BTW: Peřiny

Zvonění budíku rozbíjí ticho i spánek a vykřikuje něco o povinnostech. Zavrtávám se hloub do vyhřátých peřin. Ach, to je krása zůstat ještě zachumlaná! Ten budík totiž není můj. Jsem vzhůru, ale nemusím hned vstávat, takže si mohu užít tu nečekanou chvilku pohodlí a přemýšlím o peřinách.

 

Moje zkušenosti s opravdovými peřinami sahají do mého dětství u krkonošské babičky. Stará chalupa tehdy bývala vlhká a studená, teplo pod peřinou životodárné. Jenže tu byla potíž – veliká duchna měla tendenci velkoryse hromadit hřejivé peří nasypané ve volné sypce především po obou stranách mého těla a přímo na mě ho zůstávalo jen malinko.

Zima mě nutila vynalézat různé způsoby natřásání, abych neposlušné peří rovnoměrněji rozvrstvila. Spát potom musel člověk prakticky nehybně, protože jinak se umná stavba zbortila, a člověku v tom všem peří zůstaly drkotající zuby.

Dvorská babička měla v době mého dětství všechny péřové deky vyčištěné a přesypané v nových sypkách, takže byly ještě trochu tuhé a na rozdíl od améboidních peřin báječně držely tvar a hřály pěkně rovnoměrně. Jak nádherně se tam spalo!

Když se mi měl narodit starší syn a probírala jsem rodinné putovní miminkovské dědictví, našla jsem i starou vložku do zavinovačky z prachového peří. Dnes by maminky nejspíš uvažovaly o alergiích a hygieně, ale já jsem rychle zjistila, že pro novorozeně, které přišlo na svět v chladné části roku, nemůže být nic lepšího.

Ale peří na tom není to nejpodstatnější. Pohodlná, čistá, důvěrně známá postel je totiž symbol bezpečí a jistoty, že máme své doma. Svůj úkryt před strázněmi světa. Ostatně každý přece z dětství ví, že bubáci zmizí, když si přetáhneme peřinu přes hlavu!

Když o tom tak přemýšlím, tak by nebylo od věci, kdyby mohl tímto způsobem zmizet i ten budík, nepříjemné povinnosti a namáhavá práce. Hm. Možná, že je dobře, že to nejde – bez nutnosti opustit teplo postele bychom si totiž nejspíš její měkkosti a pohodlí přestali vážit. Nebo ještě jinak. Pokud je člověk nemocný a v té posteli musí být – může se stát i ta nejpohodlnější z nich vlastně vězením.

Ale dost zbytečného moralizování – kdo z vás se těší, jak si večer hupne do peřin? 😀

A ještě něco – používáte stále ještě peří nebo dáváte přednost modernějším variantám náplní polštářů a přikrývek?

Aktualizováno: 6.11.2019 — 17:01

60 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Miluji prachové peří, mám ho ve třech různých čtvercova prošívaných dekách – velice lehoučkých, středně plných a zimní naducané čtverce.Používám je podle počasí. V nejparnějším létě se ale přikrývám flanelovým prostěradlem (manžel nadále lehkým peřím). Když od stropu fouká klimatizace, prostě potřebuji něco přes sebe (ale jako Dede, i bez klim. musím být přikrytá). Jakmile můžeme v domě vypnout klimatizace, otevíráme na noc okna. Teď jsou dokořán, nebo napůl zvednutá, později třeba jen deset cm (zdejší okna jsou šoupací směrem nahoru), ale čerstvý vzduch mít musíme. A podle toho pak měním pěřiny. V nejchladnější době se přikrývám „dětskou peřinou“.Dvěma peřinkami, pod kterými jsme v dětství spali bratr a já. Musí v nich být hodně kvalitní peří, protože přestože je maminka kdysi nechala přesypat do nových sypků(a zřejmě i vyčistit peří) a prošít na velké čtverce, jsou stále načechrané. Obě sešité dohromady dělají normální velkou peřinu a je mi pod ní blaze. Je to moje jediná peřina, ve které není pouze prachové peří, takže je těžší, ale hřeje skvěle (navíc ten pocit, že pod tímhle peřím jsem už spala jako malá).

    1. Maričko „ten pocit, že pod tímhle peřím jsem už spala jako malá“ je kouzelný… Ale je pravda, že já to peří od babičky také mám 🙂 takže je tu i emociální hodnota peřiny! (inlove)

  2. Už před mnoha lety jsem četla, že nevhodnost peří pro alergiky je pouhý mýtus a že peří má naopak skvělé vlastnosti. Takže u nás jen prošívané péřové deky a péřové polštáře. A za horkých letních nocí tenké pokrývky z bavlněného flanelu.

    1. To je pravda, na peří v polštáři také nedám dopustit – pokud jím ovšem není ten polštář přeplněný:)) Právě pro tu variabilitu, s jakou se dá muchlat – a také jemnost… 🙂 Ovšem neplatí to pro všechny členy rodiny… i proto máme doma polštáře mnoha velikostí a různé pevnosti

  3. Měla jsem péřové prošívané deky vyrobené z duchem, ale asi to bylo staré peří, protože často byly jaksi tenké. Byt, ve kterém jsme bydleli v Brně, byl sice veliký a krásný, ale studený- ústřední topení jej vyhřálo max na 20 stupňů a v devět večer se vypnulo a zapnulo asi v šest ráno. Zimy tam bývaly dost úděsné, takže jsem se pořádně zahřála až v domku- a tady mám tenké deky, ke kterým se případně dá připnout ještě jedna vrstva, jenže to je mi pak horko.Obvykle na tu tenkou stačí flanelové povlečení 🙂

  4. Máme přikrývky z dutého vlákna. V ložnici bývá v zimě kolem dvaceti stupňů. Ale jak začne podzim, můj muž chce prošívanou péřovou deku a tu má třeba až do května. Já v tom spát nemůžu, je mi horko a je pro mně těžká. Manžel vzpomíná na dětství, když byli nemocní, tak dostali velkou duchnu,které říkali mama.
    Letos jsme pořídili mikroplyšová prostěradla a je to fakt super.

    1. Jo, můj muž také poslední roky mívá silnější deky než já, přitom já jsem z nás dvou ten větší zimomřivec. Ale ne pod dekou:))

  5. Já mám hlavně problém s přebýváním v postelích s povlečením mezi dvěma prostěradly, jak bývá zvykem, a nejen, v jižních krajích. Bojuju celou noc, urputně, obyčejně skončím beznadějně zamuchlovaná do těch prostěradel, deka na zemi. Jedině v pozoru a přípaž se to snad dá zvládnout bez boje. 😀

    1. Jo! přesně. Navíc, první co musíme udělat, je vytáhnout deku i prostěradla nacpaná pod matraci. Ráno postel obvykle vypadá, jako by ji přeryli divočáci… ale předpokládám, že ty pokojské tam už asi jen tak něco nepřekvapí:))

      1. Mě nemají rádi ve špitále, já jim taky vždycky vyrvu tu peřinu zpod matrace. Nevím, jak pod tím někdo může spát.

    2. Na tom je hlavně děsivé, že prostěradlo i deky jsou zachycené za rantl v nohách postele, čímž mi bylo vždycky na nohy zima. Takže jsem to zpod toho rantlu pokaždé vykopala. Pokud si vzpomenu na studený odchov u mé italské známé, tak do postele jsem si nejdříve oblékla teplé spodní termo prádlo (dlouhé rukávy i nohavice, na to flanelové pyžamo, na hlavu čelenka a tlusté ponožky na nohy. Pak jsem se zabalila do flísové deky a teprve potom lezla do postele, kterou jsem upravila, jak píšu výše. Přes prostěradlo byla v zimě poměrně tlustá deka a neklouzala mi. Ale i tak jsem první půlhodinu v posteli pravidelně klepala kosu než jsem se trochu zahřála. A nedivte se, v pokoji bylo okolo 10 C.

  6. Děti jsou alergici, takže jsme se kdysi zbavili záclon, koberců a peří a na spaní koupili nějaké přikrývky a polštáře s dutým vláknem. Děti už s náma nebydlí, ale ty přikrývky a polštáře máme pořád, jen už asi třetí-čtvrté kolo; máme ty, o kterých píše tapuz – na léto lehké, na zimu silnější, jde to. Na zahradu i do domu ve VM jsme koupili to samé. Ani spacáky péřové nemáme, nejezdíme nikam do extrémních teplot, takže ty s dutým vláknem postačí. Máme Sherpy 300 od Hannah, tu prodlouženou velikost, a jsou dobré, vydrží i velkou zimu na Sokolce, kam jezdíváme s kamarády na Silvestra (moc se tam netopí).

