GEOPOLITIKA: Saúdská Arábie nepřímo nabídla Izraeli mír a přátelství

K blízkovýchodním evergreenům patří to, že se stírá hranice mezi formálním a neformálním a mezi de iure a de facto. Nikoho nemůže překvapit, že země, které spolu nemají formální diplomatické vztahy – Izrael a Saúdská Arábie – a nikdy neuzavřely mírovou dohodu, spolupracují lépe než v případě vztahu Izraele s Jordánskem, kde mírová smlouva i diplomatické vztahy jsou. V neděli se ovšem vztah opět prohloubil: Saúdská Arábie naznačila, co chce za formalizování této dobře fungující spolupráce.

 

K neformálnímu charakteru vztahů Izraele se Saúdskou Arábií patří to, že ty nejdůležitější zprávy přicházejí takovými kanály, aby se nikdo moc neumazal, ale aby byly dobře vidět. Tentokrát tu roli na sebe vzal Abd-al-Hamid al-Ghabin, saúdský novinář, který ve svém blogu pro Times of Israel napsal obsáhlý článek na téma vztahů s Izraelem. Než se pustíme do hlubší analýzy, nejprve několik citací z článku:

 

Všichni [v minulosti, pozn. překl.] to brali za špatný konec, což nepochybně poškodilo rozvoj, spolupráci a stabilitu. Všichni zabředli do minulosti, ve které se snažili zdůvodnit svá historická práva, když se měli spíš zabývat realitou, aby stabilizovali současnost a stavěli [společnou] budoucnost. Dnes musíme nabídnout novou a realistickou vizi. Ale dřív, než takovou vizi dáme na stůl, musíme uznat novou tvář Saúdské Arábie, která je schopna přinést bezmála zázraky. Saúdská Arábie je centrem duchovní moci muslimského světa, plíce jeho ekonomiky a největší zdroj jeho energie.

 

(následuje dlouhá litanie chvály na korunního prince Mohammeda bin Salmána, kterou není třeba překládat, každý, kdo neumí anglicky, si to umí představit jistě sám)

 

Mnoho saúdských a muslimských učenců nemá žádné námitky k vybudování diplomatických, ekonomických a kulturních vazeb se Státem Izrael. Arabsko-izraelský konflikt byl sebeklamem živeným jistými politickými stranami a diktaturami, které chtěly zůstat u moci, a které zneužívaly téma „osvobození Palestiny“ jako způsob, jak se doma udržet u moci. Slogan a narativ o „osvobozování Palestiny“ už není realistický. Měli bychom ho vymazat ze svého slovníku a uznat, že je Izrael samostatný stát, součást regionu a důležitý prvek ve vytváření stability a bezpečnosti; v tomto světle máme velký zájem na partnerství s ním.

 

(následuje další pasáž opěvující korunního prince)

 

Ale co s Jeruzalémem, přesněji řečeno, s mešitou Al-Aksá, svatým místem pro muslimy i Židy? Sedmdesát let se arabské země nesnažily tuto otázku řešit realisticky. Ve skutečnosti ji mnozí diktátoři od Gamala Abdela Násira po Saddáma Husajna používali jako slogan pro manipulaci povrchních emocí pro upevnění vlastní moci. Důsledky byly pro arabský národ katastrofální; dnes pod tímto mottem ničí arabské země Írán.

 

Realismus znamená uznání, že žádný arabský stát ve své současné formě neexistoval dřív než Stát Izrael, a jeho nezávislost předcházela nezávislosti většiny arabských zemí. Jordánsko ve svém úkolu, spravovat toto posvátné místo tak, aby se stalo atraktivním bodem náboženské turistiky, míru a tolerance místo místa pro kázání nenávisti selhalo. Nastal čas, aby se mešita al-Aksá dostala pod saúdskou správu, spolu s dvěma dalšími svatými mešitami, v Mekce a Medíně.

 

Následuje text o tom, jak saúdská veřejnost neodmítá mír s Izraelem, o tom, jak se vlastně nic nestalo, když Spojené státy přesunuly velvyslanectví do Jeruzaléma, o důležitosti spolupráce proti Íránu a také ocenění toho, když Izrael stál za Saúdskou Arábií, když ji svět kritizoval kvůli Chášukdžího vraždě a když na rafinérii saúdské společnosti Saudi Aramco zaútočily íránské drony.

 

Je tam explicitně zmíněno, že korunní princ je schopen a ochoten takového míru dosáhnout. Kromě toho jsou tam velmi jasně formulované obavy z vlivu Muslimského bratrstva (vazby Džamála Chášukdžího na něj mimochodem byly nejspíš jedním z hlavních motivů jeho vraždy), což se zároveň dá číst jako varovný prst vůči Turecku, které se pro Muslimské bratrstvo stalo v posledních letech patronem, jakož i pro Katar, který ho financuje a který na podpoře Muslimského bratrstva s Tureckem spolupracuje.

 

Co teď s takovým dokumentem?

 

Předně – je nemyslitelné, že by vznikl nejen bez vědomí, ale troufnu si říct i bez příkazu ze strany samotného korunního prince Mohammeda bin Salmána. Něco jako nezávislý tisk v Saúdské Arábii neexistuje; sám korunní princ je známý tím, že posílá svou tajnou službu na blogery nebo i jen lidi na Twitteru, kteří by se proti němu nějakým způsobem stavěli. Aby prominentní novinář napsal takový článek do izraelských novin, jehož dobrou polovinu tvoří ódy na korunního prince, bez jeho schválení, je natolik absurdní představa, že můžeme tento článek považovat za veřejně vyjádřenou nabídku mírové smlouvy.

 

Kontrola mešity al-Aksá je přitom jen naprosto formální věc; Jordánsko nekontroluje tento areál o nic víc než své velvyslanectví v Tel Avivu, a pro Saúdy by to bylo teritorium o podobné míře „kontroly“. Je to zároveň první požadavek ze saúdské strany, který dává, v nabídce míru, reálně smysl, protože symbolická hodnota kontroly mešity al-Aksá dá Saúdům do rukou mocnou zbraň v muslimském světě: Saúdové budou moct tvrdit, že jsou strážci všech tří nejdůležitějších míst sunnitského islámu, což posílí jejich autoritu, a zároveň se jim podaří něco, co ve svých propagandách používaly všechny arabské státy: dostat pod kontrolu mešitu Al-Aksá. Mezi námi: ze strany arabských nacionalistů, diktátorů nebo fanatiků z řad Muslimského bratrstva či na něj napojených organizací šlo odjakživa akorát o fetiš.

 

Realisticky si myslím, že nikdo z nich s kontrolou mešity ani nepočítal, a hlavně museli vědět, že na ní vlastně ani tolik nezáleží; přesto z toho udělali doslova téma číslo jedna. A teď si vezměte, co to bude znamenat, když jim tohle vyfouknou Saúdové, a ještě za blesků fotoaparátů při uzavírání míru s Izraelem. Izrael, vědom si symbolické hodnoty tohoto místa, jakož i toho, že mu al-Aksá vlastně k ničemu není, by to měl akceptovat, zejména proto, že dosud měla areál pod kontrolou entita (jordánský Waqf), která Izraeli moc nakloněná nebyla, zatímco nově by tam byla entita, která má zájem na bezpečnostní i technologické spolupráci, protože Izrael potřebuje. Nepokoje v areálu by tak byly daleko méně časté, protože Saúdové by palestinské Araby jen těžko nechali dělat rozbroje ohrožující jejich vlastní zájmy.

 

Co z toho vyplývá pro palestinské Araby je jasné: jestli je dnes nějaká naděje na jakýkoliv palestinský stát, je v Gaze a pouze v Gaze. Západní břeh Jordánu prohráli, maximálně na něm jsou schopni získat autonomii tam, kde jsou dnes oblasti A, a Jeruzalém prohráli také. Za situace, kdy se saúdští spojenci snaží podkuřovat Izraeli, Omán začíná pěstovat s Izraelem na vlastní pěst (což, pokud se dostane pod větší vliv Číny, bude nejspíš pokračovat) a dokonce i Katar, který je pod tureckým vlivem, se snaží o kontakt ve smyslu „budeme spolu trochu mluvit, abychom ulevili situaci v Gaze“. Turecko totiž má vůči Izraeli takový vztah, že naoko prezident Erdoğan proti Izraeli dští síru a reálně podporuje Hamás a Muslimské bratrstvo, ale nebrání ekonomickým kontaktům – a Katar se to od něj evidentně začíná učit.

 

Palestinským Arabům tak, pokud nechtějí na tuto normalizaci vztahů přistoupit, zbývá jen Írán. Otázka je, na jak dlouho: Íránci se bouří, mezi jinými specificky kvůli tomu, jak jejich stát palestinské Araby podporuje (tvrdí, že by peníze měl radši utrácet doma, než explicitně pro účely palestinských Arabů) a i kdyby režim vydržel, nechat ze sebe udělat íránský protektorát by se jim hodně rychle zajedlo. Stačí se podívat do Iráku, kde Írán místní šíité viděli jako osvoboditele, a dnes se proti němu staví, protože íránský režim se ve svých satelitech nechová o moc jinak, než se choval ten sovětský v zemích, jako bylo třeba Československo.

 

Dá se tak celkem s určitostí tvrdit, že Organizace pro osvobození Palestiny tak dlouho odmítala nabídky na samostatnost, až se nakonec žádné nedočká; jejich hra na to, že „národněosvobozenecký boj palestinského lidu proti okupaci“ je hlavním tématem světové politiky už mimo OSN, Evropskou unii a západní univerzitní kampusy nikoho moc nezajímá, zejména ne ty, na jejichž rozhodnutích záleží nejvíce.

 

Lepší demonstraci toho, co znamená „kdo chce moc, nemívá nic“ už ani nejde najít.

 

Logo mapa 3

Aktualizováno: 4.12.2019 — 17:01

9 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Ako by v reale vyzerala ta saudska kontrola mesity al-Aksa? Nejaka bezpecnostna sluzba, alebo nebodaj ozbrojene zlozky KSA na izraleskej pode??? Aby vedeli zabranit palestincom v pripadnych rozbrojoch

  2. No,mně se zdá,že toto nanejvýš pragmatické jednání by mohlo souviset do budoucna s promyšleným hegemonistickým jednáním Ćíny,která se už nyní pomoci svých investic,dluhopisů a pod. snaží využít nástrojů novodobého, převzatého Marshalova plánu a zavázat si tak okolní území,ke svým dlouhodobým cílům. A tady bude obrana víc než nutná a to hlavně ze strany těch v okolí bohatých a vyspělých, o ostatní asi půjde až v druhé řadě. Ale možná,že jsem jen paranoidní. 🙂 Díky za článek,velmi zajímavé.

    1. Ono je toho víc – za touhle snahou stojí společný strach zejména ze strany Íránu a Turecka, ale také i ze strany Číny, a hlavně z toho, co bude, až se USA, které nad oběma zeměmi drží ochrannou ruku, z regionu stáhnou, což nejspíš opravdu udělají.

  3. Otázka je. Může být skutečný politický-diplomatický mistr zvolen ve volbách? A navíc v Evropě, kde se mu vyčte i pohledná sekretářka nebo úlet na diskotéce?

  4. Díky za článek – když ona Evropa zastává názor „Nás se to netýká, ale rádi poradíme…“ (headbang) .

  5. Moc hezký článek. Zatim ale došlo jen na slova, nikoliv činy. Počkám si na činy. Blízký východ je plný velkohubých prohlášení, ze kterých pak nebývá nic.

    1. Tak činy podle mě budou, protože jsou velice v zájmu obou stran. Už to není jenom Írán, který ohrožuje Izrael i KSA najednou, už je to i Turecko a částečně i Čína, a v kombinaci s tím, že se USA stahují z regionu je to ještě důležitější – pro obě země. A evidentně to ví i Trump, a proto pro obě dělá doslova co jim na očích vidí; IMHO se snaží předat velkou část své role blízkovýchodního policajta právě Izraeli a KSA..

  6. Tak dnešní článek se mi moc líbil! Jednak je pozitivní, resp. informuje o pozitivním posunu v nějaké situaci, což je něco, co se v tomto regionu zase tak často nestává. Popravdě je to poměrně učebnicový příklad reálné politiky, protože politika znamená především domluvu za účelem dosažení vzájemně výhodné cílové situace. Obchoduje se nejen s reálnými předměty, ale i se symboly a výhodami… no a tady je tím esem v rukávu mešita al-Aksá.
    Mezi námi, musela jsem se smát, když jsem si představila ty vynechané mezihry v článku onoho saúdského novináře – ó slunce naše jasné 😀
    No a k Palestincům? Vzhledem k tomu, že v jejich „boji“ jde o blaho normálních lidí až na posledním místě (živé štíty, trest za vstřícné chování k Izraeli a pod), tak jim tenhle vývoj přeju. Až začnou investovat peníze, které dostávají, do zdravotnictví, školství a rozvoje infrastruktury místo do raket a vymývání mozků malým dětem, možná změním názor.

    1. V tomhle kontextu je neuvěřitelné, jak hloupý je postoj tolika Evropanů k téhle věci…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN