Masivní přítomnost Spojených států na Blízkém východě a zároveň (doslova) výbušné prostředí způsobovaly, že se oči Pekingu dívaly jinam: do Afriky, Střední Asie nebo na Balkán. Jenže s tím je od roku 2016 konec. Slábnoucí americká moc láká Čínu na Blízký východ způsobem, na nějž místní mocnosti nejsou dobře připraveny.

V roce 2016 vstoupil do hry Donald Trump, jehož role vůči blízkovýchodním mocnostem byla v našem seriálu mnohokrát zmíněna. Jeho role vůči Číně ovšem byla daná už během předvolební kampaně: Trump zvolil vůči Číně, z různých důvodů, ekonomických i geopolitických, konfrontační rétoriku. Jen na máločem je vidět, jak rychle plyne čas, jako na tom, jak se změnily od té doby okolnosti. Když Trump v kampani šil do Číny horem dolem a vyhrožoval nejrůznějšími cly, sankcemi a vojenskými (tedy zejména námořními) přesuny, znělo to jako absurdní politika a reakce na něj byly zpravidla pohoršené: něco v duchu „jak si ten buran může dovolit ohrozit náš vztah s Čínou, který tak dlouho pěstujeme“.

Jenže tehdy, v roce 2016, svět nevěděl, kdo to jsou Ujgurové, diplomatické vztahy mezi Taiwanem a kontinentální Čínou byly v zásadě stabilní, vztahy Vietnamu s USA stále ještě částečně poznamenané minulostí, Hong Kong byla luxusní destinace a jedno z hlavních světových finančních center a Huawei byly v povědomí lidí jako plastové telefony za hubičku. Jak se ten svět za poslední tři až čtyři roky změnil, že?

A Čína si jeho nástupu všimla také. Včetně jeho proklamované ochoty se vykašlat na Blízký Východ a neutrácet americké peníze na endless wars in shithole countries. Čína ovšem žádné shithole countries nezná; žádná země pro ni není dost „neprestižní“ na to, aby ignorovala zisk, který se z ní dá vytáhnout, o čemž se už velmi dobře mohli přesvědčit ve východní Africe, na Balkáně, ve Střední Asii nebo na Srí Lance, kde Čína strávila poslední dekádu tím, že si tam různými, povětšinou amorálními způsoby kupovala vliv. A coby země, která je závislá na energetických zdrojích, a země, která potřebuje urychleně opustit uhlí, coby hlavní zdroj své energie, aby se ve smogu, který sužuje její města, neudusila, si Čína nemohla nevšimnout ropného a plynového bohatství blízkovýchodních zemí, jakož i jejich strategické polohy, pokud jde o její projekt Jeden pás, jedna cesta.

Jeden pás, jedna cesta (One Belt, One Road) je čínská strategická iniciativa, která má zajistit efektivní přesun zboží k odběratelům v Evropě jak po souši – železnicí a dálnicí, kterou Čína nazývá Novou Hedvábnou stezkou, tak po moři. Čínské vedení samozřejmě není natolik naivní, aby stavělo jiným zemím infrastrukturu za svoje peníze, a nechalo jim nad ní kontrolu; když už někde staví, různými metodami se snaží si zajistit, aby byla infrastruktura pod čínskou kontrolou. Nejoblíbenějším čínským způsobem, jak toho dosáhnout, je následující:

• Koupit si, ať už penězi, nebo nejrůznějšími luxusními zájezdy do Číny, klíčové politiky, úředníky, akademiky, novináře a další, v zemi, o kterou má Čína zájem
• Ukázat na hezké animaci projekt něčeho, co je finančně naprosto mimo možnosti dané země, ale na co místní slyší, protože přítomnost takové infrastruktury budou považovat za prestiž pro svou, často chudou zemi, o které nikdo nic neví
• Nabídnout financování i kompletní realizaci stavby – což je opět něco, co se v zemích prolezlých korupcí, kde se nic není schopné postavit aspoň v rozumné kvalitě rozumně rychle, zdá jako velmi dobrý deal: najednou je na stole reálná představa, že třeba země bude mít dálnici, kterou „jenom“ budou splácet budoucí generace
• Uzavře se dohoda: čínské firmy realizují stavbu, u níž není ani jasné, jestli ji daná země vůbec potřebuje, a jestli ji potřebuje v daném rozsahu (často jsou odpovědi na to „ne“ a „ne“), vyfakturují náklady dané zemi a stanoví jí splátkový kalendář
• Po několika letech je země v platební neschopnosti, a protože jí nikdo (kromě Číny) nepůjčí, a země peníze potřebuje, Čína ji má v hrsti. A tak nabídne třeba umoření části dluhu odevzdáním suverenity nad klíčovou infrastrukturou, nebo si vynutí postavení čínské vojenské základny na daném území (to se stalo Srí Lance s přístavem Hambantota kvůli dluhu za zbytečně předimenzované letiště v Colombu; Čína ho tak získala na 99 let – nebo Džibuti s vojenskou základnou kvůli železniční trati do sousední Etiopie).

Tuhle taktiku Čína úspěšně provedla v Srbsku, Černé Hoře, na Srí Lance, Kyrgyzstánu, Mongolsku, Venezuele, Malajsii, Laosu, Tádžikistánu, Tonze, Papue Nové Guineji, Džibuti nebo Zambii, a dobře našlápnuto má i v několika dalších zemích. U iniciativy Jeden pás, jedna cesta je to prakticky hlavní modus operandi. U nás to například Čína zkouší přes Miloše Zemana a projekt na kanál Dunaj – Odra – Labe.

Potíž je v tom, že Čína dosud neměla, jak se na Blízký Východ s touto taktikou dostat. Buď šlo o země příliš bohaté, příliš izolované od globálního trhu (zejména Írán, kvůli sankcím), nebo o země, kde byli Američané, kteří na rostoucí čínský vliv dávali pozor. Zejména ta poslední podmínka ovšem s příchodem Donalda Trumpa, a zejména poté, co Donald Trump hodil přes palubu Kurdy, a dal najevo, že je čas se z regionu stáhnout, pominula.

V roce 2016 Čína přišla s první koherentní strategií, jak se chovat vůči Blízkému Východu a jak si na něm upevnit vliv. Pokud jde o ochotu ke spolupráci s Číňany, je tu zejména ze dvou stran: z Ománu a Íránu.

Omán má sice dobře fungující ekonomiku a je to všeobecně prosperující země, ale je to také absolutistická monarchie, které vládne moudrý, leč velmi starý sultán Kábús ibn Saíd. Omán, jak jsme si v našem seriálu řekli, je takovým Švýcarskem Blízkého Východu: země bohatá a především neutrální, s dobrými vztahy se všemi ostatními – Saúdskou Arábií, Íránem i Tureckem; a poslední dobou, byť se samozřejmě jedná o vztahy neoficiální, i s Izraelem.

Potíž je v tom, že ománská tradice velí, že sultánův nástupce je volen jeho rodinou až po jeho smrti; není tedy až do konce jasné, kdo se stane novým sultánem, až Kábús zemře. Potíž je v tom, že v sultánské rodině není nikdo, kdo by dosahoval Kábúsových vladařských schopností, rozhledu nebo umění diplomacie, navzdory tomu, že se sultán snažil své syny umístit do vysokých vládních pozic, aby se „řemeslu“ naučili. Z ománské perspektivy je pak jasné, že aby si země udržela neutralitu a nestala se kořistí Saúdů nebo Íránců (není potřeba příliš představivosti, aby člověk tušil, co tyto dvě mocnosti udělají, jakmile starý sultán zemře), potřebuje dostatečnou sílu zvenčí, která ho podrží.

Spojené státy, stojící na straně Saúdské Arábie a Izraele, nepřicházejí v úvahu, to by poškodilo vztahy s Íránem. Rusko nepřichází v úvahu, protože Rusko je až příliš namočeno do vztahů s Íránem a Tureckem, což by neprošlo u Saúdů nebo Izraelců. Čína se tedy jeví jako optimální partner.

Čína samozřejmě nic nedělá zadarmo. Omán má s Čínou, tak jako prakticky s každým, dlouhé a dobré vztahy, a na čínskou pomoc se může spolehnout, pokud za to odpovídajícím způsobem zaplatí. Vzhledem k bohatství Ománu je krajně nepravděpodobné, že by na něj Čína tlačila svým obvyklým způsobem přes dluhy za infrastrukturu: Omán má vše, co potřebuje, a co nemá, si zaplatí sám.

Potřebuje bezpečnost a tu mu Čína může garantovat, ovšem cena bude vysoká: Omán Číně dovolil na pobřeží Arabského moře postavit prakticky na zelené louce nové město Dakm (anglicky Duqm), které roste na místě dříve malé, bezvýznamné vesnice o pěti tisících obyvatelích. Očekává se, že v roce 2020 už bude mít obyvatel sto tisíc a plány sahají dál. Město roste podobným tempem, jako kdysi Šen-čen (Shenzen) vedle Hong Kongu, a Číňané ho stavějí ve velkém stylu: s velkým přístavem, hotely, velkým letištěm, silnicemi, mrakodrapy, továrnami a vším, co velké moderní město potřebuje. Přestože je v Ománu, bude Dakm zvláštní ekonomická zóna, na jejíž chod bude mít podstatný vliv právě Čína. Bude to právě Dakm, odkud bude Čína kontrolovat svoje blízkovýchodní operace vůči dalším zemím.

První na ráně je Írán. Íránský režim má o čínský vliv velký zájem, a to hned z několika důvodů. Íránský režim, izolovaný novými sankcemi od světové ekonomiky, už teď Číně, sankcím navzdory, prodává ropu, a jeho dlouholetý konflikt se Spojenými státy ho tak staví do pozice potenciálního čínského spojence. Íránský ministr zahraničí, Džavád Zaríf, se o umetání cestičky v Pekingu snaží už nějaký čas, ale čínská reakce není úplně jednoznačná. Na jednu stranu má Írán obrovské zásoby kvalitní ropy, a pokud nebude chtít prodávat Číně přímo svoje, má stále ještě podstatný vliv na sousedící Irák – a Čína ropu potřebuje.

Americké sankce na Írán ovšem znamenají, že Írán má pouze jednoho významného odběratele: Čínu. Ta si zatím nemůže dovolit zaplavit Írán svými penězi, protože Saúdská Arábie a Izrael, její hlavní blízkovýchodní obchodní partneři, by to těžce nesli, takže neodebírá z Íránu tolik ropy, kolik by mohla a potřebovala, ale zdroje z íránského režimu naznačují, že cena, za jakou je Írán Číně nucen dodávat, je nepříjemně pod tržní hodnotou. Čína zároveň v Íránu postavila – svým oblíbeným způsobem, kdy vše dělají čínské firmy a platí se dluhem – pět linek teheránského metra a nesčetné železniční projekty, čímž se snaží si Írán k sobě připoutat takovým způsobem, aby se od něj moc neumazala, ale aby po kouskách odbourávala íránskou pozici ve vzájemných vztazích.

Íránský režim ovšem nevypadá, že si riziko plynoucí z čínské strategie plně uvědomuje. Stejně jako v případě provokací vůči USA, Saúdské Arábii a Izraeli, předem počítá s tím, že v případě otevřeného konfliktu má dostatečnou sílu na to, aby si na něj jeho nepřátelé netroufli. Jeho ropné bohatství – které ale nemůže prodat – mu zatím dává důvěru, že cokoliv by si od Číny půjčili, budou schopni splatit, kdy jen budou chtít, ale to není úplně realistická pozice. Íránský režim tak vypadá, že si nebezpečně opakuje vůči Číně chybu, kterou s Británií a Francií před sto dvaceti lety udělal šáh Muzzaffaruddín.

Čína se ale snaží i jinde. V Egyptě kombinuje výstavbu železnic (ovšem méně predátorským způsobem než například v Kyrgyzstánu, který je asi hlavním odstrašujícím případem – hlavně proto, že Egypt má peníze) s turistikou. Strach evropských turistů z Egypta zasáhl jeho ekonomiku, na turistice závislou, poměrně hodně a čínští turisté jsou tak vítaným zdrojem pracovních příležitostí. V Saúdské Arábii a Spojených arabských emirátech na to jde Čína přes investice do společně zakládaných firem (typ joint venture) tak, aby jejich partner ze Saúdské Arábie nebo Emirátů byl pokud možno firmou se státním podílem, ideálně přímo vlastněnou státem, jako je třeba Saudi Aramco. Důvod je jednoduchý: obě země se snaží diverzifikovat své příjmy a pokud se stanou závislými na ziscích, které společné firmy budou generovat, Čína na ně bude mít páku.

Na Izrael se zase Čína snaží tlačit z pozice investora a odběratele izraelských technologií: Izrael je v pozici, kdy je jeho bezpečnost přímo úměrná objemu peněz, který pro tento účel může použít, a ty peníze, nejsou-li ve formě americké pomoci, jdou zejména z daní od místních firem. A Čína je dobrý zákazník. Izrael také neodolal čínské investici do přístavu v Haifě, nad nímž už Čína má částečnou kontrolu: byť je Izrael natolik bohatý, aby si nepotřeboval v Číně půjčovat peníze. Potíž je spíš v tom, že tento přístup pravidelně využívá americké námořnictvo. Do Izraele se také snaží tlačit Huawei a kolují dohady o tom, zda Čína nekrade izraelské technologické, a zejména bezpečnostní, know-how.

Pokud jde o Turecko, Čína se na něj snaží mít vliv; i v Turecku už postavila metro a několik železnic, ovšem se symbolickým úrokem; v případě Turecka je to Čína, kdo se snaží podkuřovat prezidentu Erdoğanovi, nikoliv naopak. Turecko je totiž velmi úspěšné v budování vlivu napříč Střední Asií, což je území klíčové pro čínskou iniciativu Nové Hedvábné stezky; a zároveň Turecko podporuje čínské Ujgury, dává jim azyl a umožňuje jim informovat svět o genocidě, kterou Čína na Ujgurech pomalu ale jistě začíná páchat. V tureckém případě tak jde Číně zejména o to, aby Erdoğan „nezlobil“ a „nepřekážel“, a snaží se ho uplatit právě zajímavými infrastrukturními projekty.

Celý problém čínského vlivu na Blízký Východ má jednoho společného jmenovatele: místní političtí matadoři evidentně úplně nevědí, jak na něj reagovat. Čína hraje jinak než Západ a Rusko, je na daném místě nová, skýtá spousty příležitostí a dává těm správným lidem možnost si vydělat, ovšem rizika, která s sebou přináší, nejsou na první pohled viditelná. Respektive nejsou viditelná do momentu, než sklapne past, o čemž se už přesvědčili leckde, a o čem se přesvědčujeme i u nás.

Ta nejhorší myšlenka kolem těchto čínských snažení je ovšem následující: když se čínským ambicím nedokážou úplně bránit ostřílení političtí, vojenští a diplomatičtí matadoři z Blízkého Východu, jak se jim můžeme ubránit my s naší politickou scénou sestávající se z amatérských pseudopodnikatelů, lidí, kteří jsou ve Sněmovně hlavně proto, aby si mohli zaplatit hypotéku nebo lidí, co za výlet do hezkého hotelu v Číně budou skákat, jak Peking píská?

Logo mapa 3