HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Návštěva

Kočičí holčičky se po kastraci zotavily ve velmi krátké době. Apartní košilky už dávno nebyly potřeba a jediné, co nepříjemnou operaci připomínalo, byly stehy, pomalu zarůstající novou srstí. V domluvený den jsme holky opět naložili do přepravek a vezli je na veterinu. Tentokrát už v mnohem lepší náladě, protože jsme věděli, že si je během chvilky odvezeme zase domů.

 

Veterinářka se poptala, s jakým úspěchem a jak dlouho holky nosily košilky, povytáhla obočí nad informací, že jsme jim je sundali už třetí den večer a projevila lehkou obavu o to, zda si nevykousaly stehy a nerozjela se jim jizva.

Vytáhli jsme tedy Zuzi z přepravky, podrbali za ušima, můj muž ji zvedl na zadní packy tak, aby veterinářka mohla hezky ke stehům na bříšku a ta jen překvapeně – a potěšeně – pokývala hlavou.

„Krásně jí jizva srostla,“ řekla, zatímco hbitými prsty rozstřihávala a vytahovala stehy. „Koukejte, už má vyholené místo krásně zarostlé! Je vidět, že je ve výborné kondici, na srsti se to vždycky pozná nejlépe.“ Natřela ještě bříško stříbrnou mastí a malá pacientka byla prohlášena za zcela zdravou.  Dvířka přepravky za ní zaklapla myslím dřív, než Zuzi vůbec zjistila, co se to vlastně s ní děje.

U Sáry proběhlo vyndání stehů ve stejné pohodě, byla postavena na zadní tlapky a šup šup, stehy byly venku, bříško natřené a dřív než se milá Sára vzpamatovala, byla znovu v přepravce též.

„Dobře jste je ohlídali,“ pochválila nás veterinářka.

Ubezpečila jsem ji, že kdyby docházelo k vykousávání stehů, tak by košilky byly opět nasazeny, ale že si holky po sundání košilek pouze důkladně umyly kožichy a bříška si prakticky skoro vůbec nevšímaly. A to byla pravda.

Ony totiž na to neměly vůbec čas, protože k nám přijela návštěva.

Míváme návštěvy často, ale opravdu malé děti – miminka – se u nás zas tak často neobjevují. Koťata viděla miminko poprvé v životě, však z něj taky byla pěkně vykulená. Takové malé něco a umí tak křičet! Pláč miminka však zdaleka nebyl to nejhorší, co koťata potkalo. Ostatně ani moc často nebyl slyšet, naše nejmenší je zlaté děťátko a křičí opravdu jen ve chvíli, kdy má důvod.

No toto… Co to je?

S miminkem však přijela i jeho tříletá sestřička Adélka. Živel na atomový pohon, všude je jí plno, energie na rozdávání a hlas jak zvon.

Koťata ožila. Konečně někdo, kdo se s nimi honí z kuchyně do obýváku a zase zpět! Konečně někdo, kdo jim hází míčky, plyšáky, peříčka! Konečně někdo, kdo si s nimi pinká koulodráhu! A tak začal v domečku pěkný šrumec.

A jedééém!

Jedééém dál! 

„Kočičkáááá!“ honí Adélka Zuzanku pod kuchyňským stolem.

„Kočičkááá!“ hopsá za Goliášem přes obývák.

„Kočičkááá!“ leze za Sárou na škrábadlo (povoleno tedy měla jen to nižší, na to velké samozřejmě nesměla).

„Kočičkááá!“ žene se pohladit černobílý kožíšek, ale Rozárka jen nevrle prskne a vyběhne nahoru do ložnice, napučená na celý svět. Nejdřív si musela zvyknout na koťata a teď zas tohle nadělení, no to mě teda podrž, to jsou móresy! Načuřeně si vleze doprostřed postele v ložnici, stočí se do klubíčka a konečně v klidu spokojeně usne.

Netuší, že i koťatům se krátí dech a začínají pociťovat spánkový deficit. Jenže… kam se vrtnout? Na okenní parapet Adélka dosáhne, gauč v obýváku obsadilo miminko, sofa v kuchyni taky neskýtá zrovna přemíru bezpečí… a navíc to malé dítě má hlas jak siréna, neustále běhá, piští, směje se, huláká, a domácí, ta tomu taky dává korunu, místo, aby jí to zatrhla a nechala chudáky koťata pořádně vyspat, tak běhá za tou malou a huláká taky.

Co si mají chudinky malý, ospalý, asi tak počít?

Boj o nový pelíšek

Ani tady není klid

A tak se stane, že když pan domácí shlédne obývák, kuchyň, pelíšky na škrábadle a na stěně schodiště a nikde nevidí ani jedno kočičí ucho, vyjde potichu po schodech nahoře do ložnice a tam udiveně vydechne.

Na posteli v ložnici spí tvrdým spánekm Rozárka a kolem ní tři totálně zmožená koťata.

Opatrně jim přivře dveře (tak akorát na dlaň, co by se jen kočka protáhla) a spokojeně si zamne ruce. Vida, na co je ta malá uličnice dobrá. Najednou to jde, co, kočky, najednou nacházíte společnou řeč. Dřív, by stačilo, aby se koťata k posteli jen přiblížila, a Rozárka by se usyčela, jak by je vyháněla. A teď? Zálibně se ještě jednou podívá na čtyři spící kožíšky a odchází dolů.

Ty čtyři noci, co u nás tahle návštěva pobyla, spala naše koťata v noci úplně vzorně. Večer bez protestů zalezla s námi dole v obýváku na rozkládací gauč (v ložnici spala návštěva), a světe div se, žádné noční honičky, žádné ranní poletování, poskakování, šplhání po záclonách… spali jak broučci až do chvíle, kdy jsme vstávali my.

Goliáš ležící spící

Chrrr chrrr

Spát, chviličku spát…

Už zas křičí!

Těšila jsem se, že to takhle bude pokračovat, doufala jsem, že už třeba povyrostla a budou spávat celou noc, jako spávali Čeněk, Jája a Tobiášek, kteří také usínali a vstávali s námi, a tak jsem se hned další pátek rozhodla, že to vyzkouším.

Rozestlala jsem si v obýváku a výborně, koťata večer naskákala do postele, vzorně se kolem mne stočila do klubíček a usnula. Nahoře v ložnici spal muž a Rozárka, dveře otevřené, abychom vyzkoušeli, jak to vše proběhne.

No, jak asi myslíte, že to mohlo dopadnout?

Ráno kolem půl páté jsem prchla do ložnice, zavřela za sebou dveře a s úlevou padla do postele, kde mi nikdo neskákal po zádech, nikdo nedupal kolem hlavy a nepral se na nohou.

Protože koťata, do růžova vyspaná přes den, si lehkým spánkem pospala do půl čtvrté a pak rozpoutala ranní rodeo.

Takže nám zbývají dvě možnosti – buď budou koťata dál spávat v obýváku a my se vyspíme též, ale v ložnici, nebo si rozdělíme směny a můj muž bude běhat po domečku a hulákat celé dopoledne, zatímco já budu totéž dělat odpoledne, až on odejde na odpolední a já se vrátím z práce. Pak bychom možná docílili toho, že by koťata lehla a spala celou noc.

Zatím se zavíráme do ložnice. Je to, přiznám se, jednodušší…

 

 

Aktualizováno: 14.12.2019 — 23:29

31 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. U nás byla hodná jen Hepinka, ta spala celou noc a nebudila nás.
    Kluci Honásek a Fousek sice s námi spali v ložnici, ale ráno se budili brzo a budili i nás.
    Mistr v tom byl Honásek, ten dělal okolo půl druhé v noci rambajz. Takže jsme raději vstali a dali mu do misky.
    Daníček byl a je docela hodný, jenom nemůže s námi spát, protože v noci shazuje věci z poliček na naše hlavy.
    Takže spí v obýváku a rámus naštěstí dělá až okolo páté hodiny, kdy já už vstávám do práce.

    1. Díky za koment. Njn, každá kočka je jiná a takovou spací skvadru, jakou jsem měla dříve, už asi mít nebudu…

  2. Toro, díky za další várku úsměvných fotek a mile povídání. Goilášek u kočárku, pohdově vedle Adelky, nebo blaženě rozvalený. No a S&Z zase vypadají jak ty obrázky stočených Jing a Jang 🙂 No muselo u vás byt vskutku živo, ale té radosti, co jste si při tom užili(tedy kromě toho nedostatku spánku)!

    Naše tři kočky jsou kupodivu lidi-nebudící (a byl takový i Bobík). Nemůžeme si je vynachválit, žádné dřívější kočky nebyly ráno takhle trpělivé. Když se ráno probudím, všechny jsou sice v ložnici, kus od sebe a nehybně čekají, až vstanu. Woody většinou na vedlejší posteli, Ginger a Rusty na koberci. Možná mě svými pohledy hypnotizují, abych se konečně probudila, protože jakmile vylezu z postele, také se zvednou a jdou za mnou do kuchyně. To je mám někdy jak slalom, protože se mi pletou mezi nohama a jak jsem ještě ne zcela probuzená a vratká, už párkrát jsem je málem přišápla nebo sama o ně zakopla. V kuchyni dostanou snídani a pak je pustím ven.

    1. Jojo, tohle pamatuji s bývalou smečkou, ti byli taky takhle hodní. Tady se k tomu holt snad dopracujeme časem 🙂

      1. nevadí, vepíšu to sem – braňte ložnici jako poslední koťaty nedobyté území 😀 udělali jsme to taky tak v domečku a osvědčilo se to…no a pak jsme dostali darem Connýska 😀 o víkendu ho ráno nezajímáme, dokud sami nevstaneme. zato ve všední den do pěti minut po zazvonění budíku mydlí do dveří a mňouká jako Zoufálek 🙂 někdy se k němu přidá i Eddie, ten tříská do dveří bez slovního doprovodu. přemýšlím, jestli vůbec ten budík na mobilu potřebuju…8)

  3. No, někdy jsou dospělé kočky v noci hodné, ale většinou jsou radši venku 🙂 Adelína jede v noci ve třech módech- potulka a následně ráno uražená kočka (nechali jsme ji tam- i když sama chtěla), roztomilá kočka, co mi spí na rohu postele a následně na mě ráno řve, že se flákám ve sprše, no a noční vopruzák, co mlátí do všech zavřených a dveří a úporně se snaží otevřít v ložnici dveře od skříně. Lze pouze vyhodit. Když jsem ji vyhodila za dveře a zavřela, mlátila do dveří ložnice a následně se vzteky vybobkovala za dveře. Takže doufej, že se časem zklidní, ale máš to 50:50 🙂

    1. No to pěkně děkuji 🙂 Já je zatím nechávám spát v obýváku, až bude pořádný plot, budou moci chodit ven oknem a zpátky taky, jak se jim zlíbí, pokud nebudou jednou spát s námi, jako všichni. Uvidíme, co bude, to bude. Už jsme něco vydrželi, vydržíme zas 🙂

  4. Toro, promiň, představuji si tvého muže, jak běhá po domečku a huláká… 😀 😀 😀 …zrovna on s jeho tichou a klidnou povahou… to si spíš dovedu představit tebe… 😀 😀 😀 … musíte si zřejmě atomově poháněné dítě půjčovat častěji. 🙂

    1. No je fakt, že to by stálo za pohled teda 🙂 ale ani já bych dlouho nevydržela, hele, chybí mi ten atomový pohon nebo co…

      1. Ty zlá! Tohle udělat malým koťátkům? (nebudu prozrazovat, že Goliáš už má asi čtyři kila, nebudu). I když na vysavači by se asi brzo vozili a magneťák nevím, jak by skončil…

        1. tak to už je ve stejné váhové kategorii a Luisičkou a Connyášem ( Snížkem ml.). a řeknu ti naprosto přesně, co se děje: Luisa vysavač ignoruje a Snížek ml. ho chodí plácat tlapičkou, aby ožil 😀 pak kolem něj skáče a Vincent kecá ty svoje strojové hlášky 😀 když Vincenta pustíme, aby úřadoval po bytě, kocour chodí za ním jako pešek a pozoruje. nebo si vyskočí na stůl a odtamtud na něj mňouká. ostatní nejsou v té váhové kategorii a před vysavačem decentně odejdou do patra, kam Vincent nejede 😀

  5. Krásné počteníčko, dík. U nás, když přijede Andulka, je totálně nevyspalej Darek, protože co kdyby mu něco uteklo a teď musí ještě navíc hlídat Matěje, a Čerťa jako správná polovenkovka zmizí. Ale už se nechá od Andulky opatrně pohladit, protože jsem Aně konečně vysvětlila, že na kočičku musí pomalu a potichu. To se Máťovi zatím vysvětlit nedá, jsou mu 4 měsíce, takže když se začne hlásit o slovo – a že to umí parádně – kočka vykulí oči a mizí. A když odjedou, Darek sebou plácne jak chlupatá předložka a kočka se plíží do dveří s krkem jak žirafa a zkoumá, zda je opravdu čistej vzduch :-))

  6. Díky Toro,je to krásné,když to takhle vidím a připomíná mi to chvíle kdy mi Andy přivezl Ćitu a Miu a ony se začaly sžívat s moji smečkou. Pak hned nedočkavě přijel syn,s tehdy ještě malou vnučkou a začaly ty vzájemné honičky,tedy kočky zdrhaly a Adéla se je snažila dohnat,že se budou mazlit,kočky však měly přání jediné a to se zneviditelnit. Pak se v patře rozhostil jakýsi divný klid,tak jsem okamžitě vletěla nahoru a přistihla vnučku,jak se snaží kočky chytit do rybářského čeřenu a už to svištělo,vnučce rychlé vysvětlení a boj o důvěru, no nakonec to dopadlo dobře a chodily si obě k Adélce pro pomazlení,jen to trochu déle trvalo.

    1. To věřím, ale lovit kočky do čeřenu… to musí být taky číslo, ta vaše Adélka 🙂 Asi jsou Adélky všechny čísla, naše je taky za všechny peníze teda.

  7. Opět krásné a úsměvné povídání o krásné kočičí trojce… vždycky je to radost o nich číst. (h)

  8. Takové zkušenosti, kdy někdo okusil na vlastní kůži (či kožíšek) to, co činil ostatním, aniž by zároveň utrpěl velkou újmu, jsme s PeRim říkávali „padla koza na bídáka“ – ano, takto prohozeně.
    Nám (i Astě se Stelou) tehdy stačilo dvoučlenné komando Mikeš + Bobeš. No, ze jmenovaných už mi zůstala jen pomalu odcházející Stela a Brok, který v té době do domečku radši nechodil. Ono když se jednomu zavěsí na uši nebo vlajku (tu vzadu) zavěsí dva vřeštící mrňousové a chovatelka říká „Nesmíš“…

  9. Toro, jednou na ty hrátky v posteli budeš vzpomínat a občas se ti po nich zasteskne. Představuju si malé dvounohé torpédo, které je s hravými koťaty v sedmén nebi a má děsnou výdrž. No a na koťata to bylo moc. Představuju si, jak dostala do těla a hledají bezpečný úkryt. Taky na ně jednou došlo! Ale jakmile nastane doma klid, vše se vrátí do starých kolejí. Koťátka se časem zklidní a vy se vyspíte. Jen to chce opravdu čas.
    Dík za hezký den.

  10. Milá Toro, musela jsem se smát, když koťata našla svého mistra:))) Ano, tohle znám a protože včera přijely děti, budou psi až do čtvrtka totálně nevyspalí. Protože… co kdyby jim něco ušlo, že jo 😀

    1. Kočky, psi, všechno jedno 🙂 Zvědavý jak vopice, u všeho musí být a pak sotva pletou nohama 🙂

  11. Vydržať!!! Ony se časem taky unaví a budou spát i v noci , teda ne pořád, ale i takový noce budou… 😉

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN