Matýsek popotáhl a utřel si nos do rukávu. Pak se rozhlédl, jestli ho neviděla maminka. Ta by mu dala! Vždycky říkala: „Jsi už velký kluk, Matýsku, po prázdninách jdeš do školy, a nevíš, že se smrká do kapesníku?“

Maminka naštěstí po Matýskovi nekoukala. Prohlížela si knížky. Byli v krásném velkém obchodě, všude kolem plno knih. Matýsek knížky miloval, zvlášť ty o vlacích. Doma jich už měl plno.

Zvedl pana Kulišáka, svého nejoblíbenějšího plyšového medvídka, a důležitě mu ukazoval:

„Tyhle jsou pro kluky, vidíš? Kam to koukáš? Tam jsou knížky pro mrňata, přece. Tady koukej! Vláčky! Auta! Letadla!“

Jenže pan Kulišák pořád otáčel hlavu dozadu, jako by viděl něco moc zajímavého. Matýsek se tedy otočil také. Na stojanu za ním uviděl velkou otevřenou knížku s barevnými obrázky. Kreslené postavičky Matýska zaujaly.

„To maloval pan Lada,“ poučil pana Kulišáka. „To poznám. Máme doma spoustu říkadel s jeho obrázky, víš?“

Pan Kulišák nevěděl. Matýsek mu vysvětlil, že říkadla jsou básničky pro mrňata, a pak se spolu znovu zadívali do obrázků.

„To je krása,“ vydechl Matýsek. „Toho sněhu? Já letos ještě nezahlédl ani vločku,“ dodal zklamaně. „A tady kluci bruslí, sáňkují… Ti se mají! Mnohem líp než já!“

V Matýskově kapse se zavrtělo malé duhové klubíčko a rozverně mrklo. Kotě, které Matýsek dostal před časem od kouzelné víly a kterému začal říkat Čičík, zamňoukalo a po zádech mu přeběhla malá barevná vlnka. Kolem Matýska se zavlnil vzduch – a v tu ránu stál po kotníky ve sněhu, kolem foukal studený vítr a z nebe se snášel sníh.

„To je paráda!“ zavýskl. Přímo před ním stavěly děti sněhuláka. Na hlavu mu posadily starý hrnec, místo očí daly kamínky a do ruky vrazily staré koště. Jeden z kluků poodstoupil pár kroků, aby si prohlédl své dílo a málem Matýska porazil.

„Tebe neznám,“ otočil se. „Odkud jsi?“

Malá holčička v kabátku, dlouhé sukni a šátku, vyprskla: „Kdoví. Koukej, jak je divně oblečený, ani pořádný kabátek nemá!“

„Pfff,“ nafoukl se Matýsek, „já jsem z Prahy! Ze Stodůlek, abyste věděli!“

„Ty jsi ale hloupý, Stodůlky nejsou žádná Praha,“ zasmál se kluk.  „Přišel jsi bruslit?“

„Nemám brusle,“ zamračil se Matýsek.

„Nevadí, Pepík Ševců nám brusli půjčí, pojď,“ plácl ho kluk přes rameno.

Brusli?

Opravdu.

Kluci bruslili na jedné brusli. Kdyby na brusli! Na prkýnku, do kterého byla zaražená čepel nože! Prkýnko přivázali provázkem k botě a bylo. Matýsek na to hleděl s nedůvěrou.

„Ty jsi lhal, viď, bruslit neumíš,“ přitočila se zas ta protivná holčička, které se nelíbilo jeho oblečení.

„Umím! A mám mnohem lepší brusle! A…“

„A… a… a…“ opičila se holčička. „Povídat o tom umí každý! To já na brusli přejedu celý rybník, abys věděl!“

„Ale…“

„Tak se ukaž, Pražáku,“ strkal mu ten velký kluk pod nos dřevo se zaraženým nožem. Vtom se přihnal další kluk a rozkřikl se: „Co mu to půjčuješ, Honzo! Není to tvoje!“

Matýsek se lekl, ustoupil a šlápl do prázdna. Zapotácel se, ale hned zase stál pevně na nohách. Jen už nebyl u rybníka.

Byla tma. Stál před vysokým tmavým dům s jedním rozsvíceným oknem, ve kterém zahlédl vánoční stromeček. Ale jaký! Žádné blýskavé ozdoby. Jen červená jablíčka, papírové stužky, sem tam visící vlašský ořech. Divný stromeček.

Až teď si Matýsek všiml, že kousek od něj stojí vysoký muž a dvě děti. Matýsek s údivem zjistil, že to jsou jeho známí z klouzačky – kluk, který chtěl, aby mu ukázal, jak umí bruslit, a ta protivná holka.

Dívali se do rozzářeného okna s posvátnou úctou.

„Budeme mít taky někdy tak nádherný stromeček, tatínku?“

„Letos ne, Lidunko,“ odpověděl muž.

„Vloni jsme ho taky neměli,“ řekl smutně Honza.

„Jsme chudí,“ pokrčil muž rameny. „Ale zato budeme mít moc dobrou štědrovečerní večeři.“

„Já vím,“ zaradovala se Lidunka. „Já se tak těším! Tak už pojďte, půjdeme za maminkou!“

Muž ji vzal za ruku a všichni společně odcházeli.

Matýsek se za nimi díval. Viděl chatrné oblečení, kluk měl dokonce na bosých nohou jen dřeváky. Otřásl se a vytáhl z kapsy pana Kulišáka.

„Už jim nezávidím. Nemají ozdoby! Ani brusle! Ani boty!“

Medvídek na něj moudře koukal.

„Rád bych domů,“ vzdychl Matýsek. „Za maminkou. Oni šli taky za maminkou. Protože víš co? Kde je maminka, tam je nejlíp. I když tam třeba není stromeček. Ale možná ho příští rok už mít budou, víš?“

Čičík v Matýskově kapse znovu mňoukl, duhová vlnka přeběhla zpátky.

„Krásně jsi čekal, Matýsku, jsi hodný kluk!“

Maminka.

„Mami,“ zavýskl Matýsek. „Prosím! Já bych chtěl tuhle knížku! Prosím!“

„Tuhle?“ ukázala maminka nevěřícně. „Josef Lada, Dětem? Ale tam nejsou žádné vlaky! Ani letadla!“

„Nevadí, mami. Je tam Lidka a Honza a Pepík Ševců…“

Maminka jen zakroutila hlavou. „Jak to víš?“

„Já tam byl, víš? Mluvil jsem s nimi! Chtěl jsem s nimi bruslit!“

„I ty můj povídálku,“ protřepla mu maminka vlasy. „To zas ta tvoje víla, co? Tak si tu knížku vezmi a pojď.“

Domů odcházeli s rozzářenýma očima.

Nejvíc Matýsek, který se těšil na další dobrodružství s Honzou a Lidkou.

Duhové kotě Čičík zabořilo čenich do kožíšku a spokojeně usnulo.

Matýsek je šťastný, a to je to hlavní.