Kočičí holčičky se po kastraci zotavily ve velmi krátké době. Apartní košilky už dávno nebyly potřeba a jediné, co nepříjemnou operaci připomínalo, byly stehy, pomalu zarůstající novou srstí. V domluvený den jsme holky opět naložili do přepravek a vezli je na veterinu. Tentokrát už v mnohem lepší náladě, protože jsme věděli, že si je během chvilky odvezeme zase domů.

Veterinářka se poptala, s jakým úspěchem a jak dlouho holky nosily košilky, povytáhla obočí nad informací, že jsme jim je sundali už třetí den večer a projevila lehkou obavu o to, zda si nevykousaly stehy a nerozjela se jim jizva.

Vytáhli jsme tedy Zuzi z přepravky, podrbali za ušima, můj muž ji zvedl na zadní packy tak, aby veterinářka mohla hezky ke stehům na bříšku a ta jen překvapeně – a potěšeně – pokývala hlavou.

„Krásně jí jizva srostla,“ řekla, zatímco hbitými prsty rozstřihávala a vytahovala stehy. „Koukejte, už má vyholené místo krásně zarostlé! Je vidět, že je ve výborné kondici, na srsti se to vždycky pozná nejlépe.“ Natřela ještě bříško stříbrnou mastí a malá pacientka byla prohlášena za zcela zdravou.  Dvířka přepravky za ní zaklapla myslím dřív, než Zuzi vůbec zjistila, co se to vlastně s ní děje.

U Sáry proběhlo vyndání stehů ve stejné pohodě, byla postavena na zadní tlapky a šup šup, stehy byly venku, bříško natřené a dřív než se milá Sára vzpamatovala, byla znovu v přepravce též.

„Dobře jste je ohlídali,“ pochválila nás veterinářka.

Ubezpečila jsem ji, že kdyby docházelo k vykousávání stehů, tak by košilky byly opět nasazeny, ale že si holky po sundání košilek pouze důkladně umyly kožichy a bříška si prakticky skoro vůbec nevšímaly. A to byla pravda.

Ony totiž na to neměly vůbec čas, protože k nám přijela návštěva.

Míváme návštěvy často, ale opravdu malé děti – miminka – se u nás zas tak často neobjevují. Koťata viděla miminko poprvé v životě, však z něj taky byla pěkně vykulená. Takové malé něco a umí tak křičet! Pláč miminka však zdaleka nebyl to nejhorší, co koťata potkalo. Ostatně ani moc často nebyl slyšet, naše nejmenší je zlaté děťátko a křičí opravdu jen ve chvíli, kdy má důvod.

No toto… Co to je?

S miminkem však přijela i jeho tříletá sestřička Adélka. Živel na atomový pohon, všude je jí plno, energie na rozdávání a hlas jak zvon.

Koťata ožila. Konečně někdo, kdo se s nimi honí z kuchyně do obýváku a zase zpět! Konečně někdo, kdo jim hází míčky, plyšáky, peříčka! Konečně někdo, kdo si s nimi pinká koulodráhu! A tak začal v domečku pěkný šrumec.

A jedééém!

Jedééém dál! 

„Kočičkáááá!“ honí Adélka Zuzanku pod kuchyňským stolem.

„Kočičkááá!“ hopsá za Goliášem přes obývák.

„Kočičkááá!“ leze za Sárou na škrábadlo (povoleno tedy měla jen to nižší, na to velké samozřejmě nesměla).

„Kočičkááá!“ žene se pohladit černobílý kožíšek, ale Rozárka jen nevrle prskne a vyběhne nahoru do ložnice, napučená na celý svět. Nejdřív si musela zvyknout na koťata a teď zas tohle nadělení, no to mě teda podrž, to jsou móresy! Načuřeně si vleze doprostřed postele v ložnici, stočí se do klubíčka a konečně v klidu spokojeně usne.

Netuší, že i koťatům se krátí dech a začínají pociťovat spánkový deficit. Jenže… kam se vrtnout? Na okenní parapet Adélka dosáhne, gauč v obýváku obsadilo miminko, sofa v kuchyni taky neskýtá zrovna přemíru bezpečí… a navíc to malé dítě má hlas jak siréna, neustále běhá, piští, směje se, huláká, a domácí, ta tomu taky dává korunu, místo, aby jí to zatrhla a nechala chudáky koťata pořádně vyspat, tak běhá za tou malou a huláká taky.

Co si mají chudinky malý, ospalý, asi tak počít?

Boj o nový pelíšek

Ani tady není klid

A tak se stane, že když pan domácí shlédne obývák, kuchyň, pelíšky na škrábadle a na stěně schodiště a nikde nevidí ani jedno kočičí ucho, vyjde potichu po schodech nahoře do ložnice a tam udiveně vydechne.

Na posteli v ložnici spí tvrdým spánekm Rozárka a kolem ní tři totálně zmožená koťata.

Opatrně jim přivře dveře (tak akorát na dlaň, co by se jen kočka protáhla) a spokojeně si zamne ruce. Vida, na co je ta malá uličnice dobrá. Najednou to jde, co, kočky, najednou nacházíte společnou řeč. Dřív, by stačilo, aby se koťata k posteli jen přiblížila, a Rozárka by se usyčela, jak by je vyháněla. A teď? Zálibně se ještě jednou podívá na čtyři spící kožíšky a odchází dolů.

Ty čtyři noci, co u nás tahle návštěva pobyla, spala naše koťata v noci úplně vzorně. Večer bez protestů zalezla s námi dole v obýváku na rozkládací gauč (v ložnici spala návštěva), a světe div se, žádné noční honičky, žádné ranní poletování, poskakování, šplhání po záclonách… spali jak broučci až do chvíle, kdy jsme vstávali my.

Goliáš ležící spící

Chrrr chrrr

Spát, chviličku spát…

Už zas křičí!

Těšila jsem se, že to takhle bude pokračovat, doufala jsem, že už třeba povyrostla a budou spávat celou noc, jako spávali Čeněk, Jája a Tobiášek, kteří také usínali a vstávali s námi, a tak jsem se hned další pátek rozhodla, že to vyzkouším.

Rozestlala jsem si v obýváku a výborně, koťata večer naskákala do postele, vzorně se kolem mne stočila do klubíček a usnula. Nahoře v ložnici spal muž a Rozárka, dveře otevřené, abychom vyzkoušeli, jak to vše proběhne.

No, jak asi myslíte, že to mohlo dopadnout?

Ráno kolem půl páté jsem prchla do ložnice, zavřela za sebou dveře a s úlevou padla do postele, kde mi nikdo neskákal po zádech, nikdo nedupal kolem hlavy a nepral se na nohou.

Protože koťata, do růžova vyspaná přes den, si lehkým spánkem pospala do půl čtvrté a pak rozpoutala ranní rodeo.

Takže nám zbývají dvě možnosti – buď budou koťata dál spávat v obýváku a my se vyspíme též, ale v ložnici, nebo si rozdělíme směny a můj muž bude běhat po domečku a hulákat celé dopoledne, zatímco já budu totéž dělat odpoledne, až on odejde na odpolední a já se vrátím z práce. Pak bychom možná docílili toho, že by koťata lehla a spala celou noc.

Zatím se zavíráme do ložnice. Je to, přiznám se, jednodušší…