Dušičky mi jako obvykle stáčejí myšlenky ke vzpomínkám. A k myšlenkám na vzpomínky a paměť vůbec. Co vlastně tvoří památník člověka? Nejvíc asi jeho stopa v duši v těch, které miloval, s nimiž žil, pracoval, bavil se a možná i umíral.
Každý zanecháváme stopu, jen některá vybledne dřív, jiná později – podle toho, jak trvanlivý odkaz jsme vybudovali. Říká se, že šlechtic se od prostého člověka liší vlastně jen tím, že zná jméno svého prapradědečka. Demokratické je, že všichni máme prapradědečky, jen toho o nich většinou moc nevíme. Jejich stopa k naší paměti obvykle nesahá, protože ji neměl kdo vyšlápnout.
O Dušičkách chodíme na hřbitovy, čistíme a zdobíme hroby právě proto, abychom tyhle rodinné stopy nenechali zavát. Bereme s sebou děti a snažíme se vysvětlovat, kdo byl strejda Lojzík a prababička Maruška, zkoušíme rozplétat rodinnou historii, kterou nám stejně mírně nostalgickým způsobem předávali naši rodiče.
Kolem nás voní květiny a horký vosk, a my si umiňujeme, že tohle ještě musíme zjistit, tady se zeptat, protože za chvíli už třeba nebude nikdo, kdo by nám odpověděl. A pak přijedeme domů, pohltí nás uspěchaná současnost, a kdo ví, třeba si na ty otázky vzpomeneme zase až o příštích Dušičkách.
Mně ovšem tuhle došlo, že naše děti to už třeba uvidí jinak. O hodně jinak! Protože nám do života vlezl internet. Ano, to není novinka, ale napadlo vás někdy, že i tam zanecháváme svou stopu? Velmi dobře vyhledatelnou stopu?
Hodně lidí na internetu prezentuje svoji práci, podnikání, koníčky, diskutuje, či píše články. Někdy pod svým jménem, jindy používají nějaký nick. Je to stopa, která tak snadno nemizí, protože prostory na serverech již obvykle nejsou omezené a archivuje se toho opravdu hodně.
Oproti stručnosti náhrobků a letmých vzpomínek to může znamenat, že se pro své prapotomky můžeme stát opravdu živoucími předky, protože na netu zůstane všechno. Tedy žádný reprezentativní výběr potvrzující rodinné legendy!
Hm, to člověka donutí přemýšlet. Co jsem vlastně všechno napsala – jen za minulý týden???
Když se na sebe podíváte touto optikou – co myslíte, jak si vás do svých vzpomínek jednou zařadí vaši prapotomci? 🙂
Až teraz som sa dostala na dedeník,po cestách na cintorínoch som bola nejaká precitlivelá,aj príspevky boli smutno bôlne a postupne to šlo na spomínanie na predkov a potom tie vysvečká…Už sa zase smejem.Asi tak ide normálny život,slzy a smiech.
Mělo by to tak být, Verenko 🙂 Po nějakých letech by měl být člověk schopný vzpomínat bez utrpení, nebo je někde něco hodně špatně. Neříkám bez smutku… to je trochu jiná kategorie 🙂
Nejsme ze šlechtického rodu ani já ani manžel. Z každé strany víme jméno alespoň jednoho prapradědečka. Z rodiny mé babičky jsem vypátrala možná i o jedno prapra víc. Jinak o mlýně máme záznamy od roku 1650. A pátrám dále.
Maruško, to je úžasné! Já se dostanu k přeslicovému pradědečkovi, ale prapra už neznám, i když by se dalo. U mečového je to horší, tam se jen se můj dědeček narodil roku 1861… 🙂
Nás rod že strany táty sahá do roku 1580 a předkové byli cihláři u Litoměřic. Tenkrát tam předek prodal dům, tak nemohli být úplně chudí.
Nemám žádné hroby. Všichni moji milovaní se rozlétli s větrem do dáli. Tak jsem to chtěla. Nechtěla jsem chodit na hroby, vím, že bych se neubránila slzám, a to prostě nechci. Na svoje milé i tak myslím často, a tak jako kdyby žili dál.
