BTW: Brejlovec

„A fakt by se s tím nedalo nic dělat?“ zněla moje toužebná otázka v ordinaci u oční lékařky. Shovívavě se na mě podívala, hezky se usmála a pravila: „Ne, nedalo.“ Nedodala „ve vašem věku“, i když jsem věděla, že v tom je ten problém. Aspoň to.

 

 

Ne, nešlo o žádnou závažnou diagnózu. Poté, co přišla na to, že moje „slepé“ dny mi dělá zánět víček, jsem pro jistotu prošla několika dalšími vyšetřeními. Všechna dopadla výborně, nemám si na co stěžovat. Až na to koukání na blízko. Kdybyste věděli, jak moc mě to rozčiluje!

Přitom jsem brejlovec už od nějakých třinácti let. Bylo to tehdy opravdu těžké – když vám ke všem trablům dospívání přidají ještě brejle na krátkozrakost, přijde vám to nefér. Maminka byla úžasná. Zavedla mě do optiky a řekla: „Můžeš si vybrat cokoliv, co se ti bude líbit. Na cenu hledět nebudeme.“ Výsledkem bylo, že jsem mívala opravdu hezké a slušivé brýle, ale co si budeme říkat, byla bych raději bez nich.

Navíc mi tehdy nikdo neřekl, že bych měla s těmi brýlemi i číst, takže jsem si zvykla si je na čtení sundávat. Nevěřili byste, kde všude jsem tak byla schopná brýle zapomenout! Mělo to svou logiku – však jsem četla, kudy jsem chodila. Myslím, že nejbizarnějším místem, kde jsem brýle odložila a zapomněla, byl živý plot před školou. Nepřejte si vědět, jak idiotsky jsem vypadala, když jsem se je pak pokoušela najít! (Ale jo, našla jsem je – vždycky jsem je nakonec našla:))

Nicméně na krátkozrakost se dá zvyknout. Prostě se naučíte odhadovat. Cokoliv je třeba. Třeba číslo blížící se tramvaje. Když jsem dobíhala těch pár metrů od domu na svoji domácí zastávku na Floře a chtěla jet do školy, bylo zásadní odhadnout, jaká tramvaj se právě blíží ze směru od Strojimportu. Je to desítka nebo šestnáctka? Musím běžet nebo nemusím?

Nebo koupání. Copak k bazénu do něj jsem obvykle došla bez problémů. Zajímavější to bylo v přírodě, když jsem si nemohla zaparkovat brýle hned u vody. Jednak jsem se snažila si cestou neukopnout palec, a navíc jsem obvykle potřebovala rozeznat i další věci, jako třeba, které cákající dítě je moje. 😛 Ale i to dá naučit – lidé se velmi charakteristicky hýbou, že ano.

Ale ano, občas jsem reptala, hlavně na dálnicích, když jsem nestačila číst včas značky. Málokdy můžete autem smýknout na poslední chvíli do jiného pruhu, takže jsem si s jistou rezignací zvykla na časté návraty. Ovšem když je příští sjezd na dálnici třeba deset a víc kilometrů daleko, tak to naštve. Což nakonec efektivně vyřešila navigace… díkybohu za ni:))

To ovšem byla léta čiré naivity, pokud o nepříjemnosti. Dnes můžu říct, že zdravý člověk nepozná, co je to iritující oční vada, dokud ho nepostihne eh… presbyopie. Vetchozrakost. Prostě životem uondaná oční čočka, které se už nechce ostřit. Musím říct, že díky své krátkozrakosti jsem problém s koukáním na blízko začala mít teprve nedávno (prý to může začít už po čtyřicítce, a kde je moje čtyřicítka! 😀 ) a pořád ještě přečtu všechno co potřebuju. Ovšem bývá to pořádná fuška a ještě si na to musím sundávat brejle!

Nesmírně mě to otravuje. Výsledkem chátrání mých očních čoček jsou multifokální brýle v ceně jednoduššího notebooku, které však pro vytrvalejší práci musím doplňovat brýlemi na počítač a nedávno jsem klesla tak hluboko, že jsem si pořídila už i samostatné brýle na čtení. A přitom ne, pořád ještě jsem se nedostala do plusových dioptrických hodnot! Chudák já – víte, jak blbě se za takových okolností čte při jídle? (wasntme)

Ale ano, já vím. Neměla bych kvílet. Nic mi vlastně není! Nic z toho, co mi s upřímným zanícením líčil mladý pan doktor, když jsem prošla OCT vyšetřením (jakýsi tomograf pro oči). Jeden radši neví, co všechno může lidské oči postihnout. Nakonec část mých trablů řeší kindle, kde si mohu nastavit pohodlnou velikost písma, jiné věci počítač, kde platí totéž. Jen ty knihy!

A ještě navíc to vede k trapným situacím. Bylo to na letišti, když jsme procházeli kontrolou na rámech před transatlantickým letem v Salt Lake City. Paní u rentgenu nekompromisně ukázala na můj příruční baťůžek, předala ho jiné uniformované dámě a zavolali mě ke zvláštní přepážce, kde mi ho otevřeli a šli pátrat po něčem, co mělo podezřelý tvar. Netušila jsem, co by to mohlo být, a s trochou paniky se v duchu ujišťovala, že můj oblíbený velký švýcarský nůž je určitě v podaném kufru, že ano?

S rozpaky jsem sledovala ruce v jednorázových rukavicích, jak se nemilosrdně noří do mých osobních nezbytností. „Myslím, že tam jsou dvoje brýle…“ podotkla jsem nejistě ve snaze být úřední osobě nápomocná. Usmála se na mě a kývla. „Já vím, troje! Ale to není to, co hledáme…“

Troje!!!

Zastyděla jsem se. Jeden člověk a troje brejle! Samozřejmě navíc k těm, co jsem měla na nose. No jo, já zapomněla na staré multifokály, které jsem s sebou měla navíc jako náhradní. Pokrčila jsem rameny a pokusila se vypadat nikoliv vetchozraká, ale jako člověk tak bohatý, že má brýle pro každou denní dobu. 😛

Pravdou ovšem je, že většinou vyžiju se svými multifokály. Jenom tehdy, pokud je potřeba přečíst něco doopravdy drobného, prozkoumat nějakou ránu nebo třeba vytáhnout psovi klíště, tak mi nezbude než… sundat brejle:)) Takže když se zrovna nelituju a nekvílím, říkám si společně s tím člověkem padajícím z mrakodrapu – zatím dobrý! 😀

PS: Koho zajímá, co mi hledali v tom baťůžku… byla to kovová lžička 😀

Tak co, jak jste na tom vy? 🙂

Aktualizováno: 3.11.2019 — 20:31

49 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. za socíku v ešte spoločnej republike existoval predpis okuliarov so štátnou okrúhlou pečiatkou „na sťažené spoločenské uplatnenie! a potom boli okuliare,alebo zuiby/ pre učiteľky zadarminko.,zadarmo.Strašne som túžila po rámoch Silhouette,ale stáli cez 20 000Kčs.No a potom sa stal spolužiak ministrom zdrav.,tak som ho navštívila a jasne som mu povedala,že pri podrobnom študovaní mojej postavy sám uzná,že sa spoločensky bez týchto rámov neuplatním.Uznal,razítko okrúhle dal a okuliare mi slúžia dodnes.a každý ich obdivuje.

    1. Verenko, opravdu máš u té ceny správný počet nul? (rofl) Ovšem, že jsi pěkné číslo, tu už víme 😀

  2. Tedy uhlídat troje až čtvery brýle, aby vždy ty správné byly po ruce, to musí být poněkud vyčerpávající! 🙂 Mně stačí jedny čtecí a v létě jedny sluneční a stejně občas ztrácím přehled. Onehdá jsem na návštěvě u dětí i vypsala cílovou odměnu za nalezení slunečních brýlí, (děcka byla schopna přeorat celý byt včetně ložnice rodičů a zahradního domku, kam jsem vůbec nevstoupila), až jsem posléze zjistila, že brýle vůbec neopustily domov. (chuckle) Brýle na dálku jsem dostala ve 14 letech, nebyly sice úplně nejhnusnější, ale hned druhé v pořadí – a další už na výběr nebyly. Samozřejmě jsem si v nich připadala strašně a trapně a odmítla jsem je nosit a fakt se mi podařilo absolvovat celou školní docházku, aniž bych si je kdy nasadila. Naštěstí se mi zrak nezhoršoval, takže to tak i zůstalo a brýle jsem používala jen do kina na titulky (to jsem prostě neviděla) a doma na TV. Před časem jsem je odložila úplně a naopak jsem si musela pořídit brýle na čtení. Nedávno jsem se objednala k paní doktorce oční, protože se mi zdá, že večer už mi současné dioptrie nestačí. Jestli mi předepíše nové brýle, budu mít aspoň jedny záložní, to se rozhodně může hodit! 🙂

  3. Brýle sundavám jen v posteli, bez nich nevidím vůbec nic. Jednou jsem sypala cosi do vysokého kontejneru, a jak tam tak též zvídavě nakukuju, tak mi tam brýle spadly. V hlubokém předklonu tedy po slepu šmátrám, šmátrám, ignoruju hromadná fůůůj okolojdoucích. No nenašmátrala jsem nic, až se slitoval jakýsi pán, kterého jsem tou umatlanou rukou oslovila za rukáv v nouzi nejvyšší a vylovil mi je. 😀

    1. Abyt, to bylo štěstí potkat vlídného vidoucího pána ochotného šátrat v kontejneru! 🙂

  4. Tedy, potěšili jste mě, že v tom nejsem sama:)) Patřím k těm, kterým „objevili“ astigmatismus až ve vyšším věku (u mě ve třiceti), takže člověku věkem zbytečně narostl počet dioptrií. Což znamená, že všechny moje brýle jsou drahé – mám rozdílný počet dioptrií, musím si dávat ztenčená skla a u zatmívacích mám potíž s tím, aby se ta skla zatmívala při různé tloušťce do stejné barvy:)) Otrava, ale díkybohu nic vážného.

    Ostatně… ještě jedna otázka: používáte samozatmívací skla? Jak vám vyhovují?

    1. To píšeš o mně – každé oko jiné, i ten cylindr na každém jinak a taky až po třicítce. Samozabarvovací nosím snad od doby, kdy se začaly prodávat, určitě jsem je měla už na gymplu. No padl na to výdělek z brigády, moje skvělá máti mi na takový , v jejích očích, nesmysl nehodlala dát ani korunu.A taky jsem si k nim pořídila zlaté kovové obroučky místo těch hnusáků, co byly na pokladnu.
      Proto když malý Honzík musel nosit brýle, tak jsem mu nechala vybrat, co chtěl, takže jeden čas měl brýle vínové, jeden čas strakaté, modré… Stálo to za to, aspoň s nimi nešlahnul do kouta.

