Jsou dva způsoby, jak se můžete zblízka podívat na netopýra a třeba si jej i pohladit: na akcích, kde se nachází stánek záchranné stanice, a na veřejných vypouštěních netopýrů. Oba druhy akcí bývají ohlašovány na stránkách záchranných stanic a dalších organizací s ochranou zvířat souvisejících.

U stánku potkáte odborníka na netopýry a několik handicapovaných ochočených netopýrů. Některé si můžete pohladit. Některé si můžete nakrmit. Na některé se můžete jen podívat.

Netopýrů je mnoho druhů a ty se od sebe povahově liší. Netopýři černí jsou neobyčejně křehcí a můžou umřít šokem, když je vezmete do ruky. Netopýři večerní jsou vzteklounci, pokud zrovna nejsou spokojení a nepředou. Netopýři pestří často syčí, ukazují zuby nebo roztahují křídla, aby vypadali větší, případně dělají vše najednou. Netopýři velcí umí zvrátit hlavu do nečekaného úhlu a kousnout. Netopýři rezaví se rychle ochočí a mohou být opravdu mazliví.

Hrozící netopýr večerní

Ti, které potkáte na vypouštěcích akcích, nejsou handicapovaní, ale dostali se z různých důvodů do dočasné péče záchranné stanice. Netopýři jsou chráněni zákonem, ale lidská činnost je ohrožuje. Někdy je při rekonstrukci nebo zateplování domu objevena kolonie. Nebo je objevena v poraženém stromě. Jindy najdete poraněného či vyčerpaného netopýra viset podezřele nízko nad zemí. Někteří netopýři zjistí, že přišli o zimoviště, a tak na radu zkušenějších přiletí na jistý osvědčený balkon v Praze, kde je čeká zimní nocleh s polopenzí.

Netopýři jsou spjatí se svými místy. Zimoviště a letní bydlení mají vždy na stejných místech. Mění je jen neochotně. Většinu druhů je třeba vypustit na místě, kde byli nalezeni, aby se dokázali zorientovat. Z pražských netopýrů jediní rezaví létají velmi vysoko a na velké vzdálenosti. Mezistátní lety jsou pro ně běžná věc. Je možné je vypustit prakticky kdekoli, vyletí do výšky a zorientují se.

Proto na veřejných vypouštěních potkáte hlavně netopýry rezavé. Tyto akce se obvykle konají v městských parcích nebo lesích. Častými místy jsou Královská obora Stromovka a přírodní park Hostivař. Tam se konala vypouštění, kterých jsem se zúčastnila.

Netopýr pestrý

Hostivař poprvé

Moje první se konalo v Hostivaři na svahu u rybníka. Lidí přišlo méně, než bylo připraveno netopýrů k vypouštění, takže se na každého dostalo, jen si museli vystát frontu na vypouštěcí rukavice. Netopýří zoubky jsou jako jehličky. Rukavice z pevné tuhé látky neprokousnou. Teoreticky ani nemají důvod.

Jsou v polospánku vytaženi na světlo Boží, posazeni na ruku v rukavici a popostrčeni vstříc svobodě. Rozehřejí se na provozní teplotu, zamyslí, rozhlédnou či spíš rozeslechnou (netopýři mají oči, ale orientují se hlavně echolokací), roztáhnou krásná černá křídla (všichni netopýři mají černá křídla) a vznesou se do vzduchu.

Někteří netopýři se rozmýšlí dlouho. Sedí se jim dobře, na ruku jsou zvyklí. Jeden seděl na rukavici velmi dlouho. Další vyšplhal svému lidskému společníkovi za krk a schoval se za límec. Patrně si chtěl přispat. Parta samců zvaná “ostří hoši” se rozhodla sabotovat sezení na rukách v rukavicích a se vzteklým pištěním vzlétla div ne rovnou z přenosky.

Takovou akci je třeba organizovat – vyhlásit místo, zkoordinovat svoz netopýrů od krmičů, rozdávat rukavice a netopýry, někoho zaúkolovat sbíráním okřídlenců, kteří místo na nebi skončili na zemi. Ten úkol jsem dostala já. Všichni netopýři hladce odletěli.

Ochočený netopýr rezavý – vypouštění

Stromovka

Druhé vypouštění se konalo ve Stromovce a od prvního se nemohlo lišit více. Dorazilo neuvěřitelné množství lidí včetně jedné nebo dvou tříd jakési večerní školky či družiny. Pozvala jsem tehdy několik přátel, kteří, když viděli ten dav, rozhodli se počkat kousek stranou. Zašla jsem za nimi s přepravkou s „mými“ netopýry a jednoho vytáhla ven.

Okamžitě se ke mně nahrnulo asi dvacet dětí a všechny začaly natahovat ruce. Dospělý doprovod jsem neviděla. Když jsem se vzpamatovala z leknutí, netopýra jsem okamžitě schovala. V tomhle zmatku by se dost dobře mohlo stát, že se lekne a někoho kousne. Netopýr rezavý nepřenáší vzteklinu, kterou by se mohl nakazit člověka, ale zákony si myslí něco jiného.

Rozestavili jsme lidi tak, aby netopýři měli volnou vzletovou dráhu. Ujala jsem se práce sběrače neodletěvších okřídlenců. Nakonec se ze mě stal i údržbář letové dráhy, protože do ní neustále někdo stoupal nebo jí probíhal. Jedno dítě si nechá vysvětlit, že takhle netopýrům brání odletět a může nějakého zašlápnout. Jedno dvě děti to vysvětlí třetímu. U stovky dětí to takhle bohužel nefunguje.

Když jsem se snažila rozšířit ústí vzletové dráhy, které pár lidí prakticky uzavřelo, zahlédla jsem koutkem oka netopýra padajícího na zem doprostřed tlačenice. Tohle mohlo dopadnout špatně.

“Nehýbat se, netopýr na zemi!” zařvala jsem a nebezpečné nohy kolem netopýra kupodivu znehybněly. Měla jsem přepravku, ale v té už jeden netopýr byl. Kdosi mi podal rukavici. Netopýra jsem do ní strčila, přidala jej do přepravky a zadoufala, že se ti dva nenajdou a nepoperou.

Pokusila jsem se lidem vysvětlit, že pokud blokují odletovou dráhu, netopýři neodletí, tím pádem vypouštěči rukavici nepředají a další zájemci si budou muset počkat, protože prostě víc rukavic není a vše se tím jen zdrží. V tom hluku mě sice slyšelo jen pár lidí, musím ale říct, že někteří se změnili v aktivní pevný okraj vzletové dráhy a pomáhali udržet dav mimo ni. Mnoho dalších zase navrhovalo, abychom příště natáhli pruhovanou pásku.

Když většina netopýrů zmizela mezi stromy Královské obory, rozešel se i dav.

Zůstali netopýraři, dva neodletěvší okřídlenci a moji kamarádi. Ač se celou dobu drželi dál od davu, rukavice a netopýr na ně vyšli.

Byl to samec, příliš se mu nechtělo a zjevně neměl náladu na lidi. Na pokyn odborníků jsem jej začala hladit proti srsti, aby se mu nálada ještě zhoršila a rozhodl se zvednout kotvy. Povedlo se, netopýr za soustavného nadávání roztáhl křídla, popolezl kamarádovi po ruce a odletěl.

Okřídlenec číslo dvě ani nepotřebovat pobízet.

Handicapovaná samice netopýra rezavého. Má poškozené křídlo a nemůže je složit.

Hostivař podruhé

Další vypouštění se konalo na Hostivaři. Vzletová dráha se nacházela na velké zahradě na svahu a funkci pruhované pásky přirozeně plnil dřevěný plot. Lidí dorazilo několik desítek, z toho spousta dalších netopýrařů, odborníků, záchranářů, krmičů a jejich přátel a rodin. Přepravky bylo třeba odnést z parkoviště na místo vypouštění.

Zapovídala jsem se s další krmičkou. Vyměnily jsme si zkušenosti o zvláštních stravovacích návycích vybíravějších jedinců. Někteří netopýři červovi ukousnou hlavu, někteří vyplivnou ocásek, jiní kůži. Jiní překousnou červa napůl a půlku ztratí. Drobnějším netopýrům je třeba červy zabít a vymačkat do stříkačky.

Celou dobu nás poslouchal nedaleko stojící pán. Ne, prý to není nechutné, prý je to velmi zajímavé.

Přepravku jsem odložila k ostatním, kolem kterých stála fronta na rukavice a netopýry. Vzala jsem si jednu svoji svěřenkyni; tu, které jsem říkala Velká žravá.

Moje lidská společnice si ji prohlédla a prohlásila: “To je Šedá tečka! Krmila jsem ji loni na jaře!”

Netopýrům na jizvách roste šedivá srst místo zrzavé. Šedá tečka neboli Velká žravá měla na boku jizvu tvaru tečky.

Zdalipak se vydala z mé ruky rovnou zpátky na jistý balkon?

Později jsem se od majitelky balkonu dozvěděla, že když přišla domů, vlétl jí do bytu netopýr.

Patrně se přišel podívat, zda je ještě k dispozici polopenze.

Protože byl obratem nasměrován ven z bytu bez prohlídky, dodnes nevím, zda neměl na boku šedou tečku.