A jedno úplné OT. Před časem jsem si tu povzdechla, jak nečekaně mi na balkoně vzrostla bazalka, která na jaře vypadala úplně neškodně a nenápadně. Někdo (moc se omlouvám, že si přesně nepamatuji, kdo to byl) mně tu radil, ať udělám pesto. Chytla jsem se té myšlenky a dnes jsem pesto spáchala. Místo piniových oříšků jsem použila opražená slunečnicová semínka, sýr jsem použila Gran Moravia. Povedlo se, je moc dobré a pokud v lednici vydrží (což předpokládám), tak si teď dlouho tuto pochutinu nebudu kupovat 😀 .
Tak díky za inspiraci, jsem chtěla říct.
Ano, tapuz, pesto je moc fajn, skěle se mrazí. Já jsem zase letos dělala óbr zásobu. Jen (v obou případech, v lednici či mrazáku)vždy povrch zhnědne (a take, když čerstvé chvilku odpočívá na lince). Tak se toho nelekej, to je jen nějako „oxidace“ či to bazalky 🙂
Dede, jsem ráda, že též chutnalo!
Maričko, já jsem ho naplnila do skleniček a do lednice. Zatím je intenzivně sytě zelené. Až mě to překvapuje, protože tyhle domácí produkty bývají obvykle méně barevné, než ty koupené, ale tady je to spíš naopak. Možná ještě zhnědne, nevím. Hlavně doufám, že nějakou dobu v té lednici vydrží. Všechny suroviny, co v něm jsou, mají dlouhodobou trvanlivost, tak se snad nezkazí dřív, než ho spotřebuju, to by mi bylo líto.
Zklamu tě, nevydrží, začne plesnivět. Pokud ho máš hodně, tak ho dej do toho mražáku.
No mám ho dost, tak něco dám do mrazáku.
Tapuz, já jsem to loni taky podle Maričky zkusila a bylo to dobré. Tak si to pesto užij 🙂
Dnes jsou dušičky… přeju vám, aby vaše vzpomínky na milované dnes jen hladily… aby se vám vyhnula doba drásaných srdcí.
A myslím na Bedu… (h) (cat) (f)
Nejen Beda, ale i Karolína, Rput, Veram, WWW, Kardiak a určitě i další. Vzpomněla jsem i na tvou maminku, svého tátu, tetu, babičky, Irene (žena vídeňského strýce Karla) a některé dalsi mě příbuzné.
Chtěla jsem napsat „bohužel máme všichni někoho milovaného za duhou“, ale pak jsem se zarazila. Vždyť je to dar mít milované lidi (inlove) A bolest z jejich odchodu je pak daň za život a lásku.
Někdy „oživit“ předka je dost náročné, jako třeba když jsem pátrala po osudu prastrýce Stanina, o kterém jsem tu kdysi psala. Jen škoda, že ten článek byl bez mého souhlasu a samozřejmě jakékoli citace zneužit ke komerčním účelům. To je také problém internetu, lze se rat informací a často ji dále používat i bez souhlasu autora. Na internetu je má stopa poměrně velká. Tak se snažím, aby to nebyla ostuda. Jinak až jednou odejdu, myslím, že to příbuzným bude celkem fuk, snad mě alespoň slušně pohřbí. Když nic jiného, alespoň je kam. Ale kdo ví, zda to bude mít cenu, třeba se ten hrob zruší a bude po žížalkach.
Apino, na ten případ si pamatuju… Bohužel se mi nepovedlo ti tehdy pomoct. 🙁
Kdyby v té komerční verzi alespoň nebyly faktické chyby a mé pravé jméno. To mělo dělat dojem, jako kdybych jim ty informace poskytla já. Navíc se svým pravým jménem se snažím zacházet dost opatrně, takže mě to fakt naštvalo. Navíc jsem si tenkrát vyžadala souhlas k publikování části celé té historie od autora z jiného webu, o čemž v tom ukradeném textu také není zmínka. Od té doby už jsem další články nepsala ani pro Dedenik, ani pro jiný web. Prostě již jen odborné informace z mého oboru, které zpravidla nejsou tak veřejné.
Mohla bys napsat jako Apina aspoň o Amálce 🙂 To není nic proti ničemu (inlove)
Potomky nemáme, na internetu by o mně vyběhly jedině články(a komentáře), za které se snad stydět nemusím. Jiný veřejný kontakt se světem nemám. Jak dlouho na mne budou různí rodinní příslušníci vzpomínat nevím, snad ale v dobrém.
