Když jsem si přečetla pár kočičích drabblat od jiných autorů, zastesklo se mi po psaní o kočkách. A tak, když dnešní den přinesl příznivé téma, vrátila jsem se na chvíli do vzpomínek, kdy Hotel byl ještě v plné síle.
Dnes tedy opět po delší době dostává slovo Rozárka, která vás tímto všechny zdraví.
Téma: Nehlaste se všichni
Drabble:
Domácí dřepí kolem ohně, na klaccích nabodnuté tlusté růžové myši. Voní na dálku, ale my k nim nesmíme. To je samé: „Mazejte pryč, kočkouni, spálíte si kožich!“
Když už je nebaví nás odhánět, zavřou nás domů. Zrádci.
Druhý den, jakmile vytáhnou paty, jdeme inkriminované místo prozkoumat.
Myši, ač hledáme důkladně, žádné.
Domácí se vrací, ale radost z návratu skončí hned za dveřmi.
„Co to…“
Dlažba, koberec, peřiny… stopy černých tlapek jsou všude.
„Kdo to byl? Poťapat jo, ale přihlásit se, to ne, co?“
Po důkladném zkoumání zjistí, že v tom lítáme všichni.
Spát jdeme bez večeře (granule nepočítám, že jo.)
Závěrečná poznámka:
Je hezké si na ně vzpomenout.
V čekárně
Téma: Zmatek matek
Rozárka vzpomíná na jednu z prvních návštěv veterinární ordinace.
Drabble:
Vytahovala se, tlustá bréca, ležící volně na klínu paničky, která jí špitala: „Neboj, maminka tě nedá, jenom to malinko štípne…“
Blbej pes. Neměl očuchávat mou klec. Klopila jsem uši, syčela, nic. Otravoval dál a ta ženská jen: „Bobečku, pojď k mamince…“
Nešel.
Tak jsem bobečka ťafla do čumáku.
Zaječel, vyletěl. Vyděsil tlustou brécu. Zaječela, vyletěla. Provedla oběma „maminkám“ perfektní tatuáž výstřihu a vyskočila na skříň, kam se za ní škrábal ťafnutej, kterej nepobral, odkud rána přilítla.
„Maminky“ zmateně čučely, vyděšeně krvácely a bílá, když konečně zklidnila ten čurbes, dala všem příkladem malou hodnou černobílou kočičku, vzorně spící v přepravce.
Mne.
Závěrečná poznámka:
Překladový slovníček:
– tlustá bréca: velká tříbarevná kočka, jdoucí na očkování
– bílá: veterinární lékařka v bílém plášti
– maminky: majitelky kočky a psa
Kam se hrabe vesmír
Téma: Záhada vesmíru
Přišla návštěva a plká o blbostech. Světelný vítr. Mikrokosmos. Kosmos. Odvrácená strana měsíce a tak. Samý kraviny.
Já mám jiný starosti.
Občas se tu zničehonic vynoří rybička. Pluje po zemi, zvětšuje se, zmenšuje… a nedá se za svatou kočku chytit. Drápky už mám ošoupaný, domácí se raduje, že jsem shodila zimní špeky… Ale to mi povězte, mňauvajs, kam ta rybka mizí?
Je tu.
Není tu.
Připluje maličká, zářící.
Odpluje velká, rozplesklá.
Klidně mi vleze na záda a domácí se lámou smíchy.
Potvora jedna.
Tsssk, nějaký kosmos, to je máčka.
Největší záhada všehomíra je, kam mi sakra pořád mizí moje rybička?!
Závěrečná poznámka:
Aby bylo jasno, jde o tuhle hračku.
Máte-li kočky, doporučuju, naši Rozárku baví mnohem víc než fádní červené laserové světýlko.
A jsme u úplně posledního kousku. Byl psán jako poslední i v dubnu, protože poslední slovo musela mít samozřejmě Rozárka, kdo jiný.
Nemám to lehký
Téma: Rozděl (se) a panuj
Ještě kousek.
Není to ono. Musím výš.