    2. Používám, protože pořizovat si za ty peníze ještě extra sluneční brýle už mi přijde moc.
      Nikdy jsem o zatmívacích sklech neuvažovala, tak asi dobrý;-)

    3. No jakýsi astigmatismus (0,25) mi kdysi naměřili na obou očích, takže už asi 25 let vlastním samozatmívací brýle, které jsem zprvu i nosil, ovšm po nějaké době jsem je odložil, abych je nyní s úspěchem používal při ježdění na kole, kdy se mi hodí najmě jejich samozatmívací vlastnost 🙂 …

      P.S. No ještě sem tam, jak mi blbnou oči vlivem diabetu, použiji ty brýle na sledování televize …

  5. Strašně jsem nechtěla nosit brýle, dlouho se mi dařilo tajit, že kulový vidím, ale nějak kolem třinácti let to prasklo.
    Naši by mi bývali i koupili hezké drahé brýle, ale nic takového v optice nebylo. Tak jsem brejlovec. Nosím multifokály, už dlouho. Na čtení si je stejně občas sundám:P
    Synek taky nosil brejle, ale nechal si oči odoperovat a je spokojený. Já na to byla srab.

    1. Já jsem se bála ve věku, kdy by to ještě šlo a když jsem konečně sebrala odvahu, tak mi řekli, že už jsem mimo doporučený věk. Takže smůla…

      1. Když jsem byla před pár lety v nemocnici, byla se mnou na pokoji paní, které bylo 83 a chystala se další týden na laserovou operaci očí. Nezdálo se, že by věk byl nějak limitující, ale samozřejmě záleží jistě na konkrétní vadě a příslušném druhu operace.

  6. Jo jo, vetchoslepost (Sylvínku!) mne taky před padesátkou dohnala. Do té doby jsem viděla jak rys ostrovid a pak pomaloučkou polehoučku … nejprve jsem byla slepá jen ráno, během dne se mi oči nějak rozkoukaly a večer jsem mohla číst bez brýlí (pravda, některá písmenka jsem si domýšlela). Ale jak mi měsíce šly, bylo čtení stále těžší a těžší, navíc jsem měla problém se trefit do řádků při vypisování dokladů. Tak jsem nejprve sáhla po brýlích z trafiky … když už jsem ale dopadla tak, že na vyšívání jsem si dávala dvoje na sebe, abych se vůbec trefila nití do ouška jehly, skončila jsem taky u očařky.

    Teď mám ofiko 1,45 dioptrie, ale fakticky dvě. Prostě ta oční mi vždy dá slabší, přes které vidím prt (vyzkoušeno několikrát), takže si už automaticky ordinuju o čtvrt dioptrie víc. Našla jsem si dobrého optika, který má hezké obroučky za velmi slušnou cenu (pravda, zlaté vykládané diamanty nemám, mně postačí kus plastu). A ještě jsem využila jedny staré drátkové, které jsem si kdysi v rozmařilosti pořídila, když jsem po úrazu oka (rozřízla jsem si ho listem z turkyně) a měla jsem nosit na očku půl dioptrie „na zkorigování“ – pravda, místy jsou už ošoupané a na jedné hokejce mi vypadaly kamínky, ale do práce dobré 😛 .

    Na dálku ještě jakž takž vidím – značky rozeznám a některých lidí jsem ráda, že jsem je nepoznala. Fotky obdivuju až na monitoru, protože ten původní nevýrazný pařízek je ve skutečnosti pták rosomák (rofl)

    1. Většinou lépe než oční doktor ti změří oči optometrista. Oni si s tím fakt dají tu námahu a skáčou kolem tebe třeba půl hodiny…

      1. Ivo, optometristi nechtějí měřit diabetiky na inzulínu i bez něj, jelikož ti pry spadají pod oční lékaře, aby to bnylo přesně.

  7. Brýle na dálku mám už od studentských let, ale nosím je jen příležitostně. Navíc časem, jak se mi trochu zhoršuje vidění na blízko, se mi to vidění na dálku kupodivu zlepšilo. Čísla tramvají a autobusů sice zřetelně přečtu, až když přijedou trochu blíž, ale úplně to stačí. Když si nasadím brýle, tak je fakt, že vidím více detailů, ale celkem mi to nestojí za to, abych je měla na obličeji pořád. Občas si je vezmu, když chci vidět ostře, ale systematicky je nosím jen na řízení auta, abych mohla včas a bez problémů číst cedule. Když si je náhodou zapomenu, tak ale taky dojedu 😀 .
    Brýle na čtení mám už pár let taky. Většinu věcí přečtu i bez nich, ale na menší písmo je přece jen potřebuji. Taky si je beru s sebou všude tam, kde předpokládám, že mi předloží nějaké písemnosti. Taky je zpravidla používám večer na čtení v posteli, protože jak už jsem unavená, tak prostě na text vidím špatně.
    Na droboučké nápisy na zboží v obchodech s sebou nosím lupu. Na počítač zatím naštěstí vidím dobře. Občas mám problém s písmem na telefonu, ale co mám chytrý foun a můžu si text plynule zvětšit, tak je to OK. Anebo si vezmu ty brýle, no.
    Celkově si tedy nijak nestěžuji a doufám, že mi to tak vydrží dlouho.

  8. od šesté třídy brýle na dálku, poslední 3 roky multifokály…bylo i období cca 5 let, co jsem ujížděla na čočkách..ale brejle,jsou brejle..a na svoje Zenky nedám dopustit… a na čtení knížek,je stejně odkládám… 😀

  9. Jako mladá jsem nosila brýle na dálku, teda spíš nenosila, protože jsem měla pocit, že mně nesluší. Takže jsem odhadovala číslo autobusu a lidi poznávala buď těsně před nosem nebo podle pohybu. Ale věkem se mi zrak zlepšil a už dlouho brýle na dálku opravdu nepotřebuju. Za to na blízko – přesně si pamatuju, jak mě naštvala diagnoza „vetchozrakost“ někdy kolem padesátky, cožpak já jsem nějaká vetchá stařenka ?! Dneska bez brýlí nic nepřečtu a mám jich fůru, protože je pořád někam zašantročím. Takže když nejsou jedny, jsou druhé, nebo třetí nebo…. (:D) ale nedávno jsem našla jedny už dlouho postrádané a už odepsané, jupííí

  10. Jo, tak tohle je nosné téma.
    První brýle jem začala nosit někdy ve druhé třídě, neviděla jsem na tabuli. Celkem se nebylo čemu divit, od dětství byla krátkozraká babička i taťka. V 15 jsem to dopracovala až na ZPS, protože už jsem měla -5 a -7. A v osmnácti jsem si na posudkové komisi vyhysterčila, že nechci do invalidního důchodu, neb už jsem měla -9 a -13. Jak mi později vysvětlovala MuDr. G, vynikající očařka, tehdy bylo normální, že když dítě dostane brýle, tak je nesmí sundat. Já jsem s novými sice tak 2 týdy nemohla pořádně číst a psát, ale pak si to „sedlo“ a já opět neviděla na tabuli. Někdy těsně před padesátkou jem se odhodlala na laserovou korekci krátkozrakosti. Byla jsem už na hraně, kdy se to dělá, ale povedlo se, i když jsem čekala téměř rok, než se první oko ustálilo. Ale povedlo se báječně, na blízko jsem viděla pořád dobře, na dálku -1 a -2, takže na ježdění a do kina, jinak bez nich.
    No, jenže před rokem a půl jsem najednou cítila, že to není ono, a našli mi šedý zákal. A to byla pohroma. Operace se povedla-nepovedla, na dálku -1 a 0, za to na blízko jsem slepá jak patrona. Je to děsné, zvykat si skoro v 70 číst s brýlemi. Navíc mi Mudr nechtěla dát silnější, takže ty drobné návody a příbalové letáky nepřečtu. Špatně vidím i na počítač. Zlobí mě, že musím mít ty brýle pořád na šňůrce na krku, protože je potřebuju i na takovou prkotinu, jako je loupání cibule nabo mytí nádobí.
    Ten šedý zákal mi byl čert dlužen. Jinak by to šlo.

  11. Jo – vetchozrakost! Nikdy nezapomenu, jak jsem nakráčela do ordinace se slovy „já mám tu vetchoslepost.. pan dr povídá „snad vetchozrakost, ne? já na to „to máte jedno, prostě nevidím“!
    Časem se přidaly brýle na dálku, a mám to napsáno v potvrzení, že musím je mít v autě, takže mám dvoje; zvlášť na čtení a zvlášť na dálku – na multifokály jsem si nikdy nezvykla, mám velký rozdíl v počtu dioptrií na blízko a na dálku.

  12. Potřebuji brýle na čtení už několik let a mám je rozestrkané po celém domě. Ale stejně je furt hledám. Mám tedy takové ty, co se koupí současně s pastou na zuby.

    Ale nedávno jsem v Praze vstoupila do jedné optiky a byla jsem lapena. Vyběhl na mne starý, velice živý pán, výřečný, ve sněhobílé košili a už jsem neměla šanci. Ani se mi nechtělo utéct, připadala jsem si jak ve filmu s Oldřichem Novým a pravděpodobně zrovna takhle v jeho časech vypadalo pořízení čehokoliv. Kompetance, libý vzhled, výřečnost. Nechala jsem se unášet a ani jsem nemrkla, když ve finále sáhl do jedné z vitrín, ze stovek obrouček neomylně vytáhl jedny červené a řekl ‘Přesně
    tyhle jsou pro vás, madam’. Mám je a jsou pro mne! Okouzlení mě stálo 6.000, ale některé zážitky jsou k nezaplacení.
    Tolik jedna malá historka k brýlím.

  13. Jako šestiletá jsem byla na operaci šilhání. Tenkrát se to asi tak dělalo, nevím. Ale při anestezii mi napíchli cévu, vyživující oční nerv a tak jsem na to oko oslepla. Dodnes je mi líto rodičů, kteří tím trpěli víc než já. Mladý organismus se dobře přizpůsobuje. Brýle na čtení jsem začala používat asi v padesáti letech, kdy už oko bylo při dlouhém čtení unavené. A taky jsem v té době dostala brýle na dálku. Ty ale moc nenosím. Na televizi vidím (pokud je tam na co koukat). Číslo tramvaje nevidím už léta, ale dokud vidím tu tramvaj, tak brýle na dálku nepotřebuju 😀

  14. Dede, já jsem ta čtyřicítka! Jako vyšitá z medicínských skript očařů. Ve čtyřiceti mi začaly být krátké ruce, co jsem četla tak jsem vzdalovala od těla dál a dál. Až mi ta délka přestala stačit a já musela jít poprvé v životě na oční. Na čtení s brýlemi při nízkých dioptriích jsem si zvykla. Prý se to zastaví! Ha, ha. Dnes jsem na 2,5. Ale furt je to dobrý, do dálky zatím vidím normálně. Problém je se zapomínáním brýlí, při mé roztržitosti. Takže jich mám hodně, těch za stovku. V kabelce (nákupy), v baťohu (i na čundru je potřeba na něco mrknout), v tašce na foťák (tady je to jasné, složitější funkce při nastavování), v kuchyni (návody, recepty), v autě a přidala jsem si i do taštičky na mobil. Ty normální od optika, se kterými hodně čtu, šiju nebo dlouhodobě pracuji, nesmí opustit dům, neb bych se kvůli ztrátám nedoplatila. Už jsem si to zkusila. Proto ty za stovku. Moje maminka skoro v devadesáti dokázala přečíst bez brejlí větu v časopisu, než ztratila zájem číst dál.

    1. Jo, závidím těm, co si mohou koupit brýle za stovku – obě oči stejné a žádná další vada. Brýle „na míru“ od optika jsou drahá záležitost a to i v případě, když si člověk nepořizuje multifokální skla (devil)

      1. To mi povídejte, mě tenčí skla ( mám hodně dioptrií) a brýle za 10.000,–CZK je normální cena. A to nemám bůhvíjak drahé obroučky.

        1. a to já si řekla, že když už,tak už.. jedno sklo mne stojí 4.000,- takže 8 za skla a 16 byly obroučky a jsem už 3 roky velice spokojená…

          1. To je skoro jako v tom vtipu, jak optik říká nově nastupujícímu zaměstnanci, jak má správně prodávat: „Když se vás zákazník zeptá, kolik ty brýle stojí, tak musíte odpovídat: ty stojí deset tisíc. A když zákazník nereaguje, tak řeknete: za obroučky. Skla stojí také deset tisíc. A když zákazník pořád nereaguje, tak řeknete: každé.“ 😀

            1. já to věděla,kolik co stojí,jsem si na ně škudlila a skla jsme měla volbu,buď levnej šunt nebo přesný drahý…no , očím přece nedám něco,přes co se budou bát koukat….

      2. No to mám já – i když tedy už nejsou za stovku, ale spíš tak za dvě, +2 dioptrie na počítač a na vaření, +3 dioptrie na čtení, +4 dioptrie když potřebuji vidět cosi drobounkého, v šupleti i +1 dioptrie snad využitelné tak na úklid? – a hlavně mám těch brýlí roztroušeno kolem sebe celou řadu – u počítače, na kuchyňské lince, v tašce, v práci jsem měl taky jedny, v autě v brýlové přihrádce míněné zřejmě pro brýle sluneční … no je to asi tak všechno, když nepočítám asi ještě tak čtvery rezervní +2 dioptrie v šupleti. Klika je, že mám spíš menší rozestup očí a tyhle plasťáky mi pasují na optické osy očí, ostatně i očařka mi řekla, ať si klidně kupuju tyhle plasťáky …

  15. Já nosím brýle od 2. třídy a odkládám je prakticky jen na spaní. A myslím, že mi i sluší a nemít je na očích, si ani neumím představit.
    Mám hodně dioptrií 6,00 a 7,00.

    A i mě DEDE po 50-sátce začala trápit vetchozrakost.
    Najednou jsem začala vidět špatně na počítač.
    Což při čtení si zvětším písmena, ale při práci v nemocniním WinMedicalcu to nelze. Zašla jsem , přiznám se po letech, na oční. Vyšetření dopadlo dobře a paní doktorka mi nakombinovala brýle tak, že už vidím na PC dobře.

    A ještě perlička. Můj manžel také nosil brýle, ale měl jen málo dioptrii. A jak stárne, tak začal vidět dobře a brýlí se zbavil. Už je nepotřebuje. Prý se to s přibývajícím věkem stává. Ale zato se dostavila potřeba mít brýlí na čtení.

    1. Míšo, prosím tě, co tě vede psát číslovky, tak jak je píšeš? Buď se píše jen číslovka nebo jen slovně, to co jsi napsala se čte po padesátce-sátce 😉 .
      Vypadá to hodně divně.

  16. Já už jsem to někde jednou psala – brýle jsem dostala asi v osmičce nebo devítce… Byla jsem tlustá a navíc brejlatá. V prváku na učňáku mi spadly do hnoje u prasat a do toho plastu se to okamžitě zažralo tak, že to nešlo nosit. A já zjistila, že svět je sice trochu nejasný, ale dá se to. Dneska už mám skoro tři dioptrie a stále mám brýle jen na řízení, televizi a počítač. Pravda je, že na dálku nevím, kdo mne zdraví a nepoznávám lidi, ale kdo mě zná, tak to ví.

