V adventním čase se snažím užít si kulturních akcí, zklidnit puls, dech i krok a věnovat se klidovým činnostem. Letos jsem do svého rozjímacího repertoáru zařadila shlédnutí České mše vánoční Jana Jakuba Ryby. Využila jsem skvělé příležitosti, že Mladí brněnští symfonici a sbor Ars Brunensis pořádali generální zkoušku v kostele Narození Panny Marie ve Vranově u Brna.

Krásné dílo, v krásném působivém prostředí a skvělí muzikanti. Kostel byl plně obsazený, dvě řady lavic plné, podél zdí přidaných několik řad židlí, vždy po dvou za sebou. Přijela jsem včas, abych si vybrala místo co nejblíže orchestru, pěkně bokem, abych vstáváním nerušila ostatní obecenstvo. Chrámová loď je velká, zimní světlo a lampy nic moc, takže co nejblíže. Podařilo se mi, vlevo, hned za orchestrem na židli. To bych nesměla být ale já, abych se nepřipletla do cesty škodolibému osudu.

Těsně přede mnou stál na vratkých dřevěných nožkách stojan a na něm plakát – něco o Kamerunských černoušcích – nalepený na dřevěné překližce, dost těžké, jak jsem zjistila později. Koncert zdárně ubíhal, chvílemi jsem seděla, chvílemi stála kvůli focení a natáčení přes vyklopené LCD nad hlavou. I přes vydatné protizimní oblečení, mi začala být zima.

V jednom momentě jsem vstala, abych si přitáhla prošívaný kabát víc k tělu a co osud nechtěl – o čertovi v kostele se nedá mluvit – zachytila jsem zlehounka špičkou kabátu o vachrlatý stojan a ten se právě v pasáži pianissima, za strašlivého rachotu zřítil na kamenné schůdky k bočnímu oltáři. To byla taková rána, že nadskočil celý kostel, včetně těch barokních andělíčků sedících porůznu na římsách po celém kostele. Včetně mě, orchestru, sboru, posluchačů.

Nastal moment, kdy se muzikanti ztratili v notách! Já stála jak Lotova žena, jako solný sloup. Samozřejmě se ve mně probudil jakýsi pitomý ženský instinkt všechno uklidit, ale naštěstí se zbytky mého rozumu vzchopily a já si tiše sedla a ani jsem nedutala, jenom čepici jsem si narazila víc na oči. Paní dirigentka během pár vteřin znovu zvukově sestavila svůj ansábl, mladí, ale už naprosto profesionální symfonikové navázali tam, kde byli vyrušeni a koncert pokračoval. Celý kostel mohl dál prožívat ten krásný biblický příběh o narození Spasitele.

Po aplausu, jsem za pomoci staršího pána, který seděl vedle mne, znovu postavila prokletý stojan a oba jsme si všimli, že zajištění dlouhým háčkem do očka na zadní opěrné noze nebylo zprovozněno. Jak říkám osud.

Mám na takové příhody škatulku už od dětství. Já zmáčknu vypínač a praskne žárovka. Já spustím nějaký spotřebič a shoří elektromotor. Já sednu do auta a najednou nefungují blinkry, přede mnou jel manžel a jemu ještě fungovaly. Pamatuji si, že tohle funguje od dětství, protože to byl tatínek, který vždy pravil: „Děvče, jak ty to děláš, že se to vždy poláme jenom tobě!“. Dnes tuhle omletou větu říká můj muž… už celých čtyřicet let 🙂

Fotky najdete zde: https://dig.rajce.idnes.cz/Vranov_koncert