Mám tu staré album po mečové babičce. Takové to v sametových deskách s kovovými sponami a tlustými, tvrdými stránkami v nich jsou „vyříznuté“ otvory na tvrdé fotky (takové ty, kde je napsáno že je to ten a ten atelier). Já z nich znala jen dědečka a babičku. Když k nám naposledy přiletěla maminka, ptala jsem se, kdo jsou ti ostatní (na zadní straně fotek nic napsáno nebylo). Maminka několik poznala (babiččiní sourozenci), ostatní také nevěděla. Je tam třeba malý klučina v háčkovaném oblečku jak „pase beránky“ na kožešině. Nějaká kamarádka nebo příbuzná fotku babičce poslala a ona jí dala do alba, aniž připsala o koho jde. No tak snad někdo jiný (přímý příbuzný) má stejné fotky v nějakém albu a občas si na dotyčné osoby vzpomene.
Maričko, zrovna v tvých článcích jsi celá ty! Všechna ta láskplná vyprávění o zvířatech, o způsobech, jakými se jim snažíte umožnit a zpříjemnit život. Ty máš náhodou na netu moc krásnej portrét! (inlove)
Dede, děkuju za ta milá slova (blush)
Já jsme se pokusila vzpomenout na pradědu, kdysi jsem o něm napsala článek. Ve své době patřil ke známým lidem. A zapomnělo se na něj stejně jako na ty, kteří známí nebyli. Takže je to asi jedno 🙂 Na Dušičky pojedeme rozsvítit svíčky až navečer, ty hřbitovy za šera a tmy mají neuvěřitelnou atmosféru.
Matyldo, asi nejvíc žijeme ve svých dětech a pokud máme štěstí, tak ve vnoučatech. ostatní už obvykle odnese čas. Ale rodina není jediná, kde na člověka žijí vzpomínky! Sportovní oddíly, zájmové skupiny… je toho dost, kde si člověk vyšlápne stopu. A pokud učíš, tak lze započítat i většinu žáků 😀
Jinak o tobě hodně platí to, co o Maričce – tvoje články jsou charakteristicky tvoje a protože píšeš o domácí smečce, ještě si je děti budou tisknout:))
Hm, ještě nedávno, když se zadalo do vyhledávače moje jméno, nevyběhlo vůbec nic. Teď už odkazy vybíhají. S tím nic nenadělám. Ale snažím se, aby po mně nezůstalo nic negativního :), snad to vydržím.
Víc toho přes dvě, max tři generace nevydrží, pár fotek, matných vzpomínek…
Tak jsem si zkusmo sama sebe zadala do gůglu a dobré, většina odkazů je na našeho kluka, to je momentálně nejslavnější člen naší rodiny, další byly na manželova nevlastního bratra a jeho rodinu, takže za mě OK.
Hm, na moje jméno vyoadne spousta odkazů a dokonce i ten jeden rozhovor 🙂 Akorát když si někdo přečte občasnou kritiku laskavých čtenářů, tak si musí myslet, že jsem byla blbá 🙂
Každý z nás má svou skříň kostlivců, kterou nerad otevírá. A doufá, že po jeho odchodu zůstane zavřená
Inko, řekla bych, že kostlivci jiných lidí až tak zajímaví nejsou, pokud v tom tedy není nějaké veliké dědictví, že 😛
Jinak si myslím, že rodinná legendy bývají v zásadě založené na tom, jak dotyčný člověk většinu doby na rodinu působil – děda byl hodný, babička generál, se strejdou nebyla moc řeč, ale uměl krásně vyřezávat… zjednodušení je očekávané a vlastně i nutné. Svoje kostlivce máme prostě hlavně pro sebe… navíc, kdo ví, ostatní by v nich třeba ani kostlivce neviděli 🙂
Já Ti nevím, jsou věci, které bych byla nerada aby moji potomci věděli. Ne, že bych chtěla, aby měli o mě zkreslený názor, ale jedna nepříliš pozitivní věc může zkazit kredit za několik let.
Souhlas. Nemusí to být ani nic negativního, ale nemusej vědět všechno. 😀
nijak si mne nezařadí…mým narozením, vymřel otcův rod po meči a mým odchodem, vymře náš rod po přeslici….jen nevím, jestli to je výhra..větev našeho rodinného stromu zanikne…ale třeba se zrodí nová,silnější a ta se jen tak nezlomí….
Sharko, máš plno přátel, mezi kterými bude tvoje větev stále zelená 🙂 Aspoň, dokud budou schopní vzpomínat:)) Legendy se nepředávají jen v rodinách 🙂
díky Dede…několik stop zůstane….
Víš DEDE jako malá holčička předškolního a nižšího školního věku jsem doprovázela moji babičku Marii na hřbitov. Chodili jsem tam za dědečkem. Teď tam chodíme s manželem i během roku, ne jen na dušičky a staráme se o 4 hroby.
Já jsem se mojí babičky vyptávala, myslím, že jsem jí někdy tím i zlobila. Chtěla jsem vědět, kdo je na fotkách v albu. Kdo do je koho kdo.
A tuhle jsem probírala ty rodinné vztahy a vazby se 7-mi letou holčičkou mojí sestřenice. Docela hezky se v tom orientovala.
Vidíš Míšo, to je moc pěkné. Stejně si myslím, že holčičky mají k tomu o kousek blíž – nebo spíš je to dřív zajímá – myslím to, kdo patří a patřil do rodiny.
Já doufám, že to moje vnoučata bude také zajímat. Patrika to zatím moc nebaví, mluvit o lidech, kteří momentálně v jeho světě nejsou. Uvidíme, co Kačenka 🙂
Dede, ty jsi fakt hrozná – čtu si, vychutnávám si tu nostalgii s vůní svíček, chryzantém a chvojí, tak nějak si chystám odpověď v podobném duchu a buch – ty do toho vtáhneš naši uhlíkovou stopu na internetu. 😀
No, asi tak – snažím se, aby, pokud mi to potomci rovnou nečtou přes rameno, až to jednou najdou, nemuseli se za mě stydět. 🙂 Iluze o mé svatozáři už dávno nemají, ale aby aspoň nebyly skutky v rozporu se slovy. To se pak špatně kamufluje, když jsou na to písemné důkazy. I když….
Víte, odkdy je v Rusku pětka nejlepší známka? Prý od té doby, co našli vysvědčení Vladimíra Iljiče. 8)
Naštěstí jsem už nekousala topinku, jinak by mi zaskočilo 😉 .
No, na Ygu nemám, ale jsem ráda, že jsem ti zlepšila ráno. 🙂
No s těmi vysvědčeními – MLP pořád vykládal, jak on ve škole… Prostě KING, který to ve znalostech nandával učitelům. A pak jsem při úklidu našla složku s jeho vysvědčeními ze základky, se synkem jsme se dlouho smáli. Ale prý si na MLP zasedli (rofl)
Chacháá, já mám schovaná vysvědčení synů. A když vnukům nadávají za prospěch, tak vyhrožuju, že to tatínkovo výzo vytáhnu ze šuplete 😀
(y) (y) (y)
Když je řeč o těch vysvědčeních, hned jsem si vzpomněla na máti. 😀
Celý život mi tvrdila, že byla premiantka a jen kvůli nepřízni osudu a lakotnosti rodiny nemohla studovat VŠ, měla jen nástavbu po gymplu abyla z toho frustrovaná. Já jí to celý život věřila, ale až když před pár lety zemřela, ta její vysvědčení jsem konečně našla – vesměs to byly samé trojky a čtyřky, jen z tělocviku jednička. 😀 😀 Docela jsme se celá rodina pobavili.
To je jako když maturovala jedna holka od nás (stala se matkou ve čtvrtém ročníku gymplu, měla za manžela bratrancova bratrance). Její rodiče na dotaz, jak Verunka odmaturovala, s hrdým čelem prohlašovali, že krásně, měla jen jednu trojku. Co na tom, že k ní měla ještě tři čtyřky (rofl)
😀
No, když ona ta stopa na netu může být docela výrazná – minimálně moje je – když vezmeš, že profesionálně jsem na něm od roku 1997! 🙂 (jsem prakticky internetový brontosaurus:))
S tím vysvědčením jsi mě rozesmála – přiznám se, že netuším, kde jsou moje. A ani to vědět nechci:))
Neboj, jednou je někdo někde najde a to v ten nejnevhodnější okamžik:-)