To je dřina, tohleto. Lehnu si na bok a zkusím natáhnout packy. Nejde to. Málo místa. Znovu vstát a popojít pár kroků. Opatrným šlapáním zjistit půdu pod nohama, ještě abych tak propadla do hlubin, to se vám vždycky tak leknu, to si ani neumíte představit.
Takže znovu. Tady je koleno, tady bok… cože? To teda ne, takhle by to nešlo! To přeháníte, ne? Nacpu se do úzké mezírky a znovu se pořádně zavrtím.
Pěkně se rozdělte a udělejte mi místo! Tady jsem pánem já!
„Rozálie,“ řekne rozespale domácí, „zas musíš ležet napříč postele?“
Díky moc za přízeň.
Rozárka zdraví svou jmenovkyni (sun) . Toro, jako vždycky krásné počtení, nejlepší je veterina, vidím to úplně živě.
Naše Rozárka svou kůži tedy rozhodně nedá zadarmo a pokud jde o něco důkladnějšího, než je očkování – naposledy třeba sono bříška, tak zpravidla teče krev, nikoli ovšem ta Rozárčina. Už několikrát mě na veterině na závěr návštěvy ošetřovali také. Zatím to vždycky ještě bylo bezplatně a na účtu to nebylo uvedené 😀 . Stejně ji miluju, princezničku moji trojbarevnou.
Toro, moc pěkné, jako vždy. Těším se na tvoje kočky, pěkně v přehledu!
U krbu máme stále mříž od doby, kdy byl Dareček jako malinké kotě. Byl první kočka, která (je bílý) se po příchodu k nám hned první den zmazala od černých sází. Když opékáme růžové, tlusté myši ať venku nebo v krbu, tak asistují oba, jak Ajvi, tak Darek.
Veterina – veterináře Darek trhá, Ajvi je malá, menší a ještě menší. Blikátka nepoužíváme, kočkour se vyřádí venku. Momentálně vyhání ze zahrady hrdličky.
Toro, moc roztomilá drabblata 🙂
Naše veterina není nijak veliká a čekárna je maličký pokojík s okýnkem do „recepce“. Ale je u ní větší parkoviště. Takže když jsme jezdili (předem objednaní)šel se předem podívat. Když bylo uvnitř prázdno a šli jsme hned na řadu, došel pro mne a šli jsme rovnou do ordinace. Jinak jsem z Trixie zůstala čekat v autě. S kočkami je to stejné i když ty jsou v přepravce.
Po té laserové rybičce se musím kouknout, jestli se tu prodává. Máme stejnou „baterčičku“ jen je to pouze rudá tečka (při čerstvé baterii opravdu jasná,tlustá, ale časem se zmenšuje). Všechny kočka coby koťata ji milovaly a vydržely ji chytat do padnutí. Teď je stále baví, ale už zdaleka ne tolik a jen kratší dobu. Ale všechny časem zjistily, že tečku „dělám“ já rukou. Takže se ruku snažím ukrýt, aby viděly jen tečku. Nejvíce teď baví Ginger a je to přesně jak u Rozárky, take Ginger nechápe, jak to, že jí má na zádech, že se jí propadá a ukazuje jinde. Já se směju, ale pro Ginger je to take záhada vesmíru.
Buřty neopékáme, ale v době topení v krbu, často odháním kočky, které mi chtějí asistovat při vybírání ohniště.
No a o spaní s kočkami jsem na tom stejně jako ostatní.
Děkuji, Maričko.
Toro díky,moc jsem se bavila. Za ta léta chovu psů a koček jsem se na veterině i v domácnosti setkala s mnohým a těch chvilek ,kdy nás zvěř oblafla,tváříce se jako andělové ani nepočítám. Když jsem chodila ještě ve městě k veterináři,kamarádovi, měl nápis na dveřích “ upozorňuji, že na psa není § (ten co se píše při nemoci potomka)“. 🙂
🙂 no třeba to časem taky bude, co víme 🙂
Tak koukám, že jedinej, kdo se na veterinu vysloveně těší je náš Darek. Asi je to tím, že labroši jsou obvykle vítací (ne hlídací), těšíval se i Majk. Vtáhne mě do čekárny, tam by se nejradši kamarádil s každým, ale je usměrněn a potom do ordinace vletí jak velká voda. Včeličku do kožichu nevnímá, ale i jinak je hodnej pacient, po patřičným přivítání -nejdřív ho musí všichni podrbat, strpí všechno.
Jo a zapomněla jsem pochválit drablíky, početla jsem si, dík.
Jo, někteří psi jsou asi v pohodě všude. Je to dar.
Naša Šiša se taky k doktoru těší, oni jsou to naši kamarádi, tak je má ráda (ti u Zoo, asi je vy z Brna znáte).
Jo a povídání jsou pěkná, jako vždy. Už jsem si mockrát říkala, Toro, nechceš psát spíš nějakou beletrii, na fantasy apod. je Tě škoda, mohla bys být nová Mornštajnová, fakt píšeš dobře.
Díky 🙂 beletrie je napsaná, kočky vyjdou na jaře 🙂 ostatní se uvidí.
Ali, na veterinu se těšily/těší všechny naše holky. Do čekárny to bereme smykem, jak mě vlečou. Z čekárny do ordinace jsou dva schody a to většinou mám co dělat, abych se nepřerazila. Holt choďáci.
Ale naposledy udělala Blerča takovou ostudu, že bych ji přerazila. Nebylo to naštěstí u našeho veta.
Toro, tvoje drablíky jsou všechny kouzelný, ale tentokrát je to fakt výběr 🙂
Děkuju 🙂 jsem ráda, že líbilo.
Hahá, scénka z veteriny nemá chybu 😀 Jo, na veterině fakt není nikdo hrdina (jak píše Yga). A dovláčet padesátikilovýho huhlajícího drobečka jen do čekárny dá fušku! Do ordinace pak jen smykem. A tam se promění v malý ustrašený chumáč chlupů a chce se stát menším a menším, až bude nejmenší na celém světě.
Kočky mám jen čistě venkovní (Panebože už čtyři přišlíky!!), takže označkování bytu po lovení velkých tlustých myší v ohništi se naštěstí nekoná.
A v posteli spí jen Betka a s tou se tam nějak vždycky srovnáme. Naštěstí se moc nevrtíme, ani ona, ani já.
On už Barbucha kdesi kdysi psal, že nechápe, proč lidi chodí k veterináři, aby jejich psovi střihal drápky, že by ho stačilo potahat venku před veterinou a zadarmo by je měl po chvíli obroušené 🙂
Já se vrtím, se mnou to mají kočky v posteli těžké.
Díky 🙂
Zdravím Rozárku, hned je den hezčí! 🙂
Rozárka děkuje a za odměnu tě, až tě někdy uvidí, možná nevysyčí. Pokud do té doby nezapomene, že jo.
Toro, Tvoje hlášení o Hotelu u devíti koček jsou boží. Začnu se uculovat u prvního řádku.
Nejvíc se mi líbilo hledání vonících růžových tlustých myší a následné orazítkování všeho doma.
Moje kočky se kočkovaly na hromadě briket ve stodole,a kdyby zrovna náhodou přijela kontrola z ůtulku, tak mi je okamžitě seberou.
Jsem ráda, že jsem ti zlepšila den.
Jo, mít Krakenci možnost vlézt do briket, máme tři černé kočky raz dva.
Jo, to se moc hezky četlo.
Jsem ráda, že nejsme fandové opíkaných špekáčků, tudíž Zikmund domů saze nenosí (jinak musím říct, že nejvíc bordelu domů donese právě lehkonohý kocourek, navíc si jde nohy opucovat vždy do mojí postele – někdy mám dojem, že jdu spát do pískoviště).
V čekárně veterináře teda není hrdina nikdo – dokonce ani já (rofl) . Co se týká světýlka – dokud jsme byli panelákoví, Zikmund lovil světýlko z lejzrového zaměřovače. Jak uslyšel charakteristické cvaknutí, už byl ve střehu a za chytnutí té červené ťupky by duši dal. Však kolikrát vypadal, že nadobro odpadne, tak jsem musela laser zabavit.
Co se týká spaní – Ziki moc dobře ví, že u pánečka se nechytá (tak na něj aspoň s gustem dupne, když si jde na okno pro udržovací dávku granulí), takže se velebí u mne – nejprve chce pod duchnu, pak na duchnu. Odvelím ho do noh (kde donedávna spával), on se ne-ná-pad-ně přešine za hlavu a tam do mne drcá packama a chce drbat. V okamžiku, kdy už mi neovladatelně padají víka, mne tyto důvěrnosti opravdu netěší… (rofl)
Hele tuhle jsem si taky říkala, jak je možné, že mám v posteli takovýho bince. Asi jsme s MLP špindíry nebo co :).
Laser teď, co máme koťata, odpočívá, prohánějí se navzájem. Ale myslím, že jeho doba zase přijde.
Milá Toro, moc ráda čtu cokoliv, co napíšeš, ale ty kočky mi přijdou nejvíc tvé 🙂 Jsi si jistá, že jsi doopravdy jen člověk? (wasntme)
Pobavila mě příhoda od veterináře. Nikdy nenechávám psy v čekárně na veterině čichat k jiným zvířatům – člověk prostě neví, v jakém stresu nebo bolesti to zvíře může být. Navíc kočky v přepravkách jsou tajemná stvoření schopná temných triků – to ví každý rozumný pes:)))
a dede, teď si představ čekárnu plnou pospávajících psů, kterej tiše poštěkávající Śarik vysvětluje, že není čas na spaní,že to chce nějakej adrenalin a když je probere, k nelibosti mé i ostatních,co si umí ten ceres představit, vstoupí v ten okamžik,do téže čekárny tlustá bréca (ne,opravdu nemyslím kočku) a na vodítku má na kšírkách připnutou fretku a bohužel ji nedrží v náručí…..
To si ani nechci představit!
Moje holky umějí remcat, v čekárně u veterináře mi naznačují při každém otevření dveří, že venku by nám bylo líp, ale nikoho neotravují. Maximálně si polohlasem stěžují, ale na povel „sklapni, ještě se ti nic neděje“ zase zmlknou:))
jo,to dělal taky,ale to bylo všechno,co dělal, po psech tam nestartoval, tam to byli kamarádi v neštěstí…
Děvčata, děkuji, fakt se považuju za člověka, Dede, kupodivu 🙂 a u nás na klinice už objednávají na čas, takže většinou jsme v čekárně sami a jen chvilku, což jsme si tedy docela oddechli. Ale zas není žádná inspirace, že jo. Mmch touhle příhodou začíná knížka. Je to tedy trochu víc rozepsané, sto slov by fakt bylo na kapitolu málo 🙂
Ó, kočka spící naštorc postele je úžasná- akorát mě k tomu nepřesvědčí, takže kočka si lehne někam rozumně do nohou postele (pokud se zdrží na noc doma), Karinka kousek od ní a na druhém konci se roztahuje malej černorezavej element, který mi s oblibou spí ve vlasech 🙂
Toto, kočičí drabble mám nejradši 🙂
kdyby tě 9 kilová Bezulka kopla zadníma do žaludku,odsunula by jsi se docela rychle 😀
U nás se umí uvrtět všichni, a strašně se roztahujou. Spát s koťatama je příjemné ve chvíli, kdy večer všichni usínáme, ale v noci očistec 🙂 Nicméně i tak to občas dělám, mám ráda ty tři čumáčky přitisknuté u sebe. Denně to ale nejde, to bych po chvíli fakt chodila jak zombie, nevyspalá.
Krásná povídání, obzvláště to z veteriny.
Laserovou rybičku máme také, ale Daník honí raději červenou tečku.
U nás zas vede rybička, co kočka, to jiná preference zřejmě 🙂
Rozárko,hezky se to čte…svítící rybičku máme ze zoohitu,je fakt,že ji honěj ty kočky, co nehoněj červenou tečku…
ta veterina, to se ti povedlo 😀
Díky 🙂 už je to letitý zážitek, z doby, kdy šla Rozárka na kastraci, to jí byl asi rok. Kde ty doby jsou…