GEOPOLITIKA: Amatéři a profesionálové

Politika je řemeslo. Nestačí se postavit za řečnický pult a něco říkat; to stačí tak možná ke zvolení, ale ne k úspěšnému výkonu funkce. Jako červená nit se naším seriálem o Blízkém Východě táhne poznání, že všichni aktéři této Hry o trůny jsou ostřílení profíci – protože jinak by ve své funkci už dávno nebyli – a váží slova, která říkají, jakkoliv velkohubě mohou kolikrát znít, doslova na lékařských vahách.

 

 

Každý blízkovýchodní politik nebo politicky činná osoba (povětšinou se jedná, v případě nepolitiků, o různé ozbrojené vůdce, vojáky či kleriky), když veřejně mluví, moc dobře ví, že je spolu s nimi v bazénu hejno dalších žraloků, kteří budou analyzovat každé slovo a podle toho na to reagovat. Když třeba generál Kásim Sulejmání začne vyhrožovat Izraeli nebo Saúdské Arábii, případně když prezident Recep Tayyip Erdoğan používá jeden ze svých oblíbených eufemismů, po celém regionu jsou řádově stovky až tisíce lidí, kteří to okamžitě analyzují a hledají za tím náznaky jeho plánů, blafy, plány, které mají vypadat jako blafy, ale jimi nejsou, a podobně.

A teď si představte, jak do toho vpadne někdo jako Donald Trump nebo Emmanuel Macron, kterým ústa vypustí, co jim na jazyk slina přinese, aniž by o tom nějak zvlášť přemýšleli. Přináší to zejména dva zásadní problémy: je to nečitelné a pak také ti, kteří tuhle hru umějí hrát doopravdy, toho začnou zneužívat a vyloží si to jako volnou ruku, protože cokoliv, co z Bílého domu nebo Elysejského paláce přijde, nebude mít ani hodnotu papíru, na němž to je napsané – jak ostatně ukázal prezident Erdoğan, který po svém asistentovi vzkázal světu, co udělal s Trumpovým posledním dopisem – že ho hodil rovnou do koše, aniž by se ho obtěžoval číst.

Bohužel, západní svět, a to prakticky kdekoliv, od USA přes Francii, Česko až po Itálii nebo Finsko, poslední dobou zachvátila touha voličů volit „nové tváře“, které nejsou součástí standardní politiky a které, slovy Donalda Trumpa, „vysuší bažinu“.

Má to ovšem jeden zásadní háček: v mezinárodní aréně takoví lidé rychle ztratí vliv, jak proto, že neumějí číst všechny náznaky a signály, které ti, co tu hru hrát umějí, vysílají, a také protože se nedají brát vážně – ostatní nevědí, co od nich čekat. Zároveň takoví lidé neumějí – a ukázal to Babiš, Macron i Trump – být principiální a stanovit ve vyjednávání nepřekročitelné hranice; typicky řeknou, že je něco neakceptovatelné, a když to protistrana zkusí, projde jí to, jen aby pak zase dostala přes prsty za něco, co se signalizovalo jako „bezpečné“. Další děj se tak odehrává bez toho, aby takoví lidé do něj mohli zasahovat.

Bohužel, voliči, kteří tyhle lidi volí, nemají pravdu, když mají tendenci podporovat izolacionismus a říkat, že je nejlepší se stáhnout a nestarat se o to, co si budou dělat ostatní. Důkazem budiž pozice, do které se dostala Evropa v případě tureckých i íránských imperiálních dobrodružství. Zatímco (byť v případě některých členských zemí krajně neochotně) Evropská unie uvalila po anexi Krymu a útoku na Donbas účinné sankce na Rusko, a dokázala tak přeci jen nakreslit nějakou čáru do písku, kterou je ochotna i vymáhat, v případě Turecka a Íránu se to nepovedlo. Snaha „se nevměšovat“ vedla jen k tomu, že je dnes Írán blíž než dříve jaderným zbraním – nedávno se objevila tajná základna, kde navzdory uzavřené smlouvě v tajném jaderném programu pokračoval a o tom, jak si Turecko dělá, co se mu zachce, protože Evropskou unii drží pod krkem hrozbou vypuštění milionů uprchlíků, ani netřeba mluvit. Stáváme se tak vydíratelní a jsme čím dál, tím méně schopni ovlivňovat dění, které nás nakonec může ošklivě bolet.

Proti blízkovýchodní politice působí ta naše jako okresní přebor proti Lize Mistrů hlavně proto, že v ní je tragický nedostatek politiků „z povolání“, lidí, co by ovládali „politické řemeslo“. Systematická snaha voličů v posledních letech sázet na „lidi zvenčí“ a „neokoukané tváře“ tak pouze přitahuje do Sněmovny další a další amatéry, s nimiž pak ostřílení profíci velmi snadno zatočí.

Potíž je jedna – jak to vysvětlit voličům?

 

********************************************************************

 

 

POZOR ZPRÁVA: Akce končí dnes ve 20:30!

Aktualizováno: 13.11.2019 — 15:26

6 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Profesionalita je něco, co se počítá, ne? Pokud voláte instalatéra, tak věříte, že ví co dělá – ještě víc se snažíte věřit svému doktorovi:)) A řízení státu mají v rukou amatéři – tedy něco, co nás ovlivňuje všechny.
    Profesionální politik nemusí být sympatický člověk, ale mněl by být čitelný – co chce a nechce… a měl by ideálně být dobrým šachistou – a vidět za dva rohy (nejméně) 🙂 Tam, kde jde i v běžné politice o hodně, třeba osud země nebo život politika (jako třeba na Blízkém východě), diletant neobstojí. U nás klidně – vřdyť co se mu může stát? Za pár slibů, které vůbec nemusí plnit, mu projde vsechno, včetně lhaní, zlodějiny i zrady. Evropa je tak dlouho bezpečná, že si její vůdci už asi neumějí představit, že by to mohlo být jinak. Takže politiky nic nenutí k obezřetelnosti – a jak to tak vypadá, chytrost taky moc nepotřebují.

    1. Ano milá Dede,tohle platí i v malých poměrech od Śumavy k Tatrám. Sliby lze podělit kde koho,blázni se radují,že všechno bude a pak…. však víme. (flex) (party)

  2. Pro účastníky Akce – s koncí Akce končí i tipovací soutěž. Tipujte autorky ZU, můžete vyhrát krásný polštářek a mám i pár dalších cen!

  3. Rikate opravdu, ze politikove porad lzou, a kdyz nekdo zacne mluvit na rovinu, je to tragedie?

    1. Myslím, že mluvení na rovinu nevadí – pokud si dotyčný dokáže rozmyslet všechny důsledky svého prohlášení. Tím myslím i to, jak si to vyloží různí politici v různých částech světa a jak na to budou reagovat. Čim důležitější země, tím víc by měl přemýšlet… protože když nepřemýšlí, mohou v nejhorším i umírat lidé.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN