Minulý týden přinesl řadu různých překvapení, ba dalo by se i říci, že dárků a dárečků.

To, že Rozárka již vzala koťata na milost a smečka se pomalu stává plnohodnotnou a fungující (doufám, že jsem to právě nezakřikla), byl prvním z nich. Adventní doba je dobou zázraků a já mám pocit, že u nás právě jeden probíhá.  Sedáme už pár dnů v obýváku všichni společně a je to velmi příjemný pocit.

Tedy, kdybychom si představili náš obývák jako loďku, byla by jedna její špička hluboce ponořená do vody (protože by v ní dřepěl můj muž, obklopený Rozárkou, Sárinkou a Zuzkou, kdežto druhá by smutně trčela vysoko z vody (a na ní bych se krčila já s Goliáškem). Ano, je to tak, kam jde pán domu, tam za ním kráčí jeho černobílá suita. Na druhou stranu Goliášek si v genderovém rozdělení libuje, protože se o mne nemusí s nikým přetlačovat.

Rozárka mezi námi

Adventní doba je také dobou návštěv. K nám se jich dostavilo několik (některé tu i noc či dvě přespaly) a koťata byla na vrcholu blaha. Předvedla pyšně všechny své triky:

Kabátový šplh nahoru na předsíňovou stěnu, přes kabáty návštěv nevyjímaje. Předvedený trik v návštěvách většinou vyvolal velmi silné emoce, nejedno oko nezůstalo suché. Ostatně, zážitek nemusí být vždy radostný, hlavně, že je silný, že.

Dobytí předsíňové stěny

Trysk s výběhem po sisálem omotané trubce včetně přeskoků z polic na zdi na půdičku, půdu a zpět, to vše nad hlavami dojatých diváků (jeden odraz od návštěvnické hlavy nebudeme počítat, nakonec lepší škrábanec na hlavě než rozplesklé kotě na podlaze, určitě chápete).

Výstup na starožitné hodiny (to zamáčkla slzu i velmi otrlá domácí, zvláště pak při seskoku akrobata z hodin na zem, kdy broušené sklo výplně jen zařinčelo).

Dobytí hodin

Vybafnutí na sprchujícího se hosta z koše na prádlo (s následným výstupem po županech, aby se na vykuleného mokrého človíčka podívali pěkně shora).

Šplh koupelnový

Obsazení koše na prádlo

Obsazení umyvadla

Etudu kuchyňskou, spojenou s hrou na schovávanou, kdy rezatého bohužel prozradily uši, čouhající nad okraj dřezu a jednu černobílou ocásek, který se nevešel do pootevřené skříňky, zatímco druhá černobílá hru dovedla do dokonalosti a na WC jsme ji našli až za dvě hodiny, slastně spící v umyvadle.

Uši ve dřezu

V neposlední řadě skvělé sportovní vystoupení s uloupenou vánoční ozdobou, začínající přesnou trefou jedné černobílé pacičky, která perfektním forhendem vylouskla lesklou baňku z vánočně naaranžovaného tácu a shodila ji ze stolu na zem, kde po krátké pranici si vítězně odnesl ozdobu za šňůrku zrzavý vítěz. Pak ale paní domu šňůrky nečestně a nesportovně z baněk odebrala (pro jistotu, abychom je po čase netahali z kočičích zadečků) a tak se k nošení (a v podstatě i ke zdobení stromku) již nezpůsobilá vánoční ozdoba stala super lehkou cinkací kuličkou, kterou koťata naháněla z obýváku do kuchyně a zpět jen proto, aby ji v závěru zapinkla v koupelně za pračku a pak na ni zbytek večera smutně zírala.

Čtyři ozdoby

Pravdou je, že všechny návštěvy kotěcí smečku v pohodě přestály, do sytosti podrbaly kožichy černobílé i ten rezatobílý a koťata, která vítají každého s radostí, se předvedla všem v tom nejlepším světle.

Adventní doba je však také dobou dobrých skutků. Lidé posílají peníze na bohulibé účely, kupují dárky do dětských domovů či se stávají Ježíškovými vnoučaty. My jsme si letošní charitu odbyli jinak.

„Máme takový drobný problém,“ oznámil mi můj muž jednoho dne do telefonu. „Máme doma dalšího kocoura. Myslel jsem, že je to Barbucha, ale nakonec to asi Barbucha přece jen nebude…“

Oněměla jsem. Jak, doma dalšího kocoura? Jak, Barbuchu, který není Barbucha? Ten se nám přece ztratil dobře před rokem a čtvrt, že by se najednou vrátil? Do telefonu mi přistála fotka mourovatého kocourka, který zdálky opravdu hodně našeho tuláka připomínal. Jen se mi zdál větší, a výraz v obličeji měl trochu jiný. Jenže… je to už přes rok, jak moc se může kocour za rok změnit? Jak dobře si ho pamatuju?

Domů jsem vcházela napnutá jak struna. Dveře do obýváku zavřené, přede dveřmi trojlístek na hlídce. Koukali na mne vykuleně, s výrazem – jak to, že nemůžeme do našeho obýváku, no? A co je to tam zač? My dobře víme, že tam někdo je, náš čuch neoblafnete!

Odstrčila jsem je a vešla dovnitř. Na okně ležel kocour, který opravdu vypadal jak Barbucha blahé paměti. Po oslovení zvedl hlavu, ale jestli reagoval na jméno nebo na hlas, to nevím. Vypadal docela dobře, nebyl vyhublý, jen zaprášená srst a lehký smutek v očích vyprávěly o posledních ne zrovna lehkých dnech.  Kdepak, Barbucha to nebyl. Neměl jeho šmrnc a šťávu. Ale co my s ním?

Postupně jsem zjistila, že kocourek se od začátku prosince potuloval po jedné ulici tady nahoře na kopci. Chytal se lidí, kteří chodili kolem, snažil se dostat do k nim domů. Lidé ho občas vzali dovnitř, ale pak zas vypustili v domnění, že patří někomu ze sousedů. Až se ho ujala paní, co má sice sama dva psy (kteří kočky moc nemusí), ale bylo jí ho líto. Začala pátrat, jestli někomu z okolí nechybí mourovatý kocourek a narazila na Barbuchovu fotku na Psím detektivovi. Zavolala na telefon, uvedený u inzerátu, a tak se manžel jel podívat, jestli to náhodou není náš ztracený tulák.

Mourek poprvé

Hned mezi dveřmi poznal, že to Barbucha není, jenže… Kocour seděl nešťastně v koupelně, paní byla celá nesvá z toho, že neví, co s ním teď dál… a tak můj muž šoupnul milého kocoura do přepravky a vzal ho k nám. Zavřel ho do obýváku, dal mu krmení, vodu, a ukázal mu záchod.

Mourek podruhé

Kocour se vzorně najedl, napil, použil WC a odebral se na okno, jako by u nás bydlel odjakživa. Posléze, když jsem si sedla na gauč a přemýšlela, co dál, seskočil rozvážně z parapetu, volným krokem přešel přes obývák, vyskočil na gauč a v pohodě se mi uvelebil na klíně. Úplně mě tím dojal, abych řekla pravdu. Začala jsem ho hladit a mourek začal nadšeně vrnět, až se mu tělíčko rozvibrovalo.

Jenže, co s ním? Měla jsem strach, že přijetím další kočky totálně rozhodíme křehkou rovnováhu, kterou jsme tak dlouho pracně budovali. Vyhodit ho ale nemůžeme, to nejde, je ošklivě, zima, mokro, kam by šel… Kdoví, kde se tu vůbec vzal, jestli ho tu někdo vysypal jako nechtěné dědictví nebo co… Radši nemyslet.

Hladila jsem ho a hladila, probírala zaprášenou (ale jinak naštěstí čistou) srst, nenápadně zkontrolovala uši, oči, koukla zběžně na zuby. Kocour vypadal na první pohled zdravě, po chvíli mi na klíně spokojeně a důvěřivě usnul. Kdepak, my tě nezradíme, slíbila jsem mu v duchu a opatrně ho přesunula na gauč, abych realizovala nápad, který mě při hlazení mourované srsti osvítil.

Mourek potřetí

A tak jsme se sebrali a zašli za manželovou maminkou. K nim se tehdy Barbucha přestěhoval, u nich trávil poslední rok nejvíce času. Nemohl by tam tedy tenhle nešťastník bydlet, aspoň do jara, než se to tu pořádně usadí a než uděláme plot?

Dopadlo to výborně. Kocour (pracovním jménem Mikeš, jak babi říkala i Barbuchovi) obdržel nové bydlení ve velkém domě. Podle toho, jak ho pomalu poznáváme, je to rozvážný, klidný kocour, který je za každé pohlazení vděčný a je rád, že je v teple a v suchu. Zda se na jaře přestěhuje k nám, nebo zda zůstane u babi, to se uvidí. Zajedno podle zdravotního stavu (na veterinu pojedeme příští týden), zadruhé podle toho, jak moc – či zda vůbec – si na sebe s babi zvyknou.

Asi to bude Miki

Jak už jsem psala, advent je dobou návštěv, rozjímání, dobrých skutků i zázraků. Toho všeho se nám dostala v letošním adventu přehršel.  Teď si jen můžeme přát klidné a pohodové Vánoce (já vím, koťata a stromeček, to bude pohoda jak vyšitá), ale hlavně –  klidný a pohodový další rok.

To samé přeje Hotel U devíti koček i vám všem, kteří příběhy z našeho hotelu sledujete, čtete a komentujete. Děkujeme za přízeň, vážíme si jí, opravdu.

Přejeme Vám všem krásné prožití vánočních svátků a hodně zdraví, pohody a štěstí do dalšího roku.

Pojďme si navzájem držet palce a tlapky, ať se tu v plném počtu takhle sejdeme zase za rok.

Šťastné a veselé!