Když jsem byla dítko školou povinné a čas od času navštěvovala svoje rodiče v jejich zaměstnáních, docházelo vcelku pravidelně k pro mě tehdy matoucímu jevu: když jsem byla u maminky, říkali její kolegové – podívejte se na ni, celá maminka! No, a u tatínka jsem zase byla celá tatínek. Přitom jsem si byla jistá, že jsem to pořád já!
Teprve jako mnohem starší mi došlo, že lidé v mých rysech prostě hledali a nacházeli to, co znali. Bylo to snadné, protože v naší rodině se geny mezi dětmi a rodiči rozdělily tak nějak rovnoměrně – ani já ani můj bratr jsme nebyli výslovnou kopií jednoho z rodičů.
Se mnou, mým mužem a dětmi je to stejné. Až na jednu věc a tou jsou moje poměrně nápadné kudrnaté vlasy. Ty podědil jak starší syn, tak obě vnoučata. A co myslíte – každý mi tvrdí, jak jsme si všichni strašně podobní. Přitom to není pravda. Když si onen kudrnatý syn vezme čepici, mohou lidé klidně říkat, že je celý tatínek!:))
Rodinné zrcadlení však nespočívá jen ve společných fyzických rysech. Zrcadlí se toho víc, protože co není dědičné, to se může odkoukat. Zájmy, způsoby, do jistého věku i názory – aspoň na něco. Například moje malá vnučka mi kromě těch kudrn nijak moc podobná není. Ale přesto… něco v tom, jak se rozhlíží po světě, její nápady a postřehy jsou mi velmi blízké. Někdy v překvapivých souvislostech!
Minulý pátek jsem měla den, který si vyžádal zahrát písničku Extreme Ways od Mobyho. Asi tak šestkrát za sebou:)) Odpoledne jsem k nám přivezla vnoučata. Když si vnuk vyrazil na výlet s dědou, poslouchaly jsme s malou Kačenkou muziku. Chtěla Believer od Imagine Dragons. Jednou, podruhé… „Už stačí, Kačenko?“ zeptala jsem se. Krásně se na mě usmála a řekla: „Ne!“ A tak jsme si to přehrály ještě dvakrát. Holčička moje!
Tak co, jak se doma zrcadlíte vy? 🙂
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2019
Akce začíná dnes! Končit budeme ve čtvrtek 14.11. ve 20:30! Do toho!
Jajda, tady je komentářů, budu je si muset přečíst později.
Moje maminka měla blankytně modré oči, asi přeskočily generace, protože ani její rodiče(jak mi říkala) je neměli ani její tři sestry ne. My s bratrem máme tatínkovy oči – šedozelené. Možná proto, když jsem někdy byla u tatínka v práci, kolegyně říkaly, jak jsem mu podobná. Když mě lidé viděli vedle maminky, byla jsem „celá ona“. Každopádně v mládí jsem žádné silné rysy rodičů v sobě neviděla, zato teď sama vidím, jak „stárnu do maminky“. Stejně tak moje sestřenice té svojí. A naše maminky byly sestry, tak je jasné, že jsem obě podědily přeslicové rysy. Bratr podědil od tatínka kromě očí hlavně výšku (já bohužel ne, mám maminčinu). A protože i moje švagrová je vysoká, můj synovec je urostlé děsně dlouhé bidlo a i moje neteř je vysoká. Takže výškový gen po meči se určitě bude dědit dál.
Po mamince jsem citlivka (někdy až moc, což mi vadí).Také vím, že rukama gestikuluji jako ona, měly jsme i stejný vkus. Asi jak už maminka není, začínám si tyhle maličkosti v našem společném chování postupně víc uvědomovat. Lásku ke zvířatům mám zase zřejmě po tatínkovi.
Ale jedno máme společné v celém příbuzenstvu – stejný smysl pro humor:) Teď jak jsem byla v Praze, měli jsme na chatě velké setkání s mými bratranci a sestřenicí. Bylo to senzační, víc jak 4 hodiny jsme tam převážně prochechtali – v humoru jsme se skvěle shodovali.
Maričko, víš, co se mi na tvém povídání nejvíc líbilo? Ten společný smích! To je obrovský dar – a jste šťastní, že se máte (inlove)
Po rodinných poradách v mém dětství bylo rozhodnuto,že jsem celý děda a praděda,jediná jsem měla hnědé oči,mečové měly modré a přeslice šedozelené.Synátor má něco ze mne a něco z otce -hlavně nádherné hnědé oči s dlouhými řasami,ve školce se na něj chodily pančelky dívat ,když spal.Vnučka má taky něco z něho a něco ze snachy. Můj bratr, který vyrůstal s námi a máti ho vychovávala, ten zase jediný byl blond,jeho rodnou biologickou matku si nepamatuji,prý nás jednou navštívila,jinak od povinností utekla,bylo to složité. Ale když si bráchu chci připomenout,podívám se na jeho dědu a tak přesně brácha vypadal viz. https://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_Nov%C3%A1k_(gener%C3%A1l)
Mám totiž jeho fotky jen z dětství a dospívání,pak už všechny fotky zůstaly někde….
No zase mi to připomnělo trochu tu hnusnou dobu ale zrcadlení je hodně zajímavé. Díky Dede, asi si zítra zalezu do fotek.
Ty máš příbuzné na wiki! (inlove) Zalez si k fotkám, to zaměstná myšlenky a moc nenamůže tvoje potlučené já (inlove)
To je pekná téma a krásne spomínanie.Ja som vzhľadom po našej mame,povahou po otcovi.a sestra presne naopak.
Oteckov otec,hovorili sme mu apko,zvykli pri rozmýšľaní chodiť po dvore-predklonená postava,ruky za chrbtom.,fúzy,bričesky,čižmy.Všetci sme boli ticho-apko rozmýšľajú.No a ich pravnuk Michal to robí tiež,len nie sme ticho páč sa ho nebojíme ako apka.
„len nie sme ticho páč sa ho nebojíme ako apka.“ Verenko, ty mě taky umíš rozesmát (wave) 😀
Mně vždycky říkali, že jsem podobná mamince, ale nejspíš proto, že neviděli fotky přeslicové babičky zamlada 😉
Ale hlas prý jsem měla úplně po mamince.
Synek z mojí strany zdědil výšku (Franta není malej, ale já jsem mrňavka z hodně vysoký rodiny) a zčásti i povahu. Naopak nevím, po kom podědil absolutní asertivitu – on se nehádá hnusně, ale velmi, velmi účinně 😀 .
„Mně vždycky říkali, že jsem podobná mamince, ale nejspíš proto, že neviděli fotky přeslicové babičky zamlada“ To je pěkné, Zano! 🙂
Podobné je to u nás – všichni tvrdí, jak jsme na sebe podobné s nejstarší dcerou a já vím, že podle fotek jsou jako dvojčata s tchýní…
U nás v rodině se už po několik generací tvrdě dědí spodní část obličeje, (brada, rty, čelist) z mečové strany. Je to i dost legrační, jak ta horní část je vždycky odjinad.
Já jsem ale úplná moje 2x prababička, která žila v Hradci v době bitvy u Sadské. A to včetně uší. 😀
Abyt, ty víš, jak tvoje 2x prababička vypadala? 🙂 Úžasné…
Narodila se 1841, to zas není tak dávno, ne? 😀
Ještě jsem chtěla říct – podoby náhodných lidí jsem nikdy neviděla (kromě už dole zmíněných starovrbeckých rodů a degenerovaných Habsburků), ale moje mamka téměř v každém viděla dvojníka někoho jiného. Mne, co by dospívající, to vždycky strašně lezlo na nervy „Podívej se, ta ženská, když si stoupne zezadu a takhle natočí hlavu doleva, tak to je úplně celá Bohdalka!“ Proto jsem jí vždycky s gustem řekla „Vůbec tak nevypadá!“ Za to naše vlezdoprdelka Marušku „Ano, úplně – teď se podívej, ten nos, ta ruka! Bohdalka jak když vyšije!!“ (rofl) (rofl)
Ygo (rofl) Ty zase perlíš!
Když zemřela maminka a já jsem vyklízela byt, našla jsem starou velkou portrétní ateliérovou fotografii, na které je moje maminka za mlada se svou maminkou (tedy mojí babičkou, kterou jsem ovšem v podstatě neznala, zemřela, když mi byly asi tři roky). Při prvním pohledu na tu fotku jsem se úplně zarazila, kde se vzala taková moje fotka a s kým to vlastně na ní jsem. Až po chvíli mi došlo, že to nejsem já, ale moje maminka (inlove) .
To muselo být pěkné… (inlove)
Taky mám takovou fotku, ale jestli jsem teď přece jen víc své mamince podobná, tehdy jsem nebyla – prostě víc tatínek, no 🙂
Mimochodem takhle reagoval Patrick na fotku Andyho ve stejném věku, jako je teď. Zadumaně se na fotku díval a pak řekl – ale já nemám takové tričko! 😀
Já našla jednu fotku po babičce, té nešikovné, jak o ní píšu níž – a tam jsem fakt já. Jen to okolí jaksi neladí, všechny dámy mají mikáda a šaty s nízkým pasem, případně staromódní plavky. Fotka je někdy ze 30. let.
No, a já jsem si vždycky myslela, že fyzicky mámě ani podobná nejsem, a když mi to vždycky říkali známí mojí maminky, tak jsem to považovala za takové ty zdvořilostní řečičky. A teď jsem najednou koukala sama na sebe někdy v padesátých letech, kdy jsem zdaleka ještě nebyla na světě 😀 .
Věršinu života jsem měla dojem, že se na mně nejvíc podepsala babička Kateřina mečová. Jak stárnu, připomínám sama sobě svojí maminku. Nemám její energii a šikovnost, ale bývala jsem společenská jako tatínek. Jsme namíchání bůhví kým a ani nevíme, jak zdaleka. Koktejl mého žití byl jistě také zakápnut dobrodružným strýčkem Lubošem (zmizel beze stopy někde ve světě), trochu romanticky ovoněn bábinou přeslicovou (to je ta s tím baronem) a doufám, že šíbr strýc Mirek (hospodský, černá ovce jinak slušné rodiny), mě minul. A strýc Karel, a sestřenice Marcela… uf, jsme složeni z mnoha!
Jsem se rozepsala a už nevím, jestli je to vůbec k tématu. Ale už to nebudu mazat 🙂 .
Je to k tématu… 🙂 protože právě ta mnohovrstevnatá provázanost je na rodinách fascinující.
Ovšem k vzteku může být, když se jeden vyvede přesně po nějakém členovi rodiny, se kterým by radši nic neměl! (rofl)
Já jsem vzhledem celá maminka i jsem podědila její šikovnost na ruční práce – pro tatínka byl problém zatlouct hřebík (chuckle). Syn je vzhledem celý můj tatínek, ale povahu má po svém taťkovi. Po kom jsou vnoučata zatím netuším, oba jsou po nikom a po všech.
Tak jsem vyhrabala starý alba – děda (můj tatínek) umřel synkovi, když mu bylo 6 let, to ta podoba byla, ale ne tak jasná. Fotka z doby, kdy bylo tátovi tolik, kolik je synovi teď – neuvěřitelné, Marek v dobovým obleku s kloboukem. A když se podívám na svoji fotku v 6 letech a na Andulku…no, já nenosila legíny a džíny :-))
Jo jo, rodová podoba. My tři sestry jsme každá jiná – a kdybych „prý“ nebyla celý Pepa, tak bych snad té Máničce uvěřila, že jsem adoptovaná 😉 . Na druhou stranu jsou lidi, kteří taťku neznali, a tak říkají, že jsem podobná mamce… pak babo raď.
To u Terky je to jasné – celý Jeník, jenž je celý svá matka. Tady není nad čím dumat. Navíc – ač se tvrdí, že v dítěti jsou vždy geny půl na půl – i ta povaha je stejná (headbang) ! Po mně má snad jenom tu lásku ke koním (rofl) …
A OTéčko – barevný podzim u nás ještě neskončil. 27 fotek, většinou zlatých či měděných…
http://yga.rajce.net/2019_Listopad_zlaty_i_medeny
Koukám, že Mánička byla pěkné číslo (rofl)
U nás má nejhůř vystopovatelnou podobu Marek 🙂
Není pravda. Je v něm kus podoby tvého bratra, viděno zvenku.
Vážně? Díky 🙂
Byla a jsem tak podobná na tatínka, že když mi bylo asi 17-náct, tak lidé, kteří nás jako rodinu neznali si mysleli, že jsme sourozenci. Měla jsem mladé rodiče, ani si nedovedete představit, jak se tatínek naparoval. Byla jsem maminčina švagrová! Když jsem dospěla, začaly se u mne čím dál víc projevovat i povahové rysy mého tatínka. MLP má vedle sebe na stará kolena svého tchána 😀 .
Alex!!!! „MLP má vedle sebe na stará kolena svého tchána“ (rofl)
Moje děti jsou spíš po tatínkovi, jak vzhledově (modrocí, vysocí a špinavě blond), tak povahově (občas jsou kapku prchliví, nebo naopak zarytě mlčí), nevím, jestli je to výhra, asi jo? Po mně zdědili lásku ke knížkám (oba opravdu hodně čtou) a umění (dcera to vlastně i vystudovala) a talent na jazyky. Takže za mě asi OK.
Talenty se u našich dětí hezky nakombinovaly, jen tu moji touhu kreslit vidím poprvé až u Kačenky 🙂
Kreslení a výtvarný talent vůbec dcera pro změnu zdědila po MLP, já jsem na to nešikovná, ona (a on) naopak.
Pokud jde o podobu, mně je podobná Kačka i co do hlasu a gest. Kuba je spíš kopií mého bratra… ale během dětství se obě děti několikrát změnily a byla v nich vidět spíš Mušketýrova podoba .)
Gesta a pohyby má dcera po mně, i tu jakousi rodovou nešikovnost – moje babička byla schopná upadnout i na naprosté rovině a rozrazit si hlavu tak, že z toho bylo 18 stehů. Tak daleko jsme to s dcerou nedotáhly, ale vždycky, když něco podobného provedem, tak si říkáme, no jo, Františka (tak se jmenovala babička).
Syn je v gestech a pohybech po MLP, potažmo po chorvatském dědečkovi, tatínkovi MLP.
Vidíš, a já tu podobu Kačky s Mušketýrem vidím na fotkách pořád. Připadá mi, že je mu podobnější víc než tobě.
Dede, buď jsi hluchá nebo velice obětavá babička se svatozáří..to bych nedala (ID-Believer atd), máš můj obdiv, co všechno vydržíš….
Nás to obě baví 😀
Přiznám se, že tuhle kapelu neznám. Tak jsem si vyhledala nějaké údaje o ní a pustila si ty dva zmiňované klipy. Špatné to není a moje krevní skupina taky ne, ale asi i chápu, proč se vám to líbí.
ty to asi chápeš, mě to totálně minulo a nechápu (chuckle)
Zkusila jsi tohle? Na tom zrovna teď ujíždím já… a věř mi, že jedna návštěva tady (patrně příští týden:)) a děti si to budou hrát taky 😀 https://www.youtube.com/watch?v=xWO_QtXqjs4&list=RDxWO_QtXqjs4&start_radio=1
Podívej, mě třeba zase skoro vůbec neoslovuje folk… každý to máme jinak 🙂
myslíš tu muziku k filmu? Ten film jsem vnímala víc jak tu hudbu…jen si nějak neumím představit,že na toho Agenta bez minulosti, koukaj tvoje malá vnoučata
Ne film, ten jsem zase neviděla já 🙂 I když možná jsem kdysi viděla ten první díl, ale spolehlivě jsem ho zapomněla – mně tu písničku nabídlo Spotify. Takže jo, jde jen o tu písničku…
tak to pak jo, ale snad kromě Morriconeho hudby k filmům, se mi líbila melodie už jen ve Skyfall(007), jinak je to jen něco,co vyplní nebo podkreslí děj, ale neláme mi to srdce 😉
Morricone je úžasnej, ale není sám. Já na muziku hodně reaguju a dobrá filmová hudba umí být plná emocí.
Popravdě… já nikdy nevím, na čem budu ujíždět příště! 😀
Mně se líbí hudba z Pána prstenů…
Příští rok v květnu letíme do Říma a půjdeme se podívat do restaurace Checco er Carettiere,kterou vedl spolužák Morriconiho a Leoniho ze základky v Trastevere. Teď jí vede jeho dcera. Je tam plno filmových fotografií. Už se tam moc těšíme. Tip máme od Jana Šmída, který o tom mluvil v Postřezích odjinud.
Kolem toho jsme museli vloni nejmíň pětkrát jít, ale vůbec jsme si toho nevšimli. Menu vypadá pěkně, v angličtině i mírně vesele. Každopádně, jestli jste si to ještě nikdy nedali, dejte si ty supplì, co tam mají na menu napsané, je to dobrota, ale asi to znáte.
A nezapomeňte přejít přes vodu do Testaccia, to je takový neturistický Řím, málokdo to tam zná, vy asi ano.
Skyfall je krása, to souhlasím (navíc miluju Daniela Craiga 😀 – takže ideál). Ennio Morriccone je bez debat, to byl mistr. Ale mám víc filmů, které si pamatuji pomocí hudby, která mi hned při prvním sledování navždycky utkvěla v paměti – třeba Piano, Terminál, Vzpomínky na Afriku (Out of Africa), Dobytí ráje (Conquest of Paradise) – Vangelis, to je čirá nádhera. To je jen namátkou pár, které mi tak hned napadly, bylo by jich víc, ale mám práci, tak nemám čas se zamýšlet nebo třeba něco hledat.
To Piano, to je Michael Nyman, máme ho doma rádi, i jsme byli před lety na jeho koncertě, hrál tu v rámci Muzejní noci – měl rád Miroslava Tichého, složil o něm takovou delší skladbu, kterou tehdy při příležitosti Tichého výstavy v Domě umění hrál. Před i po koncertě jsme si s ním chvíli povídali, sympatický chlapík.
http://www.michaelnyman.com/
postupně zraju do podoby svojí přeslicové babičky, ale povahově jsem spíše do rodu svého otce (ježišikriste!) , snad alespoň budu po pratetě Anežce, ne po jejích dvou sestrách….
Zase si vezmi, že se třemi pratetami si už vážně můžeš vybrat… 😀
Ostatně… Já jsem momentálně praprateta (moji tři prasynovci už mají své děti:))
jo,ale do Anežky jsem asi musela dospět…
Vyrůstala jsem jen s maminkou a na otce si nepamatuji ( emigrovala v mých 2,5 letech ).
Myslím si, že mám více podoby po otcovi, ale z maminky tam také něco je.
Moji synové si to rozdělili. Péťa je po tátovi a do jeho rodu, ale povahu má po mě.
Pavel je zase podobný mě ( má i moje gesta), ale povahu má po tátovi.
Vnouček je podobný svému tátovi tj. mému synovi. A vidím v něm i něco ze sebe.
Zvláštní je, že já mám zelenohnědé oči a synové i vnuk modré. Ty moje oči nikdo nezdědil.
My jsme byly se sestrou přesně naopak – já celá maminka a ona podobná tátovi. Ne tak výrazně jako já, ale já dostala tatínkovu jen povahu. Když se dívám na svoji vnučku Andělku, vidím jejího tatínka a povahově sebe…
Akce odstartována 🙂
Mně se líbí Radioactive od Imagine dragons. U nás v rodině jsme si taky podobní tak přibližně, když člověk kouká a zkoumá, nejsme jedna z těch rodin kde lidi vypadají jako vejce vejci. Ale trochu to lidem závidím když si jsou hodně podobní, že jde hned poznat že je to rodina
Na Vrbice je pár rodin, u kterých se nikdy neseknu, i když ty mladší ročníky už prakticky neznám. Uvidím ksicht a je mi jasné – to je od Grégrů, ten od Sedláčků a toto jistojistě Bařina. Prostě ty rysy jsou tak výrazné a geny tak silné, že je nic nepřerazí (rofl) … to my Michni nemáme.
Jo, takhle Andy nezapře Patricka – ale to je zatím jediná skorokopie v rodině:)) Jinak jsou chvíle, kdy v Patrickovi vidím i svého synovce… a povahou má dost společného s Markem. Je to svým způsobem fascinující rozplétat 🙂