    1. Taky máme spacáky jen s dutým vláknem – připadají mi praktičtější a do Himalájí nejezdíme:))

  7. A co brokátové „prošívané deky“? A pěkně obléct do kapny s otvorem na horní straně, aby byl vidět ten brokát? Jako malá jsem je nenáviděla, to raději přesýpací peřinu. Taková deka byla děsně těžká a tuhá…

    1. Nenáviděla jsem oboje, ten brokát jsme doma naštěstí neměli, zažila jsem ho jen na návštěvě u jedné kamarádky mojí máti. Ale ty duchny to, fakt bylo zlo.

    2. to si pamatuju od otcovy matky, strašný to bylo,ale pro psy to pak bylo do pelechu dobrý….

    3. To měla babička a mně se to vždycky moc líbilo 🙂 Ovšem… nebylo to ideální povlečení pro případ, kdy tři rozjívené děti vesele skákaly po posteli s takto povlečenými dekami. Věřili byste, že se ty deky daly tímto způsobem prakticky svléknout? A když se do otvoru zamotala dětská skákající noha, látka zdobená „madeirou“ občas povolila… tak nějak se zpětně divím, že nás babička k sobě domů vůbec pouštěla:))

    4. Ano, jsou těžké ty deky vatové. Ale naším psounům to nevadí, nebo vadí? Pelechy strašně vždycky přehrabou a leží vedle dek. Mají je povlečené /čistě/

    5. Ty jsme měli a byl to fakt hnus. Byly těžké a klouzaly. Tak jsme s bráchou na ně tak nadávali,že nám nakonec naši koupili takové lehké prošívané přikrývky. Ještě je mám pro návštěvy.

    6. Brokátové deky i kapny jsme v mém dětství měli. Mně se to naopak moc líbilo a navíc šly snadno povlékat. A když mi bylo horko, strčila jsem nohy do té díry, ten brokát pěkně chladil 😀 .

  8. Prošívané deky z moderních materiálů ano, peřiny néé! Existuje i jiný problém než peřina přesýpací. Mám trauma z návštěv u tchýně, kde na mne byla vložena duchna, nacpaná k prasknutí. Ta poslušně podržela tvar, přišpendlila mě k prostěradlu a celou noc jsem strávila připažená. Při snaze se otočit, ten předmět po těle sklouzl a svůj formát si tvrdošíjně držel. Kolik hus v peřině skončilo nevím, ale marně, nehřály, chuděry. Pod nepřilnavou peřinu fičelo ze všech stran.
    Když už nebylo v duchně místo a tchýně chtěla modernizovat, dala ušít péřové deky na stejném principu. Kostky praskaly ve švech, deka byla trochu přátelštější, ale stejně nepoddajná. O teplo se bojovalo celou noc, vždycky někde kus deky trčel. Za mne peřinu néé!

    1. Já jsem dostala péřové prošívané deky do výbavy. No spali jsme pod nimi snad jednou, měla jsem pocit, že mě rozmáčknou. Spávali jsme pod prošívanými s výplní, co se dávala do spacáků, pak jsme zakoupili s dutým vláknem – ty první byly drahé jak čert, ale nekvalitní, po nějaké době se smrskly na šířku a už se pod nimi nedalo spát, místo 135 cm mají tak 110 cm.
      Pod peřinou jsem spala jen párkrát na návštěvě, celou noc jsem klepala kosu, neboť peří se přemístilo kamsi k nohám.

      1. Neměla jsi je z Jysku Nám se takhle smrskly chrániče matrací, jsou z nich úzké nudle. Psi je upotřebí.

            1. Tak kupovaly se v době, kdy asi firma začínala, synek byl malý. Asi chtěli rychle zbohatnout, možná se vylepšili. Ale ty peřiny se „srazily“ ještě před praním, asi to rouno bylo hodně natažené a prošití to neudrželo.

        1. Já mám polštáře i deky právě z Jysku a jsou OK. Mám je už dost dlouho, používám je a peru je a nijak se nesmrskly, ani nic jiného. Jsou pořád stejné.

    2. Jano, dovedu si ten hrozný zážitek snadno představit! 🙂
      Řekla bych, že to bylo ztělesnění přísloví, že čeho je moc, toho je příliš (rofl)
      Peří je fajn, dobře naplněná peřina je fajn, přeplněná peřina je k ničemu…

          1. TO jsi mi připomněla náš dožínkový věnec v ústavu. Je pěkný, ale po Dožínkách ho vystavili na takové trojnožce ve vstupním vestibulu. Chybí už jen katafalk s rakví naší instituce a jak se zmínila jedna ze zaměstnankyň, na věnci by mohla být stuha s nápisem: „Spi sladce“. J to sice dost OT, ale po Tvé předchozí poznámce mi to nedalo.

  9. Už jen duté vlákno v dekách i v polštářích, peří jsem se kompletně zbavila. Dek mám několik, tenoučkou na léto a silnější na zimu a pak ještě další dvě (slabou a silnější), které se dají i sepnout dohromady na skutečně tlustou deku, ale v paneláku to vůbec nepotřebuju, je to ještě pozůstatek ze studeného domu. Ty deky mě hřejou přesně tak, jak je třeba, dokonce líp, než peří, jsou lehoučké a vyhovuje mi, že to všechno můžu vyprat. Ráno vyperu, přes den to uschne a večer nově povléknu, paráda.
    Povlečení mám bavlněné, některé soupravy dokonce ještě po babičce z jejího věna. Prostěradla taky bavlněná a mám ještě i několik kusů lněných, ta jsou naprosto nezničitelná 😀 . Všechno to škrobím a nosím na mandl.

    1. Eh… závidí, ti mandl! 🙂
      Tady u nás mandlování jako služba není – škoda.
      Jinak máš pravdu, prací peřiny jsou ohromná výhoda obecně, u dětí ještě o kousek víc 🙂

      1. Já tu mám v nejbližším okolí na výběr dokonce tři provozovny, kde mandlují. Dlouhá léta jsem to šmudlala žehličkou na prkně, což byla čirá hrůza. Před pár lety s tím, jak jsem se přestěhovala, jsem se rozhodla, že už se dál takhle mučit nebudu, vyrazila jsem tady na obhlídku okolí, našla „mandlovny“ a je to super. Doma žehlím jen malé kousky, jako jsou utěrky, povlaky na malé polštářky, lněné ručníky. To jde lehko a mám to hned. A všechno velké – prostěradla, cíchy, povlaky na polštáře, ubrusy, přehozy na postel – nosím na mandl.

  10. na Beaveru spím pod Hudson Bay Rainbow dekou, poctivá vlna, kupodivu nekousavá..v zimě přes ni přehodím druhou :-D, když se mi nechce v noci vstát a jít přiložit do kamen..doma pod mikroplyšem s falešným beránkem, milujou ho i kočky, deka je prací,peru jednou za 14 dní a mám 2 na prostřídání…prošívané deky s peřím, jsem odstavila a ty jako věno, skončily ve sběrně peří…prachové polštáře jsem si nechala.

    1. Mikroplyš s falešným beránkem? To neznám, ale zní to útulně – a pokud to milujou kočky, tak to asi i takové bude 😀

  11. Já byla odchovaná na peří, protože obří pražský byt byl vytápěn jedním závěsným zářičem a kamnama Club. Přechod do paneláku byl obrovský, tam jsme přešli na prošívané deky. Na chalupě jsme měli poděděné duchny, ale v tak silném sypku, že se nesesypávaly a opravdu na člověku stály.
    Do manželství jsem přišla s prošívanými dekami a ty nám vydržely asi 30 let. Posledních deset let obdivuji moderní vlákna, mám soustavu dek, které různě střídám podle ročního období, od „papírových“ letních z Ikey až po dvojité zimní, ještě vylepšené zimním povlečením v provedení mikroplyš. Doplněno ještě prostěradlem mikroplyš je spaní nádherným zážitkem i v době, kdy nám pomalu mrzne dech

    1. tak to mikrovlákno jsem zatím nezkusila – náš dům není studený (nesnesla bych to:)) a od jistého věku je mi pod pokrývkami horko, i když jinak jsem zimomřivec. Takže i my máme soustavu různě silných dek z dutého vlákna 🙂 Na léto si beru aspoň prostěradlo – nějak se mi blbě usiná, když se nemám do čeho zabalit:))

  12. V mém dětství jsme měli doma prošívané péřové deky. Držely tvar a dobře se v nich spalo.

    U prababičky na vsi měli ty normální peřiny zvané duchny, kdy to peří slezlo do nohou a na vršku jsem měla jen prázdný sypek v cejše. Ale vzhledem k tomu, že se v zadních pokojích netopilo, byly ty duchny dobré.

    Nyní doma máme duté vlákno. Sice tak nehřeje, ale zato drží tvar.

    Děti jsem odchovala v zavinovačkách, ale ne už v péřových. Zabalovala jsem je tam skoro až do dvou měsíců. Dneska se to už nenosí.

    A s tím spaním DEDE, bývaly časy, kdy ulehnutí večer do kanafasu býval můj nekrásnější čas.
    Dneska spím s přetlakovou maskou ( mám spánkovou apnoii), sice mi to pomáhá, ale nespí se s tím moc dobře.

    1. S těmi zavinovačkami máš pravdu – a přijde mi to škoda. ty rychlozabálky nejsou špatné, ale přijde mi, že zavinovačky novorozeně lépe… zachumlaly, možná pevněji zavinuly? A ta péřová krásně hřála, děti v ní radostně usínaly:))
      A taky byly krásné, i když s těmi echt krajkovými to byl opruz to žehlit. Vůbec, když si na tu nově vypranou a vyžehlenou miminko okamžitě ublinklo:)) (no, proto se pod hlavičku dávala měkká vyžehlená složená plenka… aspoň za mých časů:))
      byla jsem ráda, že jsem si bílé a krajkové miminko užila aspoň ty dva-tři měsíce… pak už to byl u kluků definitivní konec bělosti a krajkovosti:))

  13. Jo jo, za dětství taky v peří. Navíc mamka měla vždy strach, abychom se nenastydly, tak v zimě nám ty duchny nahřívala na topení – to byla balada pak do takovýho lůžka zalézt. Samozřejmě, všecka děcka byla odchována v péřových peřinkách – to už jsme chodily, ale když nás večer mamka vykoupala, tak nás do těch peřinek zabalila a pak jí po kuchyni pobíhaly tři povijany s nožičkama a ručičkama (rofl)

    Za mě se ještě drávalo peří – u tety Jarky se v kuchyni sešly tetičky, peří se schovalo na stůl pod obrácený sádelňák (cca padesátilitrový). Tetky si vždycky vytáhly kupičku peří a strhávaly chmýří do zástěry, strbúle se házely na zem. Samosebou, s peřím draly i súsedy (rofl) takovým způsobem, že na některých nezůstala ani ta štětička peří, co ostávala na brku 😉 . Děcka seděla na otomaně a nestačila se divit, co se všecko děje v tom našem malém světě… A nakonec byl aldamáš s milostima – to bylo na tom to nejlepší.

    1. „Samosebou, s peřím draly i súsedy“ (rofl)
      Ygo, piš konečně! na tvoje vzpomínky by se stála fronta, věř mi (inlove)

      1. no a neměla by si nějaké pozitivní donucovací prostředky na Ygu? Mám velké obavy, zda se ještě těch krajových literárních perel dožiji. (headbang)

  14. S peřím máš naprosto pravdu, Dede, taky nám vadilo, když se přesypávalo po celé peřině. Doteď si pamatuju, jak jsme za mého dětství předělávali normální peřiny na prošívané – peří se odvážilo do papírových pytlíků, peřina se prošila v jednom směru a vzniklé kapsy se naplnily a zašily. A pak další řada čtverečků. Moc mě to tehdy bavilo.
    Přeji další pobyt v peří už jen dobrovolný.

    1. Myslím, že aspoň dvě z mých péřových a v nových pěkných sypkách ušitých dek pocházejí ještě od dvorské babičky:)) Jsou teplé a silné, mají v rodině své stálé milovníky a nepřesýpají se:))

  15. Na chalupě peří, v Praze duté vlákno.
    Vše v délce 240 cm. Můj exchoť měří dva metry a když jsme zařizovali první společnou domácnost, podařilo se nám naprostou náhodou koupit deky 240 cm dlouhé. Myslím, že to byl nějaký výrobní omyl 🙂 Sice jsme si museli nechat ušít povlečení (právě končil ÚLUV a vyprodávali nádherné barevné kanafasy Evy Jandíkové), ale muži poprvé v životě netrčely zpod peřiny nohy a já jsem se mohla zabalit úplně celá.
    K tomu jsme si nechali postavit obrovskou sloupkovou postel, ve které se dá bydlet, ale nedá se přestěhovat.

    1. Renato, obrovská sloupková obyvatelná postel je něco, co zní prostě úžasně 😀
      Jinak u nás doma je to napůl – my duté vlákno a pak všehochuť, protože mám ve stálém režimu povlečeno pro 6 dalších lidí… 🙂

    2. Taky mám postel ve které se dá bydlet, ale není sloupková, bohužel. Žít v ní musí být úžasný.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN