„Chceš jít ven?“ Trpělivý pohled černé Berry mi připomíná zbytečné otázky v kriminalistice. „Pokud stojím u dveří, tak samozřejmě chci jít ven!“ říkají mi její temně čokoládové oči. Otevřu tedy dveře do předsíně a pak dveře ven. „Tak račte, madam,“ vybídnu psici. Ta vystrčí hlavu ven ze dveří a zjistí, že prší. Takže se otočí a vzápětí chce, abych otevřela dveře zpátky do chodby Domu. „Změnila jsem názor,“ praví důstojně a odebere se na pelech.

Podívám se na ni, jak sebou pleskne, tělo na pelechu a hlavu na podlaze, jazyk jí visí z pootevřené tlamy a oko na mě vesele mrkne. Povzdechnu si a podrbu ji všude, kde to má ráda. „Hele, nemáš ty být náhodou pracovní pes toužící po povelech? Milující dril?“ Berry párkrát mávne ocasem a věnuje mi zubatý psí úsměv. „Nemůžeš hned všemu věřit,“ povídá mi pak shovívavě. „Nikdo nemiluje dril. Ale je legrace s tebou něco dělat. Vůbec, když pak házíš míček. Nebo máš dobroty. Nebo ještě líp, házíš míček a pak dáš dobroty. A vypadáš tak hrdě, když máš dojem, že tě posloucháme! To se nám taky líbí, víš?“

Berry – strašlivý německý ovčák:))

Do toho přijde Ari a nabídne mi oslintanou ikeáckou krysu. „No tak, nenech se prosit… hoď ji, nebo ji schovej! Hlavně pojď něco dělat. Pořídila sis pracovní psy, tak se neflákej. Čumět do počítače můžeš jindy.“ Když po kryse hned nesáhnu, vyplivne ji přede mě na dlažbu a naznačí, že bychom se mohly aspoň přetahovat. Nebo jít ven. Nebo cokoliv! V tu chvíli vyskočí z pelechu i Berry a snaží se vypadat úplně pracovně. „Nezapomeň, že potřebujeme ten dril! Copak nevíš, že se to o nás všude píše? Tak se pojď drilovat!“ Povzdechnu si. Že já od toho počítače vstávala – teď mě dril s krysou nemine. Holky nemají slitování.

Napadlo mě, že jsem vlastně hodně neobvyklá panička pro vlčáky – tímto názvem teď nazývám všechny ovčáky se vztyčenýma ušima, aktivní povahou a afinitou ke služebnímu výcviku, tedy hlavně ty německé a v našem případě i švýcarské. Tyto psy si totiž obvykle pořizují dvě skupiny lidí a já nepatřím ani do jedné z nich. Buď jsou to lidé zapálení pro kynologii, případně potřebující psa ke služebnímu výcviku, nebo na druhé straně lidé hledající hlídacího psa, který bude za plotem pouštět odpovídající hrůzu.

Ari – strašlivý švýcarský ovčák:))

První skupina se svým psům obvykle maximálně věnuje, vedou výcvik do jakýchkoliv výšin, kam si myslí, že oni a pes dosáhnou. Tam uvidíte výkony, podle kterých majitelé jiných plemen psů usoudí, že vlčák si bez povelu nenajde ani vlastní zadek. Pro svoji ochotu být poslušní jsou za blbce. Druhá skupina majitelů obvykle nechá psy napospas zahradě, dvorku nebo v nejhorším případě kotci. Psi, kteří jsou vyšlechtěni k denní práci a na velmi úzký kontakt s člověkem, jsou nesocializovaní, časem aktivně zoufalí, nakonec nebezpeční. Tito „majitelé“ se obvykle začnou svých psů bát (mají čeho), takže si často poslušnost vynucují ne výcvikem, ale surovostí. Jejich psů se pak bojí celé okolí a přispívají tak k pověsti zákeřných a kousavých bestií, kterým se majitelé jiných psů radši vyhýbají. Opět právem.

Vždy spolu… zase mám dvojpsa:))

Potíž je v tom, že ono „služební“ určení včetně působivého fyzického zjevu zastírá fakt, že vlčáci jsou v zásadě psi s velmi jemnou duší. Potřebují úzký kontakt se svým člověkem, láskyplnou výchovu, každodenní hru a mazlení. Tedy vše, co potřebuje každý jeden pes, který má šťastně žít. Potom jsou hraví, mají smysl pro humor, často vypadají přitrouble, když zkusí nějakou ptákovinu, která jim nevyjde. Klidně ze sebe budou dělat šaška, pokud to bude znamenat, že zatáhnou svého pánečka do hry, že se bude něco dít!

To všechno vím, protože mám vlčáky jen pro radost. Ano, i kvůli hlídání, ale to je až druhotné – mám je proto, že je miluju a jsou to pro mě ti nejhezčí psi na celém světě! 🙂 A to navzdory tomu, že svoji ňunací roztomilost ztratí nejpozději na čtyřech měsících. Nesnáším dril, neumím velet, a dokonce neumím ani předstírat, že mi na cvičákovém drilu záleží – to všechno holky vědí. Proto jsem nikdy nebyla úspěšná ani na těch pár hodinách výcviku, který jsem s nimi absolvovala, protože jsem měla dojem, že se to musí. Psice tam reagovaly po svém.

Rodinná smečka

Berry se trenér nelíbil, takže když si ji ode mě vzal, aby mi předvedl, jak mám velet, tak se na něj koukla a vzápětí ztratila kosti. Prostě si lehla na bok, vypadala jako chlupatý polštář naplněný teplou vodou, jazyk jí visel z tlamy a tvářila se jako debil. Německý ovčák! Taková věc se cvičit nedá, dostala jsem tedy vodítko zpátky. Berry radostně vyskočila na všechny čtyři, zamávala ocasem a pohledem se mě zeptala: „Tak co, jdeme domů?“ No… šly jsme a nikdo toho nelitoval:))

Ari to viděla ještě jednodušeji, ona je vůbec taková jednodušší. Chlap se jí nelíbil, nechtěla s ním nic mít a když si vzal vodítko, tak navzdory jeho kapse plné odměn měla viditelně jediný plán – trefit se na krční tepnu nebo kamkoliv, kam dosáhne. Ne, nekousla ho… ale také ho ani na vteřinu neposlechla. Ani tam jsme nevydržely. Na jiném cvičáku, asi o dva roky později, jsme narazily na novou metodu, zvanou (mnou:)) ruka plná mletého hovězího. Ari předváděla se slečnou úplné zázraky, moc se jí to líbilo. Ta chůze u nohy!

Patrick vede smečku:))

Po výcviku jsme vyšly ven, já ji vzala na vodítko a řekla „k noze“. Vesele se na mě zadívala, naklonila hlavu na stranu a řekla: „A kde je to hovězí?“ Já povídám: „Došlo, všechno jsi snědla!“ A tak šla u nohy stejně hajdalácky, jako kdykoliv předtím – kousek přede mnou a koukala kde co lítá. No… vzhledem k tomu, že po městě s hovězím chodit nebudu, zase jsem to vzdala. Co už se mnou. Stopování nám šlo vlastně asi proto, že to je pravý opak drilu – tam jde o čtení psa a práci v týmu. To nám šlo vždycky.

Nicméně díky jejich poslušnosti a ochotě se učit mám holky velmi dobře vychované. Naprosto mě respektují jako alfu a umějí všechno, na čem mi doopravdy záleží. Nikdy na sebe vzájemně ani nezavrčely, natož, aby se porvaly; neznám neshody u jídla, nekradou a neničí naše věci (tedy od chvíle, kdy vylezly z puberty… abych nelhala:)), zbytečně neštěkají, takže když s nimi někde bydlím, lidé ze sousedství obvykle žasnou, že o psech vůbec nevědí. Můžu je nechat v autě, kde na mě v klidu počkají (ano, Berry kdysi skákala na přední sedadlo a troubila – ale to bylo jen tehdy, když jsem s Ari šla na stopu – žárlila:)). Mohu s nimi jít do jakékoliv hospody. Tiše leží pod stolem a nereagují ani na lidi ani na jiné psy. Hlavy vysunou jen na povinný desátek – na cestách se o jídlo vždycky dělíme.

Smetánek mají rádi všichni…

Jsou skvěle socializované, vyjdou s každým psem, nevšímají si ani těch malých uňafaných, kteří na ně útočí. Pravda, Ari má své zažité obavy z velkých hnědých psů. Ty ale neřeší agresí, ale touhou se schovat v mé náruči, protože je přece jen malej bílej pejsek. Pokud je po dešti, nezůstanu čistá – to připouštím. Lidí si nevšímají, cyklisty ani jiné rychle se pohybující běžce či koloběžkáře nehoní. Mohu s nimi na volno projít v neděli odpoledne centrálním parkem v Praze na Lužinách a lidé je obdivují, že poslechnou na pokyn ruky. Umí všechny základní povely, včetně podej pac a bác (lehni si na bok), ale nic s cvičákovou precizností.

Ovšem utečou mi za zvěří, pokud jim vyskočí před nosem. Nikdy jsem nenašla nic, žádný pamlsek ani samu sebe tak žádoucí, aby tomu daly přednost před honěním. Naštěstí už dělají jen malé kolečko a rychle se vracejí – stejně to ale musím na exponovaných místech jistit vodítkem, hlavně teď na podzim a v zimě. Zvěř je sice strašně přemnožená, ale to neznamená, že by musela v době nedostatku utíkat před dobře krmenou šelmou. Ari tak chodí na volno jen na bezpečných místech (Berry vždycky) a holt si musíme víc hrát. Tady bych strašně ráda uměla velet, ale svůj stín asi nepřekročím – no, aspoň jsem si toho vědomá.

Moje…:))

Dril jim nechybí, nechybí ani mě. Jsou to obyčejní a úplně normální psi. Ani dokonalé stroje, ani nevyzpytatelné bestie. A právě kvůli tomuto tvrzení jsem to celé napsala. Protože bych chtěla nějak bojovat proti klišé, které se německým (a často i dalším) ovčákům připisují – jako je ten hloupý a stále dokola opakovaný předpoklad, že milují a potřebují dril. Oni ho pro svého pána snesou, a mají radost, když on má radost. To je něco úplně jiného.

Tak si to prosím zapamatujte… vlčák je pes s jemnou duší 🙂 I když na to někdy nevypadá.

A tak se dnes ptám – jaké máte zkušenosti s německými (a dalšími podobnými) ovčáky vy? Ať už jako jejich pánečci, jako pánečci psů vlčáky potkávající nebo lidé bezpsí?

A druhá – jaká klišé o psích plemenech a povahách rozčilují zase vás? 🙂