  17. První brýle ve čtrnácti, bohužel matka škrt, takže hrůza za pár kaček (tmavě hnědý hnus). A pak co půl roku silnější skla. Zastavilo se to na -3.5 a -2.75 . Časem někoho napadlo, že možná mám astigmatismus, protože jsem přes nové brýle většinou ze začátku neviděla správně a zakopávala jsem. Před pár lety mi očařka tvrdila, že jsem tupozraká na jedno oko, zrovna na to, u kterého se ve čtrnácti projevila krátkozrakost. Teď mám brýle na dálku a pořídila jsem si k počítači, v těch vidím i „normálně“, ale do města a na houby si beru ty silnější, čtu bez brýlí, to prý už budu mít až do smrti. Ale co si budeme namlouvat, je to opruz, bezbrejloví se mají.

    1. Tak to jsme na tom byly stejně. Ty nejlevnější na pojišťovnu,později kovové.A potom se objevila alergie na nikl, tak jsem je nenosila a chodila jak slepejš. Já musím mít brýle plastové nebo titanové a ty jsou dost drahé.

  18. Jsem tupozraká, takže na jedno oko vidím velmi málo a na druhém se projevuje stařecká vetchozrakost. V dětství jsme dokázala na táboře fungovat be brýlí, dneska potřebuju brýle na dálku (jako celý život) a ještě na blízko (na čtení večer, ruční práce a drobné blechy v tabulkách). Je to děsnej vopruz, proto občas využívám kontaktní čočky- a s těmi zas skoro nečtu, ale dokážu s nimi řídit auto, takže na to čtení bych potřebovala ještě ty jedničky třeba z drogerie…

  19. Brýle nosím od třetí třídy.Začlo to půl dioptrií a skončilo na osmi.Před dvěma lety začal problém se čtením, tak jsem četla bez brýlí – jako myopik jsem přečetla i ty nejmenší písmenka. Před rokem ale už byl problém vidět na počítač, brýle jsem posunovala na nose a už mně to omezovalo v zaměstnání. Chtěla jsem jít na operaci a dát si trifokální čočku. Lékařka mi to rozmluvila a doporučila laser. Cena byla třetinová. Tak jsem čtvrtý měsíc po operaci a akuálně mám 1,00 a 1,50 dioptrie. Na běžné čtení a počítač vidím (bez brýlí), ale ta maličká písmenka už nepřečtu, tak jsem si za stovku koupila brýle na čtení. Dioptrie se budou ještě měnit,prý to trvá i půl roku. To vám byla taková změna – v létě se jít koupat a najít cestu zpátky.A co se týče ceny, tak laser byl 11900Kč za 1 oko a čočka by stála 33000Kč.Teď jen lituji,že jsem nešla už dříve i když ty brýle na čtení by mě neminuly.

    1. Jo, byl to opravdu zážitek, když mi padal poprvé sníh do očí.
      Nebrejlatí nepochopí 🙂

  20. Před pár lety jsem se svými brýlemi „na dálku“ přestala vidět na počítač. PíDrOční mi očka důkladně proměřila a pravila: „No to se po čtyřicítce stává.“ Dost nechápavě jsem na ni civěla, tak se znovu podívala do karty a zajásala, že mi deset let ubrala a že je to tedy výborné. A když už do té karty koukala, tak povídá: „A nemáte náhodou schované ty brýle, co jste měla před dvaceti lety? Ty by byly tak akorát.“ Jasně, že jsem je měla schované, měly pekelně drahé titanové obroučky.
    A tak běžně funguju s brýlemi, které už dávno dosáhly zletilosti. Ty mladší používám jen na řízení, pokud jedu někam, kde to neznám nebo jedu v noci. A taky s nimi chodím na houby. Knihy čtu bez brýlí.
    Jako téměř celoživotní brýlovec jsem na brýle opatrná. A nesmírně mě vytáčí moje maminka, která si ke stáru musela pořídit brýle na čtení a zásadně je odkládá skly dolů 🙂

    1. to dělá moje taky, hrůza..a furt,že přes ně blbě vidí,bodejť ne, když je má zapatlaný až hrůza! tak jdu,vykoupu je,otřu,osuším a pak se ozvé – Jé,já vidím. (headbang)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN