Už týden v Íránu zuří nepokoje, které začaly protesty občanů proti plánovanému zvýšení ceny pohonných hmot o 50 % a zavedení přídělového systému na ně (60 litrů na měsíc). Írán má de facto centrálně plánovanou ekonomiku, která má takřka všechny neduhy, jaké známe z našeho socialistického hospodářství. Jenže pohonné hmoty jako hlavní téma protestů nevydržely ani den, než se změnily v celostátní protest proti teokratickému režimu.
A to ne ledajaký. K masovým demonstracím dochází ve 21 velkých městech země a kolem stovky dalších, s tím, že se pomalu šíří i na venkov. Na rozdíl od roku 2009, kdy se demonstranti postavili na stranu reformního křídla režimu, protože chtěli podpořit reformní kandidáty (Mir-Hussajna Músávího a Mahdího Karrúbího) ve zfalšovaných volbách, tentokrát to vzali proti režimu en bloc. Požadují jeho konec, po celé zemi pálí portréty ajatolláhů Chomejního a jeho nástupce Chameneího, svrhávají sochy exponentů režimu a požadují demokracii.
Režim ovšem reagoval velmi tvrdě. Dne 17.11. de facto v zemi vypnul internet, přes který se protestující svolávali a sdíleli mezi sebou záběry policejní brutality. De facto proto, že na základě měření konektivity mezi Íránem a vnějším světem skrze službu NetBlocks.org vyplývá, že přístup k internetu zůstal 4 % uživatelů, kteří by k němu normálně měli přístup. Od té doby je informování o protestech obtížné. V úterý Amnesty International přinesla zprávh, přičemž k dnešnímu dni se počet mrtvých odhaduje kolem dvou stovek; většinou zastřelených snipery nebo umlácených.
Vypadá to, že se spustilo něco, o čem jsme tady na Dedeníku psali před několika měsíci k výročí čtyřiceti let od revoluce z roku 1979, a režim si je toho evidentně dobře vědom – jinak tuto obzvlášť velkou brutalitu, ani bezprecedentní vypnutí internetu vysvětlit nelze.
Pokud jde o demokratické šance země: jsou vysoké. Írán má poměrně mladou a dobře vzdělanou populaci a rozsáhlou občanskou společnost, která dosud fungovala paralelně se státem, a byla režimem většinou tolerovaná, dokud zůstávala „v podzemí“ a dokud se neukazovala moc na veřejnosti. Jinak Írán má demokratickou tradici; byla to až do puče zorganizovaného Spojenými státy a Velkou Británií v roce 1953 demokratická země, takže má na čem stavět.
Íránci vědí, co se děje v íránských satelitech – Iráku a Libanonu – a právě v neschopnosti íránského režimu je rozprášit vidí naději pro sebe samé. Co je zajímavé, je, že nejčastějšími tvářemi vůdců protestů jsou mladé ženy, které mají podporu svých mužských partnerů. Není to překvapivé: mladé Íránky poslední roky navzdory zvýšeným sankcím (10 let vězení) vystupovaly proti režimu, fotily se se strženým šátkem z hlavy, který držely před sebou v ruce na různých exponovaných místech v zemí a byly tak, mezi občanskou společností, nejviditelnějším opozičním elementem.
Teď je otázka, jestli se jim režim podaří porazit. Demograficky jsou šance na jejich straně; těch, kteří jsou už otevřeně proti režimu je už dost na to, aby ho dokázali porazit. Otázka je, kam až bude režim ochotný zajít v potlačování snahy o jeho svržení. Stejně jako v normalizačním Československu, většina jeho exponentů ideologii státu nevěří a pouze cynicky zneužívá svého postavení k vlastnímu obohacení, například přednostnímu přístupu ke zboží ze zahraničí. Budou tito lidé ochotni jít do změny?
Pokud režim padne, je velká pravděpodobnost, že ve velké části Blízkého Východu zavládne mír. Írán se nejspíš bude schopen dohodnout jak s Izraelem, tak se Saúdskou Arábií, o své financování přijde docela určitě mimo jiné Hamás a Hizballáh. Za normálních okolností by to znamenalo, obzvlášť v kombinaci s mírovým procesem, který pokračuje mezi Izraelem a saúdským blokem, slušnou šanci na mír na Blízkém Východě – jenže jak víme, roli blízkovýchodního enfant terrible velmi rychle přebírá Turecko, a nakonec tak nemusí být daleko doba nezvyklých spojenectví právě proti rozpínajícímu se tureckému impériu.
Doufejme, že k pádu režimu dojde a na Blízkém východě nastanou změny k lepšímu. My tady v Izraeli bysme to potřebovali. Evropě to prospěje nakonec taky.
Žít v zemi, která má 3. největší naleziště ropy na světě a přitom být postižen tak obřím skokovým zdražením pohonných hmot – to chápu, že obyvatelstvo hodně naštve. I když to byla, jak je vidět,jen poslední kapka do přetékající číše nespokojenosti lidí.
Bude zajímavé sledovat, jak to v Íránu dopadne – a my si o tom jistě přečteme! Díky, Andy! 🙂
Dík za zprávy.
Kdo by měl zájem o to, jak tam dneska lidi žijí, doporučuju pár let starý film Taxi Teherán: https://www.csfd.cz/film/405299-taxi-teheran/prehled/ – oni jsou úplně stejní jako my, jen holt ty paní jsou tam víc nebo míň zabalené (ale vtípky dělají podobné a náhled na život se od toho našeho taky moc neliší).
No a z historického hlediska to bere Marjane Satrapi: https://cs.wikipedia.org/wiki/Marjane_Satrapiov%C3%A1 – doporučuju hlavně knížky Persepolis a Šitíčko, dcera jimi byla před pár lety dost nadšená.
Podle knížky byl před časem i film: https://cs.wikipedia.org/wiki/Persepolis_(film)
Ještě jeden odkaz je zde: https://www.csfd.cz/film/230517-persepolis/prehled/
Když už jsou tu odkazy na filmy a knihy, můžu doporučit knihu Čaj s nápadníkem od autorky Marjan Kamali https://www.databazeknih.cz/knihy/caj-s-napadnikem-203652?str=2 . Náhle do života rodiny íránských emigrantů v New Yorku. Opravdu milé čtení, jen trošičku romantické, ale hlavně o životě jedné celkem běžné íránské rodiny v Íránu, o emigraci po revoluci, o životě v emigraci, o hledání místa v nové zemi, o dvou rozdílných světech, o rodině. Přečtete to za chvilku. Jo, a udělejte si k tomu čaj, černý, silný a voňavý 😀 .
Díky za tipy – minimálně po knížce se podívám 🙂
Tapuz, dík za tip, to jsem neznala a mrknu se po tom.
A tu výše uvedenou Satrapi taky fakt doporučuju, je dobrá.
Děkuju za uvedení do situace – jak říká Jenny, takové zprávy se u nás nesdělují – asi se nás netýkají (headbang)
Díky za informaci, v našich mediích se neříká nic,jen stále žabomyší války. Dívala jsem se i na CNN, pohonné hmoty o 300 % ,vypnutý internet,propaganda s represemi,sankce.Lidé nemohou žít svobodně a to je děs.
A v Iráku jsou zase hlášeny akce k oživení ISS. Achjo.
Moc těm statečným lidem držím palce – však víme, jaké to je (a to jsme tu neměli ajatoláhy). Uvidíme, co udělají ti nerozhodní, tedy většinou ti, kdo mají ze současného režimu výhody.
Bylo by úžasné, kdyby se posílil mír na Blízkém východě a dokázala vzniknout skutečná protiváha tomu šílenému tureckému sultánovi… budeme každou takovou sílu potřebovat, obávám se.
Tak kritická síla tam momentálně je střední třída, která se má jakž takž dobře, režim ráda nemá, ale bojí se, že když půjde do otevřené konfrontace, ohrozí ten jakž-takž slušný standard, který má, přeci jen riskovat vězení na dlouhou dobu, že děti nebudou moct studovat, že nebudou smět jet do zahraničí…
Copak mi to připomíná… 🙁
Dekuju za aktualni zpravodajstvi! Jaka je vazba Tadzikistanu na Iran, tedy krome jazykove? Z pohledu cestovatele jsem Mel pocit, ze jsou tam vazby spise na Rusko, popr. Cinu, ale ze blizky vychod v Tadzikistanu nikoho moc nezajima
Jazyková a kulturní. Írán se tam snaží dělat co nejvíc vazeb, protože se snaží nacpat kamkoliv, kde tu šanci má, jinak to pro něj není tak velká priorita. Hodně mu tam ale konkuruje ve vlivu Čína, která tudy chce vést iniciativu Jeden pás, jedna cesta.