně přesvědčit, dejte si minutu přemýšlení – opravdu musíte poslechnout? Velmi podobné je to se „zvykovým právem“. To, že se něco takhle dělá většinou neznamená, že se to tak musí dělat pokaždé.
Možná bude stačit, když si vzpomenete na bleděmodré a růžové dveře bez nápisu… 🙂
V restauraci Marina v Poděbradech to mají vyřešeno jinak. Na toaletách je nápis “ Gentleman to the left, because ladies are always right.“
Jindřichu, to by se mi taky líbilo 😀
Snad se pamatuji dobře a byl to skutečně hotel Ještěd, kde kdysi před lety byly dámské toalety obloženy sladce růžovými kachlíky a pánské zase světlounce modrými, obojí byla taková echt miminkovská barva. Ale dveře mi neutkvěly, takže byly nejspíš neutrální. 🙂
Ještě si vzpomínám na hezké označení toalet (zase někde jinde) kloboučky – dámské slamákem se stuhou a pánské černou buřinkou.
Myslím, že by tvému počínání, Dede, přitakal básník Jiménez, který řekl : Dají-li vám linkovaný papír, pište napříč! 🙂
Hančo, to je bezva citát Ne, nepíšu vždycky napříč, ale leckdy o tom uvažuju
Anonym jsem já Míša.
No to mě se podařilo v japonském suschi baru Zekke u nás v Plzni omylem vejít na pánský záchod. Měli to tam nějak divně označené. No a nic se nestalo.
Pokud je tam normální záchod je to v pohodě.
Horší by bylo, kdyby tam byl jen pisoár.
Míšo, to já jsem jednou na pánské vlezla úmyslně. Jela jsem po dálnici a strašně potřebovala na wc. Zastavila jsem u pumpy, vlítla dovnitř a ejhle… dámské byly v procesu čištění a tedy zavřené. Někde mají zvlášť záchod pro invalidy, což podobné situace přirozeně vyřeší, ale tady nebyl. Další pumpa byla za nějakých 25 kilometrů. No, zaváhala jsem, ale jen velmi krátce 😛
Díkybohu mi to prošlo bez trapných scén 😀
Modré dveře, červené dveře – a když to přijde na biskupa ve fialovém? 😀
To záleží na tom, jak moc biskup právě potřebuje 😀 V takovém případě by šel tam, kde by bylo volno… 😛
Ty máš mikinu s obrázky vlků ? Takovou dostala Jana pod stromeček jen v bleděmodrém. Myslela jsem, že se jí nebude líbit a že si bude myslet, že jsem se zbláznila, ale snad to dopadlo. A když si přečte, že máš takovou ty tak se i líbit bude.
A ty dveře v pastelových odstínech musely být překvápko. Taky bych ty bleděmodré otevírala opatrně.
Zase anonym? Marska
Maruško mám, od Ježíška 🙂 Je moc krásná a nadšeně ji nosím. Jen teď vypadám jako modrý abbé, protože mám i modrou bundu… 🙂 Věřím, že se Janě líbí stejně, jako mně ta moje 🙂
Milá Dede, hezky napsané, máš jistě pravdu a v principu s tebou souhlasím. ALE – když ona (letitá) zaběhnutá pravidla, zvyky a třeba i povinnosti (případně poslušnost) tak nějak utvářejí společnost a rodinu, drží je pohromadě, dávají jim určitou kázeň. Každá země má (no dnes už sípše mívala) svoje zvyklosti (dobré či špatné), podle kterých se dali lidé té, které země snadno rozeznat. Patřili k nim už desítky let. Já vím, asi to není přesně to, co máš na mysli. Ale ono se může i malé vzepření a zpupnost k zaběhnutým „rituálům“ velmi rychle zvrtnout. Rozhodně nechci tvrdit, že by si jedinec, nebo i společnost měli nechat líbit zbytečné šikanování a neohradit. Ale, jak píšeš, je třeba dát si tu minute na přemýšlení. Za sebe bych modré a růžové dveře nechala dál mluvit „svými barvami“ – a bez váhání vzala za kliku těch růžových (tedy pokud bych neměla nohy do preclíku, pak bych asi zkusila zaklepat a nakouknout i do těch modrých). Ostatně myslím, že i cizinci by barvy ocenili víc, než jednotné hnědé dveře s nápisy „muži“ a „ženy“. 🙂
Tak jsem se zamyslela… já ti nevím, já bych ty zvyklosti až tak nezavrhovala. Jasně, není to v zákonu, tudíž mohu tuto zvyklost porušit, v této situaci se chovat jinak, tento způsob nepoužít a chovat se dle svého. Ale budu o to šťastnější, lepší, spokojenější?! Fakt nevím… Některé věci stojí za to nechat tak, jak nás to učily „protože se to tak dělá!“
Hele, tak když už jsme o toho WC, určitě bych se na autobusovém zájezdu necpala při rozdělování „páni vpravo, dámy vlevo“ doprava jen proto, že je to blíž dveří a není to zakázané … (rofl) (Poznámka – zaplaťpambu, že už jsou téměř na všech pumpách normální WC, tudíž se v polích zastavovat nemusí.)
A ještě bych ráda dodala, že označení dveří na modré a růžové se mi líbí víc, než když jsou na těch dveřích buď obrázky čurající holčičky či chlapečka, popřípadě jsou označeny tak, že dlouhém zkoumání vejdeš tam, kde je víc osob tvého pohlaví.
Není zvyk jako zvyk – v tom máte obě pravdu. Třeba zavrhování klasické rodiny mi přijde jako hodně závažné porušení osvědčených zvyků. Mně šlo spíš o častou šikanu ze strany autorit – především úřadů 🙂
Jinak Ygo, i mně se barvy líbily víc, než leckdy připitomnělé obrázky.
Myslím, že spousty zvyklostí jsou prostě aplikované zkušenosti předané dál. Není na škodu je poslechnout, a pokud jsou opravdu rozumné, některé se nakonec dostanou i do zákonů.
Bohužel, dnes je taková doba, že všechno obvyklé se musí převrátit a nejlíp i rozdrobit, schválně, co to udělá…
Takových „musíš“ se mi častěji dostane od prodejců, než od úřadů. Pak většinou stačí požádat o číslo zákona, který mi nařizuje poskytnout jim tohle nebo tamto 😀
Obrázek čurajícího chlapečka mi vždycky přišel děsnej, stejně tak holčičky. Barevně označené dveře skousnu spíš, ale zas ty infantilní barvy… to spíš ty klobouky 🙂
Spousta zvyklostí mi nepřijde zavrženíhodná, páč zjednodušuje život. No a pak přijdou ty, co mi připadají jako buzerace a tam se šprajcnu nějak z principu 🙂
Souhlasím – čůrající holčička a chlapeček nemají v trapnosti moc konkurenci… 🙂